Roztomilá rozevlátost, která Může přerůst přes hlavu
Mají hodně nápadů, ale nedotáhnou je. A bojují s neklidem v hlavě, kterou jako by nešlo vypnout. Přibývá Dospělých s ADHD. Poruchou, která byla ještě nedávno přisuzována jen malým zlobivým chlapcům.
Michal Kašpárek si před dvěma lety sedl k počítači a napsal příspěvek na Facebook. Podělil se v něm s internetem o osobní zprávu: má ADHD. Novinář se vypsal z toho, že se od dětství potýká s problémy se zapomnětlivostí a soustředěním a že teprve ve 40 letech odhalil jejich pravou příčinu.
„Všiml jsem si, že v kolektivním povědomí existuje obraz nevycválaného a neunavitelného fakana, který ruší a zlobí a místo toho, aby dostal pár na prdel, pro něj farmakobyznys vymyslel pilulku,“trefně shrnul na podzim 2020 v příspěvku, který sklidil mnoho ohlasů, zažitý mýtus.
„I po dvou letech od statusu o ADHD mi pořád píše několik lidí měsíčně,“popisuje Kašpárek. „Typicky chtějí tip na psychiatrickou ambulanci. Což je problém, protože ta moje teď byla obsazená na dlouho dopředu,“dodává publicista.
V obsáhlém příspěvku také připomenul, že zkratka ADHD označuje vrozenou poruchu pozornosti způsobenou „ne úplně standardním provozem neurotransmiterů“– chemických látek, které přenášejí zprávy mezi buňkami mozku.
To se může projevovat různě – těkavostí, vznětlivostí, zapomnětlivostí či zasněností. Potíž je v míře a v tom, že si své potíže řada lidí s poruchou nemusí spojit.
Zdánlivě roztomilá rozevlátost s sebou přináší i rizika – častější úrazy, nehody nebo sklony k závislostem. Život s ADHD na vás tak může napáchat dost škody. Zvlášť když o své poruše nevíte.
NADANÉ DÍTĚ S BOLAVOU HLAVOU
Krišpína Nohejlová byla nadané dítě, na základní škole dobře prospívala. „Byla jsem takový malý Sheldon,“směje se v narážce na postavu geniálního podivína ze seriálu Teorie velkého třesku. Od devíti let ji ale trápily silné bolesti hlavy. Když s rodiči prošla mnoha vyšetřeními, odnesla si diagnózu: dětské migrény. Ty ale ani po léčbě neustávaly.
Krišpína proto trávila část střední školy ve tmě šatny, kam ji pouštěla učitelka, když jí bylo nejhůř.
Osmadvacetiletá žena už ví, že žádné migrény neměla. Zažívala smyslové přetížení, stav typický pro lidi s ADHD. Než ale ke správné diagnóze došla, trvalo to 26 let.
A byly to komplikované roky. Po protrpěném studiu biologie nezvládla napsat bakalářskou práci. Jak říká, nedokopala se k tomu.
„Extrémně se mi zhoršily úzkosti a do dvou let jsem padla do depresí. V té době jsem to začala řešit, začala jsem na internetu víc číst o psychologii a o tom, co můžu dělat, a náhodou jsem přišla na podcast, kde zmínili
ADHD,“popisuje žena z Českých Budějovic, jíž nakonec před dvěma roky poruchu pozornosti a soustředění diagnostikovali.
Krišpínin příběh o depresích, zmatku v hlavě a životních neúspěších je příznačný pro dospělé s ADHD, kteří na diagnózu přišli až hluboko v plnoletosti. Stejně tak mají společné, že na to, že jim komplikace do života přináší špatné přenosy mezi neurony v jejich mozku, přišli náhodou. Informace, že se ADHD týká i dospělých, se totiž začala objevovat v médiích a veřejné diskusi až velmi nedávno, zato intenzivně.
„Když se o tom začne mluvit, lidé najednou začnou lépe rozumět tomu, proč v životě selhávají nebo proč se jim nedaří, proč opakovaně narážejí na stejné problémy nebo řeší podobné potíže,“komentuje to psychiatr a vědecký pracovník Národního ústavu duševního zdraví Pavel Mohr. „Najednou pro to mají nějaké vysvětlení,“říká lékař a potvrzuje, že přibývá dospělých, kterým je ADHD diagnostikováno.
STOVKY TISÍC NEPOZORNÝCH
Porucha je totiž v populaci poměrně rozšířená: lze ji přisoudit zhruba pěti procentům dětí a podle Mohra přibližně u dvou třetin z nich přetrvávají znaky ADHD do dospělosti. „To znamená, že podle různých epidemiologických průzkumů bychom mohli diagnostikovat poruchu pozornosti u zhruba tří procent dospělých,“vysvětluje.
Diagnostikovaných lidí je ale pravděpodobně o dost méně, než kolik jich má ADHD ve skutečnosti. Přesná čísla v Česku neexistují. Napovědět ale může předloňská studie, v níž se odborníci kolem psychologů Radka Ptáčka a Martiny Vňukové snažili na vzorku víc než 1500 lidí zjistit, jak je zde porucha rozšířená.
Zhruba tři procenta respondentů odpověděla, že diagnózu poruchy pozornosti spojené s hyperaktivitou už dostali, v drtivé většině v dětství. Vědci ale nechali všechny zpovídané ještě vyplnit jednoduchý test na ADHD. Z něj vyplynulo, že by poruchu mělo mít podstatně více lidí – bezmála osm procent. S vlastním výpočtem přichází i psychiatrička Jitka Holčapková, která se ve své praxi ADHD věnuje. Podle ní je v Česku kolem 225 tisíc lidí, kteří by mohli znakům této poruchy odpovídat.
Jak ADHD vzniká, se dosud přesně neví. Nejde ale o záležitost, která by se rozvinula v průběhu života, má vždy biologický podklad. „Víme, že má vysokou míru dědičnosti – až v 75 procentech je dědičná,“upozorňuje Mohr a naráží tak na další zajímavý fenomén dnešní doby – to, co lze pozorovat u diagnostikovaných dětí s ADHD, u sebe nezřídka nacházejí i rodiče.
Nedávno se o tom pro New York Times rozepsala matka, která během distanční výuky v lockdownech najednou spatřila stejné rysy u svého syna s ADHD, jaké zná u sebe a jaké jí mimo jiné nedovolily dokončit vysokou školu – impulzivitu, roztržitost, obtížnou organizovatelnost či nízkou toleranci k frustraci.
Kromě genetiky mohou zaúřadovat i různé vlivy během těhotenství nebo při porodu – například když matka kouří či pije hodně alkoholu, trpí během těhotenství virovou infekcí nebo má komplikace u porodu. To všechno ale zároveň nemusí znamenat, že dítě bude mít ADHD.
Odborníci se shodují na jednom: nelze ukázat na jeden konkrétní faktor nebo příčinu. „Je to navíc natolik nespecifické, že nemůžeme mít zobrazovací vyšetření, které by nám mohlo jasně identifikovat, kde se ta porucha nachází,“dodává Mohr.
JAKO KDYŽ CHYBÍ TLAČÍTKO START
Šimon se zdá podle hlasu rozrušený. A také je. Když se mu redaktor Deníku N dovolal, zrovna zjistil, že nebude moci dokončit studium. „Teď jsem se dozvěděl, že už nemůžu odevzdat diplomku,“říká třicátník, který dostal diagnózu ADHD před dvěma lety.
Za nepříjemnou situací vězí podle Šimona právě jeho porucha. Na diplomovou práci shromáždil až nesmyslné množství dat, všechno, co o tématu jde vědět, ví. Nenapsal ale ani písmeno. „Všichni říkají, že mám plá
Hyperaktivita pak do hlavy s ADHD mozkem přináší napětí a neklid, člověk se pak není schopný uvolnit nebo často a nahlas mluví a nedokáže zůstat v klidu.
novat. Já mám tu diplomku až extenzivně rozplánovanou, ale nemám ji napsanou,“směje se, vesele ale nezní. „Je to, jako když člověku chybí tlačítko start,“říká programátor.
Odkládání úkolů na tu nejposlednější ze všech posledních chvil patří mezi jedny z častých projevů ADHD. Náročný úkol dokáže člověka s touto poruchou paralyzovat, on pak zdánlivě prokrastinuje, ve skutečnosti je ale jen zaseklý na místě. Když se úkolů nahromadí více a je potřeba je dobře zorganizovat, situace se zhoršuje.
Vysvětlení je fyziologické a má jméno dopamin. V balíku projevů, které lze zahrnout do škatulky ADHD, hraje tato chemická látka vznikající v mozku jednu z hlavních rolí. „Podklad poruchy pozornosti a hyperaktivity pravděpodobně spočívá v opožděném dozrávání mozkových funkcí a nedostatečném spojení některých mozkových okruhů, které jsou mimo jiné i zásobované dopaminem,“upřesňuje Mohr.
Mozku se kvůli jeho lehce odlišnému vývoji nedostává dopaminu tam, kde by měl být. „Dopamin potřebujeme k tomu, abychom se dokázali soustředit, abychom dokázali dobře myslet a také k tomu, že nám to posiluje příjemné zážitky a prožitky,“vysvětluje psychiatr. Mozek tak jako by neustále vyhledával zdroje dopaminu.
Paleta příznaků, které se s ADHD mozkem pojí, je velmi široká. „Takový člověk často zapomíná, je roztržitý, ztrácí klíče a mobilní telefony, je roztěkaný, nedokáže se soustředit na dlouhý výklad,“vyjmenovává Mohr. „Často má problém organizovat a plánovat si nějakou činnost. Všude chodí pozdě, zapomíná na termíny.“
PROBLÉM POZORNOST ZAPÍNAT A VYPÍNAT
Potíž je nikoliv se samotnou pozorností, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale se schopností ji úspěšně regulovat. Ostatně i Kašpárek ve svém statusu zmiňuje, že zná jen málo lidí, kteří by se dokázali soustředit tak hluboce jako on, „v absolutním odtržení smyslů od bezprostředního okolí“.
Pro to, co popisuje, se používá termín hyperfocus. U lidí s ADHD se může vyskytovat – když je něco zaujme, zapomenou i na několik hodin na okolní svět, nejí a nepijí. Schopnost dávat pozor ale dovedou kontrolovat jen v omezené míře. Je pro ně těžké ponořit se do nudných nebo nepříjemných úkolů, neumí se vynořit a těžce navazují.
Hyperaktivita pak do hlavy s ADHD mozkem přináší napětí a neklid, člověk se pak není schopný uvolnit nebo často a nahlas mluví a nedokáže zůstat v klidu. „Jsou to často velmi silné impulzy, které musí daný člověk ovládat, aby ve společnosti vypadal akceptovatelně,“doplňuje psychiatrička a psychoterapeutka Holčapková.
Ta je při práci s lidmi s ADHD proti svým kolegům ve výhodě, sama totiž poruchu pozornosti má. O své diagnóze ví od dětství.
„Mám kombinovanou formu – nepozornost a impulzivita,“říká Holčapková a vzpomíná na své dětství. „Všude jsem lezla, ale neměla jsem moc úrazů, protože mám pevné kosti. Ve škole jsem si stoupla na gymnastický míč, samozřejmě jsem spadla na lavici a divila se, že to všem přijde divné. Protože takoví ti kreslení medvídci na tom balancovali, tak jsem to chtěla zkusit,“směje se.
Protože měla výpadky ve výkonu a často ji bolela hlava a břicho, matka ji vzala do pedagogicko-psychologické poradny, kde jí poruchu diagnostikovali. Na střední škole ale přišly silné úzkosti.
„Nemohla jsem spát, úzkosti jsem měla takové, že jsem si musela pouštět hodně nahlas hudbu, abych přehlušila ty myšlenky. Takhle jsem usínala tři hodiny, až jsem odpadla,“popisuje. Tehdy ji ještě nenapadlo spojovat těžké stavy s ADHD. Teprve když se k tématu vrátila ve své profesi, došlo jí, že temné období v dospívání s poruchou pozornosti souvisí.
MUSÍŠ, MUSÍŠ, MUSÍŠ
Impulzivita se u lidí s ADHD projevuje neustálým hledáním nových podnětů – zdrojů dopaminu, kterého se jim nedostává. „Takový člověk se dopouští i rizikového chování, často střídá partnery, vyhledává návykové látky, adrenalinové sporty, jezdí rychle. Může mít problémy ve vztazích, v zaměstnání. Často se vyjadřuje bez přemýšlení, nečeká, až člověk dokončí otázku, a vyhrkne odpověď, nevydrží čekat ve frontě a podobně,“popisuje Mohr.
Impulzivní sklony u dospělých nejsou tak očividné jako u dětí, které poletují všude kolem. „Dospělí tuhle tendenci zažívají vnitřně. Jako by něco ve vás neustále říkalo, že musíš, musíš, musíš, něco se děje. Ne úzkostným způsobem, ale jako příkaz k aktivitě,“přibližuje Holčapková s tím, že impulzivita může být i toxická. Lidé s ADHD často své problémy impulzivně zajídají nebo nutkavě kouří. A u lehkých drog to nekončí.
„Spousta lidí bere látky, které pomáhají vědomí a fungování modulovat. Hodně uživatelů stimulantů jsou lidé s ADHD, protože se potom lépe soustředí. Typická kombinace jsou na den stimulanty, třeba pervitin nebo kokain, a na večer tráva, protože pak je potřeba se uklidnit. Nebo to přehánějí s kofeinem,“líčí lékařka.
Že se k poruše u dospělých vážou ještě další psychické problémy, není výjimečné. „Říká se, že 60 až 80 procent má ještě jinou diagnózu. Často to mohou být jedna až tři další poruchy na jednoho pacienta. Kromě poruch nálady, jako jsou deprese, bipolární porucha, a úzkostných poruch také poruchy osobnosti, poruchy příjmu potravy, závislosti, poruchy spánku,“říká Mohr.
Problémy s usínáním a nekvalitní odpočinek podle Holčapkové souvisí s dalším častým problémem lidí s ADHD – komplikovaně se přepínají z jednoho stavu do druhého. „Ze spánku do bdění, takže blbé vstávání, ale i blbé usínání. A protože pacienti často něco řeší v noci, protože je klid, může to vést ke zhroucení běžného fungování,“popisuje psychiatrička situaci, kterou si prožila i Krišpína. Ta špatně spí už od dětství.
„Před dvěma lety jsem čtvrt roku nespala už skoro vůbec. Musela jsem na neschopenku, protože jsem naspala v průměru tři hodiny denně. Neusnula jsem ale do hlubokého spánku, takže jsem už vůbec nefungovala. Bylo to strašné,“zmiňuje jednu z možných strastí lidí s ADHD.
„KONTROLUJU TO DESETKRÁT“
Škála projevů je ale barvitá a záleží i na jejich intenzitě a kombinaci, kterou si člověk „vytáhne“. Některé z nich se ztratí v každodennosti, jiné mohou výrazně zasahovat do osobního i pracovního života.
„V každé práci jsem měla extrémní problém, že jsem chodila pozdě, protože zaspávám a je pro mě strašně těžké držet režim, který mám daný,“líčí Krišpína. „Nedokážu se soustředit, když mi to někdo řekne,“vysvětluje.
Z bývalého zaměstnání proto odešla a stala se živnostnicí. „Teď dělám grafiku a správu sociálních sítí. Cítila jsem, že potřebuju jít někam do svého prostoru, jinak to psychicky nezvládnu.“Práce v několika oblastech zároveň je pro Krišpínu úlevná – vždycky prý dělala „hrozně moc věcí najednou“.
Gabriele, která má poruchu pozornosti diagnostikovanou od dětství, v zaměstnání překážejí sklony k zapomínání a pro poruchu typická nesoustředěnost. „V práci to o mně nikdo neví, nikomu jsem to neřekla,“svěřuje se žena, která působí ve fakturačním oddělení velké firmy. Podobně jako jiní lidé s ADHD se ale naučila techniky, jak své slabiny zvládat.
„Projekty si po sobě kontroluju třeba i desetkrát. Vím, že tam může být spousta chyb, které jsem mohla přehlédnout. Takže to kompenzuji a nikdo to na mně nepozná,“popisuje svoje tajemství Gabriela s tím, že jí ADHD v práci paradoxně prospívá.
„Když si mě zavolala vedoucí, už jsem si říkala, co jsem zase udělala špatně a co jsem všechno zapomněla. A ona mi sdělila, že mám ze čtyřiceti lidí nejnižší chybovost a že chtějí, abych začala dělat ještě zodpovědnější práci. Že mě chtějí posunout dál. A já si říkala: Ty jo, já?,“vzpomíná třicátnice s úsměvem na to, jak takzvaným kompenzačním mechanismem – přehnanou pečlivostí – ušetřila firmě podle svých slov stovky tisíc korun.
O dost těžší to má v práci další ze zpovídaných Šimon. Kvůli ADHD zažil dvě nepříjemné situace. Chvíli poté, co mu diagnostika potvrdila ADHD, se kvůli pandemii covidu postupně uzavřel celý svět. A lockdowny, které trávil úplně sám na home office, Šimonovi nedělaly dobře.
„Bylo to dost drsné, protože jsem se do úkolů nemohl vůbec dokopat. Vyřešit nějaký zapeklitý problém mi trvalo strašně dlouho,“vzpomíná. Toho si všiml jeho kolega, jemuž se Šimonova pracovní morálka nepozdávala.
„Projektový manažer mě obvinil z toho, že je to v podstatě krádež, že si do výkazu zapisuji věci, které nedělám. Řešilo se to i se CEO společnosti. Pak jsem odešel,“říká třicátník. Pořád to ale podle něj není jeho nejhorší pracovní zkušenost. V jiném zaměstnání jej totiž zaslechl kolega mluvit o ADHD. A šel za vedoucí oddělení, které oznámil, že má v týmu „mentálně postiženého“člověka.
„Říkal vyloženě, že chtít po někom s touto diagnózou, aby programoval, je jako dát slepému vojákovi zbraň, aby střílel mezi svoje,“líčí Šimon. Tím ale nepříjemnost neskončila.
„Vedoucí mi opakovaně volala a snažila se mě přesvědčit, vyloženě mě tlačila do toho, abych o své poruše řekl všem v týmu. A to jsem nechtěl,“svěřuje se muž, který není připravený o svém mozku mluvit se světem, natož s kolegy v práci – ve skutečnosti se ani nejmenuje Šimon. Přál si v textu vystupovat anonymně, redakce jeho totožnost zná.
ZAPOMENUTÉ NAROZENINY
ADHD se někdy propisuje nejen do práce, ale i do vztahů s partnery a přáteli. „Věřím, že pro něj musí být nesmírně frustrující, když vám pořád říká, že je něco problém, a vy se na něj pokaždé udiveně díváte,“shrnuje Gabriela zkušenost mnoha partnerek a partnerů lidí s poruchou pozornosti. Její přítel, se kterým se nedávno rozešla a ADHD v tom podle ní hrálo roli, měl často pocit, že ho nevnímá.
„Musel mi pořád dokola opakovat stejnou věc,“vzpomíná žena, která je přitom podle svých slov „typ vrby“. „Ráda lidi poslouchám a oni se mi rádi svěřují. Vždycky poradím, pomůžu,“tvrdí a dokládá znovu častý paradox lidí s ADHD: Když se na někoho soustředí, vnímají ho jako nikdo jiný. Neumí ale ovládat, kdy se soustředění zapne.
Tohle zná i Šimon, který už musel mnohokrát kvůli své zapomětlivosti zachraňovat vztah. „Domluvíme se třeba, že přijdu na večeři, a já dorazím o 40 minut později a pak se hádáme, protože mě v nějakou dobu čekala,“směje se a přidává příběh o tom, jak věděl, že si něco nezapsal, nemohl si ale vzpomenout, co to bylo. Takže když mu pak zavolali z firmy, kde měl být už pár minut na pracovním pohovoru, stál zrovna v kuchyni a vařil. „Kvůli tomu jsme se s přítelkyní také pohádali,“dodává.
Šimonova přítelkyně má za sebou čerstvý zážitek s partnerovým ADHD. „Mám fakt dobrou paměť na čísla, ale letos se mi stalo, že jsem zapomněl na její narozeniny. Přál jsem jí až o půlnoci,“vypráví programátor. Jeho partnerka si prý jeho nedostatky špatně vykládá. „Myslí si, že to pro mě není důležité. I když ví, že mám diagnózu, stejně se jí to dotýká.“
„Já třeba hrozně zapomínám a lidé si to často berou osobně,“říká k tomu Krišpína, která došla k jasnému závěru – její žena bude muset mít aspoň trošku ADHD. „Vnímám, že lidé, kteří nejsou aspoň částečně neurodiverzní (s atypickým nervovým vývojem, pozn. red.), mě nezvládají. S tím mám velké problémy. Člověk, který s tím nemá zkušenost, to s mým ADHD nezvládne.“Netýká se to podle ní jen partnerských vztahů. „Problémy v rodině a s přáteli často vyplývaly právě z ADHD a mého zhoršeného sociálního cítění a kognitivních funkcí,“podotýká.
DOSTÁT SVÉMU OKOLÍ
Všichni oslovení – Šimon, Gabriela i Krišpína – si prošli kolotočem sebeobviňování. Dobře znají pocit, že jsou k ničemu.
„Dřív jsem to připisoval tomu, že jsem hloupý – to mi říkali doma,“vzpomíná Šimon. Pochází z intelektuální rodiny lékařů, matematiků a filologů. Svoji údajnou hloupostí si tak zdůvodnil, proč je pro něj život často náročnější než pro vrstevníky. „Ale tohle vysvětlení si mi nelíbilo. Uvnitř mi nepřišlo, že by dávalo smysl,“dodává.
Také že nedává. „Nejde vůbec o intelekt. Lidé s ADHD jsou na tom stejně jako ti bez něj. Někteří jsou chytří, někteří hloupí a většina je kolem průměru,“říká Holčapková a doplňuje podstatný kousek puzzle do sebeobviňující skládačky – jak moc vám neduhy ADHD komplikují život, určuje do značné míry vaše okolí. Pokud vám říká, že jste hloupý, uvidíte se tak. Když se vám ve škole budou za nepozornost vysmívat nebo vás
dva krát tři metry a do něj nalít pivo. První fotka měla být jen obrovská žlutá plocha, před kterou jsou lidé. Vypadalo by to, jako když návštěvníci v muzeu stojí před žlutým světelným panelem. Postupně by se to ale obracelo – piva by z akvária ubývalo, až by tam nebylo nic. A mezitím by se před ním děly různé jevy. Zhruba v půlce focení jsme se všichni poodešli občerstvit. V tu chvíli akvárium explodovalo a vyvalilo se z něj několik set litrů piva. Po ateliéru létaly kusy skla a zabodávaly se do zdí. Totální šok! Bylo štěstí, že jsme všichni stáli stranou a nikomu se nic nestalo. Otevřeli jsme dveře a do žižkovských ulic se vyvalily potoky piva.
To teprve musely vzniknout fotky!
To ano, ale nemám je já. Venku stáli novináři, zajímali se, co fotíme. Dovnitř jsme je ale pustit nemohli. Když se pivo začalo valit ven, museli jsme dveře otevřít. Přímo za nimi stála fotografka Nguyen Phuong Thao, a tak jako jediná má celou tuhle situaci nafocenou.
Vy ale spíše holdujete vínu, že? S lidmi kolem karlovarského festivalu jste zakládal vinárnu Bokovka…
glóbu pro karlovarský filmový festival. Co vás na něm tolik fascinuje?
Ano, to máte pravdu. Podobně vznikaly i některé moje fotky. Většinou ale fotím z výšky naopak já, i když u toho nejsem zavěšený. Navrhl jsem si ateliér tak, že mám nad ním ve výšce 4,5 metru patro s otvorem, ve kterém je mříž. A z té fotím model, který leží na zemi. U Křišťálového glóbu byl rozdíl v tom, že při tom modelka ještě neměla na nohou brusle.
Brusle – Brusel, tuším v tom nějaký interní vtípek…
Na bruslích to celé stojí a hlavně doslova visí. Pověsit někoho za nohy je ale obtížný manévr a toho člověka to šíleně tlačí. Ale když má na nohou brusle, můžete ho karabinou zavěsit za ně. Navíc pak i figura modelky vypadá líp, jako by byla na podpatcích.
Takže název nemá co do činění s tím, že Česko předsedá Evropské unii?
Série měla původně pracovní název Bejby. Dneska je ale taková korektní doba, že by to mohlo znít problematicky. Lidi se be
na uměleckou střední školu a osud mě zavál dál k fotografii. Nikdy jsem ale nepřestal kreslit. Všechny fotky si předem naskicuji, abych měl jasný plán. V tom mumraji, ve kterém se realizují, je vždycky dobré mít scénář a vědět, co chcete dělat.
Dáváte také prostor improvizaci?
Jsem sice předem důkladně připraven, ale improvizaci jsem otevřený. Jako zázrakem se vždycky začnou dít ještě zajímavější věci, než které jsem dopředu vymyslel. Výhodou je, že dělám volnou tvorbu a nic mě nenutí můj plán dodržovat. Zkrátka si dělám, co chci. Například jsem si vymyslel, že budu fotit modelku celou pokrytou peřím. Při procesu jeho aplikace jsem ale viděl, že skvěle vypadalo už to, když na sobě měla jen pár peříček, a tak jsem ji začal fotit. Můžete mít výstřední nápad, ale po cestě k němu se dějí různé věci, které se jeví daleko zajímavější než to, co předem vymyslíte.
Jaké umění vás baví?
Sem tam mě něco osloví na Instagramu, ale více mě pořád oslovují klasická díla.