Budoucnost patří Ukrajině. Sledujeme válku mezi demokracií a nihilismem

2022-09-16 - TIMOTHY SNYDER historik

Stárnoucí tyranie Rusko se snaží zničit vzdorující demokracii na Ukrajině. Ukrajinské vítězství by potvrdilo princip samosprávy, umožnilo by pokračovat v integraci Evropy a umožnilo lidem dobré vůle vrátit se s novou energií k dalším globálním výzvám. Ruské vítězství by naopak rozšířilo genocidní politiku na Ukrajině, porobilo by Evropany a skoncovalo s jakoukoli vizí Evropské unie jako geopolitického hráče. Kdyby Rusko pokračovalo v nezákonné blokádě Černého moře, mohlo by vyhladovět Afričany a Asiaty závislé na ukrajinském obilí, což by vyvolalo dlouhodobou mezinárodní krizi, která by téměř znemožnila řešení společných hrozeb jako změna klimatu.

Ruské vítězství by posílilo fašisty a další tyrany, stejně jako nihilisty pokládající politiku za pouhou podívanou, kterou režírují oligarchové a která má odvést pozornost řadových občanů od zkázy světa. Jinými slovy, v této válce jde o ustavení zásad pro jednadvacáté století. Jde o politiku hromadného vraždění a o smysl života v politice. Jde o možnost demokratické budoucnosti.

Diskuse o demokracii často začínají u starověkých řeckých městských států. Athénská legenda o původu vypráví, jak bohové Poseidón a Athéna nabízeli občanům dary, aby získali postavení ochránce města. Bůh moře Poseidón udeřil trojzubcem do země, ta se zachvěla a vytryskla z ní slaná voda. Nabízel Athéňanům moc moře a sílu ve válce, je však slanost vody odradila. Tehdy Athéna zasadila olivové semínko a z něj vyrostl olivovník. Skýtal stín k rozjímání, olivy k jídlu a olej na vaření. Občané shledali Athénin dar jako nejlepší a město převzalo její jméno i patronát.

Řecká legenda předkládá vizi demokracie coby poklidu, života plného rozvážného rozjímání a spotřeby. Ovšem aby Athény přežily, musely vyhrávat války. Nejslavnější obhajoba demokracie, Periklova pohřební řeč, pojednává o souladu rizika a svobody.

Poseidón měl ohledně války pravdu: někdy je třeba udeřit trojzubcem. Zároveň obhajoval vzájemnou závislost. Prosperita a někdy i přežití závisí na námořním obchodu. Jak by si ostatně malý městský stát jako Athény mohl dovolit vyhradit to málo své půdy k pěstování oliv? Starověcí Athéňané se živili obilím dováženým ze severního pobřeží Černého moře, které vyrostlo v černozemi na území dnešní jižní Ukrajiny. Vedle Židů jsou Řekové nejdéle známými stálými obyvateli Ukrajiny. Jejich městem byl Mariupol, dokud ho Rusové nezničili. Jižní chersonská oblast, kde se nyní bojuje, nese řecké jméno vypůjčené od řeckého města. V dubnu Ukrajinci potopili ruskou vlajkovou loď Moskva raketami Neptun – a Neptun je římské jméno boha Poseidóna.

Shodou okolností je ukrajinským národním symbolem trojzubec. Najdeme ho mezi relikviemi státu, který Vikingové založili v Kyjevě zhruba před tisíci lety. Po přijetí křesťanství z Byzance, tedy z řecky mluvící východořímské říše, zavedli kyjevští vládci světské právo. Hospodářství přešlo od otrokářství na zemědělství, lidé se začali danit, a ne držet v zajetí.

V následujících staletích po pádu kyjevského státu byli ukrajinští rolníci znevolňováni Poláky a poté Rusy. Když ukrajinští představitelé v roce 1918 založili republiku, vzkřísili trojzubec coby národní symbol. Nezávislost znamenala nejen vysvobození z poddanství, ale i svobodu využívat půdu podle vlastního uvážení.

Ukrajinská lidová republika však neměla dlouhého trvání. Podobně jako několik dalších mladých republik založených po zániku Ruského impéria v roce 1917 ji zničili bolševici a její území bylo začleněno do Sovětského svazu. Aby ovládl ukrajinskou úrodnou půdu, vyvolal Josif Stalin politickými prostředky hladomor, který v letech 1932 a 1933 zahubil asi čtyři miliony obyvatel sovětské Ukrajiny. Ukrajinci byli nadprůměrně zastoupení v sovětských koncentračních táborech známých jako gulagy.

Když nacistické Německo napadlo Sovětský svaz, cílem Adolfa Hitlera bylo ovládnout ukrajinské zemědělství. Ukrajinci byli opět nadprůměrně zastoupeni mezi civilními oběťmi – tentokrát německých okupantů a vojáků Rudé armády, kteří Němce porazili. Po druhé světové válce byla sovětská Ukrajina vystavena pomalému procesu rusifikace, který rozkládal její kulturu.

Po zániku Sovětského svazu v roce 1991 se Ukrajinci opět chopili trojzubce jako svého národního symbolu. V průběhu následujících tří desetiletí se Ukrajina pomalu, ale zřetelně posouvala k funkční demokracii. Generace, která nyní zemi řídí, zná sovětskou a předsovětskou historii, ale samosprávu chápe jako samozřejmost.

V době, kdy je demokracie globálně na ústupu a ve Spojených státech je ohrožena, představuje ukrajinský odpor proti ruské agresi (pro mno

hé) překvapivé potvrzení víry v principy demokracie a její budoucnost. V tomto smyslu je Ukrajina hozenou rukavicí pro ty na Západě, kdo zapomněli na etické základy demokracie a ať už vědomě, či nevědomě tím přenechali pole působnosti oligarchii a impériu doma i v zahraničí. Ukrajinský odpor je vítanou a potřebnou výzvou.

TEST APPEASEMENTEM

Dějiny demokracie dvacátého století nám připomínají, co se stane, když se této hozené rukavice nikdo nechopí. Podobně jako období po roce 1991 i období po roce 1918 bylo svědkem vzestupu a pádu demokracie. Dnes je tím bodem zlomu (ať už tak, či onak) nejspíš Ukrajina; v meziválečné Evropě to bylo Československo.

Stejně jako Ukrajina v roce 2022 bylo Československo v roce 1938 nedokonalou republikou s národnostními menšinami, která čelila složité bezpečnostní situaci. Když se evropské mocnosti v roce 1938 v Mnichově rozhodly ustoupit nacistickému Německu, zadusil roku 1939 Hitlerův režim československou demokracii zastrašováním, invazí, jíž Češi nekladli odpor, rozdělením a anexí.

Skutečné události v Československu se podobaly tomu, co Rusko zřejmě mělo naplánované pro Ukrajinu. Putinova rétorika se až plagiátorsky podobá té Hitlerově: oba tvrdili, že sousední demokracie je jaksi tyranská, oba odůvodňovali invazi smyšleným porušováním práv menšiny, oba tvrdili, že sousední národ ve skutečnosti neexistuje a že jeho stát je nelegitimní.

V roce 1938 mělo Československo slušnou armádu, nejlepší zbrojní průmysl v Evropě a přirozenou obranu vylepšenou opevněním. Nacistické Německo by možná Československo v otevřené válce neporazilo a rozhodně by ho neporazilo rychle a snadno. Přesto spojenci Československo opustili a jeho vrcholní politici osudově upřednostnili exil před odporem. Porážka to byla v klíčovém smyslu morální. A umožnila fyzickou přeměnu kontinentu válkou, čímž vytvořila některé předpoklady pro holokaust evropských Židů.

Když Německo v září 1939 napadlo Polsko a rozpoutalo tak druhou světovou válku, Československo již neexistovalo a jeho území a zdroje byly přerozděleny podle německých představ. Německo mělo delší hranici s Polskem, větší počet obyvatel, československé tanky a desítky tisíc slovenských vojáků.

Hitler měl tehdy navíc mocného spojence v Sovětském svazu, který přispěl ke zničení Polska vlastní invazí z východu. Při německé invazi do Francie a Nizozemí v roce 1940 a během bitvy o Británii později téhož roku poháněla německá vozidla sovětská ropa a německé vojáky živilo sovětské obilí, které téměř všechno pocházelo z Ukrajiny.

Tento sled událostí měl počátek ve snadném pohlcení Československa Německem. Druhá světová válka, jak ji známe, by se neudála, kdyby se Čechoslováci bránili. Nikdo nemůže vědět, co by se stalo, kdyby se Němci v roce 1938 v Čechách zasekli.

Můžeme si však být jisti, že Hitler by neměl pocit, že teď už ho nic nezastaví, díky němuž získal spojence a vyděsil nepřátele. Pro sovětské vedení by jistě bylo těžší ospravedlnit spojenectví s nacisty.

Hitler by nemohl použít československé zbraně při útoku na Polsko, který by začal později, pokud by vůbec začal. Británie a Francie by měly více času na přípravu války a možná i na pomoc Polsku. V roce 1938 se Evropa již otřepávala z velké hospodářské krize, která naháněla lidi do náruče extremistických stran. Kdyby Hitler už při prvním tažení dostal výprask, krajní pravice by možná nebyla zdaleka tak přitažlivá.

POSTMODERNÍ TYRANI

Na rozdíl od československých vůdců se ukrajinští představitelé rozhodli bojovat a ostatní demokracie je v tom alespoň do jisté míry podpořily. Ukrajinci svým odporem odvrátili řadu velmi černých scénářů a koupili evropským a severoamerickým demokraciím drahocenný čas na rozmyšlenou a přípravu. Význam ukrajinského odporu z roku 2022, stejně jako v případě appeasementu z roku 1938, plně doceníme pouze tehdy, když se zamyslíme nad budoucností, kterou otevírá nebo uzavírá. A k tomu člověk potřebuje minulost – aby se zorientoval v současnosti.

Klasický koncept tyranie i moderní pojetí fašismu jsou pro pochopení Putinova režimu užitečné, ale ani jeden z nich není dostačující. Základní slabiny tyranie jsou obecné a dávno známé – zaznamenal je například Platón ve svém díle Ústava. Tyrani si nenechají poradit, s přibývajícím věkem a nemocemi jsou čím dál obsedantnější a touží po sobě zanechat nehynoucí dědictví.

To vše je jistě vidět na Putinově rozhodnutí napadnout Ukrajinu. Fašismus, specifická forma tyranie, také pomáhá vysvětlit dnešní Rusko, které se vyznačuje kultem osobnosti, de facto jedinou stranou, masovou propagandou, upřednostňováním vůle před rozumem a politikou my versus oni.

Vzhledem k tomu, že fašismus staví násilí nad rozum, lze ho porazit pouze silou. Fašismus byl poměrně populární – a to nejen ve fašistických zemích – až do konce druhé světové války. Zdiskreditovalo ho až to, že Německo a Itálie válku prohrály.

Rusko je sice fašistické na nejvyšší úrovni, ale není fašistické skrz naskrz. V centru Putinova režimu je příznačná prázdnota. Je to prázdnota v očích ruských představitelů na fotografiích, kteří se dívají kamsi do střední vzdálenosti; myslí si, že tím dávají najevo svou mužnost i to, že je jen tak něco nerozhází.

Putinův režim nemobilizuje společnost pomocí jediné velké vize, jak to dělaly fašistické Německo a Itálie, naopak demobilizuje jednotlivce a ujišťuje je, že nic není jisté a že žádné instituci se nedá věřit. Tato navyklá demobilizace byla pro ruské vedení během války na Ukrajině problém, protože své občany vychovalo k tomu, aby se raději dívali na televizi, než aby se chopili zbraně. I tak ale

Význam ukrajinského odporu z roku 2022, stejně jako v případě appeasementu z roku 1938, plně doceníme pouze tehdy, když se zamyslíme nad budoucností, kterou otevírá nebo uzavírá. A k tomu člověk potřebuje minulost – aby se zorientoval v současnosti.

nihilismus, který upevňuje demobilizaci, představuje přímé ohrožení demokracie.

Putinův režim je imperialistický a oligarchický a jeho existence je závislá na propagandě, podle níž je celý svět odjakživa takový. Podporou fašismu, bělošského nacionalismu a chaosu si Rusko sice získává určitý druh příznivců, ale občany demokratických zemí skutečně přitahuje právě svým bezedným nihilismem. Ti si totiž nejsou jisti, kde najít etické záchytné body – na pravici je učili, že demokracie je přirozeným důsledkem kapitalismu, na levici zase, že všechny názory jsou stejně platné.

Darem ruských propagandistů bylo rozebírat věci na součástky, odlupovat vrstvy cibule, dokud nezůstanou jen slzy druhých a jejich vlastní cynický smích. Při poslední invazi na Ukrajinu v roce 2014 Rusko propagandistickou válku vyhrálo – na sociálních sítích se zaměřilo na zranitelné Evropany a Američany a vylíčilo jim Ukrajince coby nacisty, Židy, feministky a homosexuály. Od té doby se však mnohé změnilo: k moci se dostala generace mladších Ukrajinců, která komunikuje lépe než postarší Rusové v Kremlu.

Putinův režim obhajují lidé, kteří se chovají jako literární kritici – pořád něco rozebírají a předstírají. Ukrajinský odpor, ztělesněný prezidentem Volodymyrem Zelenským, se podobá spíš literatuře: umění věnuje pečlivou pozornost, to bezpochyby, ale aby vyjádřil hodnoty.

Pokud má člověk k dispozici jen literární kritiku, smíří se s tím, že se vše rozplyne, a rezignuje na hodnoty, které umožňují demokratickou politiku. Ale když má člověk k dispozici literaturu, zažívá jistou pevnost, pocit, že ztělesňovat hodnoty je zajímavější a odvážnější než je odmítat nebo zesměšňovat.

Tvorba totiž předchází kritice a mívá mnohem větší životnost než kritika; čin je lepší než výsměch. Jak řekl Periklés: „Víc než na vojenské přípravy a úskoky spoléháme na odhodlanost k činům vyrůstajícím v našem srdci.“Kontrast mezi rafinovanými černými obleky ruských ideologů a propagandistů a upřímnými olivovými tóny ukrajinských vůdců a vojáků připomíná jeden z nejzákladnějších požadavků demokracie: jednotlivci musí otevřeně prosazovat hodnoty i navzdory riziku, které to obnáší.

Starověcí filozofové chápali, že ctnosti jsou pro vzestup a pád režimů stejně důležité jako materiální faktory. Řekové věděli, že demokracie se může zvrhnout v oligarchii, Římané věděli, že z republiky se může stát císařství, a oba národy věděly, že takové proměny jsou jak morální, tak institucionální.

Na tomto poznání spočívá západní literární a filozofická tradice. Aristotelés si uvědomoval, že pravda je pro demokracii nezbytná a zároveň zranitelná propagandou. Každá obroda demokracie, včetně té americké z roku 1776 s jejími samozřejmými pravdami, závisela na etických prohlášeních: ne že by demokracie musela existovat, ale že by měla

existovat jako výraz rebelantského etického odhodlání vzdorovat všudypřítomným gravitačním silám oligarchie a impéria.

To platí pro každou obrodu demokracie s výjimkou té poslední, která následovala po východoevropských revolucích v roce 1989 a po pádu Sovětského svazu v roce 1991. Tou dobou, kdy se Rusko a Ukrajina staly nezávislými státy, se prosadila zvrácená víra v „konec dějin“, v absenci alternativ k demokracii a v podstatu kapitalismu.

Mnozí Američané ztratili přirozený strach z oligarchie a impéria (vlastního nebo cizího) a zapomněli na organické spojení demokracie s etickou angažovaností a fyzickou odvahou. Řeči o demokracii z konce dvacátého století směšovaly správné morální tvrzení, že vládnout by měl lid, s fakticky nesprávným tvrzením, že demokracie je přirozeným stavem věcí nebo nevyhnutelným stavem národa s doložkou nejvyšších výhod. Právě kvůli tomuto omylu byly demokracie zranitelné, a to jak staré, tak i nové.

Stávající ruský režim je jedním z důsledků mylného přesvědčení, že demokracie se vyvine sama od sebe a že všechny názory jsou stejně platné. Kdyby to byla pravda, pak by Rusko skutečně bylo demokracií, jak tvrdí Putin. Válka na Ukrajině je pokus, zda tyranie, která se prohlašuje za demokracii, může zvítězit, a tím rozšířit své logické a etické vakuum. Ti, kdo považovali demokracii za samozřejmost, náměsíčně pochodovali vstříc tyranii. Ukrajinský odpor je budíčkem.

SERIÓZNÍ ÚSILÍ

Necelý týden předtím, než Rusko zahájilo svou aktuální invazi na Ukrajinu, jsem v americké televizi v neděli předpověděl, že Zelenskyj v případě ruské invaze zůstane v Kyjevě. Za tuto předpověď se mi smáli, tak jako když jsem předpověděl předchozí ruskou invazi, nebezpečí, které pro americkou demokracii představuje americký prezident Donald Trump, a Trumpův pokus o státní převrat.

Bývalí poradci Donalda Trumpa a prezidenta Baracka Obamy se mnou ve třídě na Yaleově univerzitě, kde učím, nesouhlasili. Přitom vlastně jen vyjadřovali americký konsenzus. Američané mají tendenci vidět válku na Ukrajině v dlouhém stínu útoků z 11. září a amerických morálních a vojenských selhání, která následovala. V Bidenově administrativě se mnozí obávali, že pokud se postaví na stranu Kyjeva, hrozí repríza pádu Kábulu. Mezi mladšími lidmi a na politické levici vyvolávala hlubší znepokojení absence národního zúčtování s invazí do Iráku, která byla tenkrát zdůvodňována teorií, že po zničení režimu vznikne tabula rasa, z níž přirozeně vzejde demokracie.

Idiocie tohoto argumentu přiměla celou generaci pochybovat o možnosti, že by válka a demokracie mohly mít něco společného. Znepokojení z dalšího vojenského úsilí bylo možná pochopitelné, ale podobnost mezi Irákem a Ukrajinou byla jen povrchní. Ukrajinci nevnucovali jinému státu svou vlastní vizi. Hájili své prá

Válka na Ukrajině je pokus, zda tyranie, která se prohlašuje za demokracii, může zvítězit, a tím rozšířit své logické a etické vakuum. Ti, kdo považovali demokracii za samozřejmost, náměsíčně pochodovali vstříc tyranii. Ukrajinský odpor je budíčkem.

vo zvolit si vlastní vůdce tváří v tvář invazi, jejímž cílem bylo zničit jejich demokracii a zlikvidovat jejich společnost.

Trumpova administrativa šířila cynismus z druhé strany. Nejdřív Trump odepřel Ukrajině zbraně, aby mohl Zelenského vydírat. Pak ukázal, že americký prezident se po volební porážce může pokusit o převrat, jen aby zůstal u moci. Dívat se, jak spoluobčané umírají při pokusu o svržení demokracie, je opakem toho, když člověk nasadí život na její obranu.

Samozřejmě, kdyby v demokracii šlo pouze o to, kdo má větší sílu, a ne o etiku, pak by Trumpovo jednání dávalo naprostý smysl. Pokud někdo věří, že kapitalistické sobectví se automaticky stává demokratickou ctností a že lži o tom, kdo vyhrál volby, jsou jen vyjádřením názoru, pak je Trump normální politik. Ve skutečnosti bezostyšně zosobňuje ruskou tezi, že neexistují žádné hodnoty a žádná pravda.

Američané do značné míry zapomněli, že demokracie je hodnota, pro kterou se zvolený politik – nebo občan – může rozhodnout žít nebo zemřít. Zelenskyj na sebe tohle riziko vzal, a tak se z vedlejšího hráče v Trumpově skandálu stal hrdinou demokracie. Američané předpokládali, že bude chtít utéct, protože sami sebe přesvědčili o nadřazenosti neosobních sil: když nastolí demokracii, tím lépe, ale když k tomu nedojde, lidé se podřídí.

Na americké naléhání, aby opustil Kyjev, odpověděl Zelenskyj: „Potřebuji munici, ne odvoz.“Možná to nebylo tak výmluvné jako Periklova pohřební řeč, ale vystihuje to stejnou myšlenku: je čest zvolit si správný způsob smrti ve jménu lidu, který hledá správný způsob života.

Celých třicet let příliš mnoho Američanů považovalo demokracii za něco, oč se stará někdo jiný – nebo spíše něco jiného: dějiny tím, že skončily, alternativy tím, že zmizely, kapitalismus nějakým nevysvětlitelným kouzlem. (Rusko a Čína jsou koneckonců kapitalistické země.) Tato éra skončila, když se Zelenskyj jedné únorové noci vynořil a natočil se, jak říká: „Prezident je tady.“

Pokud vůdce věří, že demokracie je jen důsledkem působení nadosobních faktorů, pak uteče, jen co se začne zdát, že tyto větší faktory stojí proti němu. Otázka odpovědnosti nikdy nevyvstane. Demokracie však vyžaduje „seriózní úsilí“, jak říkal americký abolicionista Frederick Douglass.

Ukrajinský odpor proti zdánlivě drtivé převaze připomněl světu, že demokracie neznamená přijmout zdánlivý verdikt dějin. Jde o vytváření dějin, snahu o naplňování lidských hodnot navzdory tíze impéria, oligarchie a propagandy a zároveň o odhalování dosud netušených možností.

„ŽÍT V PRAVDĚ“

Na první pohled prostá Zelenského pravda, že „prezident je tady“, měla vyvrátit ruskou propagandu, která tvrdila, že z města uprchl. Video natočené pod širým nebem v době, kdy se na Kyjev útočilo, však také připomnělo, co doopravdy znamená svoboda slova, na což se už zapomnělo. Řecký dramatik Eurípidés chápal, že smyslem svobody slova je říkat pravdu mocným. Svobodný řečník projasňuje nebezpečný svět nejen tím, co říká, ale i rizikem, které podstupuje, když mluví.

Když Zelenskyj řekl „prezident je tady“, zatímco padaly bomby a blížili se atentátníci, „žil v pravdě“, jak říkal Václav Havel, nebo „nasadil kejhák“, jak říkal jeden z mých studentů ve vězení. Nejznámější Havlova esej na toto téma, Moc bezmocných, byla věnována památce filozofa Jana Patočky, který zemřel krátce po výslechu komunistickou Státní bezpečností. Putin, důstojník KGB v letech 1975 až 1991, pokračuje v sadistické tradici vyšetřovatelů: nic není pravda, nic nestojí za to, aby se člověk obětoval, všechno je k smíchu, každý je na prodej. Mocní mají vždycky pravdu, jen hlupáci věří v opak a měli by platit za to, že jsou hlupáci.

Po roce 1991 se nihilismus pozdního komunismu spojil se samolibou západní představou, že demokracie je pouhým výsledkem neosobních sil. Pokud se ukázalo, že tyto síly tlačí různými směry, například k oligarchii nebo impériu, co se pak na to dalo říci? Ale v tradici Eurípida, Havla nebo nyní Zelenského se považuje za samozřejmé, že větší síly stojí vždy proti jednotlivci a že občanství se realizuje prostřednictvím odpovědnosti, kterou člověk přebírá za slova, a rizika, které na sebe bere svými činy.

Pravda není s mocí, ale je obranou proti ní. Proto je nutná svoboda slova: ne aby se jeden mohl vymlouvat, ne aby se stal konformistou, ale aby ve světě prosazoval své hodnoty, protože to je předpokladem samosprávy.

Mnoho občanů severoamerických a evropských demokracií si ve své dekadenci po roce 1989 spojilo svobodu slova s možností bohatých využívat média k vysílání samolibých nesmyslů. Když si však člověk připomene smysl svobody slova, zajímá ho méně, kolik má oligarcha sledujících na sociálních sítích, a více ho zajímá, jak tento oligarcha vůbec zbohatl.

Oligarchové jako Putin a Trump ani náhodou neříkají pravdu mocným, právě naopak: lžou kvůli moci. Trump opakoval velkou lež o volbách (že vyhrál); Putin zase nestydatě lhal o Ukrajině (že neexistuje). Putinova smyšlená historie východní Evropy, která je jedním z jeho zdůvodnění války, je natolik skandální, že skýtá příležitost připomenout si smysl svobody slova. Pokud jeden z nejbohatších mužů světa, který velí obrovské armádě, tvrdí, že sousední země neexistuje, není to jen příklad svobody projevu. Je to genocidní nenávistný projev, forma jednání, jemuž je třeba se bránit jinými formami jednání.

V eseji publikované v červenci 2021 Putin tvrdil, že události desátého století předurčily spojení Ukrajiny a Ruska. To je z historického hlediska groteskní, protože to v průběhu tisíce let a stovek milionů životů umožňuje jediný druh lidské tvo

Řecký dramatik Eurípidés chápal, že smyslem svobody slova je říkat pravdu mocným. Svobodný řečník projasňuje nebezpečný svět nejen tím, co říká, ale i rizikem, které podstupuje, když mluví. Když Zelenskyj řekl „prezident je tady“, zatímco padaly bomby a blížili se atentátníci, „žil v pravdě“, jak říkal Václav Havel.

řivosti, a sice když si tyran zpětně a svévolně vybírá svou vlastní genealogii moci. Národy ale neurčuje oficiální mýtus – vytvářejí je lidé, kteří propojují minulost s budoucností. Jak řekl francouzský historik Ernest Renan, národ je „každodenní plebiscit“.

Německý historik Frank Golczewski měl pravdu, když tvrdil, že národní identita není odrazem „etnické příslušnosti, jazyka a náboženství“, ale spíše „prosazením určité historické a politické možnosti“. Něco podobného lze říci i o demokracii: mohou ji vytvářet pouze lidé, kteří ji vytvářet chtějí, a to ve jménu hodnot, které potvrzují tím, že za ně riskují.

Ukrajinský národ existuje. Výsledky každodenního plebiscitu jsou jasné a seriózní úsilí je zřejmé. Žádná společnost by se neměla bránit ruské invazi, aby se dočkala uznání. Nemusí snad umřít desítky novinářů, abychom nahlédli základní pravdy, o kterých se snažili informovat před invazí i během ní. To, že bylo zapotřebí tolik úsilí (a tolik zbytečného krveprolití), aby Západ Ukrajinu vůbec uviděl, ukazuje, jakou hrozbou je ruský nihilismus. Ukazuje to, jak blízko byl Západ k tomu, aby se vzdal tradice demokracie.

VELKÉ LŽI

Pokud člověk zapomene, že smyslem svobody slova je říkat pravdu mocným, nevidí, že velké lži mocných oslabují demokracii. Putinův režim to dává jasně najevo tím, že politiku buduje na nestydaté produkci výmyslů.

Poctivost Ruska spočívá podle jednoho argumentu v tom, že uznává, že žádná pravda neexistuje. Na rozdíl od Západu se Rusko vyhýbá pokrytectví tím, že odmítá všechny hodnoty hned na začátku.

Putin se díky tomuto strategickému relativismu udržuje u moci: nestará se o to, aby se v jeho vlastní zemi žilo lépe, jen vykresluje ostatní země jako mnohem horší. Někdy se je tedy musí snažit destabilizovat – například neúspěšným pokusem o ovlivnění voleb na Ukrajině v roce 2014, úspěšnou digitální podporou brexitu v Británii v roce 2016 a úspěšnou digitální podporou Trumpa v roce 2016.

Tento filozofický systém umožňuje Putinovi jednat, ale také se chránit. Rusům lze namluvit, že Ukrajina je středem světa, pak že Sýrie je středem světa a pak zase že Ukrajina je středem světa. Lze jim namluvit, že když jejich ozbrojené síly zasáhnou na Ukrajině nebo v Sýrii, druhá strana začne zabíjet své vlastní lidi. Jeden den jim mohou říkat, že válka s Ukrajinou není možná, a druhý den, že válka s Ukrajinou je nevyhnutelná, jak se stalo v únoru. Může jim namluvit, že Ukrajinci jsou ve skutečnosti Rusové, kteří si přejí být napadeni, a také nacističtí satanisté, které je třeba vyhladit.

Putina nelze zahnat do kouta. Vzhledem k tomu, že ruská moc se rovná kontrole nad uzavřeným mediálním systémem, může jednoduše vyhlásit vítězství a změnit téma. Pokud Rusko válku s Ukrajinou prohraje, prostě prohlásí, že zvítězilo, a Rusové mu to uvěří nebo to budou předstírat.

Aby takový režim přežil, musí být představa, že demokracie spočívá v odvaze říkat pravdu, odstraněna násilím (pokud se jí nelze vysmát). Kremelští propagandisté noc co noc v televizi vysvětlují, že člověk jako Zelenskyj, národ jako Ukrajina ani systém jako demokracie nemohou existovat. Samospráva musí být vtip, Ukrajina musí být vtip, Zelenskyj musí být vtip. Pokud tomu tak není, celá kremelská báchorka o tom, že Rusko je nadřazené, protože uznává, že nic není pravda, se rozpadá na kusy.

Pokud Ukrajinci skutečně mohou vytvořit společnost a skutečně si mohou zvolit své vůdce, proč by totéž nemohli udělat Rusové?

Rusy od takových myšlenek musí odradit argumenty o Ukrajině, které jsou stejně odpudivé jako nepravdivé. Ruská válečná propaganda o Ukrajině je otřesně, agresivně a záměrně lživá. To je její účel: aby groteskní lhaní vypadalo normálně, aby se udolala lidská schopnost odlišovat jedno od druhého a ovládaly emoce.

Když Rusko hromadně vraždí ukrajinské válečné zajatce a obviňuje z toho Ukrajinu, ve skutečnosti si nečiní nárok na pravdu: jen se snaží zatáhnout západní novináře do toho, aby informovali o všech stranách stejně a ignorovali tak zjistitelná fakta. Jde o to, aby celá válka vypadala nepochopitelná a špinavá, což by Západ odradilo od dalšího angažmá. Když ruští fašisté nazývají Ukrajince „fašisty“, hrají tuto hru a příliš mnoho dalších se k nim přidává. Je směšné považovat Zelenského jak za součást světového židovského spiknutí, tak nacistického spiknutí, ale ruská propaganda běžně tvrdí obojí. Ale o absurditu tu jde především.

Demokracie a státnost závisí na schopnosti jednotlivců samostatně posuzovat svět a podstupovat nečekaná rizika; jejich zničení závisí na prosazení velkých lží, o jejichž lživosti se ví.

Zelenskyj na to poukázal v jednom ze svých večerních projevů letos v březnu: lež si žádá násilí ne proto, že násilí může udělat ze lži pravdu, ale proto, že může zabít nebo ponížit lidi, kteří mají odvahu říct pravdu mocným. Jak poznamenal ruský myslitel Michail Bachtin, žít uvnitř lži znamená stát se nástrojem někoho jiného. Zabíjet nebo umírat uvnitř lži je ještě horší, protože to umožňuje režimu, jako je ten ruský, aby se obnovoval.

Zabíjení kvůli lžím má pro Rusko generační důsledky, a to i mimo desítky tisíc mrtvých a zmrzačených mladých občanů. Starší ruská generace nutí mladší generaci probíhat trestnou uličkou, až je politický terén tak kluzký krví, že mladí nemohou nikdy postoupit a staří se udrží na svých místech až do smrti.

Na Ukrajině již vládne generace, která je zvyklá vybírat si své vůdce, což je zkušenost, kterou Rusové nikdy neměli. I v tomto smyslu je válka generační. Její násilí ve všech podobách má za cíl zlikvidovat ukrajinskou budoucnost.

Ruská státní média se genocidními snahami Moskvy vůbec netají. Na okupovaných územích Rusové popravují ukrajinské občany mužského pohlaví nebo je nutí jít umírat na frontu. Rusové znásilňují ukrajinské ženy, aby jim zabránili chtít mít děti. Miliony Ukrajinců násilně deportovaných do Ruska, z nichž mnohé jsou ženy s malými dětmi nebo v plodném věku, musí přijmout zjevnou lež, aby se vyhnuly vězení a mučení. Záměrné ruské ničení ukrajinských archivů, knihoven, univerzit a nakladatelství je méně dramatické, ale přesto významné. Válka se vede s cílem ovládnout území, ale také lůna a mysli – jinými slovy budoucnost.

Rusko ztělesňuje fašismus, a přitom tvrdí, že proti němu bojuje; Rusové páchají genocidu, a přitom tvrdí, že jí zabraňují. Tato propaganda není zcela neúčinná: tvrzení, že Moskva bojuje proti nacistům, odvádí pozornost mnoha pozorovatelů od fašismu Putinova režimu. A než se Severoameričané a Evropané začnou chválit za to, že vyhráli bitvu narativů, měli by se podívat na globální Jih. Tam Putinův válečný příběh vede, i když Asiaté a Afričané za válku, kterou si vybral, platí strašlivou cenu.

HLADOMOR A VÝMYSLY

Putinova propagandistická mašinerie je stejně jako zbytek jeho režimu financována z příjmů z vývozu ropy a plynu. Jinými slovy, stávající ruský řád je existenčně závislý na světě, který nepřešel na udržitelnou energetiku. Ruskou válku na Ukrajině lze chápat coby jakýsi předobraz toho, jak bude vypadat nekontrolovaná změna klimatu: malicherné války vedené lstivými uhlovodíkovými oligarchy, rasové násilí namísto snahy o přežití lidí díky technologiím, nedostatek a hladomor ve velké části světa a katastrofa v některých oblastech globálního Jihu.

V ukrajinských dějinách jde politický hladomor ruku v ruce s politickou fikcí. Na počátku 30. let 20. století, kdy Stalin zahájil takzvanou „vnitřní kolonizaci“Sovětského svazu, se od úrodné ukrajinské půdy očekávalo mnoho.

A když jeho plán na rychlou kolektivizaci zemědělství selhal, obvinil Stalin celou řadu připravených obětních beránků: nejprve ukrajinské komunisty, pak imaginární ukrajinské nacionalisty, kterým ti komunisté údajně sloužili, a pak imaginární polské agenty, kterým údajně sloužili oni nacionalisté. Politbyro mezitím prosadilo rekvizice a další represivní opatření, v jejichž důsledku zahynuly asi čtyři miliony Ukrajinců.

Těm, kdo se v zahraničí snažili organizovat pomoc, včetně ukrajinské feministky Mileny Rudnycké, která byla shodou okolností židovského původu, se spílalo do nacistů. Tento seznam smyšlených nepřátel z roku 1933 se překvapivě podobá dnešnímu ruskému seznamu.

Existuje zde širší historická zákonitost, v jejímž rámci se vykořisťování plodů ukrajinské půdy ospravedlňuje představami o zemi a lidech. Ve starověku si Řekové představovali, že v zemích, které dnes patří Ukrajině, žijí příšery a odehrávají se tam

zázraky. Za renesance si polští šlechtici, kteří znevolňovali ukrajinské rolníky, vymysleli mýtus o rasové nadřazenosti. Když si ruské impérium nárokovalo od rozděleného Polska ukrajinské území, jeho učenci si vymysleli příhodnou vyprávěnku o tom, že obě země tvoří jeden celek, kteroužto báchorku Putin recykloval ve své loňské eseji.

Putin okopíroval Stalinovy smyšlenky a vlastně i ty Hitlerovy. Ukrajina byla středobodem nacistického plánu hladomoru – Stalinovy kolchozy měly být zabaveny a použity k výživě Německa a dalších evropských území, čímž by se vyhladověly desítky milionů sovětských občanů. Při boji o ovládnutí ukrajinských potravin nacisté vykreslovali Ukrajince jako prostý koloniální lid, který si rád nechá vládnout svými nadřízenými. Totéž si myslel i Putin.

Putin měl podle všeho vlastní hladový plán. Ukrajina je jedním z nejvýznamnějších vývozců zemědělských produktů na světě. Ruské námořnictvo však zablokovalo ukrajinské přístavy v Černém moři, ruští vojáci zapálili ukrajinská pole a ruské dělostřelectvo se zaměřilo na obilná sila a železniční infrastrukturu potřebnou k dopravě obilí do přístavů.

Podobně jako Stalin v roce 1933 přijal Putin záměrná opatření, jimiž riskuje vyhladovění milionů lidí. Libanon stejně jako Etiopie, Jemen a křehké země Sahelu jsou na ukrajinském obilí velmi závislé. Šíření hladu však nezávisí pouze na tom, že se ukrajinské potraviny nedostanou na běžné trhy. Očekávání nedostatku zvyšuje ceny potravin všude na světě. Lze očekávat, že Číňané budou potraviny hromadit, což povede k dalšímu zvýšení cen.

Nejslabší a nejchudší budou trpět jako první. A o to jde. Když umírají lidé bez hlasu, vybírají si ti, kdo vládnou prostřednictvím smrtícího divadla smysl jejich smrti. A právě to může Putin udělat.

Zatímco Stalin zastíral ukrajinský hladomor ve 30. letech minulého století propagandou, Putin využívá k propagandě samotný hlad. Ruští propagandisté již několik měsíců obviňují Ukrajinu z hrozícího hladomoru. Ve světle rasistického a koloniálního smýšlení Putinova režimu lze snáze pochopit, proč se ohroženým obyvatelům Afriky a Asie taková hrůzná lež vůbec vykládá.

Je to koneckonců režim, který nechal na zeď amerického velvyslanectví v Moskvě promítat obrázek Obamy, jak orálně uspokojuje banán, a jehož média vyhlásila poslední rok Obamovy vlády „rokem opice“. Putin je stejně jako ostatní bílí nacionalisté posedlý demografií a obává se, že jeho rasa přijde o početní převahu.

Samotná válka se řídí rasovou aritmetikou. Jedni z prvních ruských vojáků, kteří padli v boji, byli etničtí Asiaté z východního Ruska a mnozí z těch, kteří zemřeli později, byli násilně odvedení Ukrajinci z Donbasu. Ukrajinské ženy a děti byly deportovány do Ruska, protože jsou pokládány za asimilovatelné, za lidi, kteří mohou posílit řady bílých Rusů.

Z Putinova pohledu vyhladovělí Afričané a Asiaté přenesou demografický stres do Evropy prostřednictvím vlny uprchlíků před hladomorem. Podobnou logiku mělo i ruské bombardování syrských civilistů.

V tomto plánu na hladomor se nic neskrývá. Na Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru v červnu 2022 prohlásila šéfredaktorka státní televize RT Margarita Simonjanová, že „veškerá naše naděje spočívá v hladomoru“. Jak tato zkušená propagandistka chápe, smyslem vyhladovění Afričanů a Asiatů je vytvořit kulisu pro propagandu. Až začnou umírat, stanou se Ukrajinci obětním beránkem. To může, ale nemusí fungovat.

Všem minulým fantaziím o Ukrajině a jejích potravinách kdysi věřili vlivní lidé. Ruská propaganda má dnes na globálním Jihu výhodu. Ve velké části Afriky je Rusko známá veličina, zatímco Ukrajina nikoli. Jen málo afrických vůdců se veřejně postavilo proti Putinově válce a někteří by se mohli nechat přesvědčit, aby papouškovali ústřední ruské argumenty. V zemích globálního Jihu není příliš známo, že Ukrajina je předním vývozcem potravin ani že jde o chudou zemi s HDP na obyvatele srovnatelným se zeměmi, které živí, jako jsou Egypt nebo Alžírsko.

Je tu ale jistý důvod k naději. Ukrajinci se snaží lidem na globálním Jihu zprostředkovat realitu svého postavení, aby mohli pravdivě informovat o plánu Moskvy na vyhladovění národů, a tím ho znemožnit. A jak Ukrajina získala od Spojených států a Evropy lepší zbraně, ruská nadvláda nad Černým mořem oslabila.

V červenci Ukrajina a Rusko podepsaly dohody s Tureckem, které by v zásadě měly umožnit, aby část ukrajinského obilí opustila Černé moře a nakrmila Afričany a Asiaty. Den po podpisu dohody však Rusko vypálilo rakety na přístav Oděsa, odkud Ukrajina většinu svého obilí vyváží. Několik dní poté Rusko při raketovém útoku zabilo předního ukrajinského zemědělského podnikatele. Nasytit svět se dá najisto jen jedním způsobem, a sice že se ukrajinští vojáci probojují přes Chersonskou oblast k Černému moři a k vítězství.

POSLEDNÍ IMPERIÁLNÍ VÁLKA

Ukrajina vede válku proti tyranii, která je zároveň koloniální mocností. Samospráva neznamená jen obranu demokratického principu výběru vlastních vládců, ale také respektování rovnosti států. Ruští představitelé dali jasně najevo, že podle nich jsou suverénní pouze některé státy a že Ukrajina není nic než kolonie.

Ukrajinské vítězství by ubránilo ukrajinskou suverenitu konkrétně a princip suverenity obecně. Zlepšilo by také vyhlídky dalších postkoloniálních států. Jak tvrdí ekonom Amartya Sen, imperiální hladomory jsou důsledkem politických rozhodnutí o distribuci, nikoliv nedostatku potravin. Pokud Ukrajina zvítězí, obnoví vývoz potravin na globální Jih.

Odstraněním velkého rizika utrpení a nestability na globálním Jihu by vítězná Ukrajina zachovala možnost globální spolupráce na společných problémech, jako je změna klimatu.

Pro Evropu je rovněž zásadní, aby Ukrajina vyhrála a Rusko prohrálo. Evropská unie je sdružením postimperiálních států: některé z nich jsou bývalými imperiálními metropolemi, jiné postimperiálními periferiemi. Ukrajinci chápou, že vstupem do Evropské unie si zajistí státnost – posunem ze zranitelné pozice periferie. Vítězství Ukrajiny proto bude muset zahrnovat perspektivu členství v EU.

Jak chápou i mnozí Rusové, Rusko musí prohrát, a to z podobných důvodů. Evropské státy, které se dnes pyšní svými tradicemi práva a tolerance, se staly skutečnými demokraciemi až po prohrané poslední imperiální válce. Rusko, které vede na Ukrajině imperiální válku, nemůže nikdy zavést právní stát a Rusko, které ovládá ukrajinské území, nikdy neumožní svobodné volby. Rusko, které takovou válku prohraje, Rusko, v němž je putinismus negativním dědictvím, má šanci. Navzdory tvrzením ruské propagandy Moskva prohrává války poměrně často a každé období reforem v moderních ruských dějinách následovalo po vojenské porážce.

Především je třeba dosáhnout ukrajinského vítězství, aby se na Ukrajině zabránilo dalšímu zabíjení a zvěrstvům. Na výsledku války však záleží po celém světě, a to nejen ve fyzické rovině bolesti a hladu, ale také v rovině hodnot, které přímo ovlivňují možné budoucnosti. Ukrajinský odpor nám připomíná, že v demokracii jde o riziko, které lidé podstupují, i o zásady, přičemž ukrajinské vítězství by demokracii vdechlo svěží vítr do plachet. Ukrajinský trojzubec, který zdobí uniformy ukrajinských vojáků, sahá skrze tradice země až do dávné historie a skýtá odkazy, které lze využít k novému promýšlení a oživení demokracie.

Athénu a Poseidóna lze dát dohromady. Athéna byla koneckonců bohyní nejen spravedlnosti, ale i spravedlivé války. Poseidón myslel nejen na násilí, ale i na obchod. Athéňané si zvolili Athénu za svou patronku, ale pak postavili Poseidónovi fontánu na Akropoli – podle legendy právě na místě, kde udeřil jeho trojzubec. Vítězství Ukrajiny by tyto hodnoty ospravedlnilo a znovu spojilo: Athénina rozvážnost a prosperita a Poseidónova rozhodnost a obchod.

Pokud se Ukrajině podaří dobýt zpátky svůj jih, znovu se otevřou námořní trasy, které živily staré Řeky, a svět se poučí z ukrajinského příkladu ochoty riskovat v zájmu samosprávy. Nakonec bude olivovník potřebovat trojzubec. Mír bude následovat teprve po vítězství. Svět možná dostane olivovou ratolest, ale jen pokud se Ukrajinci dokážou probojovat zpátky k moři. ■

Rusko, které vede na Ukrajině imperiální válku, nemůže nikdy zavést právní stát a Rusko, které ovládá ukrajinské území, nikdy neumožní svobodné volby. Rusko, které takovou válku prohraje, Rusko, v němž je putinismus negativním dědictvím, má šanci.