Když hurikán přinese parník se žirafami
Milovníci amerických roadtripů, jižanské atmosféry, beatnického tuláctví, a hlavně a především žiraf a zvířat vůbec dostávají v novém románu Se žirafami na západ opravdovou lahůdku.
Woody už je hodně, ale opravdu hodně starý. Starší než hlína, jak sám říká. Přesto si velmi dobře pamatuje na jedno vzácné dobrodružství; však to také bez nadsázky bylo největší dobrodružství jeho života. A pamatuje si ho tak živě, jako by to bylo včera. Byl teprve sedmnáctiletý kluk, když hurikán přinesl na východní pobřeží poničený nákladní parník se dvěma žirafami uvnitř. Žirafy hurikán kupodivu přežily, ale čekala je ještě cesta přes celé Spojené státy až do slavné zoo v San Diegu. A protože Woody byl sirotek a tulák, který měl jen hadry, co nosil na sobě, a neustále mu kručelo v břiše, rozhodl se, že se vydá na cestu spolu se žirafami…
To je začátek mimořádného literárního dobrodružství z pera Lyndy Rutledgeové, která svůj román vystavěla na podkladě skutečných událostí, jež se odehrály v USA těsně před začátkem druhé světové války. V archivu sandiegské zoo našla novinové výstřižky, které cestu žiraf na západ nadšeně mapovaly, a na jejich základě stvořila příběh Woodyho a dvou žiraf, Kluka a Holky.
SE ŽIRAFAMI NA CESTĚ
Woody se přimotá do cesty ošetřovateli přezdívanému Staroch, který má za úkol dopravit žirafy do San Diega. S troškou dobře míněného lhaní Starocha přesvědčí, aby mu dovolil řídit speciálně upravený nákladní vůz, v němž se žirafy převážejí. K téhle partičce se přimotá ještě ambiciózní mladičká fotografka Zrzka a dobrodružná cesta může začít.
Píše se rok 1938 a dvě žirafy vykukující ze střešních okének náklaďáku ještě nikdy nikdo neviděl. Skupinka budí pozdvižení, kamkoli přijede. Ne každý to s nimi ale myslí dobře. Na párek vzácných exotických žiraf má zálusk principál cirkusu, kterým Staroch pohrdá kvůli nešetrnému zacházení se zvířaty. Ten je ochotný udělat všechno pro to, aby žirafy pro svůj cirkus získal. Najdou se však i lidé, od kterých se Woody a žirafy dočkají nečekané pomoci, jako je rodina černošských farmářů Mojžíše a Velkýho papá, která vede „prosperující motelový podnik“– ubytování pro černé cestovatele. Rasová segregace je v románu vykreslena s historickou přesností – krom odděleného ubytování se Woody se Starochem setkají také s tzv. soumračnými městy, která od návštěvy po soumraku odrazovala všechny Afroameričany pod pohrůžkou násilí (podobnými událostmi se inspiroval americký oscarový film Zelená kniha z roku 2018).
TULÁK Z PRACHOVÝCH BOUŘÍ
Celé vyprávění je vlastně sledem dobrodružných historek, které se zpravidla začnou dít vždy, když se člověk zvedne z místa a vydá se na cestu. Idea, že cesta je důležitější než cíl, upomíná na bohatou tradici amerických roadtripů a tuláctví, jehož vzestup je v románu vykreslen právě na postavě Woodyho. Woody je totiž tulák a podobně jako mnoho mladíků té doby, často spíš ještě dětí, se jím stal nedobrovolně, když během texaských prachových bouří ve třicátých letech přišel o rodinu i domov. Navíc se svět stále potýkal s následky Velké hospodářské krize. A tak mu nezbylo než s holým zadkem sednout na vlak a zkusit štěstí někde jinde, nějak jinak. Na cestě se žirafami potkává řadu podobně bezprizorních tuláků, jejichž způsob života pro něho představuje únik od všech hrozících problémů, jakkoli zároveň vytváří řadu nových.
Tuhle zkušenost má Woody zažranou hluboko pod kůží. Pořád je ve střehu, pořád čeká, odkud přijde další rána. A pořád si pamatuje stravující hlad, který ho nutí krást jídlo i ve chvíli, kdy netrpí bezprostředním nedostatkem. Woody je antihrdina, je to nedůvěřivý zbabělý kluk, rváč a lhář, který utíká před svou minulostí i sám před sebou, a jako takový dělá chyby. Jedna z nich přímo ohrozí žirafy a úplně všechno, o co společně se Starochem usilují. To je chvíle, kdy má čtenář chuť začít hlavní postavě knížky hlasitě nadávat. Ale nic naplat, kromě dramatického efektu činí tenhle povahový rys Woodyho také velmi lidským, protože my všichni chybujeme.
V něčem se podobá něžnému obru ze Steinbeckova románu O myších a lidech, který svou silou a nešikovností nevědomky ubližuje slabším – často právě zvířatům. Ale Woody si na rozdíl od Lennieho uvědomuje důsledky svých činů a to má na něho katarzní účinky. Díky putování po boku žiraf, těch „nesmírných tvorů přijíždějících ze samé Boží zahrady ráje“, jak by řekl Velkej papá, si Woody paradoxně uvědomí svou lidskost. Kontakt s nimi ho navždy změní a také ho přiměje čelit svému traumatu, o kterém nikomu neřekl pravdu a které ho pronásleduje v nočních můrách.
ŽIRAFÍ MAGIE
Motiv ochrany zvířat a ohrožených živočišných druhů se vine celým románem a zaznívá jako silný apel. To, co zburcuje zestárlého Woodyho a přiměje ho vyprávět svůj příběh dřív, než bude pozdě, je zpráva, kterou zaslechne v televizi – žirafy jsou na pokraji vymření (to není fikce; jak upozorňuje autorka, žirafy jsou jedním z druhů, kterým v současnosti hrozí takzvaná šestá vlna vymírání). Mottem knihy je ostatně citát nositele Nobelovy ceny Anatola France: „Dokud si nezamilujete zvíře, část vaší duše zůstane neprobuzená.“O žirafách, které na člověka podle Woodyho působí svou „žirafí magií“, to, zdá se, platí dvojnásob.
Podmanivá atmosféra amerického jihu třicátých let ožívá ve velice zdařilém překladu Petra Kotouše, spolu s tím nejlepším z tradice roadtripů, (nejen) beatnického tuláctví a v neposlední řadě samotného vyprávění příběhů. Woody totiž není jediný, kdo o sobě vykládá smyšlené historky, jak v závěru románu překvapeně zjistí. Vyprávět dobrý příběh je někdy cennější než suchopárná realita a k putování a toulání takové vyprávění bezesporu patří. V případě tohoto románu s sebou nese také zásadní varování – jednoho dne bychom se mohli probudit do světa, ve kterém už žirafy nebudou existovat. ■
budou příliš trestat, nakonec své neschopnosti uvěříte.
„Spousta lidí je přesvědčená, že to, co se jim děje, tkví v jejich lenosti, že je to jejich chyba. Přitom vážně záleží na tom, jakou dostávají zpětnou vazbu,“shrnuje Holčapková.
Například Krišpína Nohejlová trpí dodnes „syndromem podvodníka“(imposter sydrom), ačkoliv už jako malá oplývala mnoha talenty. „Pořád se strašně podceňuju. Odjakživa jsem velmi kreativní člověk a vždycky jsem třeba kreslila. Nejenže předpokládám, že něco nezvládnu, ale projevuje se to i v práci – podhodnotím ji, nacením nízko,“přiznává.
Všímá si také, že aby lidem dokázala, že je dobrá, pracuje často až do úplného vyčerpání. Jako citlivý člověk, který touží po uznání a přijetí, navíc trpěla i tím, že se bála být sama sebou. „Vlastně jsem skrývala pocity a snažila jsem se být pořád ta usměvavá, veselá, protože to byla ta Kristýna, kterou lidé měli rádi. Takže to mám s emocemi trochu pokroucené,“dodává.
Snaha dostát svému okolí trápila i Gabrielu. Kvůli otcovu postoji, že všechny diagnózy jsou výmluva a nálepka, prý na sebe měla upletený bič – byla přesvědčená, že všechno jde dělat lépe. „Ve škole jsem měla ale občas pocit, že selhávám. Stejně tak v přátelstvích, která se mi nedařilo udržovat.“
S nízkým sebevědomím kvůli pocitu nedostatečnosti se v pubertě trápila takovými úzkostmi, že nechtěla chodit do školy. I kvůli pocitu, že „na to nemá“, se až nyní po třicítce poprvé přihlásila na univerzitu a dálkově studuje při práci.
„Nikdy mi nešlo učit se tak, že si člověk sedne a prostě mu to teče do hlavy. Na střední škole jsem si vyvinula způsob učení, kdy jsem chvilku četla studijní materiály, pak jsem si začala číst knížku, podívala se na epizodu sitcomu a pak jsem se začala znova učit. I když jsem měla ve škole vyznamenání, dalo strašně moc práce vyrovnat se ‚normálním‘ spolužákům,“svěřuje se s důvody svých pocitů nedostatečnosti. „Nejsem z toho ale frustrovaná. Beru jako fakt, že takto funguju,“říká.
SPLETITÁ CESTA K DIAGNÓZE
„Úlevu.“Tak odpověděli všichni oslovení na otázku, co pro ně znamenal moment, kdy se dozvěděli svoji diagnózu. Jako by jejich život najednou začal dávat lepší smysl. Mnohdy tomu ale předcházela složitá cesta plná omylů.
Například Krišpína si v pubertě nejprve od neuroložky vyslechla, že její bolesti hlavy souvisejí s menstruačním cyklem. A když se ukázalo, že ne, dostala silné prášky s tím, že je má užívat, když jí bude špatně.
„V 15 letech mi napsali tramal, který je poměrně drsný ‚vypínák‘. Naštěstí jsem byla vždycky člověk, který se snaží hledat spíš řešení než záplatu, takže jsem ty prášky nebrala. Jednou, když mi bylo hodně špatně, jsem je zkusila a přišla jsem si úplně bez nálady,“vzpomíná.
Na vysoké škole se začala trápit ještě víc, jelikož už neměla jasný režim jako na střední. „Začala jsem se v tom ztrácet, protože jsem se musela sama donutit a vytvořit si řád,“popisuje. I když ji škola bavila a coby nadané dítě se odmalička toužila stát doktorkou přírodních věd, studium biologie nakonec – jak už bylo zmíněno v úvodu článku – nedokončila.
Pak už šlo vše ráz naráz: Krišpíně se zhoršily úzkosti, padla do depresí a teprve díky samostudiu se dobrala toho, že má zřejmě ADHD. Při snaze získat diagnózu ale opět narazila. „Primář psychiatrie v jednom jihočeském městě mě diagnostikoval z rychlíku. Ptal se, jestli jsem měla špatné známky, jestli rychle řídím auto, jestli mám závislosti. Pak se mi vysmál, že ADHD určitě nemám, a dal mi utlumující prášky na depresi,“líčí nešťastnou zkušenost Krišpína.
Ani u klinické psycholožky diagnózu nezískala, protože vyšla poměrně dobře z testů pozornosti. Ty ale řada odborníků kritizuje proto, že s ADHD příliš nesouvisejí – někdy se i lidem s poruchou daří svou pozornost upřít tam, kam potřebují. Krišpína uspěla až napotřetí, a to u psychiatra, na nějž dostala doporučení jako na experta, který se ADHD věnuje.
„Přitom vždycky říkám, že mám takové to ADHD, o které by se dalo opřít kolo, asi ne jen jedno. Neuměla jsem s tím pracovat a řada návyků se u mě zhoršila – zapomínání a šílená roztěkanost. Rozdělávám spoustu věcí, skáču od jednoho k druhému,“popisuje Krišpína projevy.
Peripetie okolo diagnózy si v pubertě vrchovatě zažila i Gabriela. Její příběh ukazuje, že ani určení správné diagnózy v dětství nemusí být samospásné. Klíčové totiž je, jak s tím člověk dál pracuje.
Gabriele už jako malé diagnostikovali takzvanou LMD (lehkou mozkovou dysfunkci), což byl dřívější termín pro ADHD. Neurologové na to přišli v souvislosti s jejími epileptickými záchvaty. Ve škole na to ale tehdy nikdo nebral ohled a ani Gabrielini rodiče nechtěli brát diagnózu jako výmluvu. Takže i když jako dítě nepociťovala, že by za ostatními zaostávala, podvědomě cítila, že se víc nadře – učení ji prý stálo dvakrát víc času.
V pubertě ale přišly psychické problémy. „Na začátku střední školy jsem si začala víc uvědomovat, že ostatním nestačím, že jsem jiná,“vysvětluje. Vygradovalo to až ve strach chodit mezi děti.
Problémy tenkrát na matčin popud řešila s psychiatričkou, která ale nevěřila, že porucha může přejít do dospělosti. „V podstatě ze mě udělala psychopata a sociopata. Nadopovali mě antipsychotiky. Z toho jsem byla vypnutá. Přitom jsem neměla žádné psychózy,“říká Gabriela. Nastolený způsob léčby nakonec utnul její otec a Gabriela léky přestala brát.
Až zhruba o deset let později si začala uvědomovat, že by její problémy mohly souviset s diagnózou z dětství. V časopise si totiž přečetla o tom, že ADHD může přetrvat do dospělosti. „Kromě příběhů kriminálníků a drogově závislých tam byl vylíčený i příběh holky, která to měla dost podobně jako já. Také jí v dětství řekli, že má lehkou mozkovou dysfunkci. A začalo mi všechno docházet. Že s tím souvisí moje zapomnětlivost, což se projevuje třeba v partnerských vztazích,“vysvětluje.
Přes svou obvodní lékařku vyhledala psychiatričku, která by jí mohla
pomoci, a po několika sezeních a snaze využít to málo materiálů na diagnostiku ADHD u dospělých, které byly v Česku před pěti lety k dostání, nakonec k diagnóze došly.
Právě u žen je podle odborných poznatků často těžší diagnózu odhalit, protože se někdy neprojevuje v tak výrazných odstínech jako u mužů. Častější než hyperaktivita bývají problémy s pozorností, sebeorganizací nebo zapomnětlivostí.
LÉKY A KALENDÁŘE
S řadou příznaků ADHD by se asi mnoho lidí ztotožnilo – jde ostatně o poměrně běžné vlastnosti. Problém je ale v jejich míře. Vyhledat odbornou pomoc se lidem doporučuje tehdy, když cítí, že jim ona míra přerůstá přes hlavu a obtěžuje život.
„Každého někdy chytne průjem. Málokdo ale každý den vstává s vědomím, že bude mít průjem a že musí den naplánovat tak, aby byl vždycky poblíž záchod. Podobně vypadá rozdíl mezi lidmi s ADHD a těmi ‚normálními‘. Není to únava plus kocovina rovná se den blbec, je to víceméně trvalý stav,“podotýká Kašpárek.
Diagnózu může lidem udělit psychiatr, mohou také vyhledat například klinického psychologa. Jelikož je nemoc vrozená, při diagnóze se odborník vyptává na celý životní příběh člověka a zjišťuje, zda je roztěkanost či zapomnětlivost trvalý rys, který se neváže jen na některé životní situace.
„V diagnostice se využívají screeningové nástroje – klinické rozhovory, kde si můžeme odškrtat přítomné příznaky, zda je splněný určitý počet a závažnost. Pak jsou ještě dodatečné nástroje jako psychologické vyšetření, ale to má spíš pomocný charakter, samo o sobě nám to diagnózu nestanovuje,“poznamenává psychiatr Mohr.
Od lékaře může člověk odejít například s léky, jež lze užívat třeba jen na přechodnou dobu. „Medikace je asi nejdostupnější léčba, účinná je i behaviorální psychoterapie. Terapeutů je však málo a mají dlouhé čekací lhůty. V první fázi tedy můžeme člověku nabídnout medikaci,“vysvětluje Mohr, byť chápe, že někteří lidé psychiatrické léky užívat nechtějí.
Cesta, jak život s ADHD lépe zvládat, vede i přes různé techniky. Některé si vybudují sami od sebe i ti, kteří o své diagnóze ani nevědí. Typické jsou snahy organizovat život pomocí kalendářů a řady poznámek, dávat si věci na stejné místo nebo po sobě věci desetkrát kontrolovat, jako to dělá Gabriela.
Některé kompenzační techniky mohou působit až paradoxně. Způsob, jak udržet pozornost při výkladu ve škole, může být třeba i kreslení. Tak to v nedávném rozhovoru s Deníkem N popsala další mladá žena s ADHD Alena Spálenská. „I když chci dávat pozor a hodina je zajímavá, nudím se a pozornost mi utíká jinam. Ale když si u toho kreslím nebo vyšívám, vnímám paradoxně každé slovo perfektně. Protože zaměstnám všechny jednotky pozornosti, takže mi žádná nemůže nikam zdrhnout,“vysvětluje.
Krišpíně zase pomáhá, že když se chce soustředit, musí všechno okolo uklidit a vyčistit nebo si do sluchátek pouští bílý šum. „Zároveň mám v pokoji obrovskou tabuli, na kterou si píšu úkoly. Zaznamenávám si je i do počítače a telefonu, protože diář jsem všude zapomínala,“říká. Velmi jí také prospívá, když se obklopuje chápavými lidmi.
RESPEKTOVAT ODLIŠNOSTI
I když už o tématu ADHD u dospělých panuje větší povědomí, lidé se stále setkávají s údivem nebo odsudky. „Paradoxně pro mě bylo mnohem horší jít ven s tím, že mám ADHD, než coming out, že jsem lesba,“svěřuje se Krišpína. „Hejty o sexuální orientaci jsem si totiž už dříve vyslechla a zvykla si na ně. U ADHD mi přišlo hrozně zvláštní, že všichni lidé reagují úplně stejně: ‚Ty sis to vymyslela, vždyť jsi normální, chceš být jen zajímavá‘,“říká.
O odsuzujícím vnímání této odlišnosti ostatně vypovídá i epizoda o Šimonově popotahování v práci. Podle Holčapkové a Mohra to souvisí obecně s předsudky okolo psychiatrie.
„Ve společnosti je obecně stigma psychických nemocí. Že je to slabost, nedostatečná vůle. ADHD má ještě svoje stigma – bývá považováno za diagnózu malých zlobivých kluků, kterou lidé často vnímají jako pochybnou. A existují i hlasy odborníků, že ta diagnóza není potřeba,“upozorňuje lékařka. „Jsou přitom opravdu dobrá data o tom, že ADHD u dospělých existuje,“dodává.
V Česku ale podle ní zatím nejsou dostatečně rozšířená, takže se to do klinické praxe zdejších lékařů moc nedostává. Pomalu se to ale mění s tím, jak se o ADHD více mluví nejen na vědeckých konferencích, ale i mezi lidmi. Podle Holčapkové je to způsobené větší otevřeností společnosti i rostoucím zájmem o téma duševního zdraví.
Za příklad dává Spojené státy, kde je povědomí o ADHD dospělých mnohem rozšířenější, a to mezi laickou i odbornou veřejností. „Lidé to tam sami vyžadují. A to se, myslím, začíná dít i tady. Když nebudou lidé sami pro sebe nic dělat, systém odloví jen ty nejhorší případy,“vysvětluje.
Nad hlasy, které mluví o ADHD jako o nepodstatné diagnóze, kterou je zbytečné udělovat, mává psychiatrička rukou.
„Kdybychom byli jako společnost respektující k větším odlišnostem, skutečně by nebylo potřeba říkat, že tenhle člověk má poruchu, takže vyžaduje speciální přístup. Tak to ale u nás není. U nás potřebujete papír, abyste dostal speciální zacházení, pokud nemáte štěstí na lidi,“podotýká.
NOVÝ SPOLEK CHCE BÝT SPOLEHLIVÝM ZDROJEM
O tom, že se téma ADHD u dospělých dostává do popředí, svědčí nejen dlouhé čekací doby na vyšetření u odborníků a facebookové skupiny, kde se lidé sdružují, ale také nově vznikající iniciativa Akrasia – Spolek pro dospělé s diagnózou ADHD. Má hájit zájmy diagnostikovaných a šířit o poruše osvětu.
„Letos v dubnu jsem se ve facebookové skupině o ADHD v dospělosti ptal, jestli něco podobného někdy nevznikalo, načež se začali ozývat lidé s tím, že by o založení stáli. Tak jsem si říkal: Poptávka by byla, tak to pojďme zkusit,“popisuje čtyřiadvacetiletý Jiří Štipl.
Nejenže má sám diagnózu, ale tématu se věnuje i odborně. Na Amsterdamské univerzitě studuje metodologii a statistiku pro psychologický výzkum. Jelikož má nyní v nizozemské metropoli i svou psychiatričku, vnímá rozdíly v systému péče o lidi s ADHD v Česku a v západních zemích.
„V první řadě teď vytváříme osvětový web s ověřenými informacemi – takovou wikipedii ADHD v češtině,“předesílá Štipl. „Sice to bude asi sušší zdroj než některé popularizační profily na sociálních sítích, ale ty někdy neuvádějí přesné informace. Chceme být spolehlivým zdrojem. Zveřejňované příspěvky bude hodnotit odborná komise složená z odborníků v daných oblastech, kteří budou údaje ověřovat ve vědeckých studiích,“dodává.
Spolek chce mimo jiné tlačit na to, aby se v Česku diagnostika ADHD sjednotila a byla přehlednější. Například pedagogicko-psychologické poradny mají podle Štipla ve zvyku nepřisuzovat diagnózu lidem, kterým sice ADHD anamnesticky vychází, ale z určitého testu pozornosti vyjdou dobře. „V češtině se o ADHD hodně přemýšlí jako o neustálém deficitu pozornosti, ale tak to není. Je to nedostatek regulace pozornosti,“vysvětluje.
Vidí i další nedostatky českého prostředí. Z Nizozemska má zkušenost s větší škálou léků na trhu – člověk tak má vyšší šanci, že dostane vyhovující léčbu. „Je potřeba tlačit na to, aby byla dostupnější péče a více jejích druhů jako v zahraničí,“předesílá zakladatel spolku.
V tuzemsku navíc člověk diagnostikovaný až v dospělosti nemá nárok na úhradu některých léků. „Přitom to neznamená, že se vám ADHD objevilo až v dospělosti, ale že bylo často diagnosticky opomenuto. Ti lidé často byli u lékaře nebo v psychologické poradně, ale nebylo to odhaleno, a kvůli tomu pak nemají celý život nárok na úhradu, což je nespravedlivé,“vysvětluje Štipl. Cílem spolku bude právě i vyjednávání s ministerstvy nebo pojišťovnami.
ABY ŽIVOT DÁVAL SMYSL
„Možná největší rozdíl po diagnóze je pro mě v tom, že mi můj životní příběh dává víc smysl,“zamýšlí se Michal Kašpárek dva roky od zahájení léčby a zveřejnění statusu o ADHD.
„Pochopil jsem, proč jsem byl tak nešťastný a vyčerpaný v situacích, které ostatní považovali za relax. Proč mnohem radši pracuju na několika projektech zároveň než v jednom dlouhodobém stabilním zaměstnání a tak dál,“pokračuje novinář, který v roce 2020 začal brát na poruchu prášky.
„Léky a režimová opatření jako pravidelné běhání mi znatelně posílily vůli, netlačím před sebou tolik věcí tak dlouho, což je super,“hodnotí Kašpárek. Zároveň ale dodává, že léčba nezabírá v té nejproblematičtější oblasti. „Pořád mám špatnou krátkodobou paměť a pořád se relativně snadno zahltím vjemy,“říká.
Mít jasnou diagnózu ale považuje za zásadní, i když ho někdy naštve, že se o ní dozvěděl až v půlce života. „Pak si ale připomínám, že je supr to celou druhou půlku života vědět a díky tomu v něm pro sebe snáz hledat takové místo ve společnosti, ve kterém bych zvládl být naplněný i užitečný zároveň,“podotýká.
„Na střední škole jsem si vyvinula způsob učení, kdy jsem chvilku četla studijní materiály, pak jsem si začala číst knížku, podívala se na epizodu sitcomu a pak jsem se začala znova učit.“