ADHD u lidí vycítím, ale není to magie
„ADHD v dospělosti se začíná ve studiích objevovat až kolem 90. let, nárůst diagnóz až po roce 2000,“říká psychiatrička Jitka Holčapková.
Spolužáci ji na základní škole šikanovali, na střední škole měla úzkosti. Teprve když se stala psychiatričkou, došlo jí, že její problémy souvisely s vrozenou poruchou – ADHD. Dnes lidem pomáhá mimo jiné odhalovat stejnou diagnózu. „Kdybychom byli jako společnost více respektující k odlišnostem, pak by nebylo potřeba říkat, že tenhle člověk má poruchu, takže vyžaduje speciální přístup,“popisuje Jitka Holčapková v rozhovoru.
Vypadá to, jako by ADHD bylo všude. Působí to tak, že stále více dospělých zjišťuje, že tuto poruchu má. Je teď doba odhalování ADHD u dospělých?
Je to teď takový trend, o ADHD se hodně mluví. Přijde mi, že každé téma, které se takhle objeví, má podobný vývoj. Když přijde správná doba, nová věc vstoupí do takového okna, nafoukne se to, všichni jsou z toho pobouření, protože to tady předtím nebylo. Pak se to postupně zase zařadí do normálního proudu, do skupiny věcí, které tu prostě jsou. To se teď děje s ADHD.
To téma jako by vykouklo.
Ano. Začne se o tom mluvit jinde než na konferenci.
A proč zrovna teď? Proč je téma ADHD tak všudypřítomné?
Je přiměřená doba otevřenosti společnosti. K tomu zájem o duševní zdraví. Jde to ruku v ruce s destigmatizací psychiatrie.
Jak?
Mezi veřejností už není psychiatrická diagnóza a cokoliv s oborem spojeného takové stigma jako dřív. Proto se o to lidé začínají zajímat. Protože nějaké psychické potíže má občas každý. Spoustu problémů vysvětlily třeba knihy doktora Plzáka, ve společnosti je teď ale poptávka po vědečtějším přístupu. Na druhou stranu jede různé ezo.
A poznání pokročilo. ADHD v dospělosti se začíná ve studiích objevovat až kolem 90. let, nárůst diagnóz až po roce 2000.
To předtím ADHD v dospělosti nebylo?
Bylo. Akorát se o něm nevědělo.
Jak je možné, že se začalo zkoumat až v 90. letech?
První zmínky o ADHD jsou někdy ze čtyřicátých let. Jak se postupně měnil pohled na roli člověka ve společnosti na individuálnější, zaměřený na potřeby jednotlivce, začali pedagogové a psychiatři mluvit o velmi zlobivých, intruzivních dětech. Na začátku si všimli, že některé děti dělají větší „bordel“než jiné.
Později se tedy přidal výzkum ADHD u dospělých. Přijde mi fascinující, že něco natolik rozšířeného zkoumáme tak krátkou dobu. Mám z toho pocit, že toho strašně moc nevíme.
Jasně. O mozku toho opravdu hodně nevíme. Víme třeba procento toho, co je možné. On se totiž také dost blbě zkoumá. Je to nejspíš nejkomplexnější struktura ve vesmíru.
V čem je ADHD mozek jiný?
ADHD je neurovývojová porucha. Mozek člověka s ADHD se vyvíjí trochu jinak než mozek člověka, který ji nemá. Původ leží – podle toho, co zatím víme – v interakci prostředí a genetiky. Tady je ale významná geneticPak ká komponenta; nejspíš půjde o geny, které kontrolují různé transmitery, ale ještě není nic signifikantního, že by se jasně určil konkrétní gen. Zkoumají se kandidátní geny.
Lidsky řečeno, mozek člověka s ADHD je v nějakém ohledu nedovyvinutý?
Dalo by se to tak říct. Ale opravdu z vývojového hlediska, neznamená to lepší nebo horší. Vývoj člověka jde do větší a větší specializace. Obory se specializují, funkce také, nemáte mít propojený kanál vidění s kanálem slyšení, ale přesto je spousta lidí propojené má. Protože tam zůstaly nějaké spojky.
Svoji roli v ADHD hraje i nevyváženost aktivit různých center v mozku. Třeba centra, která jsou zodpovědná za rozhodování, jsou hypoaktivní.
Takže mozek člověka s ADHD funguje jinak. Komplikovaněji? Nebo jednodušeji?
To se nedá říct. Není to rozdíl ve struktuře, ale ve funkci. A není tam něco jinak, jiné molekuly. Jen je jinak pospojovaný, jeho části jinak intenzivně fungují. Když má být všechno vyladěné na nějakou hodnotu, u ADHD je něco víc, něco míň.
Jak se ADHD u dospělých projevuje?
ADHD může mít hodně různých obrazů. Kdybych to vzala z klinické klasifikace, jsou formy s převahou nepozornosti, s převahou impulzivity nebo kombinované. V dětství jsou častěji zachycováni ti, kteří ruší. To, co je vidět, se vždycky líp zachytí. Po příznacích, které jsou uvnitř, se musí cíleně pátrat.
Do dospělosti si můžeme odnést ten samý typ, nebo se může trošku proměnit. Dospělý člověk s ADHD často zapomíná, nesoustředí se, snadno se rozptýlí, má problémy s manažováním času, organizací aktivity, s nabuzením se k nějaké činnosti, nebo naopak s ukončením aktivit, s přepínáním. A s impulzy, které cítí v sobě, které jsou často velmi silné a které musí nějak ovládat, aby ve společnosti vypadal akceptovatelně.
Na to navazuje spousta sekundární patologie. Jako dítě zažijete hodně trestů za blbost, za nevědomě udělané věci, což zhoršuje sebehodnocení. Takoví lidé mají často úzkosti, poruchy nálady, jsou vyčerpaní snahou dostát normálnímu výkonu. A každý si během života vyvine kompenzační mechanismy, které mu v dětství vadily. Nebo vadily okolí.
Jaké například?
Třeba může být až extrémně poctivý, záleží mu na tom, že nesmí nikdy chodit pozdě, proto přichází vždycky o půl hodiny dřív. A stojí ho to víc energie než lidi, kteří přirozeně chodí včas.
je tam impulzivita, která není tak očividná, není to jako u dětí, které poletují všude kolem. Dospělí tuhle tendenci zažívají vnitřně, mají tendenci skákat lidem do řeči, zapojit se okamžitě, když je to zajímavé, mají problém počkat na konec věty. U nich se impulzivita projevuje jako neustálý vnitřní neklid. Jako by něco ve vás neustále říkalo, že musíš, musíš, musíš, něco se děje. Ne úzkostným způsobem, ale jako příkaz k aktivitě.
Spousta lidí to impulzivně zajídá, nutkavě kouří. Bere látky, které pomáhají vědomí a fungování modulovat. Hodně uživatelů stimulantů jsou lidé s ADHD, protože se potom lépe soustředí. Typická kombinace jsou na den stimulanty, třeba pervitin nebo kokain, a na večer tráva, protože pak je potřeba se uklidnit. Nebo to přehánějí s kofeinem.
Součástí ADHD jsou i problémy se spánkem. Což ty stimulanty můžou ještě narušovat, když si je dáte ve špatnou dobu. Je problém s přepínáním různých stavů. Ze spánku do bdění, takže blbé vstávání, ale i blbé usínání. A protože pak pacienti často něco řeší v noci, protože je klid, může to vést ke zhroucení běžného fungování.
Na začátku si všimli, že některé děti dělají větší „bordel“než jiné.
ADHD JAKO SPEKTRUM Mám poměrně čerstvě diagnostikované ADHD. A ten kolotoč sebe
obviňování, že nezvládám běžné činnosti, že jsem neschopný, nezvládám si zorganizovat život a podobně, znám v podstatě od základní školy. Jak časté nebo zásadní ve fenoménu nediagnostikovaných ADHD dospělých je právě tohle zbytečné trápení?
Říká se, že diagnóza je 70 procent efektu. Když víte, že to, co se vám děje, má vysvětlení, může to nastartovat spoustu různých změn. Dá se to použít v terapii. Operovat s tím, že je v mozku něco jinak.
Znát diagnózu je i v tomto případě zásadní.
Ano. Dá se to ale i špatně uchopit. Někdo to opravdu může používat jako výmluvu, nesnažit se. Ale jedna věc je zabíjet tím sám sobě cestu ke štěstí, druhá je vědět, proč mi to nejde tak snadno jako ostatním. Nebo jak to vypadá, že to jde ostatním.
Mluví se o tom, že lidé s ADHD mají i „superschopnosti“.
Hledala jsem přesně k tomuto odborné články, našla jsem jeden. ADHD je spektrum, stejně jako všechny tyto neurovývojové poruchy. A jsou tam lidé, kteří mají jen rysy a nesplňují diagnózu, přes lidi s kombinacemi, kterým to tak nějak jde, až po lidi, pro které je naprosto nemožné fungovat bez podpory. Oficiální výzkum na to je zatím velmi slabý, protože v aktuálně patologicky orientovaném zdravotnictví se hledají blbé věci, ne ty dobré.
Spousta lidí s ADHD má ale drajv. Ten se dá využít k různým věcem. A je dobré o tom vědět, používat to. Může to být dobrý rozjížděč projektů, krizový manažer do akutní fáze. Pak potřebujete někoho, kdo vám to celé uklidní a uspořádá. Můžou být skvělí sportovci, tahouni týmu, lidé, kteří přicházejí s novými nápady, protože je napadne syntetizovat něco, co ještě nikoho nenapadlo. Často jsou kreativní.
V ADHD komunitách se mluví o „hyperfocusu“, stavu jakéhosi supersoustředění.
Četla jsem teorii, a přijde mi to jako pěkný dílek do skládačky, že člověk s ADHD je lovec ve světě zemědělců. Že takhle fungovaly mozky lidí, kteří se živili lovem a sběrem.
Když se nic neděje, dost často se vypnete. Děláte nějaké hovadiny. A potom máte adrenalinem rychlé nastartování v nebezpečí, rychlé reagování v krizových situacích. Pozornost, se kterou při chůzi registrujete všechno kolem, jestli tam nejsou nějaké červené bobule, jestli se někde něco nehýbe.
Hyperfocus do toho spadá. Když vás něco hodně baví, dokážete se do toho hrozným způsobem zažrat. Což je dobrá věc, když se využívá kontrolovaně, zároveň ale může být dost vyčerpávající. Když se soustředíte na nějakou svoji zálibu a pak jste vzhůru do čtyř do rána.
RESPEKT K ODLIŠNÝM Víme, jaká je prevalence ADHD v populaci? Kolik lidí v Česku má tuto diagnózu?
Udělala jsem si na to výpočet. U dětí by měla být prevalence ADHD přibližně pět procent. Do dospělosti přetrvává porucha přibližně ve dvou třetinách případů. Což v současnosti znamená 225 tisíc lidí.
Jak je možné diagnózu získat?
ADHD diagnostikuje psychiatr nebo neurolog. S diagnostickým procesem v neurologii nemám zkušenost. K psychiatrovi můžete přijít s tím, že máte podezření, že máte ADHD, že byste to chtěl prozkoumat. Čím dál více lékařů také napadá, že by jejich pacienti s jinou poruchou mohli mít základní potíže na podkladě ADHD.
Jak vypadá diagnostický test?
Jsou stanovená diagnostická kritéria, která pacient musí splnit. Problém je v tom, že v Evropě v současné chvíli diagnóza ADHD v dospělosti není oficiálně používána. V současném diagnostickém systému je zanesena pouze dětská hyperkinetická porucha. To znamená děti, které jsou impulzivní, moc se hýbou.
Hyperkinetická porucha se tak jako diagnóza pro nedostatek jiných možností dává i dospělým. Překládá se nová klasifikace, kde figuruje ADHD v dospělosti jako samostatná diagnóza, je tam kategorie neurovývojových poruch. Ta ale bude v praxi třeba za pět let.
Diagnostika je strukturovaný pohovor, při němž jsou otázky mířené na symptomy, na to, jestli se něco děje teď, něco v dětství. Aby se ADHD dalo diagnostikovat, je podle současných kritérií nutné, aby některé z příznaků začínaly už v dětství. Aby to byl konzistentní vzorec vývoje člověka. Protože ke změně v oblasti soustředění může dojít i třeba po změně školy, přestěhování, po náročném období.
Pak jsou tu sebehodnoticí škály. Spousta lidí je přesvědčená, že to, co se jim děje, tkví v jejich lenosti, že je to jejich chyba. Záleží na tom, co dostávají za zpětnou vazbu od okolí.
To mi přijde velmi zásadní. Kvůli textu o této diagnóze jsem mluvil s několika dospělými s ADHD. A to, co jste právě řekla, je v jejich příběhu vždycky velmi definující. To, jak k nim přistupovalo okolí, rodina, silně ovlivnilo, jak se jejich osud vyvíjel.
A setkáváte se s tím, že většinou byly reakce negativní? Že měly spíš negativní dopad?
Ano. Že byli špatně diagnostikovaní, medikovaní, podceňovaní, ponižovaní. Jeden z respondentů si v práci vyslechl, že je postižený, stěžovali si na něj u šéfky.
Souvisí to s tím, jak fungovalo socialistické školství, jaké bylo socialistické pojetí věci. Když něco nezapadlo, odstranilo se to mimo dohled. Tyto děti chodily do speciálních škol. Spousta lidí teď říká, že jsou děti s ADHD jen hloupé a nevychované, že se je jejich rodiče nesnažili vychovávat.
S tím možná souvisí to, že mi jedna z respondentek řekla, že coming out, že je lesba, byl o dost snadnější než ten s ADHD. Že na její diagnózu lidé reagovali opravdu odmítavě a posměšně. Je to něco, co jsem slyšel skoro od všech: že ADHD diagnóza s sebou nese stigma líného člověka, který se vymlouvá.
Je tu obecně stigma psychických nemocí – že je to slabost, nedostatečná vůle.
ADHD má ještě svoje stigma, že je to diagnóza malých zlobivých kluků, kterou lidé často vnímají jako pochybnou. A existují hlasy odborníků, že tato diagnóza není potřeba.
Někdo to opravdu může používat jako výmluvu, nesnažit se. Ale jedna věc je zabíjet tím sám sobě cestu ke štěstí, druhá je vědět, proč mi to nejde tak snadno jako ostatním. Nebo jak to vypadá, že to jde ostatním.
Je váš příběh s diagnózou také tak nešťastný jako u lidí, se kterými jsem mluvil?
Jsem myšlenkami ještě u systému. I když už jsem všechno řekla, musím se od toho nějak odpoutat.
Chápu, přepojování. Klidně se přelaďte pomalu.
Já to vím od základky, protože moje máma měla pedagogické vzdělání. Navíc to máme v rodinné linii. Vždycky jsem byla neklidná, mám kombinovanou formu – nepozornost a impulzivita.
Všude jsem lezla, ale neměla jsem moc úrazů, protože mám pevné kosti. Ve škole jsem si stoupla na gymnastický míč, samozřejmě jsem spadla na lavici a divila jsem se, že to všem přijde divné. Protože takoví ti kreslení medvídci na tom balancovali, tak jsem to chtěla zkusit.
Nešlo to.
Nešlo. Měla jsem výpadky ve výkonu, proto mě máma vzala do pedagogicko-psychologické poradny. A taky jsem somatizovala, měla jsem bolesti hlavy a břicha. Prošla jsem vyšetřeními, jestli nemám epilepsii, jestli nejsem blbá… To mi takhle máma říkala. A nechtěla, abych brala léky.
Sice věděla, že to mám, ale… Ve výchově se doporučuje laskavá přísnost, ale úplně laskavá ta výchova nebyla. Ona sama ADHD má, takže to řekla třikrát, potom bouchla a bylo po laskavosti. Říkala: „No jo, ty máš to ADHD.“Teda LMD, protože tehdy se tomu říkalo lehká mozková dysfunkce.
To zní hrozně, že?
Strašný. To úplně implikuje, že je člověk blbej. Ne dost na to, aby byl klasifikovaný jako mentálně retardovaný, ale je to něco mezi. Zní to jako hodnoticí pojem.
Do života jste tedy vstupovala s vědomím, že ADHD máte. Nezažila jste ten sebeobviňovací kolotoč.
Ale jo. Protože ten přístup byl „ty máš sice ADHD, ale to mě nezajímá, budeš dělat to, co říkám“. Neměla jsem problémy se studiem, protože jsem to utáhla intelektem. I když se moc neumím učit, rychle jsem si to nalila do hlavy a pak to použila.
Měla jsem hodně problémy v mezilidských vztazích. Byla jsem na základce šikanovaná, protože jsem byla zvláštní, jiná. Z chudé rodiny. To bylo nepříjemné. Neuměla jsem vztahy. A byla jsem neobratná. Máma pořád vzdychala, jak jsem nešikovná, jak je to hrozné. Ono to přitom všechno dozraje, akorát později. Nebo u někoho nedozraje, tak se s tím smíří.
Po základní škole to bylo lepší?
Na gymplu jsem měla velké úzkosti. Myslím si, že jsem měla celkem závažnou úzkostně-depresivní poruchu. Nemohla jsem spát, úzkosti jsem měla takové, že jsem si musela pouštět hodně nahlas hudbu, abych ty myšlenky přehlušila. Takhle jsem usínala tři hodiny, až jsem odpadla.
Nenapadlo mě to s tím spojovat. K ADHD jsem se vrátila až v profesní praxi, došlo mi, že by to spoustu věcí mohlo vysvětlovat. Až zpětně jsem si to našla jako vyvinění, vysvětlení, proč mi některé věci nešly.
Teď jste psychiatrička. Vnímáte nějaký význam v tom, že pomáháte lidem, kteří prožívají to, co máte za sebou vy?
Myslím, že jo. Mám na to zvýšenou citlivost, protože jsme to měli v rodině, odmala jsem tím byla senzitizovaná. Já to cítím, že lidé mají problémy. To ale není magie, je to něco, co znám. Díky zkušenosti s ADHD mám s těmi lidmi větší soucit. Vím, jaké to je.
Každý má ale ten příběh jiný. Vím, že nemůžu sama sebe promítat do každého, protože je to často úplně jinak. Mám ale oproti kolegům určitou výhodu, protože asi vím, kam se dívat, jak vzorce myšlení můžou vypadat.
Také teď máte úplně plnou kapacitu, protože zájem o lékařskou pomoc s ADHD je obrovský, určitě větší než nabídka. Ten boom u vás začal rozhovorem pro Český rozhlas, že?
Šla jsem do pořadu Diagnóza F. Od té doby nám začali do ambulance volat a psát lidi, že by se chtěli nechat diagnostikovat. Ještě předtím jsem zažila moment, když jsem psala disertační práci a hledala si k ní data, že ADHD vidím všude. I kolegové mi to říkali. Uvědomila jsem si, že to nevidím všude, že mám prostě takových lidí s ADHD dost. Každý týden přijdou jeden dva do ambulance.
Pak jsem si pomocí prevalence spočítala, že v Praze je asi 50 tisíc lidí, kteří by teoreticky mohli mít ADHD. Takže i když budu mít plnou ambulanci, je to jen zlomek toho, co by se dalo. Tak jsem se docela zklidnila. Přesvědčilo mě to, že mám pokračovat dál.
Je tu obecně stigma psychických nemocí. Že je to slabost, nedostatečná vůle. ADHD má ještě svoje stigma, že je to diagnóza malých zlobivých kluků, kterou lidé často vnímají jako pochybnou. Jsou ale opravdu dobrá data o tom, že porucha u dospělých existuje.