Ředitel cirkusu zachraňuje lidi zpod ruského o střelování
Když vystoupí z auta, co nejrychleji se od sebe vzdálí. A tak se pohybují po celou do bu, po kterou akce trvá. Kdyby „něco“přiletělo, nesmí „to“zranit oba. Ilja totiž musí zachránit Vlada anebo Vlado Ilju. Reportáž P. Procházkové z východní Ukrajiny.
Byla to taková rána, že se Ilja, ředitel cirkusu a otec dvou dcer, nestačil ani leknout. Tentokrát byl zvuk ale jiný, než na jaký si v posledních týdnech zvykl. Plech se otřel o plech, zaskřípěly brzdy a kdosi něco sprostého zařval. Ukrajinsky. To bylo jediné dobré znamení toho dne.
Okolnosti automobilové havárie, která může mít větší důsledky, než se na první pohled zdá, na žádost jejích účastníků nezveřejňujeme, i když nám byly podrobně popsány a vůz jsme bezprostředně po ní viděli. Vzhledem k tomu, že se nehoda stala u Bachmutu v Doněcké oblasti, kde se teď odehrávají nejspíš nejních tvrdší boje z celé Ukrajiny, je třeba dodržovat pravidla válečného stavu a to, kdo do koho vrazil a co kdo vezl, si nechat pro sebe.
Prozradit ale můžeme, co, respektive koho a kam, přepravoval Ilja ve svém autě, když se kolem střílelo a on příliš spěchal. Můžeme napsat i to, co v Bachmutu dělal a proč riskuje život, ačkoli jeho manželka trpí, byť už dávno nespílá – trpí mlčky. Pokaždé když Ilja jede zachraňovat ty, kdo volají o pomoc.
Ilja je majitel šapitó, kolotoče, několika kostýmů a auta s přívěsem, v němž svou zábavu rodinného typu vozil. Přívěs má od začátku války schovaný v garáži, auto zničil minulý týden při evakuaci svých potenciáldiváků – rodin s dětmi i zvířaty, které vyvážel z míst, kde se už nedá žít. Leda tak umřít.
JEDEME RYCHLE, OKÉNKA STAŽENÁ
Vlado je dovozce šamponů, kosmetiky a dámských vložek. Také fotbalový fanoušek. Kdyby nezačala válka, nejspíš by se tito dva muži nikdy nepotkali. Vlado se do 24. února 2022 zabýval byznysem a cestoval. Ilja se staral o rodinu a své atrakce. Na jaře se oba náhodou potkali ve štábu dobrovolníků ve východoukrajinském Dnipru. Dnes je z nich nerozlučná dvojice. Jejich přátelství je založeno na několika skalních zásadách.
Rodiče třináctiletého chlapce je poprosili, zda by je nevzali do Dnipra. Potřebovali do márnice. Identifikovat syna…
„Jedeme velmi rychle. Okénka jsou stažená, nikdy nehraje rádio. Posloucháme. Nemusíme si nic říkat, Vlado kouká doprava a já doleva. Řekne buď ‚čisto‘, nebo ‚stop‘,“vysvětluje Ilja, proč už nechce pracovat s nikým jiným než s Vladem. Věří mu.
Po městě, které je pod palbou, se nesmí jezdit podle pravidel silničního provozu. Do rychle se pohybujícího terče je těžší se strefit než do auta jedoucího jen padesátkou nebo stojícího na místě. „Vlado je spolehlivý parťák,“usměje se Ilja. „Máme oba kurz rychlé pomoci ve válečných podmínkách. Naučili nás, jak třeba jeden druhého zaškrtit, když bude těžce zraněn.“Má na mysli zastavení krvácení škrtidlem.
Když nálože dopadají příliš blízko, zaparkují na místě, které vyhodnotí jako nejbezpečnější, a čekají. Tuší už, odkud může granát přiletět. Napovídá jim zkušenost a jakýsi šestý smysl. Je těžké jim uvěřit, ale vypadají přesvědčivě. „Ten svůj granát nikdy neuslyšíš,“usmějí se oba. Osud pokoušeli už více než padesátkrát. Tolik mají na kontě výjezdů.
I Ilja s Vladem ale vědí, že je v kritické chvíli jejich zkušené uši mohou zradit. A tak s sebou v autě vozí červený batoh plný obvazů, škrtidel, dezinfekce a všeho, co potřebuje zraněný, kterému střepina utrhne končetinu nebo se mu zaryje do břicha. Nikdo nesmí nikdy jet do těch nejnebezpečnějších obcí sám. „Sám sobě těžší zranění neošetřím,“obává se Ilja. A tak Ilja jezdí s Vladem a Vlado jezdí s Iljou.
PRVNÍ JÍZDA MOHLA BÝT POSLEDNÍ
Možná si Ilja s Vladem zbyli, možná si padli do oka, to už ani jeden neví. Po prvním výjezdu si řekli, že tohle dělat nedokážou. Bylo to 9. dubna, den poté, co ruská raketa zabila na nádraží v Kramatorsku desítky lidí. Vyrazili na místo. Nevěděli, co přesně mají dělat, ale jeli. Šokovaným lidem, kteří útok přežili, zadarmo nabízeli své služby. Jenže tohle nečekali. Na tohle nebyli připraveni.
Rodiče třináctiletého chlapce je poprosili, zda by je nevzali do Dnipra. Potřebovali do márnice. Identifikovat syna… Do auta se jim vešla ještě žena, která na kramatorském peroně stála s dcerou. Ona vyvázla bez zranění, dcera zahynula. Žena také potřebovala do márnice v Dnipru.
Chybělo málo a tahle první mise byla i Vladova a Iljova poslední. „V márnici už měli padla, takže ti rodiče hledali ubytování a následující den jsme je tam vezli znovu, aby si mohli těla vzít a pochovat pěkně v Kramatorsku. Myslel jsem na své děti. Co bych asi dělal… A pochopil jsem, že pokud si to budu takto pouštět k srdci, musím s pomáháním lidem skončit,“vysvětluje Ilja původ svého cynismu. „Nechci se zbláznit, a tak jen vozím lidi do bezpečí, aniž
Doma s manželkou už ale o motivaci jezdit stále dokola do Bachmutu nediskutují. „Nejdřív to na mě zkoušela. Co prý si beze mě s dětmi počne. A já jí říkám: ‚Jéžiši, ty nevidíš, že je v naší zemi válka?‘“
bych si jejich osudy bral s sebou do postele.“
Od té doby spolu podnikli na pět desítek výjezdů, z nichž každý by vydal na celovečerní film. Evakuují z těch nejnebezpečnějších míst důchodce, rodiny s dětmi i s domácím zvířectvem.
Jsou jedni z posledních, kteří se odvažují vyjíždět do města Bachmut. O něj teď svádějí tvrdé boje ukrajinští vojáci s ruskými okupanty. V současné době nikde nepadá na domy civilistů víc dělostřeleckých granátů než právě v Bachmutu. Už i ti, kdo do poslední chvíle odmítali odejít, nyní ve sklepích zoufale čekají, až přijedou Ilja a Vlado.
Jenže Ilja je teď bez auta. Místo toho se stal majitelem vraku. Důležité je, že i tuhle akci všichni přežili. Kromě auta, které je na odpis. Iljovi ho není líto, přestože právě tento vůz má na kontě desítky zachráněných životů. Mrzí ho ale, že v Bachmutu na něj čekají lidé a on pro ně nepřijede. Jeho žena je za ztrátu auta vděčná. Manžel teď bude doma. Alespoň chvíli.
„Dodržujeme plno bezpečnostních pravidel. Nikdy nás neuvidíte stát v ostřelovaném městě vedle sebe,“vysvětluje Ilja zásady, díky kterým je stále naživu a bez válečných šrámů. Má za sebou mnoho školení, ale nejcennější je zkušenost. „Díky tomu, že často jezdíme do obcí, které jsou pod palbou, víme, že nikdy ne
smíte zůstat sedět ve stojícím autě,“dává nám cenné rady.
V obci, kam jede dnes díky naší redakční fabii a řidiči – fotografovi Gabrielu Kuchtovi – krmit opuštěné psy a kočky (lidé, kteří si zachraňují holé životy, leckdy na své miláčky zapomenou, nemají pro ně místo v autě nebo jsou zvířata ve chvíli evakuace zkrátka nepolapitelná), zněly výbuchy naposledy včera. Odnesla to jen jedna střecha. Její majitel si ji už opravuje, přestože mu ji možná rozstřílejí znovu.
Jakmile Ilja a Vlado dorazí na místo, hned opouštějí auto. „Zůstat vevnitř není dobré. Někdy dokážeš odhadnout podle zvuku, že to letí tvým směrem. Pak ti můžou ty tři sekundy, které zabere vystupování, chybět k přežití. Lepší je být venku. Máš větší manévrovací prostor. Můžeš se někam odplazit. Ty sekundy mohou být pro tvůj život rozhodující.“
Ilja pochází ze západoukrajinského Lvova. Dům na Donbase v Jenakijevu koupil v roce 2009. Později se přestěhoval do městečka Družkivka u Kramatorska. Před sedmnácti lety si zřídil malý putovní cirkus, se kterým objížděl ukrajinská města. Zvířata v programu nefigurují. „Zatím jsem toho nechal. Jak by mohli lidi bavit klauni, když je v zemi válka?“říká. „Ani moji zaměstnanci – artisti – teď nechtějí vystupovat.“
Po invazi začátkem dubna odvezl svou rodinu z nebezpečné oblasti do Dnipra. Den nato se šel přihlásit do štábu jako dobrovolník. Měl vlastní vůz, který byl ochotný používat při evakuování obyvatel nejohroženějších oblastí. A také se nebál. Vlado se rovněž nebál. Vlastně bál, ale řekl si, že zkusí strach potlačit. Tak začali jezdit tam, odkud ostatní utíkají. A chtějí jim v tom být nápomocni.
„Doma to řešíme od samotného začátku,“přiznává. „Žena musí pochopit, že je lepší, abychom do Bachmutu jezdili my s Vladem než někdo méně zkušený. Vždyť tam už známe každý dům. Víme, kde kdo zůstal žít. Většinou jsou to osamělí staří lidé. Někteří z nich stále nechtějí odejít. Bojí se cesty, bojí se cizího prostředí. S důchodci je to opravdu strašně těžké. Vykládají mi, že tam zůstanou hroby jejich rodičů… ale já vím, že když je neodvezu, rychle si půjdou lehnout k nim.“
CIRKUS BUDE
Podle oficiálních údajů je v Bachmutu stále přes 10 000 lidí. Ilja si myslí, že jich zůstává maximálně 7000. Naposledy vyvážel rodinu se třemi dětmi, dvěma kočkami, psem a dvěma papoušky. Byli to uprchlíci z Popasné. Utekli do Bachmutu, ale i tam je válka rychle dostihla. A právě s nimi „na palubě“se nyní vyboural.
Proč neodjeli už dávno? Doufali, že to skončí dřív, než je přemůže strach. Ilja a Vlado přemlouvají i mnohé další. Někdy už po telefonu s odjezdem souhlasí, ale když evakuátoři přijedou, rozmyslí si to. Třeba proto, že Rusové zrovna chvíli nestřílejí a jim se zdá, že teď už to bude lepší. Není. A tak volají znova, pokud najdou místo, kde je signál.
Vlado se na váhající zlobí. Kvůli nim musejí s Iljou riskovat své životy. „Někdy přijedu za jednou rodinou pětkrát. Nechtějí, a pak, když už odjíždíme, řeknou – tak nás vezměte. Ale my už jsme mezitím nabrali jinou rodinu a je tam musíme nechat do příští evakuace. Hazardují ne se svým, ale s mým životem.“
„Nikdy jsem v cirkuse neměl zvířata. Nechci,“řekne znenadání Ilja. A zavede nás do obchodu s psími a kočičími granulemi. Dokonce i našeho fotografa Gabriela Kuchtu, který faunu nefotí zrovna rád, donutí odvláčet do auta pytel žrádla pro čtyřnohé zoufalce, ponechané napospas svému zvířecímu osudu.
Po válce se prý Ilja k cirkusu vrátí. Zvířata ale opět do programu nezařadí. Je mu to nějak proti srsti. Zato je ochotně evakuuje spolu s lidmi – od papoušků po křečky a rybičky, úplně všechno, co se mu vejde do vozu. Pořídí-li si větší auto, bude evakuovat i větší tvory, slibuje.
Ten den, kdy se naboural, byl nervózní i proto, že s ním nebyl Vlado. „Hned jak jsme naložili věci a lidi si sedli do auta, vidím nad námi dron. S kamerou. Průzkumník. Byl blízko, kamenem bych se do něj mohl strefit. Díval se na nás. Muž, kterého jsem evakuoval, najednou říká: ‚To jsou naši!‘ Já ale vůbec nebyl přesvědčen, že to byl dron našich. Doteď to nevím. Tak jsem odtamtud dost spěchal.“
A pak se to stalo. Přiznává, že se bojí. Prý si ale říká: „Kdo, když ne my?“Možná, že je strach potlačován i jakousi chlapeckou touhou po válečném hazardu. „Touha stát se hrdinou?“přemítá nahlas. Doma s manželkou už ale o motivaci jezdit stále dokola do Bachmutu nediskutují. „Nejdřív to na mě zkoušela. Co prý si beze mě s dětmi počne. A já jí říkám: ‚Jéžiši, ty nevidíš, že je v naší zemi válka?‘“
Ukrajinští dobrovolníci pracují zadarmo. Také Ilja jezdil svým vlastním autem, za své peníze si ho opravoval i napájel benzinem. Teď je rozmlácené stejně jako ukrajinské vesnice. „Třeba je to znamení, že se máme posunout. A někde seženeme mikrobus pro osm lidí. Tohle bylo malé. Do terénu ale nemůžu s vozem moc dlouhým, protože s ním musím být mrštný – musí se lehce otočit i v úzké ulici. Takový Ford Transit nebo Mercedes. Krátké auto, aby se s ním dobře manévrovalo a abychom do něj při palbě skočili a rychle zmizeli. Nechci nic nového, drahého a naleštěného.“
Ilja a Vlado už shánějí starší vůz bílé barvy. Nebo i jiné. „Ačkoli Rusové střílejí na všechno, co vidí. Ale já bych raději jezdil v bílé, žluté nebo červené… výrazné barvě. Rozhodně ne v zelené.“
Auto bylo všechno, co Iljovi z podnikání zbylo. Vlastně ještě přívěs v garáži zůstal. Přívěs, na kterém za sebou tahal celý cirkus. Když se ho ptáme, zda na evakuacích přece jen něco nevydělává, zakroutí nevěřícně hlavou, aby dal najevo, že jsme nejspíš vůbec nic nepochopili. „Jachtu opravdu nemám. Kdybych měl, pojedu do Bachmutu na jachtě,“vysvětlí.
Bachmut se mění v město duchů. Měsíc je bez elektřiny, tepla i vody. Pod troskami leží mrtví, které nikdo nesbírá, aby je odvezl do nejbližší márnice v Konstantinovce. Na to nemají sílu ani Ilja a Vlado.
Iljovi zazvoní telefon. Rodina chce z Bachmutu pryč. Pak se spojení přeruší. Je těžké chytit signál, natož dostat se na internet, najít si na sociálních sítích skupinu Bachmut a zapsat se na datum, které je uvedeno jako termín nejbližší evakuační mise.
V instrukcích také stojí: 1) Staré a nemocné vyzvednou dobrovolníci tam, kde se nyní schovávají před palbou. 2) Utíkat je možné i se zvířaty.