Budka na náměstí Václava Havla: Voláme o pomoc, poslouchej!
Zjisti, jaké neziskové organizace lidem v nesnázích pomáhají a jak se můžeš taky zapojit.
Jaké jsou příběhy obyčejných lidí v nesnázi? Během celého listopadu na náměstí Václava Havla stojí telefonní budka, která otevírá ve společnosti často tabuizovaná témata. Stačí vybrat číslo ze seznamu, vzít do ruky sluchátko a zaposlouchat se.
Úryvky představí jednotlivce, kteří se rozhodli svůj příběh sdílet. Cestu ze svízelné životní situace jim pomáhají nalézt i neziskové organizace.
JANA
„Mám od státu přibližně 17–18 tisíc. Nějak takhle to vychází. Nájem mám 10 a půl plus energie. Mně to vyjde, když zaplatím nájem, elektřinu a plyn, že mi zbyde asi sedm nebo osm tisíc. Pak tam mám dva tisíce splátku, kterou splácet musím. Platím sobě telefon za tři stovky a internet doma, protože bez něj bychom nemohli fungovat. A zbydou mi nějaké čtyři tisíce na jídlo. S tím se nedá žít, zkoušela jsem to rok, kdy jsem nemohla najít práci. A můžu vám říct, že když máte dvě děti živit se čtyřmi tisíci, tak prostě půl roku brečíte, i když jste docela silnej člověk jako já.
“Fandi mámám je projekt, který pomáhá matkám samoživitelkám.
LÁĎA
„Odešel jsem v 18 letech. Nechtěl jsem bejt závislej na systému. A chtěl jsem nějakým způsobem žít asi trošku jinej život. Ten pocit tý svobody byl úplně asi nejlákavější v ten moment. Tady stačí, když jenom někdo ví, že dítě je z domova, a hned se na něj dívají skrz prsty. Pro mě bylo to nepřijetí tý společnosti, to musím říct, že bylo úplně jako mnohdy, jak to popsat slovem – nepochopitelný. Protože já jsem jako dítě, který nikoky mu nic neudělalo, prostě vlastní rodiče jsem nepoznal a o ty druhý jsem přišel.
“Organizace Děti v akci pomáhá integraci po odchodu z dětského domova do společnosti.
MÍRA
„Tak jsem byl potom na Florenci, ale tam to bylo hrozný jako ubytovna. Tam si člověk nesmí nic nechat, musí prostě vypadnout po snídani. To jsou ti bezdomovci, který chodí s igelitkama a s baťohama. Takže jsem musel na celý den vypadnout a pak v půl pátý nás pouštěli znovu dovnitř. Nepřipouštěl jsem si to tak hrozně, na tvrdo. Člověk má tamyšlenky, že by šel na most a skočil dolů. Ty myšlenky jsou, ale furt to ještě jde, takže jsem to zapudil.
“Charitativní organizace Armáda spásy poskytuje sociální a zdravotní služby pro lidi bez domova.
RENATA
„Seděli jsme u toho s manželem celou noc a přes ty přístupy do aplikací jsme začali vlastně zjišťovat částky k úhradě. A po celkovým nějakým součtu jsem řekla manželovi, že teda s tím sami nic nenaděláme. Začala jsem přemýšlet a v tu chvíli mě napadl Člověk v tísni. Určitě se s tím zabojovat dá, protože z té cílové částky, kterou máte doplatit – tu můžete očistit právě o ty dluhy, který jsou nevýhodně uzavřený. Dá se říct, že asi ze 13 nebo 14 společností sestře po dohodě zbylo asi pět, kde ty půjčky ještě nebyly přeplacené o úroky a nějaká část zbývá zaplatit.
“Humanitární, rozvojová a vzdělávací organizace Člověk v tísni pomáhá v lidskoprávních otázkách.
PETRA
„Jo, není to přirozený, jako když přijde kdokoliv. Kdyby přišel chlap, tak si myslím, že se nebude nikde říkat: „A vy jste kdo?“. Jo, to se bere automaticky, že to je otec. Vy když se stanete rodičem, nebo se rozhodnete být rodičem, tak důležitý je, že berete na sebe zodpovědnost, že budete celoživotní oporou pro své děti. A já vím, že se může stát, že mi najednou bude neumožněno být tou oporou pro svoje děti. Kdyby se s partnerkou cokoliv třeba stalo a vy vlastně jste neustále v tomhle bezpráví. Hlavně v tom žijou ty děti.“
Iniciativa Jsme fér usiluje o úplné zrovnoprávnění LGBTQ+ lidí v Česku.
IVETA
„Jsem Romka. Furt jsem toužila pracovat v pomocných profesích. Tak jsem se rozhodla, že si podám přihlášku na obor sociální práce v prostředí etnických minorit. Manžel, když se to dozvěděl, že ve svých 36 letech chci jít studovat, tak jsme se strašně pohádali. Vůbec nesouhlasil s tím, abych šla. Potom jsem čekala tři roky, než mi na Filozofické fakultě otevřou obor mystika. Jsem čerstvou absolventkou. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že jednou v budoucnu bych dosáhla vysokoškolského vzdělání. I nemožný je možný a můžete dosáhnout čehokoliv.
“Nezisková organizace Slovo 21 podporuje národnostní menšiny v Česku.
ZDENKA
„Nějak od 2003 do roku 2018 to byla asi nejdelší pauza od perníku. Jinak jsem předtím měla ještě pětiletou, ale jinak v podstatě celou dobu jsem nepobrala. Člověk je po tom daleko zranitelnější, řeší ty věci špatně. Ty ženy, když mají děti, tak často mají takový to, že na chvíli zastavěj a přestanou brát. Aspoň na nějakou dobu a věnují se těm dětem. Ono by to mělo bejt tak, že ta matka tu má být pro ně. Já se snažím bejt, ale oni jsou to, co mě vždycky drželo. Chtěla bych bejt tady pro svý kluky, ať se děje cokoliv.“
V Sananim podávají pomocnou ruku všem lidem, kteří se potýkají se závislostmi. ■
Budka je otevřená každý den mezi devátou hodinou a osmou večerní až do konce listopadu.
Silné autoritářské tendence ani opravdu extrémní nedůvěra v instituce zatím vidět nejsou, ale rezignace a omezená loajalita k demokracii ano,“říká sociolog a ředitel PAQ Research Daniel Prokop k obavám, že naše třiatřicetiletá demokracie eroduje.
Mnozí lidé mají intenzivní pocit, že demokracie v naší zemi je ohrožená, někteří soudí, že už dochází k jejímu rozpadu. Začíná se demokracie nenápadně, ale přece drolit?
Myslím, že na straně lidí snad ne. Nebo pro to alespoň nemám dost důkazů. Ono „rozdělení společnosti“řešíme už nejmíň čtyři roky, stalo se z toho spíš klišé, které ztratilo obsah…
Ale k erozi, o které mluvíte, možná přece jen dochází, a to na straně politických uskupení. Neexistuje zde žádná solidní liberálně demokratická a zároveň racionální alternativa k současné vládě, což trochu vychyluje diskusi – neřekl bych přímo k populismu, ale k líbivým opatřením, kdy zejména ODS a opoziční ANO spolu v podstatě soutěží v podbízení se voličům, i když každá trošku k jiným skupinám.
Bez zdravé opozice nemůže existovat smysluplná diskuse, kdy jsme si na jedné straně vědomi velkého deficitu v rozpočtu a měli bychom být finančně zodpovědní, ale zároveň chceme dělat sociálně citlivé zásahy opatření. Chybí tu sociálně demokratická opozice, která by mimo jiné upozorňovala na nerovnosti a postavení sociálně slabších lidí.
Míříme k neudržitelnosti veřejných financí na jedné straně, ale velké sociální nespokojenosti na druhé.
Na straně občanů tedy z výzkumů nečtete „poptávku“po zásadní společenské změně, která by mohla ve svém důsledku představovat rozpad demokracie?
Ne, silné autoritářské tendence ani opravdu extrémní nedůvěra ve všechny instituce zatím vidět nejsou. Ačkoliv samozřejmě každá ekonomická krize se v poklesu důvěry v instituce projeví. Ale myslím, že v tomto směru si spíš pořád neseme zátěž z minulosti, kterou vláda nemůže zázračně spravit.
Jakou zátěž?
V Česku – projevuje se to ale ve většině postkomunistických zemí – existuje vyšší vzájemná nedůvěra mezi lidmi, ale i mezi lidmi a institucemi. Vede oběma směry a reprodukuje se v čase.
Sociolog Ralf Dahrendorf řekl, že politický režim lze změnit za šest měsíců, ekonomiku za šest let, ale změnit společnost trvá šedesát let. A obávám se, že měl pravdu. Po listopadu se říkalo, že lidi, kteří se narodili za komunismu, si z té doby nesou nějaké špatné hodnoty, ale nová generace už bude „čistá“. Jenže se ukazuje, že mladí lidé, kteří komunismus vůbec nezažili, mají všechny neduhy rodičů, včetně té nedůvěry k institucím.
„Dědičnost“je silnější než společenské změny?
Podle mne jsme jaksi zapomněli, že mezigenerační přenos hodnot včetně vzájemné nedůvěry neprobíhá jen v rodině, ale je to zakódované v našich institucích.
V sociologické bibli Sociální konstrukce reality Berger s Luckamanem popisují, že lidi svým vlastním chováním a hodnotami formují chování „svých“institucí. A tyhle instituce pak z těchto zvyků a hodnot dělají cosi se zdáním objektivity a vtiskují to zpět lidem.
A to platí nejen pro vládu, ale i instituce jako školy nebo úřady. Tyto instituce vzešly z prostředí vzájemné nedůvěry. Instituce ji přetavují v nedůvěru vůči lidem, kteří jdou třeba o něco žádat na úřad práce nebo vůči rodičům svých žáků, implementují ji do svého chování a udržují ve společnosti ty narativy nemakačenků, zneužívačů dávek a rodičů zodpovědných za vzdělávací neúspěch žáků.
Tím se udržují mezilidská nedůvěra i nedůvěra v instituce, které stejně nikomu nepomůžou, a nemá tak cenu na jejich chod přispívat daněmi. Kořeny to má v komunismu, ale reprodukovat se to může dekády.
Had zakousnutý do vlastního ocasu?
Vidíme to tu třicet let po revoluci a možná ještě dalších třicet let uvidíme… Mně bylo v roce 1989 pět let, ale i moje generace je tím zatížená a naše děti asi taky ještě budou. Nemusí to mít od rodičů, ale naučí se to na poštách, ve školách, na úřadech práce.
Dá se to vzájemné zrcadlení prolomit?
Určitě jo, ale není to snadný. Musí se to měnit na úrovni komunit a jednotlivých lidí. Především by to ale měli pochopit politici, kteří mají na ty instituce vliv. I na některých školách se musí systém apriorní nedůvěry změnit.
Mluvíte v budoucím čase, dosud se nepohnulo opravdu nic?
Ale jo, snad se to trošku mění. Bohužel často to jde zespoda a brzdí to systém. Dám příklad. V základním školství narůstá počet nadšených lidí, kteří se snaží pomáhat znevýhodněným dětem. Ale v decentralizovaném systému za to jsou často po právu potrestaní. Znevýhodněné děti jsou doporučovány do jejich školy, protože „tam to s nimi umí“a další školy se jich pod tlakem rodičů a zřizovatelů rády zbaví. Takže ten systém přímo motivuje k nesolidaritě a nedůvěře.
Ale snad jsou i pozitivní impulsy. Od začátku této energetické a ekonomické krize říkám, že bychom ji měli využít i k tomu, že různé formy podpory nebudou sprosté slovo, že podpora se začne vnímat jako pomoc, na kterou mají potřební lidé nárok, protože proto taky přece platí daně.
Příkladem by mohl být třeba příspěvek na bydlení? Četla jsem v rozhovorech s vámi, že se mimo jiné i kvůli nějaké stigmatizaci nečerpá tak, jak by mohl.
Ano, využívá ho menšina z těch, kteří mají nárok. lidí
Protože by se na ně úřednice dívala jak na „socky“a oni přece žádné „socky“nejsou?
Obava ze stigmatizace je určitě jeden z důvodů. Další lidi znechutí, že to trvá tak dlouho… Nedávno jsem pomáhal sousedovi-důchodci s žádostí. Jednoduchý případ, mohli to vyhodnotit za půl hodiny, ale vyrozumění dostal za 3,5 měsíce. Paradoxně mezitím měl znovu doložit výdaje, takže podporu opět ztratil dřív, než dostal vyrozumění, že ji má. Když už se ti lidé odhodlají o pomoc požádat, potřebují ji hned.
Restriktivnost a komplikovaná administrativa jsou taky dědictví minulosti. Lidé to pak na jedné straně vidí jako „stát nám stejně nepomáhá“, ale mohou si to vyhodnotit i tak, že je to potřeba, protože spousta lidí v dávkách podvádí. Nedůvěra se pak může promítat i do dalších vztahů.
V sociologických šetřeních typicky lidé z postkomunistického světa odpovídají více kladně na otázky typu: „Myslíte si že když vás bude moct nějaký člověk podvést, že to udělá?“Tendují k podezřívavosti.
Autoritáři potřebují koalici s rezignovanými.
Jedna věc je nedůvěra a podezřívavost. Současná krize ale už teď skutečně dopadá zejména na lidi, kteří měli finanční potíže už před ní, ale i na část z těch, kteří donedávna jakž takž „vycházeli“. Řekl jste, že ve společnosti zatím tu nedůvěru v demokracii necítíte, ale projevuje se ve výzkumech něco jako „když nezaplatím dětem obědy ve škole, když nemám na elektriku, tak je mi jedno, jakej je režim“?
Projevuje. Ale není to podmíněno jen výší příjmu. Každopádně platí, že kvalita života nebo osobní kapitál přímo nesouvisí s příklonem k autoritářství, ale s mírou jakési rezignace, což se ukázalo i v baterii otázek ve výzkumu Rozděleni svobodou.
Není to tedy volání po vládě pevné ruky, ale spíš pokrčení rameny? Mávnutí rukou?
Nazval bych to asi omezenou loajalitou k demokracii. A jak jsem řekl,
nesouvisí to jen s příjmem, ale taky se sociálním kapitálem, což jsou třeba kontakty, které posilují pocit jistoty, že když budu potřebovat, vím, na koho se obrátit, kdo mi pomůže. K tomu patří i pocit, že můžu ovlivňovat veřejné dění a vyjadřovat se k němu. A jestli mám „moderní“dovednosti, které mi třeba zaručí, že se nějak uplatním v budoucnosti.
V jednom výzkumu jsme spočítali index kvality života, výši příjmu, majetek a ten sociální a kulturní kapitál plus případnou zkušenost se sociálními problémy, jako jsou exekuce nebo ztráta bydlení.
Souvislost s takto měřenou kvalitou života a společenskou pozicí a důvěrou v demokracii je velký. Lidé s nadprůměrnými kapitály a bez zkušenosti se sociálními problémy ve dvou třetinách případů říkají, že demokracie je vždy nejlepší způsob vlády. Lidé s nízkými kapitály a špatnými zkušenosti jen z jedné čtvrtiny. Nejsou autoritáři, ale výrazně častěji říkají, že pro lidi jako oni nezáleží na tom, zda je demokracie, či ne.
Takže sice momentálně asi nehrozí nějaká velká vlna „za svržení současného režimu“, ale mohlo by se stát, že kdyby se něco takového dělo třeba ze strany politické moci, bude tu masa lidí, kteří se o udržení demokratických principů nijak nezasadí?
Přesně toho se bojím já. Dosavadní silná autoritářská vítězství, jako byl třeba Zeman v druhém kole, stavěla právě na mobilizaci lidí, kteří nemají vztah ani k jedné straně. Tohle je riziko. Autoritáři potřebují koalici s rezignovanými.
Co s tím?
Jeden směr je omezovat vliv protidemokratického diskurzu a druhý…
Snažit se zmenšovat tu rezignující skupinu?
Ano. Neříkám, že to první nemá smysl, ale sám se spíš zabývám tím druhým… Musíte mít co ztratit, kdyby se ta demokracie opravdu začala drolit nebo bortit, musíte vědět, že pak by mohlo být hůř. A proto musíme zlepšit kvalitu života a výhled lidí v chudších regionech, zajistit rovné vzdělávání a nenechat chudší padnout v dobách krize.
Ke konkrétním výtkám i návrhům řešení se v Deníku N vrátíme, ale ráda bych teď ještě prostor využila pro druhé téma, které nabízí 17. listopad jako „den studentstva“. Zmínil jste to úplně na začátku jako „problém, který nelze jednoduše popsat“. Nerovnosti ve vzdělávání. Nabízí se srovnání, kdo dosáhl na vysokoškolské vzdělání v roce 1989 a kdo teď. Tehdy byl mnohem menší „trh“a roli nehrály jen schopnosti, ale taky „kádrové posudky“. Jaké bariéry stojí v cestě teď? Propadají talenty systémem? Často říkáte, že nůžky nerovností se začínají otvírat už v mateřské školce…
Opakovaně se z různých úhlů pohledů v datech ukazuje, jak důležitou roli mateřské školy ve vzdělávacím systému, ale taky v rodinné politice hrají a jak důležité je podporovat zaprvé vůbec jejich dostupnost, ale taky motivovat skupiny lidí, kteří jeví nižší ochotu dávat děti do mateřské školy třeba kvůli nějaké finanční bariéře.
Vše, co jsem potřeboval vědět, jsem se naučil v mateřské školce? Viděla jsem nějaké srovnání u dvou menších, ale sociologicky podobných regionů Most a Litvínov. Když to zjednoduším: v Litvínově byla vyšší návštěvnost mateřských škol a nižší míra nedokončeného základního vzdělání, v Mostě naopak…
Ano, tohle platí, zejména právě v rámci chudších regionů. Pokud dostanou více tří- až pětiletých dětí do školek, lépe redukují neúspěšnost.
Ale skočme rovnou k těm vysokým školám.
Jedna teorie o vzdělávacích nerovnostech říká, že nerovnosti jsou největší tam, kde je přístup ke vzdělání nejvíc omezený, tedy ve vysokoškolském vzdělání. Že když se ten přístup rozvolní, nerovnosti celkově klesají. Jenže proti tomu stojí hypotéza, že neklesají, jen se přesunou do soupeření v nižších stupních vzdělání.
Aha…
Úspěch na základní škole v Česku hodně závisí na sociálním statusu rodičů. Na míře chudoby a problémů, které rodinu destabilizují, i schopnosti rodičů dětem ve vzdělání pomáhat. Při výběru střední školy pak jde o to, zda si rodina může dovolit odložení jeho potenciálních příjmů o několik let, ale také záleží na sociálním kapitálu – jestli kolem sebe máte lidi, kteří jsou vzdělaní, a chápete hodnotu vzdělání pro další uplatnění.
Soutěžení o vysokou školu u nás probíhá de facto už na základce. Zhruba ve třetině republiky máme velmi vysoké odchody na víceleté gymply, které původně byly pro pár procent nejtalentovanějších dětí, ale
Úspěch na základní škole v Česku hodně závisí na sociálním statusu rodičů. Na míře chudoby a problémů, které rodinu destabilizují, i schopnosti rodičů dětem ve vzdělání pomáhat. Při výběru střední školy pak jde o to, zda si rodina může dovolit odložení jeho potenciálních příjmů o několik let, ale také záleží na sociálním kapitálu – jestli kolem sebe máte lidi, kteří jsou vzdělaní, a chápete hodnotu vzdělání pro další uplatnění. Soutěžení o vysokou školu u nás probíhá de facto už na základce.
v těchhle oblastech úplně proměňují druhý stupeň škol. Další síto je výběr střední školy. Máme málo čtyřletých gymnázií – mimochodem i proto aspirující rodiče pochopitelně tlačí děti na víceleté gymply, aby jim zajistili šanci včas. A další se pak často dostane do středních škol, kde je nižší kvalita a nevedou tak ke studiu na VŠ, i když by na to ty děti měly. Po cestě ztrácíme talenty…
Když se dohrabou k maturitě na solidní střední škole, tak šance dostat se na vysokou už je velká?
V podstatě ano. Pak se hraje spíš o kvalitu vysoké školy a o to, jestli se člověk na té škole udrží, ale ty bariéry stavíme dětem do cesty mnohem dřív. Zásadní selektivita je v českém systému předsunutá do nižších stupňů. Je to nespravedlivé, ale je to taky nevýhodné pro celou společnost i pro kvalitu vysokého školství.
V jakém smyslu?
Výhodnější by myslím bylo mít systém, který selektuje v přijetí na vysokou školu a na ni vyžaduje elitnost a výsledky – ale vybírá z co nejširší možné základny. Tak jako úspěch finského hokeje spočívá ve velmi široce postavené základně, kdy si až na tom nejvyšším stupni vybírají úplné špičky. My selektujeme předčasně ve chvíli, kdy hrají roli aspirace rodičů a sociální podmínky.
A pak si mnoho vysokoškolských pedagogů stěžuje, že pracuje s masou průměrných studentů, tedy zejména v některých oborech.
Určitě nechci, aby to vyznělo jako argument pro omezování vysokého školství. Obecně je dobře, že na vysoké školy jde hodně lidí, ale měli bychom víc zapracovat na tom, aby se vytěžil potenciál všech dětí, udržovat na nižších stupních vzdělání co nejširší základnu, ze které se pak bude vybírat na vysoké školy v nějaké zdravé soutěži, která taky nebude závislá na sociálním znevýhodnění. Na vysokých školách tu nerovnost pak vidíme v tom, že studenti z chudšího prostředí a ze středních odborných škol častěji školu nedokončí. Ale s úspěchem ve vzdělávání samozřejmě souvisí spousta dalších věcí, které jsou v našem školství obecně blbě nastavené. Velké části vzdělávání vlastně nikdo neřídí…
Tomu nerozumím. Jak neřídí? Co zřizovatel?
Základní školu zřizuje obec. Nelze snadno změnit vedení, když se prokáže, že je v té škole něco špatně.
Mělo by tu zaznít, že Česká školní inspekce odvádí hodně dobrou práci, upozorňuje na skutečné problémy, nachází je a pojmenovává. Právě inspekce například opakovaně upozorňovala na problémy na škole v Ohradní ulici v Praze, kde pak žák zabil učitele. Roky upozorňovala, že je to tam tragické. Upozorňuje, že na některých školách vůbec neprobíhala distanční výuka či že špatně fungují některé poradny, které ovlivňují vzdělávání dětí z hendikepem.
Frustrovalo by mě, kdybych jako expert pořád nabízela nějaké řešení, ale nic se neposouvalo…
Ale ono se leccos mění a naše data na tom mají taky podíl. Hýbe se to, malými kroky. Postupně. K lepšímu světu. ■