Jak jsme si z Máchy udělali národní symbol
Je málo literárních osobností, které by si v sobě nesly tolik „přepsaných osudů“jako Karel Hynek Mácha.
Naše upínání se k výročím se většinou odehrává v poloze velkých, tzv. kulatých připomenutí, případně aktivnějšího vzpomínání na ty, kteří nám jsou časově blízko, a stále tedy fungují v živé paměti. Také proto si každý rok připomínáme listopadové události roku 1989 a jen v případě kulatých, stoletých či půlstoletých výročí jsme schopni ohlédnout se také za jinými osobnostmi či událostmi.
Tak trochu schválně chceme z této logiky nyní vystoupit a připomenout výročí někoho, kdo nemá kulaté jubileum, navíc je vzdálen více než dvě století. Bude k nám jeho historický obraz promlouvat? Jsme schopni paměťové aktualizace i po více než dvou stoletích? Osobnost je to naštěstí v národní mytologii natolik výrazná a zároveň tolikrát „přepisovaná“, že by měla mít potenciál oslovit i dnes.
Jde o básníka Karla Hynka Máchu, neboť není mnoho literárních osobností v našich dějinách posledních dvou staletí, které by v sobě nesly tolik „přepsaných osudů“jako on. Básník narozený 16. listopadu 1810 si prošel několika historickými podobami, z nichž jen málo vystihovalo jeho skutečný charakter.
Prolíná se zde samotný život, jeho obraz, tragika smrti, velikost díla, vlastní doklady o životě v podobě deníků a samozřejmě to vše rámováno v česko-německém kontextu počínajícího modelování novodobého českého národa. Záměrně se vyhýbáme pojmu „obrození“, neboť bychom tak naskakovali na dobovou logiku národovců (a buditelů), kteří tvrdili, že jejich misí je „probudit“existující spící národ – namísto toho jej bezpochyby také částečně „vymýšleli“. A i do tohoto kontextu se dostalo zejména básníkovo dílo, které se muselo potýkat právě s národním třeštěním a důrazem na čistě národní linku nově vznikající literatury.
ROZERVANÝ PRAGMATIK
Jaký tedy byl – ve zpětném pohledu do „romantického“období probouzející se české literatury 19. století – obraz Karla Hynka Máchy? Patrně se dlouho držel v hlavách obraz rozervaného, složitého básníka, utápějícího se v romantických chmurách. Karel Hynek Mácha (původně pokřtěný jako Ignác) však nepatřil k zmateným rozervancům, spíše u něj najdeme notnou dávku pragmatismu, promyšlenosti i (dnešním slovníkem) sebepropagace a marketingu.
Navíc, kdokoliv by si chtěl spojovat rozervanost romantika s tělesnou nedostatečností, právě u Máchy by se nemohl více mýlit. Básník podnikal náročné a dlouhé cesty (nikdy však romanticky sám, ale vždy s nějakým společníkem), ať již šlo o krkonošskou cestu roku 1833, nebo italskou v roce 1834. Šlo přitom nesporně o mimořádný sportovní výkon.
O básníkově konstituci nám podává svědectví i literát a kritik Josef Krasoslav Chmelenský, který zmínil Máchu ve svém textu o divadelní hře Blaník. Mimochodem, Mácha ochotničil ve více než deseti vlasteneckých kusech. Právě u jeho role v Blaníku Chmelenský konstatoval, že je to „ochotník pěkně rostlý… s mluvou čistou a nad jiné zřetelnou.“
František Vláčil v roce 1987 natočil svůj poslední film Mág právě na téma Máchových osudů. V jedné scéně se na Máchu obrací Josef Kajetán Tyl s výčitkou, že je pozér. V této zkratce je kus pravdy. Mácha se pohyboval po Praze v červeném plášti, aby nebyl k přehlédnutí. Vedle toho si ale dal v roce 1836 dost práce s tiskem Máje a za rekordně krátký čas se mu podařilo prodat celý náklad, a to ve velmi primitivních podmínkách. To příliš nesvědčí o zmatené rozervanosti, spíše o schopnosti se prosadit, jít si za svým a aktivně promlouvat do dobového vlasteneckého prostředí.
Stejně tak si tento původně student filozofické fakulty vyhodnotil svoji pracovní budoucnost a vystudoval práva, která ukončil právě v roce 1836; následně měl nastoupit k prvnímu zaměstnání v Litoměřicích, které se mu staly osudnými. Nástup do zaměstnání na podzim 1836 u Durasovy právní kanceláře ovšem odložil, jednak měl ještě v plánu cestovat, jednak chtěl být přítomen na korunovaci vládce Ferdinanda.
Předčasná smrt v pouhých 26 letech v sobě logicky nese poselství tragického osudu, navíc v symbolickém spojení, neboť 8. listopadu 1836, kdy se měl ženit, byl ukládán do hrobu. Celé generace českých dětí vyrostly na komiksu Obrázky z českých dějin a pověstí, kde je Máchův osud také zobrazen. A právě tento moment – pohřeb místo svatby – je tam pochopitelně zdůrazněn.
Pro dětského čtenáře už se nehodila realita, že jeho milá „Lori“Eleonora Šomková mu porodila syna Ludvíka již 2. října 1836, a budoucí novomanželé tak již měli potomka (ten ovšem umírá rok po Máchově smrti, v roce 1837). Vztah Máchy a Lori pak dostal další rozměr ve veřejném prostoru na základě básníkových deníků, kdy se z něj opět „preparovala“čistě sexuální stránka. Intimní deník z roku 1835 se tak stal ve své době lechtivou literární senzací, a pokud si chcete do svého slovníku přidat dobový výraz „picat“, najdete v jeho zápiscích inspiraci.
ŠKVÁRA NEDOSPĚLÁ PRO KRITIKU
Klíčovým okamžikem básníkova osudu je bezpochyby vydání básně Máj, jež přišlo stejně jako jeho tragická smrt v roce 1836 na podzim. Badatelé se snažili právě poslední Máchovy okamžiky osvětlit do nejmenšího detailu, a tak máme zjištěno, kterak 23. října 1836 zasahuje u požáru Litoměřic, aby jej vzápětí (patrně ze špatné vody, kterou vypil) postihl průjem a horečky. Stále však chodil do práce a 2. listopadu ještě psal dva poslední dopisy, rodičům a své budoucí ženě.
Pátého listopadu se mu natolik přitížilo, že nastala krize. Umírá 6. listopadu 1836, dle záznamů na „cholerinu“. Navíc tehdy ještě působil strach z nákazy, a tak se s datem úmrtí hýbalo. Naše fixace na nejmenší okolnosti smrti také svědčí o potřebě do posledního detailu propátrat osud národního barda. Je ovšem otázkou, zda vskutku se vším všudy národního.
Ostatně už kritické přijetí Máje, jediného Máchova velkého díla vydaného za jeho života, svědčí o jistém „přepisování“právě v rovině národního fenoménu. Zatímco v dnešních osnovách narazíme na Máchu už jen jako na klasika, národního básníka a symbol máje, ve chvíli vydání svého nejznámějšího díla byl od tohoto výkladu na míle daleko.
Na webu Deníku N i v jeho tištěné podobě najdete každou středu novou část seriálu, který navazuje na oblíbený podcast historika Michala Stehlíka a publicisty Martina Gromana Přepište dějiny. Předchozí díl byl věnován sovětskému vůdci Leonidu Brežněvovi, který komunistickému impériu vládl dlouhých osmnáct let a jeho smrt předznamenala pád tehdejší totality.
Máj vydal Mácha vlastním nákladem v dubnu 1836. V květnu pak psal František Ladislav Čelakovský Chmelenskému, že pro něj je Mácha „nešťastný básník s celou tvou svou romantikou! Kozla nám po ní…“.
Českým buditelům se Mácha se svým zjevným evropským přesahem jevil jako básník málo národní, nečeský. Ještě na konci května si Jan Slavomír Tomíček v České včele přisadil: Máchova „báseň jest škvára, která z vymřelé sopky vyhozená mezi květiny padla“.
Vadily mu inspirace Hegelem, které v Máchově díle viděl. Vytýkal mu také snivost, kterou vyloženě stavěl do kontrastu proti národnímu probuzení. My jsme snili dvě století, nyní jsme se probudili a Mácha nás chce zase vést ke snění.
V červenci se pak ke kritikům přidal Josef Kajetán Tyl, a i když stejně jako všichni ostatní uznával Máchův básnický talent, opět vadila nenárodnost jeho básně. Vytýkal Máchovi zahraniční inspiraci a vedle francouzské poezie samozřejmě Byrona, který je ale lord žijící v Anglii, zatímco Mácha by měl podle Tyla být víc národní a vlastenecký. „Poezie česká má být rázu národního – nebýt osobní, jinak dopadne český národ stejně jako Máchův mudrující loupežník a hříšná sebevražednice.“
Nakonec se k Máchovi v roce 1836 z domácí kritiky vyjádřil znovu Josef Krasoslav Chmelenský a také on psal: „Co nám do Byrona!“A rovnou Máchovu vydanou prvotinu označil za možná slibný začátek, ale stále jen začátek. „Máj pana Máchy nechci posuzovati; nedospělať tato báseň ještě pro kritiku. (…) Máj – aspoň mne – příliš uráží; neboť od oběšence a anjela tak nepoeticky padlého s nechutí oči obracím.“
Ironií osudu je, že během vzniku této Chemelenského kritiky Mácha zemřel. Text se tak změnil v kritický nekrolog.
Později se objevovala zkratkovitá tvrzení, že Češi svého Máchu nepochopili. Zvlášť když se mu ve stejné době dostalo uznání jinde – například v lipském časopisu Unsere Planet nebo od hornouherského kazatele Karola Kuzmányho.
Problém byl ale jinde: čeští kritici Máchu pochopili, leč nepřijali. Světovost jeho poezie, kterou jinde viděli přece jen v širším kontextu, pro ně nebyla hodnotou. Dohánění Evropy ještě nebylo tématem české národní společnosti. Romantismus chápali jako nečeský.
Ostatně právě Tyl uznával, že Máchova poezie má velkolepé temné tóny, sám by je rád slyšel, ale ne „za věku našeho“. Jako by nešlo, aby sotva vznikající národní literatura hleděla rovnou k evropskému horizontu, ale musela se nejdřív proklestit jakýmsi domácím roštím říkadel a veršovánek.
Problém celého přijetí nebo nepřijetí Máchova Máje tak není otázkou literárního vkusu, ale je povýtce národní – pro malou českou společnost byl Máj málo vlastenecký (a nevylepšil to ani Máchou zcela pragmaticky připsaný úvodní zpěv o Češích, který s básní samotnou nemá mnoho společného).
A proto také byl později vnímán jako klasická ukázka rozporů na trajektorii Češi versus Němci. Literární kvalita nehrála ještě proti národnímu uvědomění takovou roli, tento nárok vnesl do české kritiky až v další dekádě Karel Havlíček Borovský.
Až posmrtně – od roku 1840 a ještě výrazněji po roce 1858, po vydání almanachu Máj – přichází mladší generace, která se s Máchou identifikuje a do literatury a poezie jako kvalitu vnáší právě osobní prožitek a své nitro, které Máchovi jeho kritici naopak vytýkali. Karel Sabina pak ve svých textech z Máchy vyrobí právě onoho romantického mučedníka a postaví jej po bok nejen Byrona, ale i Puškina a Mickiewicze. Na národního hrdinu je zaděláno.
ČESKÝ BÁSNÍK V ČESKÉ HROUDĚ
Máchův druhý a snad i třetí život pak souvisí i s česko-německými vztahy. V rozporu mezi Čechy a Němci se však po celou dobu nehodilo přidat do příběhu skutečnost, že jeho vyvolená hovořila německy a odmítala se učit česky. Namísto toho se Máchovy ostatky staly v roce 1938 symbolem. Tehdy byly v rámci odstoupení pohraničí symbolicky v Litoměřicích 1. listopadu 1938 vyzvednuty, aby neležely „v německé půdě“, a přeneseny do Prahy. Zasloužil se o to mimo jiné ekonom a guvernér státní banky Karel Engliš, stejně jako pražský primátor Petr Zenkl.
Ostatky byly převezeny na území druhé republiky a antropologicky zkoumány profesorem Jiřím Malým. Dalšího zkoumání se jim dostalo ještě v 80. letech, tentokrát týmem profesora Emanuela Vlčka. Pokud mělo být jejich přenesení symbolickým „vytržením básníka z německé půdy“, jeho druhý pohřeb se odehrál už v jiných souvislostech. Konal se totiž 7. května 1939, tedy po obsazení zbytku Čech a Moravy a vzniku protektorátu.
Přestože šlo o národní manifestaci, „německé půdy“fakticky v tehdejším zřízení uchráněn nebyl… Každopádně, účast dvou set tisíc lidí a symbolická cesta z Pantheonu Národního muzea na Vyšehrad byla bezpochyby obrovskou národní manifestací.
Mácha se tak definitivně ve dvacátém století stává národním básníkem – tedy tím, kým nebyl pro své současníky. Chmelenský, Tyl i Tomíček by se asi divili, kam to Mácha v tomto ohledu dotáhl, aniž ke svému dílu připsal jedinou čárku. Máchu tak dnes máme ve veřejném obraze nikoli jako solitéra mocného poezie na evropské úrovni své doby, praktika, který se dovede prosadit i komerčně, možná poněkud egocentrického partnera, ale jako romantika bloudícího krajinou a hlavně příliš brzy umírajícího.
Spokojíme se, jako u mnoha velikánů, s různými odstíny jeho „přepsané“figury, aniž bychom se snažili vrátit do původního dobového kontextu a v něm vidět výkon, který především tehdy básník podal – bez ohledu na trendy svého okolí přinesl do českého prostředí už na počátku jeho moderního vývoje literaturu novou, inspirativní a evropskou?
Máchu dnes máme ve veřejném obraze nikoli jako solitéra mocného poezie na evropské úrovni své doby, praktika, který se dovede prosadit i komerčně, možná poněkud egocentrického partnera, ale jako romantika bloudícího krajinou a hlavně příliš brzy umírajícího.