Margaret Atwoodové nikdy není dost
Kočičí oko Margaret Atwoodové dokazuje, že je nemožné vstoupit podruhé do téže řeky. Ale také sílu nutkání to přesto neustále zkoušet.
Knihy Margaret Atwoodové vycházejí v českých překladech od sklonku osmdesátých let. Přesto u nás tato podivuhodná autorka nikdy nezapustila hlubší kořeny a v mapování jejího beletristického díla (o poezii či esejích ani nemluvě) stále zejí velké mezery. Zájem českých nakladatelů opět probudila až v roce 2017 seriálová adaptace slavného dystopického románu z osmdesátých let Příběh služebnice, která tehdy podobně jako první celovečerní film Jordana Peela Uteč podprahově pracovala i s obavami ze směřování trumpovské Ameriky.
Od té doby vyšlo nejen volné pokračování Příběhu služebnice, tedy román Svědectví (v němž s nadsázkou řečeno ukázala tehdy osmdesátiletá Atwoodová o několik generací mladším tvůrcům seriálu, kteří byli od druhé série viditelně ve směrování příběhu bezradní, jak se to má dělat), ale především pocta Shakespearově hře Bouře v podobě knihy Kus temnoty, obsáhlý historický román Alias Grace a letos pak konečně i Kočičí oko, za nějž se autorka dočkala na konci osmdesátých let nominace na Bookerovu cenu.
Malířka Elaine přilétá do Toronta, kde se má účastnit vernisáže retrospektivní výstavy své tvorby. Při té příležitosti se musí hodně strojeně usmívat nad skleničkami „jen malounko nekvalitního“vína (byť nakonec překvapivě lepšího, než jaké se na vernisážích rozlévalo za jejích mladých let), čelit arogantním novinářkám i výkladům svých děl, které jsou pro ni samotnou překvapením. Především se ale musí postavit svým vzpomínkám. Kdysi totiž v Torontu vyrůstala, studovala, vdala se, porodila svou první dceru a málem podlehla depresím a myšlenkám na sebevraždu. Nyní je tedy opět ve městě, které nenáviděla tak dlouho, až si nedokáže vzpomenout, jestli jej kdy vnímala jinak. Kdysi to byla provinční díra, kde chcípl pes a kde se nehrálo na čtvrti, kterých je naopak v době pořádání vernisáže všude plno, protože z Toronta je nyní světová metropole, New York bez odpadků a přepadení, plný etnických restaurací a butiků a muzeí.
Je úsměvné si při Elaininých postřezích uvědomit, že gentrifikace je tu s námi už přinejmenším půl století. A ten úsměv trochu minimálně v Praze zhořkne čtenářům a čtenářkám ve chvíli, kdy si hrdinka povzdechne, že těsně po dostudování má jen na pronájem bytu 2+kk.
PODSTATA STŘEDNÍHO VĚKU
A onen hořký úsměv už nezmizí až do konce. Atwoodová sice nadávchody. le hýří sarkasmem a ironií, doplňuje jimi ovšem Elaininu melancholii a postupně odhalovanou vnitřní temnotu. Malířka je ve středním věku a měla by už podle vlastního názoru mít „nějakou podstatu“. Místo toho si ale spíš uvědomuje, jak její vlastní tělo viditelně stárne, jak čím dál víc ztrácí svůj vnitřní oheň a přebírá role starších žen, kterým se kdysi jako dospívající smála.
Především ale zjišťuje, že minulost není místo, do něhož můžeme nahlížet bezpečně. Je to temná džungle, kde se skrývají nevyřešené konflikty, vytěsněná traumata i prostě neodpustitelná příkoří.
Právě kvůli jakési touze po pomstě nebo prostě uzavření dávných ran vidí v Torontu Elaine neustále všude kolem sebe Cordelii – dívku, se kterou se kdysi vzájemně domnívaly, že jsou nejlepší kamarádky, ale která kdysi Elaine donutila věřit, že „není nic“. Šikana, které byla malá Elaine vystavena, byla přitom jen logickým důsledkem toxických vztahů, které navazovala se svými vrstevnicemi, mezi nimiž se cítila ztracená. Dlouho totiž byla odkázaná jen na svou rodinu, se kterou cestovala kanadskou divočinou.
A tak si musela po usazení v Torontu náhle osvojit zcela nová pravidla hry. Třeba to, že dívky a chlapci vstupují do budovy školy oddělenými Nebo že není slušné dávat najevo, že se neštítí a nebojí červů a pavouků (její otec je koneckonců entomolog).
Z drobných etud na téma „divoženky“v civilizaci, kterou se snaží její „kamarádky“v roli bílých kolonizátorů civilizovat například pomocí katalogů oblečení a filmových žurnálů, vystupuje poznání, že ona pravidla sice nakonec nejsou složitá, ale celá hra je bohužel od začátku cinklá.
Atwoodová nakonec vede svou dětskou hrdinku k děsivému prozření, že nejlépe se bude cítit, když bude sedět v koutě a opakovat, že se jí něco – a je jedno co – nepovedlo. Pak mezi ostatní dívky zapadne a uleví se jí. Protože právě to je chování, které od ní všichni očekávají…
TAK TROCHU VÍC ZE ŽIVOTA
Kočičí oko je někdy označováno za částečně autobiografický román. I autorčin otec byl entomolog a ona sama nějaký čas uvažovala o studiu biologie. Ovšem s autobiografickými prvky je to u Atwoodové ošemetné.
Hledat v románech ozvuky jejího reálného života je zbytečné, spíše je třeba vychutnávat, jak živě dokáže popisovat krajinu i čas čtyřicátých let. Jak s gustem nabízí historky ze života hmyzu. A jak se do Kočičího oka přirozeně zapojují její oblí
Atwoodová sice nadále hýří sarkasmem a ironií, doplňuje jimi ovšem Elaininu melancholii a postupně odhalovanou vnitřní temnotu.
bená témata, včetně otázky přežití (na němž vystavěla už v sedmdesátých letech svou teorii kanadské literatury). Nebo feminismus a otázky toho, jak se ženám žilo a žije v mužském světě. Vše přitom dokládá konkrétními, zdánlivě všedními postřehy, které ovšem v kontextu získávají na hloubce. Jako když si Elaine povzdechne, že vystopovat ženy, se kterými se znala jako dítě, je občas nemožné, protože „většina z nás vklouzne do manželova příjmení, zmizí pod ním beze stopy“. Nebo když dívky opatrně odhadují, jak se to má s dětmi, a uzavřou diskusi, kdo dělá děti, prohlášením „raději Bůh než my“. O konstatování, jak je to se společenskou únosností, když se opije žena a když muž, ani nemluvě.
OD POEZIE K HORORU
Atwoodová dokáže vždy najít to správné vyjádření, jak zkratkou proniknout za fádní realitu a odhalit vzorce chování a myšlení i fatalismus lidského konání. A občas sklouzne od poezie každodennosti až k hororovým náznakům. Jako když konstatuje, že od otců je možné čekat vše – na rozdíl od matek je totiž dívky nevídají přes den; jejich čas přichází až s tmou, kdy se vracejí z práce. I když tedy na sebe pozornost strhává především Elainin vztah s Cordelií, je Kočičí oko komplexní román, který vypovídá o lidské existenci obecně. O našem místě ve společnosti i o tom, jakými se chceme sami vidět.
Ale Atwoodové přitom nedělá problém si v jeho průběhu odskočit ke kvantové fyzice (Elainin bratr je malou poctou Stephenu Hawkingovi) či změnit melodrama o Elainině naivní kamarádce zamilované během studií do profesora v hororové sociální drama ve chvíli, kdy dojde na krvavý potrat.
Po právu patří Kočičí oko k autorčiným vrcholným dílům a je fascinující, kolik má – vzhledem k tomu, jak báječně se čte a jak lehce dokáže své čtenáře pohltit – ostrých stran a míst, která jdou zcela záměrně proti srsti.
Přestože česky vychází více jak tři desetiletí od svého vzniku a je pevně ukotven ve světě bez mobilů a internetu, ani v nejmenším nezestárl. Naopak možná nejlépe dokazuje, že Atwoodové prostě není nikdy dost. Málokdo je totiž tak nadčasový, vtipný a sžíravý zároveň, suverénní ve vyprávění a stylově hravý jako právě ona.
Atwoodová dokáže vždy najít to správné vyjádření, jak zkratkou proniknout za fádní realitu a odhalit vzorce chování a myšlení i fatalismus lidského konání. A občas sklouzne od poezie každodennosti až k hororovým náznakům.