Rusko je zraněné impérium, podobně jako jím bylo Hitlerovo Německo

Všichni věříme ve vítězství proti Rusku, ale nemáme žádné iluze o tom, že na jednou celé Rusko zázra kem padne nebo se rozpadne jako Sovětský svaz. Realističtější scénář je, že bude dále existovat a pokou šet se o pomstu a o obnovení války. Ukrajina i Evropa by na to měly být připraveny, říká ukrajinský filozof Volodymyr Jermolenko, který byl v září na pozvání Středoevropského fóra v Bratislavě.

Hodně se psalo a mluvilo o tom, že útok Rusů na Ukrajinu udělal z Ukrajinců politický národ, pro tože sjednotil společnost, která byla dříve rozdělená na prorus kou a protiruskou část. Jsou Ukra jinci nyní jeden spojený národ?

Zčásti ano. Pokud se odvoláme na ukrajinské intelektuály z ˆ‰. století, například v pojetí mého oblíbeného Mychajla Drahomanova, byla Ukraji na součástí dvou impérií Œ habsbur ského a ruského. Ale když v té době ukrajinští etnografové snili o Ukra jině jako státě, měli na mysli téměř přesně to území, kterým dnes Ukra jina je.

Jednou z velkých událostí právě v období mezi lety ˆ“”•Œˆ“–• by lo, když se ukrajinští intelektuálové přestěhovali kvůli represím z ruské části Ukrajiny na území patřící Ra kousku Uhersku. Najednou zjistili, že tam žijí lidé, kteří mluví stejným jazykem a Tarase Ševčenka čtou se stejnou vášní jako oni. Ukrajinský ja zyk byl poté na ruském území na půl století zakázán.

Mezi lety ˆ‰ˆ•Œˆ‰›• došlo ke krátkému období kulturní přemě ny, tedy dokonce ještě i v dobách So větského svazu. Vzápětí však byla ukrajinská obroda brutálně potlače na a čtyři miliony lidí, zhruba dvacet procent populace, zemřely během hladomoru začátkem œ•. let. Demo grafie Ukrajiny se radikálně změni la a přišlo mnoho Rusů. To je ruská taktika Œ totéž nyní dělají na Krymu.

Ukrajina byla tedy rozdělena zhruba až do roku ›•ˆ•, ale postup ně se začali rusky hovořící obyvate lé přiklánět k ukrajinské identitě. Ne tak etnické, jako spíše politické.

První invaze v roce ›•ˆŸ také ved la k posílení ukrajinské identity. Teď si zkuste promluvit s lidmi v Char kově, což je převážně rusky mluvící město Ÿ• kilometrů od ruské hrani ce. Je jasné, že nechtějí být součástí ruského světa.

Otázkou nyní není jazyk, protože mnoho ukrajinských patriotů a li dí na frontové linii rusky mluví. I já pocházím z rusky mluvící rodiny a chodil jsem do školy, kde se v ruš tině vyučovalo. Nyní mluvím s ro dinou a na veřejnosti pouze ukra jinsky. Když přijedete do Charkova, Dnipra nebo Oděsy, uvidíte, že jazyk zde nehraje roli. Máme ukrajinský národ, který sám sebe definuje jako lidi, kteří nechtějí tyranský stát, ale stát postavený na hodnotách repub liky a demokracie.

U nás €na Slovensku pozn. pře kl.ƒ v této malé zemi mluvíme vši chni víceméně jedním jazykem, ale i tak jsme hluboce rozděleni. Existuje jedna definice národa, podle níž národ není tvořen spo lečným jazykem, náboženstvím a územím, nýbrž se tvoří výběrem z různých historicko politických možností. Je právě toto případ Ukrajiny, která si vybrala boj pro ti ruskému útočníkovi před mož ností, že se vzdá?

Ano, dá se to tak říct, i když si my slím, že bychom neměli podceňovat etnicitu národa. Představte si, že by Ukrajina byla demokratická, ale mlu vící jen rusky. Myslím, že by dlou ho nevydržela. Existuje také touha po kulturní identitě, která je jiná než politická.

S tím souvisí zvláštní jev, který existoval už před invazí. Průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že oby vatelé jihovýchodní Ukrajiny mluvili rusky, ale na otázku, jakým jazykem by měly mluvit jejich děti, odpovída li, že ukrajinsky.

Další otázka byla položena při œ•. výročí ukrajinské nezávislos ti: Představte si, že se díváte na film o ukrajinské nezávislosti. V jakém jazyce byste chtěli, aby tento film byl? Odpověděli, že v ukrajinštině. Soukromý jazyk může být ruština, krymská tatarština, maďarština, češ tina nebo polština, ale veřejným ja zykem je ukrajinština.

Myslím si, že se vracíme zpět k ja zykové situaci, jakou jsme v Evropě měli v předmoderním období. Zají mavé je, že během Sovětského svazu se ruština tvářila jako latina ve stře dověké Evropě a ostatní jazyky mě ly být lidové nebo místní. Nyní se to otáčí a ruština se stala na Ukra jině lidovým jazykem a jazykem in stitucí, kultury, médií a vzdělávání je ukrajinština. Ukazuje nám to, že ná rod může být bilingvní nebo i troj jazyčný.

Když přijedete do Charkova, Dnipra nebo Oděsy, uvidíte, že jazyk zde nehraje roli. Máme ukrajinský národ, který sám sebe definuje jako lidi, kteří nechtějí tyranský stát, ale stát postavený na hodnotách republiky a demokracie.

Říkáte, že společným jazykem v budoucnosti zřejmě bude ukra jinština, ale že je to výsledek his toricko politické volby, tedy úpl ně jinak než na Slovensku, kde byl právě jazyk klíčem k identitě. Je to tak, že ukrajinský příklad ukazuje opačný postup, že tedy společný jazyk může být až výsledkem pře dem zformované identity?

Ukrajinská realita v mnoha aspek tech není srovnatelná s jinými. Ne můžete porozumět ukrajinské jazy kové realitě, pokud se díváte na po baltské státy nebo Belgii, Švýcarsko. Pro Ukrajinu typická situace je, že začnete mluvit ukrajinsky a skončíte větu v ruštině. Nebo je promícháte.

ILUZE VĚČNÉHO MÍRU Četl jsem reflexe na válku od mnoha autorů a například ame rický historik Timothy Snyder tvrdí, že toto je poslední koloni ální válka  Rusko je impériem, které si myslí, že jiná země je jeho koloniálním územím. Souhlasíte?

Samozřejmě. Setkali jsme se s Ti mothym před několika dny v Kyje vě a pro webovou stránku Ukraine World, kterou vedu, jsem s ním po řídil rozhovor.

Jedním ze způsobů, jak můžeme číst historii ‰Š. století v Evropě, je rozpad impérií. Přemýšlím nad Ev ropskou unií z perspektivy Ukrajiny a myslím si, že pokud se o ní mlu ví jen ve smyslu ekonomické inte grace, je to velmi krátkozraké. Měli bychom o ní uvažovat jako ve ‰Š. le tech minulého století Richard Cou denhove Kalergi, který vyzýval k vy tvoření Spojených států Evropy.

Jejich úkolem mělo být mimo ji né chránit menší státy, zejména ty, které vznikly po rozpadu Rakouska Uherska. Chápal, že Evropa by mě la prosazovat hodnoty svobody a de mokracie proti imperialismu a že ekonomická integrace následuje až poté. Idea německé říše byla toxic ká a druhá světová válka byla vlast ně sporem mezi dvěma říšemi • ně meckou a ruskou.

Po válce celá Evropa věřila, že ob dobí imperialismu skončilo, ale za pomněla, že jedna říše, ta ruská, stá le existuje. Dnešní Rusko je zraněné impérium se zašlou slávou a chce se • stejně jako jakékoli jiné zraně né impérium, Mussoliniho Itálie či Hitlerovo Německo • navrátit zpět do své slavné minulosti.

Proč Evropané ruský imperiali smus nevnímali?

Mezi evropskými říšemi a tou ruskou je jeden důležitý rozdíl. Ty evropské byly námořní a v zámoří kolonizovaly velice rozdílné společ nosti. Svou moc nad nimi zdůvod ňovaly rasovou nadřazeností, odtud byla přímá cesta k nacismu. Ruské impérium je jiné. Říká, že kolonizu je území, kde žijí lidé blízcí Rusům, dokonce tvrdí, že Bělorusové nebo Ukrajinci nemají jinou identitu než ruskou.

Námořní imperialismus považu je stejnost či shodnost za iluzi, ruský imperialismus naopak tvrdí, že iluzí je rozdílnost. Ruští filozofové vždyc ky podkopávali jakoukoli existenci rozdílnosti nejen Ukrajinců a Bělo rusů, ale i všech ostatních.

O tom samozřejmě něco víme, jelikož jsme byli součástí tohoto impéria. Ale i na Evropskou unii bychom se mohli dívat jako na im périum, jen s tím rozdílem, že je mírumilovné a jiné země by rá dy byly jeho součástí. Má Ukraji na radost z toho, že bude součástí tohoto „impéria“, Evropské unie?

Myslím si, že jediné impérium, se kterým můžeme srovnávat Evrop skou unii, je Svatá říše římská nebo německé impérium ve středověku. Nebo můžeme jít ještě dál a říct, že Evropská unie připomíná středově kou Evropu. Snaží se o rovnováhu mezi mocí států a mocí impéria.

Ano, Ukrajinci se chtějí přidat k Evropské unii. Ale myslím si, že Evropa, kterou budujeme, by měla být jiná. Evropská společnost je po stavena na myšlence, že mír je věčný, což je sice dobré jako idea, ale je to jen iluze. A Ukrajina si tuhle myšlen ku nemůže dovolit.

Všichni věříme ve vítězství pro ti Rusku, ale nemáme žádné iluze o tom, že najednou celé Rusko zá zrakem padne nebo se rozpadne jako Sovětský svaz. Realističtější scénář je, že bude dále existovat a pokou šet se o pomstu a o obnovení války. Ukrajina i Evropa by na to měly být připraveny.

Pro Ukrajinu to znamená, že ob rovské množství peněz ze státní ho rozpočtu půjde do obrany. Pro to nemůžeme budovat sociální stát a starat o své občany jako například Německo. Musíme dát Ukrajincům jasně najevo, že stát se bude hodně starat o bezpečnost a málo o ekono miku. V něčem to tedy bude kombi nace bezpečnostního a libertarián ského státu. Otázkou je, zda je to v rámci Evropské unie vůbec možné.

Četl jsem to ve více reportá žích ve světových médiích a sly šel jsem vás o tom mluvit i v pod castu pro New York Times  vztah ukrajinské společnosti a státu se během války dramaticky změnil, hlavně mezi aktivisty, neziskov kami a státem. Uvnitř společnos ti nastal mír a porozumění, proto že se všichni navzájem potřebují. Je to tak?

Myslím si, že ano. Není to ideální, protože v normálních časech by la ukrajinská společnost vůči státu velmi nedůvěřivá. Ukrajinská stát ní tradice je velmi slabá a Ukrajin ci si mysleli, že stát vždy předsta vuje nástroj násilí a okupace • pro to bychom ho měli podvádět. To je obrovský problém. Úroveň nedůvě ry v instituce byla často kompenzo vána velkou důvěrou na horizontál ní úrovni.

Teď pojedu z Bratislavy do Lvova, abych vyzvedl auto, které odvezu do Charkova našim obráncům. Peníze za auto dám člověku, kterého uvidím poprvé a možná naposledy v životě, ale plně mu důvěřuji. Je to neuvě řitelná úroveň důvěry. Ukrajinská společnost ukazuje, co znamená dů věra a že nejde mít zcela nedůvěři vou a nedůvěryhodnou společnost.

Ve společnosti se důvěra nachá zí vždy a otázkou jen zůstává, kam ji nasměrujete. Pokud vůči svým sou sedům, bude vám chybět důvěra vů či státu • a naopak. Výzvou nyní je, jak nasměrovat důvěru nejen vůči sousedům, ale také vůči státu. A my slím si, že tohle se teď děje. Zelen skyj se o to pokouší.

Volby vyhrál na velmi populistic kých sloganech a v něčem se podobal jiným populistům ve světě. Až na to, že nebyl levičák ani pravičák, byl spí še středoliberální populista. Vzdále nost mezi státem a společností od stranil svým vlastním příkladem. Ukrajinci osvobodili Izjum na vý chodě Ukrajiny a druhý den tam byl Zelenskyj obklopený vojáky.

Ano, Ukrajinci se chtějí přidat k Evropské unii. Ale myslím si, že Evropa, kterou budujeme, by měla být jiná. Evropská společnost je postavena na myšlence, že mír je věčný, což je sice dobré jako idea, ale je to jen iluze. A Ukrajina si tuhle myšlenku nemůže dovolit.

Problém je, že se to nedostává ke všem institucím, protože stále má me mnoho problémů s korupcí, hlav ně na úrovni soudnictví. Čeká nás spousta práce. Ale občanská společ nost z této války pochopila, že mů žeme mít živou aktivní společnost s kreativními lidmi, ale když nemáme stát, velice rychle se rozpadne.

Ukrajinci odolávají ruské invazi díky mohutné mobilizaci lidí. První den okupace jsme měli teritoriální obranu v každé vesnici. Ale pokud by nefungovala profesionální armáda, kterou stát dobře připravil, nezvlád li bychom to.

MYŠLENKA SPRAVEDLNOSTI Rád bych znal váš postoj k debatě o ruské literatuře. Četl jsem tex ty od Oxany Zabuškové a dalších autorů, kteří říkají, že bychom ne měli číst ruské spisovatele, pro tože v jejich knihách jsou kořeny dnešního zla. Co si o tom myslíte?

Má to dvě úrovně. První je pro ukrajinskou společnost, pro kterou byla ruská literatura nástrojem kolo nizace a nástrojem k vymazání naší vlastní kultury. Typická ukrajinská rodina by měla Puškina, Lermonto va, Dostojevského, Tolstého, ale ne ukrajinské spisovatele. Což potvrzu je, že ruská literatura byla používá na k vymazání lokální kultury a lite ratury. V tomto smyslu samozřejmě potřebujeme více ukrajinské kultury ve školách.

Naše děti by se měly vzdělávat v ukrajinské a ve světové literatuře, která by zahrnovala také nějaká rus ká díla. Ve školních osnovách v ob lasti světové literatury je pět auto rů a čtyři z toho jsou ruští. To není správné.

Dalším problémem je, že Ukra jinci by měli číst ruskou literaturu velmi kriticky a dělat totéž, co udě lal Edward Said ¥palestinsko ame rický spisovatel pozn. red.¦ v západ ní literatuře. Potřebujete lidi z kolo nizovaných a utlačovaných kultur. Když Said kritizoval Flauberta, Kip linga nebo Josepha Conrada za jejich kolonialismus, znamená to, že je za kážeme? Ne, začneme kolem nich debatu.

Problém je, že když západní kul tura sledovala ruskou kulturu, ak ceptovala ruské narativy o sobě. Dí vala se na ni jako na alternativu k zá padní kultuře a Rusko si to užívalo. Potřebujeme další hlas, který se na ruskou kulturu podívá z imperialis tického úhlu pohledu.

Puškin v poemě Poltava píše o Ivanu Mazepovi a ukrajinských kozácích jako o krutých a krvavých vrazích. A tohle se děje i nyní. Rus ká propaganda prezentuje Ukrajin ce jako kruté a krvavé vrahy, nacisty. Čímž si omlouvají, že mohou kru tě a krvavě vraždit právě je. O tom

hle bychom měli kriticky diskutovat. Myslím si, že ukrajinský hlas by měl být jakýmsi svědomím pro ruskou literaturu.

Musím přiznat, že jsem před tím nikdy nečetl Tolstého a jiné ruské autory jako literaturu im péria. Nikdy jsem si to neuvědo mil a je fascinující číst je znovu ji nýma očima. Bulgakov a Gogol se narodili na Ukrajině, Isaac Babel byl židovský autor, ale z Oděsy. Jak nad tímhle přemýšlíte vy?

Skupina ukrajinské literatury by měla zahrnovat i neukrajinské spi sovatele. Židovské spisovatele, lidi, kteří psali v jidiš, dokonce tam je ně kolik držitelů Nobelovy ceny, jako je Šmuel Agnon, který je z ukrajinské Buči a napsal několik románů v jidiš, několik v hebrejštině, ale neznamená to nutně, že by se k Ukrajině stavěl příliš pozitivně.

Agnon má například velmi speci fický názor na Bohdana Chmelnyc kého, kterého Ukrajinci považují za národního hrdinu a jehož židovská tradice vnímá jako pogromistu. Ty hle různé perspektivy potřebujeme vzít v potaz a zkusit je zkombinovat a vybalancovat.

Některé ruské texty jsou pro Ukrajinu naopak velmi důležité. Pro mě je to například román Anatolije Kuzněcova Babin jar, který byl na psán v ruštině a je fantastický ¤ jde o jeden z nejlepších textů o tom,

Pokud si nějaký národ myslí, že je jen obětí, nebo jen hrdinou, vede to k hrozným důsledkům. Měli bychom to přijmout, každý národ má dobré a špatné lidi, dobrá a špatná historická období.

proč byl jeden z nejhorších zločinů holokaustu spáchán kulkami. V roce ŒŽ›Œ nacisté v Kyjevě za dva dny vy stříleli desetitisíce lidí.

Co se týče Bulgakova, neměli by chom být slepí vůči šovinistickým poznámkám v jeho románech. Ale já čtu Bulgakova jako diagnózu té to epochy. Když si vezmeme Mistra a Markétku, pochopíme jednu velmi důležitou věc. Jediná síla, která má v rukou spravedlnost a vnáší ji do světa, je ďábel. Není to jako Goethe ho Mefistofeles, který byl kdysi ďá belský, ale koná dobro. Bulgakovův Mefistofeles nekoná dobro, ale spra vedlnost. A dělá to trestáním lidí. Ja ko by Bulgakov říkal, že jedinou na dějí pro spravedlnost a spravedlivý trest na tomto světě je právě ďábel. Připadá mi to děsivé a myslím, že můžeme Bulgakova číst jako skrytou omluvu stalinismu.

Pro mnohé Evropany je Bul gakov jedním z nejlepších spi sovatelů.

Mistr a Markétka je výborný ro mán, ale musíme se mu věnovat kri ticky a otevřít o něm diskusi.

Uvědomil jsem si, že když jsem četl západní literaturu, tyto kni hy měly vždycky jasnou morál ní linii. Bylo jasné, co je špatné a co je dobré. V ruské literatuře to tak není.

A to je ten problém. Můžete to po važovat za kritické myšlení. Kritické myšlení by nemělo podkopávat naše vědomí o tom, že existují fakta a lži. Nemělo by podkopávat naši víru v hodnoty. A myslím si, že máte na prostou pravdu, trápí mě to v mnoha aspektech ruské literatury, že vyma zává rozdíl mezi bohem a ďáblem, mezi světcem a vrahem. Jako Dosto jevského Zločin a trest. Tahle celá myšlenka spravedlnosti mizí.

Vzpomeňme si, co řekl Raskolni kov: buď jsem velmi podřadný tvor, nebo mám právo. A to znamená, že má právo jenom prostřednictvím vraždy. Otevírá tak cestu k dobrému vražděním, něčím špatným. Toto je velmi znepokojující. Tady jsou po dle mě kořeny morálního nihilismu, který najdeme v dnešním politickém režimu Ruska.

ŽÁDNÝ NÁROD NENÍ JEN OBĚTÍ, NEBO HRDINOU Na druhé straně je na Západě ně kolik levicových intelektuálů ja ko Noah Chomsky, kteří se zdrá hali pojmenovat, že zde existují agresor a oběť a že bychom mě li pevně stát za Ukrajinou. Noam Chomsky to na vteřinu přizná, ale pak další hodinu vypráví o tom, že Amerika je zlo. Četl jsem i odpo vědi Chomskému od ukrajinských intelektuálů. Jak vnímáte tuto le vicovou hloupost?

Myslím si, že to je negativ ve foto grafickém smyslu západního impe rialismu. V ŒŽ. století Západ říkal, že pouze Západ je jediné dobro. Teď tito levičáci říkají, že Západ je jediné zlo. Něco jako: „Nikdo nás nemůže sesa dit z prvního místa v soutěži o nej větší zlo na světě. Jak se opovažuje te?“Je to jako negativní imperialis mus. Neschopnost přiznat, že jsou i jiné imperialismy a soutěží se zá padním, dokonce ho mohou porazit v určité úrovni krutosti. Umíme být velmi kritičtí vůči Západu, ale pod statné je, že v západním diskurzu je Noam Chomsky možný. V Rusku ale nikdo jako Noam Chomsky ani ne může existovat.

Sledujeme rozsáhlou debatu o tom, jak špatná byla válka v Iráku, a mám pocit, že v Americe převlá dá konsenzus, že to byla velká chy ba. Ale nevidím příliš mnoho diskusí v Rusku nejen o invazi na Ukrajinu, ale ani o Afghánistánu. Ukrajinská společnost má tyto imperialistic ké stopy také a stále jsme nereflek tovali sovětskou válku v Afghánis tánu. V mém rodném městě byl do š›. února památník sovětským vo jákům, kteří byli ve válce v Afghánis tánu. Ukrajina byla v impériu Sovět ského svazu také a za tento zločin je zčásti zodpovědná.

Ruská armáda okupovala Čes koslovensko v roce ˆ‰Š‹, což je u nás dosud traumatem. A vím, že někteří ruští hrdinové a inte lektuálové to přiznávají, ale v rus kém smýšlení to většinově nikdy nebyl problém. Jsou v ukrajin ském smýšlení stopy po tom, že by za to mohla být Ukrajina spo luodpovědná?

Samozřejmě. Je to totéž jako Bu dapešť v roce ŒŽŸ¡, Praha v roce ŒŽ¡£, je to téměř invaze a považuje me to za jeden z velkých zločinů So větského svazu. Ukrajina také byla v Rudé armádě ¤ i Ukrajinci pácha li během druhé světové války zloči ny. Neřekl bych, že toto téma je nyní přítomno, asi proto, že máme plnou hlavu současné reality, ale samozřej mě je třeba o tom mluvit.

Pokud si nějaký národ myslí, že je jen obětí, nebo jen hrdinou, vede to k hrozným důsledkům. Měli by chom to přijmout, každý národ má dobré a špatné lidi, dobrá a špatná historická období.

Máte v Rusku přátele? Jste s ni mi v kontaktu?

Bohužel ne. Měl jsem přátele, kteří byli liberální a antiputinovci, ale jejich reakce na invazi mě velmi zklamala a nedokázal jsem s nimi už být ve spojení. Jazyk, který používali, mě velmi zaskočil ¤ někteří z nich se od toho distancovali a říkali, že to není válka dobra a zla.

Tahle věta mě šokovala nejvíc: „Pojďme si popovídat, až se usa dí prach.“Byli jsme tehdy v situaci, kdy jsme byli doslova pod raketovým útokem a naši přátelé umírali. Tako vý člověk vůbec nerozuměl tomu, co se děje.

Vaše stránka Ukraine World je otevřeným mediálním prostorem s různými videi a reportážemi. Viděl jsem videa, jak kráčíte po bombardovaných městech. Sám musím přiznat, že už jsem někdy unavený a nedokážu o tom dále číst, ačkoli vím, že bych měl. Vy to však děláte pořád, jdete tam, dívá te se na to. Jste filozof. Není čas čekat, až se usadí prach, protože toto se děje nyní. Máte nějaký ná stroj k tomu, jak podobné zážitky a podněty zpracovat?

Snažím se dělat dvě věci. Dozvídat se příběhy o lidech a přinášet je do světa. Na Ukraine World máme ka pitolu, která se jmenuje Stories, na níž pouze převyprávíme příběhy lidí z Ukrajiny. Je to velmi důležité, pro tože neexistuje žádný všeobecný zá žitek z války. Každý je jedinečný a v jistém smyslu se nedá přenášet.

Nedávno jsme v Buči byli na hřbi tově aut, je to sbírka aut, která sho řela, když se civilisté snažili utéct a Rusové na ně stříleli. Přišel k nám jeden muž, velmi robustní, plakal a říkal: „Tohle je auto mého souseda a přítele. Podívejte se dovnitř a uvidíte jeho kost.“

Podívali jsme se dovnitř a oprav du tam byla jedna kost. Zbytek sho řel. Potom řekl, že sousedova žena a dvě děti přežily, mladší dcera přišla o ruku.

Myslím si, že potřebujeme tyto příběhy objevovat a posouvat je do světa. Je možné, že domy této rodi ny jsou nedotčené, ale ztratila své ho milovaného otce a holčička přišla o ruku. Nemyslím si, že se na toto místo někdy vrátí. Další rodina nám řekla, že naštěstí všichni přežili, ale že měli několik domů ve stejné ob lasti, domy, které si postavili sami svýma rukama za desetiletí. Před stavte si, že stavíte svůj dům dva cet let a najednou je za dvacet vteřin zničen.

Je nezbytné, abychom tyto příbě hy šířili co nejvíc, protože bychom neměli válku vnímat pouze jako ma pu, čísla, pokroky, strategie a zprávy o vítězstvích. Vítězství jsou vždycky důležitá, ale i tragická. Je to něco, co se snažíme šířit do světa. A nejsme to jen my, ale mnoho dalších lidí, kteří na tom pracují. ■