Rozum, nebo cit. Kudy vede cesta ke šťastnému životu?

Psal se rok „…†… a Charles Darwin stál před jedním z nejzásadnějších rozhod nutí svého života: Měl by se oženit, nebo raději zůstat svobod ným? Po dlouhém přemýšlení se na konec rozhodl sepsat seznam argu mentů pro a proti.

„Oženit se: Děti ’pokud bůh dá“; stálý společník ’a přítel ve stáří“, kte rý bude mít o člověka zájem; objekt, který budu moci milovat a hrát si s ním; každopádně lepší než pes. Do mov a někdo, kdo se o něj bude sta rat; kouzlo rozhovoru a ženského klábosení. Tyto věci jsou dobré pro zdraví člověka,“napsal mezi plusy.

„Neoženit se: Svoboda chodit, kam se člověku chce; výběr společnosti; konverzace s chytrými muži v klu bech; nenucený navštěvovat pří buzné a ohnout se pro každou ma ličkost. Mít výdaje a úzkosti z dětí; možné hádky; ztráta času. Nemůžu si číst o večerech; tloušťka a nečin nost; úzkosti a odpovědnost; méně peněz na knihy, bude li mnoho dětí, které potřebují chléb. Možná moje manželka nebude mít ráda Londýn, pak vyhoštění a degradace v lhostej ného a nečinného blázna…“uvedl za se ve druhém odstavci.

I když tato slova mohou ve své za rážející upřímnosti působit až ne uvěřitelně, nic z nich není vymyšle no. Přírodovědec si je opravdu zapsal do deníku, který je dodnes dostupný v archivu Cambridgeské univerzity. A přestože jeho zápisky možná mís ty znějí úsměvně, jsou pochopitelné. Nebyl prvním ani posledním, kdo vá hal, jak se k vážnému životnímu roz hodnutí postavit na otázku, jak se v takových situacích zachovat, aby nás to dovedlo ke šťastnému a spo kojenému životu, nakonec hledají fi lozofové odpověď již od nepaměti.

Nyní do debaty vstupuje nový prvek příznačný pro třetí tisícile tí. Otázku, jak nám mohou při roz hodování v náročných životních si tuacích pomoci data, zkoumají hned dvě nové knihy jednu napsal dato vý analytik, druhou ekonom; jedna se opírá o údaje shromážděné tech nologickými giganty i akademickými výzkumníky, druhá o myšlenky spíše filozofické. Spojuje je ale zájem o to též: Jakou roli by měly u důležitých životních rozhodnutí hrát věda, tech nologický pokrok a pečlivě odměře né údaje?

REVOLUCE CHÁPÁNÍ

Způsob, jakým vznikla druhá kni ha Setha Stephense Davidowitze, je skoro až strašidelný.

Autora data bavila vždy zabýval se jimi při studiu Stanfordovy i Har vardovy univerzity, pracoval s nimi jako analytik Google a o tom, jak pře kvapivé či zábavné údaje z nich umí me vyčíst, psal i ve své první knize Everybody Lies: Big Data, New Data, and What the Internet Can Tell Us About Who We Really Are.

A právě od prvního publikovaného titulu se odvíjí i vznik toho druhého. Stephens Davidowitz se podíval na to, které pasáže si lidé v elektronické verzi první knihy nejčastěji podtrho vali, a rychle zjistil, že to byly části, ve kterých přinášel tipy, jak by moh li zlepšit své životy. Když navíc zjis til, že jednou ze statisticky nejúspěš nějších je právě self help literatura, nápad byl na světě: V další knize po skytne návod na to, jak žít šťastněj ší a úspěšnější život právě podle dat.

„Myslíte si, že váš instinkt je spo lehlivým rádcem? Ne tak úplně. Často jsme příliš optimističtí: nad hodnocujeme výskyt lehce zapama tovatelných příběhů; držíme se in formací, které odpovídají tomu, če mu chceme předem věřit; nesprávně vyhodnocujeme, že dokážeme vy světlit situace, které byly v dané do bě nepředvídatelné,“píše autor hned v úvodu nové knihy Don’t Trust Your Gut: Using Data to Get What You Re ally Want in Life. „Heslo ‚Naslouchej svému nitru‘ možná znělo osvobo zujícím a romantickým způsobem pro humanisty. Ale upřímně, když si přečtete poslední vydání Psycholo gical Review nebo skvělý článek ‚Se znam kognitivních zkreslení‘ na Wi kipedii, ‚naslouchání vlastnímu ni tru‘ zní nebezpečně,“varuje čtenáře Stephens Davidowitz.

V momentě, kdy datový analytik dostal nápad na novou knihu, pus til se do práce. Studoval akademické články, metastudie o údajích sesbíra ných ze smartphonů i data od daňo vých poplatníků po celých Spojených státech.

„Díky internetu a všem datům, která vytvořil, zažíváme tichou re voluci našeho chápání nejdůležitěj ší oblastí lidského života,“popisuje autor dále. „V těchto tisících a milio nech datových bodů jsme možná vů bec poprvé našli důvěryhodné odpo vědi na zásadní otázky. Otázky jako: Co dělá dobrého rodiče? Kdo je tajně bohatý a proč? Jaké jsou šance, že se stanete celebritou? Proč mají ně kteří lidé neobvyklé štěstí? Co predi kuje šťastné manželství?“

MANŽELSTVÍ I RODINA

Kdyby se Charles Darwin o svém osudu nerozhodoval v roce „…†…, ale dnes, kniha Don’t Trust Your Guts by jej mohla inspirovat hned k něko lika dalším úvahám o tom, jaký po stoj k velkému životnímu rozhod nutí zaujmout. V první řadě by se dozvěděl, jaké vlastnosti má podle dat u potenciální manželky hledat chce li, aby manželství vydrželo, mě la by to být žena, která je spokojená se životem, dokáže důvěřovat lidem, je svědomitá a věří, že se díky práci na svých schopnostech a talentu do káže v životě zlepšovat. Vše výše zmí něné statisticky vede ke šťastnější mu a spokojenějšímu partnerství.

Není to však jediný poznatek z knihy, který by mu mohl pomo ci snadněji přijímat zásadní životní rozhodnutí. Témata, která prizma tem statistiky autor rozebírá, jsou totiž různorodá kromě manželství a romantických vztahů jsou to i rodi čovství, úspěch ve sportu či podniká ní nebo bohatství.

Některé z objevů, které Stephens Davidowitz v knize přináší, nejsou nijak zvláště překvapivé. Lidé jsou šťastnější, když tráví méně času na sociálních sítích. Cítí se lépe, když je hezké počasí. Dělá jim dobře, když tráví čas v přírodě, když jsou s těmi, které milují, když mají sex.

Zároveň však přináší i poměrně neintuitivní zjištění. Co myslíte, jak statisticky vypadá podnikatel, které mu se ve světě byznysu opravdu po daří prorazit? Na první dobrou vás

Jakou roli by měly u důleži tých životních rozhodnutí hrát věda, techno logický pokrok a pečlivě odmě řené údaje?

možná napadne mladík, kterého na padla výjimečná startupová myšlen ka nejlépe ještě někde v internát ním pokoji. Data ovšem ukazují, že mnohem častěji jde o muže ve střed ním věku, který danou oblast byzny su již dobře zná a pracuje v ní dlou há léta.

Jaký druh podnikání je nejvhod nější k tomu, abyste se stali oprav du hodně bohatými? Daňová při znání Američanů ukazují, že v první řadě ty, které souvisí s nemovitost mi. Hned po nich jsou to však pro dej aut, nezávislá umělecká činnost, služby jako průzkum trhu a obchod, při kterém nakupujete zboží od vý robců a následně jej zprostředková váte dál.

A co téma rodičovství? Pokud chcete, aby mělo vaše dítě statistic ky největší šanci získat sportovní stipendium na americkou vysokou školu, přihlaste dceru na veslování, jezdectví nebo rugby, syna na gym nastiku, šerm či lední hokej. A pokud neustále přemýšlíte nad tím, zda je technika vaší výchovy správná, pak je zde ještě jeden poznatek celkový efekt drtivé většiny rozhodnutí ro

dičů bývá podle výzkumů mnohem menší, než by většina lidí předpoklá dala. S výjimkou jednoho konkrétní ho rozhodnutí: Jaké místo pro život si rodina vybere.

„Tato kniha nemá dát rady jen svobodným lidem, rodičům nebo aspirujícím umělcům. Mým cílem je nabídnout vám několik lekcí o no vých, velkých souborech dat, kte ré pro vás mohou být užitečné bez ohledu na to, v jaké fázi života jste,“píše autor dále. „Doufám, že vám ta to kniha ukáže, jak vypadá nový po hled na svět prostřednictvím datais mu, a také vám nabídne některé algo ritmy, které mohou být pro vás nebo vašeho přítele užitečné, až budete če lit velkému rozhodnutí,“dodává.

JAK ZMĚŘIT ‚DIVOKÝ PROBLÉM‘?

Charles Darwin byl podle všeho vel mi racionální muž. A takovými na konec byly i jeho argumenty proti manželství: pokud si založí rodinu, opravdu mu pravděpodobně přibu de povinností i starostí, život bude dražší a také bude náročnější večer navštěvovat pánské kluby nebo číst knihy. Nakonec však přírodovědec pod seznam plusů a minusů manžel ství ještě cosi doplnil ‹ a tady už se racionality příliš nedržel.

„Můj bože, je nepřípustné pomy slet na to, že člověk stráví celý život jako včela, pracuje, pracuje a nakonec nic ‹ ne, ne, to nepůjde. Představ si, že žiješ celý den o samotě v zakouře ném špinavém Londýně. Jen si před stav hezkou hebkou manželku na po hovce, dobrý oheň, možná i knihy a hudbu ‹ porovnej tuto vizi s ponu rou realitou na Grta. Marlboro‘ St… Oženit se ‹ oženit se ‹ oženit se,“na psal v jakémsi joycovském proudu vědomí.

A právě Darwinova závěrečná slo va ilustrují argument, který ve své knize používá druhý autor zabývající se otázkou, do jaké míry nám u těž kého rozhodování mohou pomoci ro zum, věda a data.

„U některých problémů ‹ nazý váme je krotké problémy ‹ vede ne únavné uplatňování vědy, techniky a racionálního myšlení k neustálému pokroku. Ale velká rozhodnutí, kte rým v životě čelíme, takzvané ‚divoké problémy‘ ‹ zda se oženit, s kým se oženit, jestli mít děti, jakou kariérní cestou se vydat, kolik času věnovat přátelům a rodině, jak řešit každo denní etická dilemata ‹ se nedají dě lat pomocí dat, vědy nebo běžných racionálních přístupů,“píše ve své nové knize Wild Problems: A Gui de to the Decisions That Define Us ekonom, ředitel Shalem College v Je ruzalémě a autor podstatu EconTalk Russ Roberts.

Neúnavné pokusy kvantifikovat subjektivní a intimní informace do přesného údaje jsou podle něj pocho pitelné. Zároveň je ale Roberts pře svědčen o tom, že u divokých problé mů je racionalita jen iluzí a její uplat ňování je odsouzeno k neúspěchu.

„Divoké problémy odolávají měře ní. To, co funguje vám, nemusí fun govat pro mě. A to, co pro mě fun govalo včera, nemusí fungovat zítra. Divoké problémy jsou nezkrocené, nedomestikované, spontánní, or ganické, komplexní,“vysvětluje Ro berts dál.

VÍCE NEŽ NÁKLADY A ZISKY

V čem se tedy „divoké“problémy od těch „krotkých“tolik liší? Proč je po rovnávání plusů a minusů, výda jů a zisků v jejich případě nesmysl né? Odpověď je podle Robertse jed noznačná: Protože člověk je více než utilitaristou.

„Z utilitárního a ekonomické ho pohledu je život radostí a zoufal stvím, bolestí a potěšením. Lidským bytostem ale záleží na něčem víc než na radostech a bolestech každodenní existence. Chceme účel. Chceme smysl. Chceme patřit k něčemu vět šímu, než jsme my sami,“vysvětluje Roberts dále: „Tyto zastřešující poci ty ‹ struktura našeho života nad rá mec toho, co nazýváme štěstím ne bo každodenním potěšením ‹ určují, kým jsme a jak sami sebe vnímáme. Tyto touhy jsou základem dobře pro žitého života. A dobře prožitý život je něco víc než příjemný život.“

Vzpomeňme si na Darwina. Na svůj „divoký problém“se nejprve snažil podívat racionálně, ale v jistém momentě se dostal před překážku:

Jelikož hlas intuice kdesi hluboko v nás nemůžeme nijak kvantifikovat, musíme ho místo toho takříkajíc vyjmout před závorku. Dívat se na něj jako na samostatnou hodnotu, díky které víme, jakým člověkem jsme a jakým být chceme.

Jak do tabulky zapsat intimní pocit, hlubokou lidskou touhu po teple do mova, partnerské pohodě a měkkém těle manželky? Jak vůbec lze takové hluboké pnutí vyčíslit?

A právě zde leží i Robertsova od pověď na to, jak se o „divokých pro blémech“rozhodovat. Jelikož hlas in tuice kdesi hluboko v nás nemůže me nijak kvantifikovat, musíme ho místo toho takříkajíc vyjmout před závorku. Dívat se na něj jako na sa mostatnou hodnotu, díky které víme, jakým člověkem jsme a jakým být chceme. Jako na kompas, který nám cestu ke štěstí a spokojenosti ukáže nejjasněji ‹ tisíckrát jasněji než jaká koli data.

JAKO MINCE

Dvě nové knihy v jistém smyslu představují tezi a antitezi: Zatímco jedna myšlenku využívání dat v na šich osobních a důležitých rozhod nutích obhajuje, ta druhá je vůči ní skeptická. Která z nich to dělá pře svědčivěji? To je těžká otázka ‹ nako nec se u jejich hodnocení totiž nutně dostanete k úvahám, který přístup je sympatičtější právě vám.

Titul Don’t Trust Your Gut je zá bavná četba ‹ nejenže je napsaná vtipným, odlehčeným jazykem, hu morné je nakonec i podívat se na to, co všechno dokážeme zjistit z dat. Zároveň se však nejde ubránit jedné myšlence: Není zájem jen o oseka ná data prostě příliš zjednodušující? Možná totiž víme, že by náš syn měl největší šance na vysokoškolské sti pendium, kdyby se věnoval šermu ‹ on možná ale miluje statisticky úpl ně nevyhovující basketbal. A možná víme, že cesta k bohatství vede přes prodej aut ‹ ale my chceme napří klad pracovat v novinách. Na rozpor mezi tím, co říká statistika a srdce, kniha příliš nemyslí.

Knize Wild Problems by se na druhé straně dalo vytknout, že může pro některé čtenáře být až příliš ab straktní a neuchopitelná. Data v ní nenajdete ‹ vše se nakonec odvíjí od teze, že člověka činí člověkem právě schopnost přemýšlet a cítit. A to je spíše světonázor než jakási neprů střelná logika.

Ani jedna z těchto knih vám nedá definitivní odpověď na to, jak až do smrti žít šťastný a spokojený život. Pokud však sáhnete po obou z nich, možná vám společně nastaví jakési zrcadlo ‹ jeden z přístupů vám totiž nutně bude sympatičtější. Je to, jako když si hodíte mincí: Není až tak dů ležitý výsledek, ale to, co se vám ho ní hlavou těsně předtím, než mince dopadne.

A jak to celé dopadlo s Darwinem? Nakonec se oženil ‹ vzal si svou se střenici z druhého kolena Emmu Wedgwoodovou. Strávili spolu čtyři cet let, měli deset dětí, sedm z nich se dožilo dospělosti.

Jak přesně to bylo s jeho prosto rem pro večerní čtení knih a chytré rozhovory v pánském klubu, je ob tížné hodnotit. Víme ale, jaké po něm zůstalo dílo: Po dvaceti letech man želství publikoval titul O původu druhů, ve kterém poprvé představil svou evoluční teorii, a za dalších dva náct let zas knihu O původu člověka a pohlavním výběru, ve které poprvé naplno představil myšlenku, že člo věk se možná vyvinul z opice. ■

Americký rapper a hudeb ní producent Kanye West v současnosti používá jméno Ye patří mezi nej známější a komerčně nejúspěšnější hudebníky na světě. Jeho reputa ce i jeho finance ale v říjnu utrpěly značnou škodu. Na sociálních sítích Twitter a Instagram publikoval řadu antisemitských statusů, v podob ném duchu se vyjadřoval v rozho voru pro podcast Drink Champs a v rozhovoru s populárním moderá torem Fox News Tuckerem Carlso nem i při dalších příležitostech.

Sypal ze sebe nespojitá a často bi zarní tvrzení, vycházející z různých konspiračních teorií. Například de facto opakoval teze extremistické sekty Černých hebrejských izraelitů, podle níž jsou potomky židů, o nichž se píše ve Starém zákoně, černoši, jež dnešní Židé o tohle dědictví připra vili a ukradli jim identitu. Případně že vedení obchodního řetězce GAP dopředu vědělo o masakru ve škole ve městě Uvalde v Texasu, že média ovšemže ovládaná Židy propagu jí obezitu v rámci snahy o genocidu černých Američanů a podobně…

Když jej o něco později do své ho podcastu pozval vědec z prestiž ního MIT Lex Fridman, původem Žid z někdejšího Sovětského sva zu, a chtěl tak dát umělci příležitost k omluvě, West na svých pomate ných tvrzeních trval a dál je rozvá děl. Nepouštěl se ovšem jenom do Židů, pronesl i pár skandálních vý roků třeba o příčině smrti George Floyda, jimiž proti sobě popudil vý znamnou část černých Američanů.

BIPOLÁRNÍ HVĚZDA

Skandál nepřišel zčistajasna, Westo vo chování je přinejmenším podivné už delší dobu. Stačí připomenout je ho útoky na komika Petea Davidso na, který po Westově rozvodu něja kou dobu žil s umělcovou bývalou manželkou Kim Kardashianovou. Nabývaly prazvláštních a někdy ta ké děsivých podob. O značně bizarní umělcově kandidatuře na prezidenta ani nemluvě.

Nejnovější hudebníkovy výstřelky už měly vážné konkrétní důsledky. S umělcem, který podniká také v ob lasti módy, ukončilo spolupráci ně kolik významných značek, smlouvy mu vypověděli jeho advokát a agent, produkční firma MRC oznámila, že nezveřejní už dokončený dokumen tární film o něm, jeho účet na Insta gramu byl zablokován. West na tom všem tratil přes miliardu dolarů.

Na tom, že různé firmy nechtě jí být spojovány s člověkem, který se na veřejnosti chová nepředvídatelně a především projevuje odpudivý ra sismus, není nic překvapivého. Ani na tom, že byl West za svoje výroky z mnoha stran odsuzován a že jeho chování připoutalo velkou mediální pozornost.

Je tu ale jedna komplikace. Kanye West má bipolární poruchu, vážné duševní onemocnění, které se mů že projevovat mnoha způsoby Ÿ ta ké paranoidními bludy a psycho tickými stavy. V nabídce Netflixu je třídílný dokument o Westovi Jeen yuhs: A Kanye Trilogy, který nato čil jeho celoživotní kamarád Coodie. Na záběrech z nedávné doby hudeb ník nepůsobí zdravě, projevuje se chaoticky a velikášsky, dvakrát ho choroba přemůže natolik, že filmaři raději vypnuli kameru, protože na táčet dál by jim v tu chvíli přišlo ja ko nerespektování Westovy důstoj nosti. V těch chvílích se neprojevu je rasisticky, jenom nekontrolovaně, zmateně a překotně mluví, občas vy křikuje.

To, že je Kanye West duševně ne mocný, je už dlouho veřejně známo. V amerických médiích jsou citová ni psychologové, kteří zdůrazňují, že antisemitismus jako takový není duševní nemoc, a je tudíž absurdní omlouvat něčí antisemitské projevy jeho duševní chorobou; většina anti semitů a vůbec rasistů je navíc du ševně zdravá. Nepřijde mi to jako sil ný argument. Pokud by se West z ně jakého důvodu ocitl před soudem, mohl by se obhajovat poukazem na chorobu a argumentovat, že kvůli ní nebyl za svoje jednání zodpovědný. A měl by velkou šanci na úspěch.

Navíc z rekapitulací hudebníko vých antisemitských projevů vyplý vá, že před propuknutím choroby se dopustil jediného výroku, v němž se dal antisemitismus najít primár ně se ale týkal něčeho jiného. Ka nye West přitom mluví, kudy chodí, a názor má plus minus na všechno. A v prostředí hiphopu není antise mistismus něčím šokujícím a na

Kanye West má bipolární poruchu, vážné duševní onemocnění, které se může projevovat mnoha způsoby  také paranoidními bludy a psychoti ckými stavy.

ním způsobem paradoxní vztah sou dobé společnosti k duševním cho robám a lidem, kteří jimi trpí. Bývá motivován záměrem jim společnost víc otevřít, projevit vůči nim větší pochopení. Důsledky ale pro dušev ně nemocné nemusejí být jen po zitivní.

NEMOC JAKO IDENTITA

Historie péče někdy spíš „péče“ƒ o duševně nemocné má nemálo ve lice temných kapitol. Patří mezi ně například užívání lobotomie, které kulminovalo v padesátých letech mi nulého století v některých zemích však přetrvalo výrazně déleƒ. Tomu často odpovídalo i vnímání dušev ně nemocných jako nebezpečných šílenců, které je potřeba izolovat a kontaktu s nimi se vyhýbat.

Je proto logické, když se dneš ní psychiatrie a zdravotnická osvěta snaží duševní choroby destigmatizo vat. Zbavit tak lidi zábran, aby vyhle dali odbornou pomoc, když ji potře bují. Především je smyslem těchto snah změnit to, jak jsou duševně ne mocní lidé ve společnosti vnímáni. Vysvětlit širší veřejnosti, že duševně nemocný může často být také kolega, soused, blízký člověk. Že je nesmy slné se ho bát a ostrakizovat ho, na opak si zaslouží pochopení, podpo ru a asistenci, díky nimž bude moci vést v mezích možností plnohodnot ný život. To všechno jsou cíle, o něž je potřeba usilovat.

Pohled na duševní nemoci se ale proměňuje i jiným způsobem, a to v důsledku obecnějšího trendu zdů razňování lidské subjektivity a nut nosti respektovat to, jak jednotlivec vnímá sám sebe. Potřeby akcepto vat jinakost ve všech jejích formách a nevytvářet hierarchie lidské zkuše nosti, vidění světa a sebeprožívání.

Rozlišování mezi normou a ab normalitou, zdravím a nemocí pak může být vnímáno právě jako ome zující a necitlivé vytváření hierar chických kategorií, nástroj domi nance většiny, která chce jinakost vylučovat, místo aby usilovala o její zrovnoprávnění a inkluzi.

Ilustrací toho vnímání může být třeba obsáhlý článek publikova ný letos v květnu v magazínu New York Times. Daniel Bergner v něm se značnou sympatií a bez toho, že by poskytl prostor oponentním hla sům, píše o síti terapeutických ko munit, které jsou založeny na při jetí toho, co se obvykle chápe jako projev duševní nemoci. Nebo na od mítání toho, aby se třeba slyšení hla sů bludných představ a halucinací vnímalo jako symptomy, které je po třeba potlačit i pomocí antipsycho tické medikace s jejími drastický mi vedlejšími účinky. Místo toho se snaží lidi vést k tomu, aby podobné příznaky chápali jako součást svojí identity nebo i autentické vyjádření svojí duchovní podstaty. Nebezpeč nou chorobu z nich v tomto chápá ní dělá především společnost a její konvence.

V reakci na sebevraždu jednoho blízkého člena komunity říká prota gonistka textu Caroline Mazel Carl tonová: „Dokud bude širší svět neu rodiverzitu důsledně marginalizo vat, budeme ztrácet lidi.“To, čemu ten širší svět říká duševní choroba, tedy podle ní není samo o sobě po tenciálně nebezpečné nebo destruk tivní, ale stává se takovým až v dů sledku společenského nepřijetí.

Duševní nemoc ale ve společnos ti nepůsobí jenom jako strašák. Má také nějakou přitažlivost š je to tak už dlouho. Pro dospívajícího člověka může být znakem vymykání se, ne zapadání do „normality“. A do ní se člověku především určitého věkuƒ zapadnout nechce, třeba pro to má i dobré důvody. Zároveň může tr pět mnoha nejistotami, ohledně se be, ohledně všeho. Touží se odlišit, vystoupit z davu a zároveň pochy buje, jestli v sobě tu schopnost odli šit se a vymykat se má. Psychiatrická diagnóza v takovéhle situaci mů že působit jako certifikát odlišnos ti, unikátnosti velmi zjednodušeně řečenoƒ.

V dávných dobách mé mlados ti měla duševní choroba pro dospí vajícího muže zásadní praktický vý znam š nemusel díky ní na vojnu. Mnoho a mnoho mých vrstevníků se kvůli tomu snažilo si nějakou psy chiatrickou diagnózu obstarat.

V okruhu mých přátel zažili ně jaký kontakt s psychiatrií skoro vši chni, já také. Ty svoje symptomy jsme z praktických důvodů přeháně li. Byla v tom, myslím, nejenom sna ha dosáhnout praktického účelu, ale také vyjádření nějakého postoje. Než přijmout realitu normalizačního Československa se zdálo lepší a snad i opravdovější být „blázen“. Být v tom ohledu stejný jako někteří umělci, k nimž jsme tenkrát vzhlíželi.

Mohli jsme si i naivně představo vat, že se díky diagnóze přiblížíme i jejich talentu, že nemoc je účinná zkratka k dosažení výjimečnosti.

Kromě kluků mého typu, kteří možná měli nějaký drobnější psy chiatrický problém a zároveň si úče lově pohrávali s představou sebe sa mých coby duševně nemocných, ale byli i jiní. Třeba můj známý S., velice inteligentní, všestranně zdatný, sym patický a v mnohém i ryzí kluk, kte

rý na svojí diagnóze nemusel nijak pracovat. Jednoho dne si ho nemoc našla a proměnila ho, jeho život ta ké. Nic atraktivního či „zajímavého“na tom nebylo, strašné to bylo dost.

DOKTOR TIKTOK

Počet dospívajících s psychiatrickou diagnózou na Západě stoupá. Jistě to souvisí s tlakem, jemuž jsou vysta veni, s často dezorientující povahou soudobého života, s psychickou zá těží lockdownu, který v tomto ohle du nejhůře dopadl právě na mladé li di. Zároveň ‡nejenomˆ mezi nimi sílí trend diagnostikovat sám sebe, často pomocí Googlu nebo videí na TikTo ku. V článku z konce října o něm píší také New York Times, a to nejenom jako o potenciálně zavádějící a ne bezpečné praxi ‘ taková „diagnosti ka“je k ničemu a může člověka váž ně a dlouhodobě zmást.

Některé duševní nemoci se přes internet také jaksi popularizují. Na příklad disociativní porucha iden tity ‡dříve mnohočetná porucha osobnostiˆ vypadá v mnoha a mno ha videích na TikToku jako radostné přepínání mezi různými inspirativ

Nechci Kanyeho Westa omlouvat a zlehčovat dopad jeho slov. Vážná duševní nemoc v příběhu něčího života ale není jen poznámka pod čarou pro zajímavost.

ními osobnostmi, které v sobě autor videa má a často je dokáže vyvolá vat a prohazovat podle momentál ní nálady. Dříve přitom byla disoci ativní porucha identity považována za velice vzácnou ‡vedly se dokonce spory o to, zda vůbec existujeˆ a ta ké velice vážnou, způsobenou sku tečně těžkým traumatem v dětství. Z těch videí je ale zjevná ještě další věc ‘ lidé, kteří v nich vystupují, be rou svou diagnózu ‡lhostejno, jestli reálnou, nebo iluzorníˆ jako pilíř svo jí identity.

Známý a někdy kontroverzní americký publicista Freddie deBoer v té souvislosti mluví o „gentrifika ci“onemocnění a postižení. Sám trpí bipolární poruchou, dlouho ji nelé čil. V manickém stavu před několika lety křivě a absurdně obvinil jiného publicistu ze sexuálního napadení.

V jednom videu velmi emocio nálně popisuje, jak byl nějakou dobu přesvědčený, že mu přítelkyně, s níž tou dobou už několik let nežil, něja kým záhadným způsobem sype do jídla drcené sklo. Cítil proto nutká ní ji zabít. Neudělal to, ani nevěděl, jak ji najít.

Poslední roky je na tom lépe, taky díky masivní a velmi zatěžující me dikaci. Vadí mu, že v debatě o dušev ním zdraví mají čím dál významněj ší slovo lidé, kteří duševní nemoc po pisují až jako otázku životního stylu nebo jako zajímavý osobnostní rys, součást „krásné cesty“rozšiřující ob zory. Mohou tak podle něj přispívat k rozšiřování duševních nemocí, je jich obraz také zkreslují způsobem, jenž může lidem stiženým vážnou formou duševní choroby škodit.

Nejenom tím, že vytváří pomý lenou představu o tom, co zname ná s duševní nemocí žít. Paradox ně také mohou navozovat dojem, že je adekvátní klást na nemocné pře mrštěné nároky. Pokud je totiž du ševní nemoc jenom jakási excent ricita, má smysl požadovat, aby se nemocní na veřejnosti vyjadřovali vhodným způsobem a vůbec respek tovali společenské normy a tabu. Aby se chovali hezky a do života zdravé většiny vnášeli pouze zajímavá a in spirující zpestření.

Kanye West ve skladbě Yikes z ro ku œžŸ¡ o svém „bipolar shit“rapu je jako o superschopnosti: „Jsem su perhrdina! Jsem superhrdina!“Dnes na kameru ochotně vypráví, že jeho diagnóza je důsledkem spiknutí ži dovských doktorů, kteří ho chtěli oblbnout a možná mu i jinak ublížit spoustou prášků. On na ně ale vy zrál a léky nebere. Asi by měl. A jeho velké neštěstí spočívá také v tom, že ve svém okolí nemá nikoho, kdo by ho k léčbě dotlačil. Nebo to tak ales poň vypadá.

V komentářích odsuzujících je ho výlevy se často opakuje tvrzení: Westovy výroky není možné omlou vat poukazem na jeho duševní ne moc, protože naprostá většina du ševně nemocných nešíří antisemit ské konspirace a podobné nesmysly. Jistě nešíří. Tyto odsudky ale vychá zejí z představy, že si nemocný člo věk třeba v manické fázi choroby má možnost vybrat, jakou formu a ob sah budou jeho myšlenky a slova mít. A zatímco si naprostá většina z nich dokázala vybrat správně, Ka nye West volil špatně. Jenomže tako vá volba je racionální proces a ve vy pjaté fázi nemoci může racionalita člověka opustit, respektive to slovo v jeho světě ztratí smysl.

Jiní Westovi kritici připouštějí, že nemoc má na jeho vystupování vliv, ale zároveň vytahuje na povrch věci, které měl „hluboko v srdci“už dáv no, choroba ho jen jaksi odbrzdila, a tak to všechno mohlo vyjít na po vrch. Třeba. A možná ne. Nevidím do hlubin Westova srdce, stejně jako ti, kdo o něm mají jasno.

Ano, každý toho v sobě nosí hod ně a něco před lidmi a společnos tí neventiluje ‘ z dobrých důvodů. A nemoc může podstatným způso bem narušit osobnostní struktu ru, díky níž to v sobě dokáže udržet a neprojevit. Anebo ho může přivést k tomu, aby se rozběhnutý chaos v hlavě marně snažil zkrotit tím, že ho narve do rámce první konspirač ní teorie, která je po ruce nebo ji už z dřívějška zná. I takový pohled na uvažování duševně nemocného člo věka může být příliš racionalizující a zkreslený.

Nechci Kanyeho Westa omlouvat a zlehčovat dopad jeho slov. Vážná duševní nemoc v příběhu něčího ži vota ale není jen poznámka pod ča rou pro zajímavost. Často předsta vuje mučivou a obtížně zvládnutel nou zátěž na cestě, která může být dost těžká sama o sobě.

Znovu opakuji, že Westa neznám a do hlavy mu nevidím. Věřím ale tomu, že být Kanye Westem dnes skutečně není velká výhra v životní loterii. Nejen proto, že kvůli svým výlevům přišel o reputaci a spous tu peněz. Ale také kvůli tomu, co to obnáší žít s bipolární poruchou, tou hroznou nemocí, která může člově ka srazit do propastného zoufalství a pak zas vystřelit do destruktivního a nezvládnutelného chaosu, v němž se ‡Westovými slovyˆ „jeho mozek nemůže vejít do jeho lebky“.

Jeho antisemitské a rasistické blu dy zaslouží odsouzení, není dost dobře možné nechat je bez povšim nutí a bez důsledků, už jenom pro to, že jejich dosah je kvůli umělcově proslulosti skutečně veliký. Pokud ale byly vyřčeny pod vlivem choro by, neměly by ho provždy definovat a anihilovat jeho minulost a vše, co v ní dokázal. ■

republiky i Ukrajiny, které se ke společné tvorbě sešly v květnu v Centru současného umění DOX.

ČTENÍ VÍC NEŽ BIFLOVÁNÍ

Pikola rozjíždí novou řady fantasy knížek pro starší školáky. Ta v nejbližší době za hrnuje knihy Cestovní kancelář Jinosvěty, kde dvanáctiletá hrdinka cestuje do para lelních světů prostřednictvím kufrů, Be linda a tajemný výlet od oblíbené moderá torky ČT Jolky Krásné, Rulantika o dobro družství v tajemném ostrovním světě nebo Liščí země a Vlčí jazyk. Nakladatelství láká také na unikátní projekt Nevšedníci, knihu o podivínských českých vynálezcích, kte rou napsala i nakreslila Tereza Přibilíko vá. A na předvánoční trh přichází také s vý pravnými dárkovými knížkami, jako jsou Alenka v kraji divů s ilustracemi ukrajin ské autorky Jevheniji Čistotiny nebo Biblic ké příběhy pro děti i dospělé, které výtvar ně doprovodil Štěpán Zavřel.

¦§. pole ještě plánuje vydat bohatě ilu strovanou knihu Všeobecná deklarace lid ských práv v povídkách, ilustracích a roz hovorech, která je jak pro děti a mládež, tak pro dospělé. A také knihu Eliška Rebelka od Pavlíny Jurkové.

Na děti se ve svém edičním plánu za měřuje také nezávislé nakladatelství Ba obab manželů Horváthových, které je sbě ratelem řady knižních ocenění. Knihy tu logicky vycházejí v nižších nákladech než ve velkých nakladatelstvích, ale s o to vět

se ale touží vrátit domů. Opustit prales navíc možná budou muset i její noví přátelé, protože vesnici hrozí, že bude srovnána se zemí.

Ella, ČTYŘI KNÍŽKY O MUMÍNCÍCH TOVE JANSSONOVÁ

Přečetl jsem si čtyři knížky o mumíncích. Moje nejoblíbenější postavy jsou Mumínek, slečna Ferka a všichni jejich kamarádi kromě hatifnatů. Těch se trochu bojím, jak dělají blesky. Nejvíc se mi líbily Jak to bylo dál? a Mumínek a narozeniny a Mumínek a sníh. V Jak to bylo dál? bylo nejvtipnější, jak pan Bambul vyluxoval Majku. A pak byl ještě vtipný strom s hatifnaty. V Mumínek a narozeniny se mi nejvíc líbilo, jak mu popřáli a že dostal dárek. V Mumínek a sníh se mi líbilo, že Mumínek dostal od Šňupálka dárek, aby na něj přes zimu nezapomněl. V Mumínek a noční dobrodružství se mi nejvíc líbilo, jak jeli tábořit a Mumínek dal slečně Ferce mušli, a taky byla sranda, když se slečna Ferka ptala Mumínka, co si má vzít na sebe. Těším se na další knížky.

Jirka, let KUBÍKOVA CESTA JAKUB ŠPIČÁK, HOST

Jeden kluk jel za babičkou. Jel sám autobusem, u babičky si našel kamarády a hráli si spolu. Hrdinové: Hlavní postava Kubík a jeho přátelé: Eliška, Patrik, Petr, Šárka, Radan + Šárky pes Kilo. Co se mi líbilo: Když jsem poprvé otevřel tuhle knížku, tak jsem si myslel, že Šárka má x kilo. Co se

z letadla a ona spadne do malého domku, ve kterém bydlí: Alois. Alois jí pak pomáhal najít vzpomínku jejího bratrance.

Veronika, Ella, let Max, NEJHORŠÍ DĚTI NA SVĚTĚ , , € DAVID WALLIAMS, ARGO

Tyhle knížky miluju. U každého příběhu se zasměju. Někdy i kvůli tomu, co za ne chuťárny děti dělají. Nuda s nimi prostě není. Ale do jedné třídy bych s nimi fakt chodit nechtěla. Taková Prdivá Pepina, Slinta Sam nebo Dlouban Dan by mě i vy děsili.

KLUB DIVNÝCH DĚTÍ PETRA SOUKUPOVÁ, HOST

Desetiletá Mila má ráda zvířata, zvlášť hmyz a pavouky. Taky se umí ztratit ze světa. Když se na něco soustředí, všechno ostatní přestává existovat. Petr chodí do ©. třídy, ale vypadá na prvňáka. Umí skvě le kreslit a v noci se bojí. Katka nemá ka marády, připadá si tlustá a ošklivá. Franta má nemocné nohy a musí chodit o berlích a bývá na lidi zlý. Baví se natáčením videí na YouTube, kterými rád provokuje ostat ní. Tihle čtyři spolu tráví čas, nejsou ani kamarádi, ale pak zažijí něco, na co se ne zapomíná.

FANY BYLA PŘI TOM HANA SCHOTTOVÁ, PIKOLA

Bylo to o holce, která se jmenuje Fany. Odehrává se to v roce «¬®¬. Jak její ka marádka odjede do zahraničí. Kdo je hrdi na: Hrdinka se jmenuje Fany, je odvážná,

Ilustrovaný dětský doprovod k populární séri o Fiškusovi aneb Jak Fiškus s Pettsonem vyrazili stanovat.

Otázku, jak nám mohou při rozhodování v náročných životních situacích pomoci data, zkoumají hned dvě nové knihy jednu napsal datový analytik, druhou ekonom; jedna se opírá o údaje shromážděné technologickými giganty i akademickými výzkumníky, druhá o myšlenky spíše filozofické.

FOTO: ADOBE STOCK