Odhalovala skrytá bohatství tam, kde je jiní nevidí
Literární teoretička Růžena Grebeníčková obsáhla až neskutečné znalosti hned několika evropských literatur.
Dnes už asi jen málo li dí zná jméno vynikající české literární historič ky, teoretičky a překlada telky, ženy, která obsáhla až neskutečnou znalost hned něko lika evropských literatur. Růžena Grebeníčková přitom propojila všechny své oborové zna losti v jednu kontextuální souvislost a z ní pak vytěžila závěry, na které jiní, slabší, jen díky svým oborovým poznatkům nemohli dosáhnout.
Pocházela z chudé rodiny, otec byl učitel a matka modistka. Když se jejich dcera za války rozhodova la, čím bude, nejdřív se zkusila vy dat v matčiných stopách. Brzy ji ale ovládlo studium jazyků němčiny, francouzštiny a ruštiny. Odmalička si zvykla číst klasiky v originálech, a když se v roce otevřely brány vysokých škol, rozhodla se, že všech ny své zájmy spojí v jedno: na praž ské filozofické fakultě začala studo vat zároveň romanistiku, filozofii, komparatistiku a divadelní vědu.
Literární komparatistika je zvlášť obtížná humanitní nauka: předpo kládá orientaci ve více jazykových kulturách současně a zkoumá vlivy, jimiž na sebe působí jednotlivé ná rodní literatury a jejich díla. Když se adept oboru přes všechny překážky dokáže propracovat k cíli, zobrazí se mu předmět jeho zkoumání v mno hem bohatší podobě, než když jiný zůstane po klasicku pouze na území literatury národní.
V novější době kouzlo kompara tistiky mezinárodní obci čtenářů zprostředkoval italský sémiolog a es tetik Umberto Eco, který při tom vy užil své schopnosti psát vedle odbor ných pojednání i „krásnou“literatu ru. Každou četbou čtenář poznává svět; Eco však četl a psal tolik a tak, že mu z množství textů vyplývaly nové a nečekané souvislosti, celé no vé kontinenty vědění. Knihy a jejich autoři mu spolu rozmlouvali napříč staletími a jejich hlasy, propojované v nečekaných chórech, sdělovaly jiné a mnohem jemnější věci, než když až do té doby promlouvaly každý jed notlivě.
„RUDÁ KOMISAŘKA“
V roce měla Grebeníčková k tomuto typu duchovního zbohat nutí ještě daleko, popravdě se stá vala spíš rudou komisařkou. V ro ce vstoupila do KSČ a v dal ších letech, obzvlášť po únoru £, znepříjemňovala život jak učitelům nekomunistům, kteří přestávali vý voji stačit, tak jako členka akční ho výboru prověřujícího politickou připravenost studentů svým vrs tevníkům.
Kdo četl poslední, třetí díl pamě tí Václava Černého, který se s přispě ním své žačky Grebeníčkové musel po únoru £ z fakulty poroučet, ten si většinou zapamatoval šťav naté odsudky, jimiž tam učitel svou teď už ne žačku počastoval: přiřa dil ji k provokatérům a denuncian tům, kteří zničili tvůrčí klima fakul ty, označil ji za příslušnici novodobé Hitlerjugend, jejíž chování „otřásalo okny i žaludky“, a za po všech strán kách intrikánku.
Její perfidnost podle Černého vy vrcholila tím, že po jeho vyhazovu nejenže začala přednášet místo něj, ale ještě si což profesora obzvlášť vydráždilo po jeho vzoru začala na přednáškách připalovat jednu ci garetu od druhé. Úplně stejně jako předtím on, zároveň jako jeho du chovní antipod, jaká hanba!
Na všech těch Černého odsud cích přesto bylo zarážející, že je psal začátkem sedmdesátých let, kdy už Grebeníčková měla za sebou mno ho let úplně jiného a lepšího vývo je a publikovala řadu textů, jimiž se svému učiteli v tom nejlepším smy slu vyrovnala. Černý to v pamětech buďto neviděl, nebo nechtěl vidět; každopádně to nebyl jediný případ,
Portrétem literární teoretičky Růženy Grebeníčkové pokračujeme v sérii textů, které každý pátek najdete na webu i v tištěném Deníku N. Publicista a spisovatel Pavel Kosatík v ní připomíná přední představitele české inteligence, muže i ženy, od začátku . století až do současnosti. Smyslem těchto portrétů je nejenom „ohlédnutí“za důležitými osobnostmi nedávné minulosti, ale hlavně snaha pomoci nám pochopit současnost, snad dokonce s výhledem do budoucnosti. Minulý díl byl věnován šachovému velmistrovi Luďku Pachmanovi.
kdy se ukázalo, že velkorysost nepat řila k nejsilnějším stránkám jeho po vahy. To nekomunističtí vrstevníci Grebeníčkové, jako byli Jan Vladislav, Jiří Pechar nebo Jan Grossman, kteří byli v roce £ v názorové opozici, její pozdější rozšíření zorného pole přivítali s radostí: její nové texty obo hacovaly také je.
Osud Grebeníčkové naštěstí přál, aby ze svého stranického pomate ní brzy vystřízlivěla. V roce se i ona zapletla do aféry s antinezva lovskou parodií Socialistická láska: za to, že báseň zesměšňující stalin ský literární kánon okamžitě neod soudila, ji z fakulty poslali učit na základní školu do pohraničí. Její po litická kariéra tím utržila šrám, kte rého se už nikdy nezbavila.
V roce « se vdala za filozofa Karla Kosíka. Z manželství, rozvede ného nakonec v roce , vzešly tři děti a také spousta společné partner ské práce. Když se Kosík v polovině padesátých let začal zabývat český mi revolučními demokraty . stole tí a když se čím dál víc začalo uka zovat, že česká revoluční tradice se obešla bez marxistického poruční kování , Grebeníčková se na jeho vý zkum napojila a invenčně zpracovala
literární tvorbu J. V. Friče, Karla Sa biny a dalších.
OSUDOVÉ SETKÁNÍ
V té době už nepsala schematické a ideologické texty jako ve svých za čátcích. Od roku jako vědec ká aspirantka Slovanského ústavu ČSAV rozšiřovala svůj původní zá jem o česko ruské literární styky z poloviny . století, a tím o stále nová témata.
Kolumbovský obrat v její tvor bě nastal, když se obeznámila s lite rárněkritickým a estetickým dílem Georga Lukácse a Waltera Benjami na. Zejména německý literární kritik a estetik Benjamin mezi světovými válkami přestal vysvětlovat literární díla na základě apriorních a ideolo gických představ toho či onoho hod notitele a vyvázal literární kritiku z dosavadních úzce oborových tra dic. Kdo chtěl hodnotit cizí text, ten podle Benjamina napříště měl rozu mět modernímu umění v celé jeho komplexnosti: byl například povinen vnímat také novou roli masové kul tury a médií typicky třeba filmu.
Až do té doby byla zvyklá lite rární dílo hodnotit, navíc na zákla dě kritérií své vlastní doby, jež ne souvisela s dobou vzniku díla. Zpát ky v čase se do minulosti promítaly představy o tom, co mělo být za ja kýchkoli okolností správné. Muse lo pro ni být obtížné odpreparovat ze svého „čtení“cizích textů vlastní ideologický zájem zkaženého dvacá tého století ale postupně se jí to podařilo a pod Lukácsovým a zvláš tě Benjaminovým vlivem začala li terární text číst právě „jenom“jako text. Nikoli tedy jako vyprávění, kte ré nás díky autorově zručnosti zavá dí do umně zbudovaných iluzivních světů, ale jako text, který právě tím, že vypovídá o tom, jak byl autorem zbudován, prozrazuje o současnosti podstatnější věci než nějaká romá nová iluze.
PSALA, PSALA A PSALA
Už bylo naznačeno, že vychovala tři děti. Zároveň však celé půlstoletí svého života především četla, přečte né srovnávala a hlavně psala, psala, psala. Její život spočíval v nepřetrži té tvorbě textů. V předpočítačové éře vznikaly na předpotopním psacím stroji s příslušným počtem průklepů a často také v nekonečném množství variant. Psala vždy, dokud ji nadná šela invence; když se to změnilo, na rolovala do stroje nový papír a začala sepisovat text číslo dvě.
Její dílo se rodilo z nekonečné ho množství torz a tvůrčích roz běhů, kdy často jen souhra zvlášť šťastných okolností způsobila, že dokázala dovést myšlenku až do cí le. Nejlepší texty jsou přiznanými zprávami z bojiště o nalezení vlastní tvůrčí pravdy.
Z české literatury si po celý život podržela zájem o dílo Karla Hyn ka Máchy; výsledkem se stal knižní sborník jejích máchovských studií z roku ¦§§. A také dvojí pěší ces ta v Máchových stopách z Prahy do Benátek: jejím cílem bylo ověřit, zda Mácha skutečně mohl putování, za chycené ve svých zápiscích, fyzicky zvládnout. Grebeníčková na první pokus, v „maratonkách“značky Bo tas, ušla za sedmnáct dní §§ kilo metrů, na rozdíl od Máchy často „po krajnicích autostrád“. Na druhý po kus cestu dokončila. Když si ji takto odkrokovala, porozuměla básníkovi ještě lépe než z dosavadní nenasyt né četby.
Nekonečným čtením začala pro nikat do širokospektrálních souvis lostí, které kromě české zahrnovaly také německou a ruskou literaturu a literatury románského světa. Tex ty všech těchto proveniencí dokázala Grebeníčková udržet v paměti a in terpretovat z téhož ustáleného úhlu pohledu. Českou literaturu sledovala od konce národního obrození až do šedesátých let ¦§. století.
Literaturou přitom rozuměla ni koli jenom texty publikované kniž ně a časopisecky, jak je obvyklé. Stu diem zjistila, že ve starších dobách působily mimořádným vlivem ta ké netištěné texty distribuované v pouhých opisech a že právě je jich prostřednictvím se distribuova ly kulturní prožitky, jež jsou z tiště né literatury zpětně nedešifrovatel né. Písemnictví v jejím pojetí mělo mnohem širší záběr než u jiných badatelů.
Přečetla více než jiní, a proto o li teratuře často uvažovala jinak. Ne byla si například jistá, trvá li důvod, aby v krásném písemnictví i nadá le tak jako v minulosti patřil primát románu a zpochybňovala dokonce důvody tohoto primátu i v . stole tí, kdy byl román na vrcholu. Milo vala také reinterpretace. Karlu Sabi novi, vykřičenému „zrádci národa“, se věnovala jako autorovi na jedné straně spotřebního čtiva, na druhé jako pisateli Vzpomínek a Oživených hrobů, mimořádných textů nadčaso vé hodnoty. Sabina, takřečený psa nec, jí připomínal Dostojevského: „Jako on prožije také chvíli, kdy je od souzen k smrti, rozsudek je mu poté změněn na dlouholetý žalář.“
A PROČ ZROVNA ROMÁN?
Se svými znalostmi se ocitla na vr cholu v šedesátých letech. Ve zvlášt ní době, která nabízela české lite ratuře víc a víc svobody zároveň pořád zdaleka ne dost, aby se dalo mluvit o svobodě skutečné. Literár někritický výraz dal této době kritik Jan Lopatka, s jehož hledisky se Gre beníčková ztotožnila. Lopatka vstou pil do literatury v době, kdy vrcholily eskamotérské pokusy zprostředko vat čtenářům režimní ideologii jako objektivní pravdu.
Knižní edice, jako byla v Českoslo venském spisovateli řada Život ko lem nás, se pokoušely rehabilitovat žánr reportáže jako toho nejpravdi vějšího obrazu skutečnosti. Lopatka upozorňoval, že jde o přístup faleš ný a že i soudobý román se na této falši podílí: například i vyzdvihovaný Kunderův román Žert Lopatka vylo žil jako dílo, které rozpracovává té ma zpracované předtím mnohokrát žurnalistikou a toto parazitování krásné prózy románu na žurnalis tice odmítl. Grebeníčková se s tímto Lopatkovým názorem ztotožnila.
Stejně jako Lopatka Grebeníčko vá neuznávala, že by hlavní a samo zřejmou roli měl v písemnictví hrát právě román. Bylo to podle ní právě naopak: román pro ni byl žánrem, v němž autor umně spřádá umělou skutečnost, která chce imitovat rea litu. Skutečná realita však přežívá spíš na tzv. okraji literatury, mimo všechny hlavní proudy. Za vzorový případ takového bezsyžetového pí semnictví u nás už dlouho a tradič ně platí Události Jana Hanče a pí semnosti „podobného“typu, napří klad žánr deníku.
O Hančovi u nás od začátku psa li mnozí, Grebeníčková ho ale vy kládala jinak: z Baudelairových Ma lých básní v próze, ze Strindber govy Zpovědi bláznovy apod. Bylo to stejné, jako když Kafkovu Pro měnu vysvětlovala prostřednic tvím Gogolovy povídky Nos nebo když už klasika německé literatury E. T. A. Hoffmanna stavěla do role ideového praotce celé ruské tzv. rea listické prózy . století.
To podstatné z textů slyšela za znívat nenápadně, asi jako když Lo patka vyvodil skutečný bohužel „hlas doby“z banálního rozhlaso vého seriálu Jak se máte, Vondrovi? a své poznatky zapsal v knize Ra diojournal kosmického věku. Ráda připomínala román Lawrence Ster na Život a názory blahorodého Tris trama Shandyho: knihu, která ko neckonců nemá žádný děj; to málo, co z příběhu zbývá, se prodírá vpřed hustou spletí vše vysvětlujících od boček, které tvoří vlastní smysl díla. Onen smysl tedy neleží v přímé ces tě vpřed, ale je vyjadřován duchapl nými oklikami, tak jako je to v životě.
Několik knih na ni zapůsobilo na tolik, že jimi poměřovala „zbytek“li teratury. Bez ohledu na to, v jakém prostoru či čase tato díla vznikla.
Součástí jejího „kánonu“byli Huys mansův román Naruby, Brochův Po kušitel, Musilův Muž bez vlastností a vlastně ještě spíš než všechny Mu silovy prózy jeho Deníky. Zafixova la si Musila jako úctyhodného auto ra od chvíle, kdy si u něho přečetla, že vůbec nepřikládá význam vyprá věným skutečnostem. Že děj poklá dá za zaměnitelný, a tedy za celkem banální.
PŘÍLIŠ UČENECKÉ PSANÍ?
Od roku ±² fungovala pod hlavič kou Ústavu jazyků a literatur ČSAV pozdějšího Ústavu pro českou a svě tovou literaturu. Když v té době, do konce i v relativně osvícených šede sátých letech, přispívala i do tak na svou dobu „free“tisku, jako byly Li terární noviny, nazývali tam její pří spěvky „příliš učeneckými“. I v době, kdy být intelektuálem bylo „in“jako v ±§. letech, bylo chování Grebeníč kové, která své angažmá ve srovná vací literatuře vzala skutečně vážně, vnímáno jako nadřazené, možná až arogantní. Sama nikoli v centru lite rárního establishmentu, ale vždyc ky na okraji, toho o literatuře věděla mnohem víc než většina ostatních, kteří se literaturou živili.
V roce ±µ se politicky neanga žovala; všechno, co dělala, však by lo natolik v rozporu s normalizač ními požadavky na režimní kultu ru, že ji v roce ¶ vyškrtli z KSČ. Byl to o něco mírnější trest než vy loučení: nemusela do kotelny, smě la zůstat na svém dosavadním aka demickém pracovišti. Drželi ji ale v šachu tím, že jí nedali trvalou pra covní smlouvu, pobyt jí prodlužovali vždycky o rok, dva nebo o podobnou chviličku.
Do roku µ vyšlo knižně jen minimum jejích textů: v roce ¦ dobově poplatná brožurka in terpretující román o historii kladen ského dělnického hnutí a v osmde sátých letech jedna vysokoškolská skripta. V roce µ¦ se událostí stala Kniha o Faustovi, dílo editora Jind řicha Pokorného, kde byla Grebeníč ková jedním z hlavních spolupracov níků: zvládla představit Goethovo hlavní dílo, jeho „nesouměřitelný vý tvor“, způsobem přijatelným pro ši roké čtenářské vrstvy.
Dokázala také pokud někdo ten to důkaz stále potřeboval, že není autorkou „příliš učeneckou“: že i při vysokých nárocích, které na čtenáře klade, otevírá svými znalostmi pro stor k jejich širšímu poznání zatím co jiní, kteří své znalosti exhibovali, se zpřístupnění poznatků spíše sta věli do cesty.
Těsně před smrtí, v roce ±, se dočkala vlastně jediného podstat nějšího uznání za svou celoživot ní práci, když jí byla za soubor je jích prací Literatura a fiktivní světy I v edici Michaela Špirita udělena Výroční cena Nadace Českého lite rárního fondu. V hradčanském do mě, kde žila, na ni vzpomínají jako na tajemnou paní, která pila hod ně vína, moc kouřila a ještě víc psa la. O jejích textech tam nikdo nemá ponětí.
Film S tebou mě baví svět jsem od dětství viděla snad padesátkrát. Letos poprvé ale v kultuře, kde je nežá doucí zobrazovat „nevhod ný“obsah. S překvapením jsem zjis tila, že se mezi něj počítají i genitálie a holá prdelka miminka Matese, když ho Julius Satinský po koupeli na hor ské chatě vytahuje ze šípkového čaje.
Snímek nedávno v Kuala Lumpu ru zahajoval Český filmový festival, na který pak navazoval Evropský fil mový festival s dalšími filmy z čes ké a evropské produkce. Malý Matý sek měl mezi nohama a na zadečku desítky rozostřených kostiček. Když se den poté ve stejném kině v hlav ním městě Kuala Lumpuru promítal film Ženy v pokušení, obrovské filmo vé plátno bylo kvůli zobrazení sexuál ního aktu na dlouhé vteřiny rozkos tičkované úplně celé.
Rozhodlo o tom ministerstvo vnit ra, respektive jeho cenzurní rada, kte rá kontroluje všechna filmová díla jdoucí do veřejné distribuce, přidělu je jim příslušnou kategorii podle věku a případně vyznačuje části, které ve snímku nesmí být vidět. Malajsijská vláda nikde nevysvětluje, jaké kon krétní filmy nebo scény jí vadí, ože havé je ale podle všeho násilí a cokoliv spojeného se sexem, nahotou, zobra zením promiskuity a v poslední době hlavně gayů a leseb.
RAKEŤÁK, CO OHROŽUJE RODINNÉ HODNOTY
Emotivní debata ohledně LGBTQ+ komunity a její prezentace ve filmech se tu vede zejména letos. Na začátku roku se k veřejnosti dostal videozá znam z interní schůzky společnosti Disney. V něm výkonná ředitelka ani mace Latoya Reveneauová otevřeně deklarovala, že prosazuje „vůbec ne tajnou homosexuální agendu“a jejím cílem je vložit do dětských animova ných filmů homosexualitu.
Když pak společnost v létě uvedla animovaný film Rakeťák, v němž ka marádka vesmírného strážce Buzze v jedné scéně políbí svou partner ku, přidala se Malajsie k zemím jako Egypt, Saúdská Arábie, Indonésie, Čí na a dalším třinácti, které uvedení fil mu zakázaly. V Malajsii s tvrzením, že vládní orgány „nechtějí indoktri novat děti LGBTQ+ ideologií“.
Společnost Disney totiž odmíta la uposlechnout cenzurní radu a ty to „indoktrinační“scény, které jsou v rozporu s místní kulturou silně provázanou s islámskými hodnota mi, vystřihnout. Malajsijská vláda si je samozřejmě vědomá síly, kte rou nabízí globalizace, platformy ty pu Netflix a vlastně celý internet. Kdo v Malajsii skutečně chce, ten si film v jeho plnohodnotné podobě obstará a zhlédne. Zákaz oficiální filmové dis tribuce v kinech je tak spíš veřejným prohlášením směrem k filmovým producentům a veřejnosti.
Malajsijská multikulturní společ nost složená z velké části z přistěho valců z Číny, Indie a dalších asijských zemí nikdy nebyla a ani dnes není tak cudná jako arabské státy záleží, v jaké části země se pohybujete, jaké tam převažuje etnikum a hlavně jaká je aktuální politická situace. Zatímco v roce vláda nechala z filmů vy střihávat veškeré líbací scény a roz ostřené bývaly i výstřihy, o sedm let později kina ukazovala i homosexua litu, jestliže se na plátně odbyla pou ze partnerským objetím. Dnes je cen zurní rada konzervativnější, jelikož roste role islámu ve veřejném životě.
V ČESKU PRO DĚTI, TADY PRO TEENAGERY
Dostat v malajsijském kině nyní ja kýkoliv film na plátno obnáší nejprve doručit ho k posouzení právě cenzur ní radě. Ta film zhlédne a vydá dis tributorovi příslušné certifikáty po volující jeho uvedení, případně sou pis scén a titulků, které nesouznějí s místní kulturou a náboženskými hodnotami, a tedy musí zmizet.
U filmu S tebou mě baví svět například v tomto znění: „Čas £.¤£. baby bathing naked.“Zmizení inkriminovaných scén se dá udělat buď jejich vystřižením, rozkos tičkováním, které ponechává asi nej větší prostor fantazii ¦a nakonec ho zvolilo i české velvyslanectví pro Čes ký filmový festival§, nebo tím, že si distributor najme specialistu, který za částku rovnající se zhruba ¨¨ ko runám zakrývá v kině v předem urče ných časech objektiv projektoru.
Kdyby distributor promítl film bez úprav nebo cenzora stojícího u objek tivu, hrozí mu pokuta ve výši pade sát tisíc ringgitů, tedy přes čtvrt mi lionu korun. Zajímavé také je, že pro film S tebou mě baví svět, na který se v Česku běžně dívají děti, co sot va začaly se školní docházkou, dostal v Malajsii souhlas s uvedením pro osoby starší třinácti let.
Stejný věkový limit třináct plus mu ale přisuzuje například i Netflix. Totéž je teď v rámci Evropského fil mového festivalu, který rovněž hostí hlavní město Kuala Lumpur, případ české animované pohádky Myši pa tří do nebe. Pohádka dostala od cen zurní rady zelenou pro diváky od tři nácti let.
Když společ nost Disney v létě uvedla animovaný film Rakeťák, v němž kamarádka vesmírného strážce Buzze v jedné scéně políbí svou partnerku, přidala se Malajsie k zemím jako Egypt, Saúdská Arábie, Indonésie, Čína a dalším třinácti, které uvedení filmu zakázaly. *