Ruska pomáhá Ukrajincům i se steskem
Rodačka z Moskvy se po vypuknutí války na Ukrajině bála v Česku vyjít z bytu. Brzy však strach překonala a začala se starat o uprchlíky v pražské ubytovně.
Ubytovna SK Meteor v pražské Libni fungovala až do letošního února jako běžný hostel. Když začala válka na Ukrajině, skupina dobrovolníků se rozhodla dát budovu do pořádku a nabídnout ji jako dočasné ubytování uprchlíkům z napadené země.
Kromě několika desítek příležitostných dobrovolníků teď v Meteoru pracují i lidé, kteří kvůli tomuto projektu na čas opustili svoje původní zaměstnání.
K nim patří i třicetiletá Taša Burunovová, která pochází z Ruska. Dosud učila matematiku, teď už ale devět měsíců pomáhá na plný úvazek ukrajinským uprchlíkům. „Narodila jsem se v Moskvě, v Česku žiju šest let, vystudovala jsem tady,“říká velmi dobrou češtinou.
Na Ukrajině má několik blízkých přátel, i proto ji zpráva o začátku války velmi zasáhla. „Kamarád z Ukrajiny mi už 23. února večer napsal, že se zítra ráno probudím do hrůzy. Prvních několik dnů jsem ani nevycházela ven. Nic jsem nemohla dělat, jen jsem doma pochodovala sem a tam. Nemohla jsem jen sledovat zprávy a pozorovat cizí neštěstí,“vzpomíná.
Brzy poté dostala od kamarádky zprávu, že projekt Meteor pro Ukrajinu hledá posilu do týmu. Její ruština se při práci s uprchlíky mohla hodit. Vůbec se v tu chvíli nerozmýšlela.
„První dny jsem měla trochu strach vyjít mezi lidi. Když se mě ptali, odkud jsem, bála jsem se odpovídat pravdu. Ale řekla jsem si, že nemá cenu lhát. Většina uprchlíků i ostatní kolem to naštěstí vzali v pohodě,“vypráví Burunovová, která se poté rozhodla, že se naučí ukrajinsky. Aby si byla s uprchlíky blíž, chtěla mluvit jejich jazykem.
Protože teď už mluví ukrajinsky bez problémů, obrací se hodně rodin právě na ni. Když mají nějaký osobní problém, je pro ně důležité, že jejich starosti neposlouchá ještě někdo třetí.
Její ruština se hodí i v této reportáži. Překládá pro nás příběh mladé matky Anastasie, která koncem března odešla se svými dvěma dětmi z Mariupolu. Nejprve zamířili do Rumunska, od června žijí v Česku. „Před válkou se měla naše rodina dobře, bydleli jsme ve velkém domě, provozovali jsme kavárnu. Kvůli válce jsme ale přišli úplně o všechno,“říká klidně.
Při zdánlivě obyčejné otázce, jak její rodině Meteor nejvíce pomohl, ale potlačuje pláč.
„Nejvíce tím, že jsme měli kde bydlet. Taky nám pomohli se tady zorientovat, komunikovat s úřady nebo si najít vlastní bydlení. Nemáme se kam vrátit, náš dům je zničený, nic nám v Mariupolu nezbylo. Budeme proto žít v Česku, mám tady už novou práci, dcera začne chodit do školy a syn do jeslí,“líčí Anastasia, která se po čtyřech měsících v ubytovně nyní přestěhovala do nájmu.
Když se mě lidé ptali, odkud jsem, bála jsem se odpovídat pravdu. Ale řekla jsem si, že nemá cenu lhát. Většina uprchlíků i ostatní kolem to naštěstí vzali v pohodě.
Taša Burunovová pracovnice Meteoru pro Ukrajinu
MÍSTO AKUTNÍHO STRESU HLUBŠÍ SMUTEK
Meteor pro Ukrajinu jako jedna z prvních iniciativ poskytl Ukrajincům ubytování. Začal fungovat už 28. února a v úvodu konfliktu nabídl střechu nad hlavou více než stovce uprchlíků.
„V prvních dnech války bylo všechno hodně živelné a emotivní. Rodiny přijížděly v noci, v pyžamech, byly v šoku, často v dodávkách rovnou z nádraží. Čekali před domem od tří ráno, než je v sedm ubytujeme. Děti tu usínaly na kufrech, mezitím jsme s jejich maminkami nebo babičkami vyřizovali papíry,“vzpomíná vedoucí projektu Veronika Hilská.
I ona patří mezi několik „profesionálních dobrovolníků“, kteří na čas změnili svou práci. Dosud pracovala s týmy i jednotlivci v oblasti vzdělávání a rozvoje. Teď se už tři čtvrtě roku naplno věnuje pomoci ukrajinským uprchlíkům.
Některé zkušenosti ze své předchozí práce si přenáší i do té současné. „Téma leadershipu je stěžejní a tam se učím hodně. Původní tým se po pár týdnech rozpadl, uvědomila jsem si, jak je klíčové pracovat s motivací a vyhořením. Lidé tu nepracují pro peníze, musí jim to dávat smysl. Zároveň si musí odpočinout, i za cenu, že se potenciálně něco zvrtne,“říká Hilská.
Pracovníci Meteoru se za chodu učí ještě jednu velmi užitečnou věc.
Ukrajinské rodiny sice mají možnost říct si o profesionální psychologickou pomoc, málokdo z nich ji ale využije.
„Na začátku války ženy plakaly, byly v akutním stresu. Teď je to už jiné, přicházejí ti, kteří s možným odchodem byli smířeni. Vědí, že se nemají kam vrátit. Mají hlubší smutek a už se tolik nesvěřují. Je o to těžší takové lidi rozmluvit,“líčí.
Většina ukrajinských rodin si v rámci Meteoru vypomáhá – mat
ky si vzájemně pohlídají děti, ve společné kuchyňce si někdy uvaří jídlo dohromady. V ukrajinské komunitě si lépe popovídají, a cítí se tak pohodlněji, než kdyby každá rodina žila zvlášť.
Občas se ale najdou také konfliktní situace. Například když jde o děti. A válku. Některé rodiny zažily doma na Ukrajině konflikt naplno. Tyto děti vyprávějí o syrovosti bojů těm, které je nezažily. Ženy se potom dohadují, jestli je dobře, aby jejich potomci o takových podrobnostech věděli.
„Velká část dětí už nějakou zkušenost s válkou má. Třeba se učily online, připojené na výuku s ukrajinskou školou, když jim najednou jejich učitel řekl, že musí celá třída do krytu. Nebo se tu chlapeček dozvěděl, že jeho spolužákovi den předtím zahynul při ostřelování na Ukrajině tatínek,“popisuje Hilská.
„CHLAPI JSOU TU VZÁCNÍ“
Právě otcové dětem v Meteoru chybí. Drtivá většina jich zůstala na Ukrajině, jen výjimečně se tu ubytuje celá rodina.
„Na dětech je vidět, jak postrádají mužský element, který tady skoro nemáme. Jakmile se tady nějaký chlap objeví, děti se na něj hned pověsí. Například na našeho Michala,“směje se šéfka projektu.
Má tím na mysli trenéra Michala Eiesenkolba, který vedle své práce chodil především zpočátku pomáhat vyděšeným matkám zabavit jejich děti.
„Když jsem viděl, že většina dětí pláče a je jim smutno, rozhodl jsem se s nimi chodit do Sokola. Vymyslel jsem pro ně různé hry a cvičení, zatímco si jejich mámy mohly trochu odpočinout. Vydoloval jsem ze sebe nějaké znalosti ruštiny, které jsem se naučil na základce, a docela jsme si i popovídali,“říká Eiesenkolb.
„Bylo vidět, že dětem schází tátové. Kluci mi vyprávěli různé příběhy, snažili se mi pomáhat, když jsme něco připravovali. Holčičky mi nosily dárky, vyrobily mi náramky s přívěsky. Dodnes mám jejich koníčky a jednorožce vyvěšené v kanceláři,“dodává trenér.
Za okny je tma a zima, Rusové provádějí na Ukrajině další rozsáhlé nálety, při kterých končí velká část země bez elektřiny. Dá se očekávat, že budou do Česka přicházet další lidé, jejichž životy se na Ukrajině ponořily do tmy a mrazu.
Aby mohl Meteor ubytovat nově příchozí, zůstává většina uprchlíků na libeňské ubytovně zhruba šest měsíců a pak se musí postavit na vlastní nohy. Členové projektu jim pomáhají sehnat práci, vlastní bydlení nebo kurzy češtiny.
Hilská ví, že každodenní práce s uprchlíky není vždy jen idylka. „Samozřejmě řešíme i nepříjemné situace s konkrétními lidmi, zažili jsme i pár zklamání. Převažuje ale dobrá zkušenost s ukrajinskou komunitou. A říkám si, že kdybych někdy musela s igelitkou opustit domov, budu vděčná za přístřeší a solidaritu, kterou ukázali naši lidé,“popisuje.
Meteor pro Ukrajinu poskytuje dočasné přístřeší zhruba stovce Ukrajinců. Do ubytovny pravidelně docházejí lidé z neziskových organizací, kteří pomáhají Ukrajincům najít práci, kontaktovat úřady či jim nabízejí psychologickou pomoc. Projekt byl od začátku financován z darů jednotlivců a firem, nyní posílá peníze i magistrát.
Samozřejmě řešíme i nepříjemné situace s konkrétními lidmi, zažili jsme i pár zklamání. Převažuje ale dobrá zkušenost s ukrajinskou komunitou. A říkám si, že kdybych někdy musela s igelitkou opustit domov, budu vděčná za přístřeší a solidaritu, kterou ukázali naši lidé.
Veronika Hilská vedoucí projektu