Hrozí Putinovi osud cara dešťů?
Většina Rusů Putina stále podporuje, ultranacionalisté s ním ale po Chersonu ztrácejí trpělivost.
Rusko odjakživa fascinovalo západní intelektuály a sociální badatele svou jinakostí a iracionalitou. Rozumem Rusko nepochopíš je nejen název básně ruského básníka, diplomata a publicisty 19. století Fjodora Ivanoviče Ťutčeva, ale i podtitul cestopisu Borise Filana Vodka, duše, kaviár. Rusko rozumem nepochopíš.
Pro válku Ruska proti Ukrajině, která má přímé i nepřímé negativní důsledky pro celý svět, je otázka pochopení toho, co se vlastně děje a může dít v Rusku, ještě naléhavější než kdykoli v minulosti.
Jak píše Steven Pinker ve své knize Racionalita – co to je, kam se poděla a k čemu nám je, lidstvo dnes disponuje přímo nevídanými vědomostmi a znalostmi, ale zároveň paradoxně jako by přicházelo o zdravý rozum. Nikdo tuto tezi nereprezentuje lépe než dnešní putinovské Rusko a jeho válka proti Ukrajině.
Zkusme se tedy na to, co se opravdu děje v Rusku, podívat racionálně, tedy na základě dat. První otázka je, zda máme k dispozici relevantní a nezkreslená data. K dispozici jsou do určité míry od Levadova centra, nezávislého moskevského sociologického centra, které je zatím režimem tolerováno a o jehož profesionalitě a nezávislosti nejsou na základě dlouhodobého fungování pochybnosti.
Pochybnosti však vzbuzuje ochota respondentů svobodně odpovídat v podmínkách autoritativního režimu, který se od února letošního roku změnil na otevřenou a bezohlednou diktaturu, která trestá popírače svého vidění světa dlouholetým žalářem. Levadovo centrum přesto tvrdí, že její průzkumy to nijak zásadně neovlivňuje, a dokládá to speciálním průzkumem, který věnovala tomuto tématu v dubnu letošního roku, ale i nejnovějším podrobným analytickým materiálem, který byl publikován před několika dny. Vycházejme tedy z toho, že průzkumy Levady jsou relevantní a reálně popisují stav ruské duše.
První (neradostný) závěr, který v tom případě můžeme vyvodit, je, že válka Ruska proti Ukrajině není (pouze) Putinovou válkou, ale je válkou většiny ruské populace. Druhý, stejně neradostný závěr je, že navzdory dostatku důkazů (a to i v Rusku) o tom, jak nesmyslná, nelidská, barbarská, (i pro Rusko) zničující a těžká, ale i neúspěšná a zbabraná tato válka právě z ruské strany je, její podpora a podpora jejího hlavního strůjce, iniciátora a vůdce neklesá.
Nejnovější říjnový průzkum dokonce ukazuje, že mírný pokles Putinovy popularity, ke kterému došlo koncem září po vyhlášení částečné mobilizace (z 83 procent v srpnu na 77 procent v září), byl dočasný a v říjnu jeho popularita opět vzrostla (na 79 procent). Takže i o tom více než půl milionu mužů, kteří po vyhlášení částečné mobilizace uprchli z Ruska (tedy hlasovali nohama), lze zřejmě říci, že většina z nich není proti válce, nevadila jim, dokonce ji zřejmě podporovali, dokud se na ni dívali v televizi. Překážet jim začala teprve tehdy, když se měli přesunout ze svého gauče na frontu.
Dále se zřejmě potvrzuje fakt, že Rusům imperiální výboje jejich vůdce nepřekážejí dokonce ani tehdy, když jsou neúspěšné, barbarské a nákladné i pro ně samotné. Jediné, co opravdu může jeho podporu trvale snižovat, je úpadek ekonomické a sociální úrovně. A tady zatím fakta ukazují, že pokles ruské ekonomiky je navzdory sankcím menší, než se předpokládalo.
Zatímco po vypuknutí války předpokládaly nezávislé (zahraniční i ruské) zdroje letošní pokles ruské ekonomiky o 11 až 12 procent, v létě se odhady poklesu snížily na 6 až 8 procent a nejnovější odhady hovoří o čtyřech procentech (MMF a Světová banka), nebo dokonce jen o třech procentech (ruská centrální banka). Hlavním důvodem je, že příjmy z vývozu uhlovodíkových paliv jsou v důsledku růstu cen (který je dán zejména válkou) vyšší než předválečné předpoklady, a to navzdory výraznému snížení objemu vyváženého plynu a ropy.
Je to samozřejmě způsobeno prudkým růstem cen, který je vyvolán právě válkou. Sankce výrazně snížily ruský dovoz, což při zvýšených příjmech z vývozu ropy a plynu znamená růst obchodního přebytku a přebytku platební bilance, což se pak projevuje i na posilování rublu. To vše vysvětluje, proč je pokles ruské ekonomiky, ale také životní úrovně Rusů (zatím) nižší, než se původně předpokládalo. Vůbec to ovšem neznamená, že k němu nedojde a že sankce nemají význam, právě naopak.
PODPORUJÍ, ALE MAJÍ OBAVY Z BUDOUCNOSTI
Navzdory stále silné podpoře Putina a války ze strany většiny Rusů rostou poměrně rychle obavy a stoupá napětí ve společnosti. Podíl těch, kteří zcela nebo spíše podporují válku, je vysoký a neklesá (celkem až 75 procent, cca 44 až 45 procent plně podporuje a 29 až 30 procent spíše podporuje), zatímco podíl těch, kteří jsou spíše proti (10 až 11 procent) nebo jednoznačně proti válce (9 až 10 procent), je nižší, ale také stabilní.
Zajímavé ale je, že i mezi těmi, kdo podporují válku, je značná část pesimistů, kteří mají v souvislosti s válkou na Ukrajině obavy. Pesimismus byl přitom od začátku války poměrně velký, od srpna v souvislosti s ruskými prohrami však ještě vzrostl. Zatímco v srpnu bylo znepokojeno nebo spíše znepokojeno 74 procent Rusů, v říjnu to bylo už 88 procent (a to bylo ještě před ústupem z Chersonu). Naopak v srpnu se neznepokojovalo 24 procent Rusů, ale v říjnu už jen 11 procent.
Dá se tedy konstatovat, že roste neklid a nespokojenost, i když se to zatím nijak zásadně neprojevuje v poklesu Putinovy popularity ani v poklesu podpory samotné války. S jistým zjednodušením lze říci, že existují tři skupiny lidí, přičemž ve všech těchto třech roste počet důvodů pro jejich současný, ale i budoucí růst nespokojenosti.
První skupinou jsou radikální podporovatelé války, nacionalisté a šovinisté, kteří jsou rozhořčeni neúspěšným průběhem války. Na opačném pólu, ve třetí skupině, jsou odpůrci války, kteří věděli, že zničí svobodu a šanci na demokracii v Rusku, a dnes vědí a vidí, že ničí samotné Rusko a jeho budoucnost. A ve středu je v principu lhostejná masa, která pečuje především o každodenní přežití a je úspěšně ohlupována putinovskou propagandou.
Je evidentní, že napětí roste zejména v první a třetí skupině, ale na politice Ruska se toho mnoho nezmění, dokud nenastane větší pohyb ve druhé skupině, střední lhostejné mase. Zdá se, že ta se zásadněji pohne až tehdy, když se válka a její důsledky (sankce) výrazněji dotknou její životní úrovně.
Protiválečná (a tedy i protiputinovská) část společnosti je dnes – bohužel – z hlediska možností ovlivnit vývoj v Rusku téměř irelevantní. Zajímavé ovšem je podívat se na situaci na opačném pólu.
Mezi válečnými radikály, jestřáby, ideology a hlavními propagandisty putinovského režimu od léta v souvislosti s ruskými vojenskými prohrami výrazně vzrostla nespokojenost, frustrace a agresivita. Zatím není nasměrována proti samotnému Putinovi, ale i tady se už objevila první vlaštovka. Jak se říká, ta jaro nedělá, ale může být zajímavým signálem, že se jaro přece jen blíží.
Zkusme se tedy nyní dotknout otázky z druhé části názvu tohoto článku – jde už Putinovi o krk? Tady samozřejmě žádná data k dispozici nemáme, takže je třeba brát to spíše jako spekulace, ale i ty můžeme opřít o některé zajímavé informace.
POSLEDNÍ PUTINOVA ŠANCE?
V médiích se často objevují zmínky o jednom z nejradikálnějších ideologů ruského fašismu Alexandru Duginovi. Jeho skutečný přímý vliv na Putina je sice sporný, ale podle několika zdrojů se v poslední době poměrně často vyskytuje v Kremlu a nepřímým důkazem jeho vlivu může být i fakt, že Putin, ale i další nejvyšší ruští představitelé (například premiér Medvěděv) a propagandisté (například Solovjov) přebírají v poslední době Duginovu rétoriku a místo denacifikace Ukrajiny už začali dokonce mluvit o její desatanizaci jako cíli ruské speciální vojenské operace. Opravdu čtete dobře, Rusko válkou proti Ukrajině jde spasit křesťanský svět od Satana.
A právě Dugin zveřejnil po ústupu ruských vojsk z Chersonu a pravého břehu Dněpru dvojsmyslný příspěvek, ve kterém je označil za poslední akceptovatelný neúspěch a (nepřímo) vyzval k likvidaci Putina, pokud nebude schopen otočit vývoj. Později sice tento svůj status smazal, ale co se jednou objeví na internetu, to už tam zůstane, takže jeho text je stále dostupný.
Pokud to stručně shrneme, Dugin píše, že (parafrázuji a zkracuji) „dáváme vůdci plnou a neomezenou moc nad námi a očekáváme od něj, že nás spasí a zachrání“. A teď přesný citát: „A pokud nezachrání? Tehdy ho čeká osud cara dešťů. Samoděržaví má i opačnou stranu mince. Plná moc při úspěchu, ale také plná zodpovědnost za neúspěch. Jak jinak?“
A tady je třeba upřesnit, co tím „carem dešťů“Dugin v odvolání na Frazera myslel. James George Frazer byl skotský sociální antropolog, který ve své knize Zlatá ratolest (The Golden Bough, česky poprvé 1977) píše o africkém kultu cara dešťů, tedy kmenového kouzelníka, jemuž kmen věří, že je schopen přivolávat déšť. Lidé mu nosí dary, obdělávají jeho pole a starají se o něj. Pokud však déšť nepřivolá a přijde zničující sucho, kmen ho zabije ukamenováním, přičemž první kámen na něj musí hodit jeho nejbližší příbuzný.
Kdo a kdy hodí první kámen na Putina?
Protiválečná (a tedy i protiputinovská) část společnosti je dnes – bohužel – z hlediska možností ovlivnit vývoj v Rusku téměř irelevantní. Zajímavé ovšem je podívat se na situaci na opačném pólu.