Na jakém místě byste jako bloudi skončili vy?
Zábavná hororová dystopie Zóna jedna je působivým i zábavným dílem dvojnásobného držitele Pulitzerovy ceny za beletrii.
Projděte se po New Yorku se skely v patách. Počíhají si na vás v nejvyšším patře mrakodrapu a budou vás pronásledovat v temných, neprozkoumaných místech podzemky. Minimálně ty z vás, kteří si přečtou Zónu jedna Colsona Whiteheada.
Colson Whitehead je současný americký autor, dvojnásobný držitel Pulitzerovy ceny za beletrii, absolvent Harvardovy univerzity a věrný posluchač hudby Davida Bowieho, Prince a Sonic Youth, při jejichž skladbách píše knihy. Whitehead je také znalcem a zřejmě i fanouškem newyorských subkultur, příslušnost k jedné z nich totiž rád dává najevo svým celkovým vzezřením. V češtině vyšla jeho oceněná kniha Podzemní železnice, fantaskní román o utrpení černých otroků, a nakladatelství Maťa v edici Šťastné zítřky právě v překladu Luboše Snížka vydává i autorovu dystopii z roku 2011 Zóna jedna.
HRŮZY POSLEDNÍ NOCI
Hlavním hrdinou Zóny jedna je mladík s přezdívkou Mark Spitz, kterého potkáváme v New Yorku při boji se skely – zombies zasaženými morem, jenž z většiny lidských bytostí rychle a nenávratně vytváří masožravá monstra. Mark v poslední době hodně putoval, přespával v korunách stromů i v opuštěných domech, a když se na této pouti na čas přidával k jiným, ještě nenakaženým lidem, zpravidla si s nimi vyměňoval příběhy Poslední noci. On jim převyprávěl ten svůj, oni se na oplátku svěřili jemu.
S prožitky té nejděsivější noci, kdy na svět dopadla šílená morová rána, která všem přeživším vryla do mozků i srdcí bizarní scény. O to horší, že v nich jako herci často účinkují nejen divoce proměněné davy cizích lidí, ale i ti, kdo byli dříve přeživším nejbližší. Jejich životní partneři, děti nebo rodiče, věrní přátelé. Mark má pro tuto stále se opakující příležitost, pro líčení událostí Poslední noci, v zásobě tři verze příběhu: Nástin pro přeživší, se kterými neputuje dlouho. Anekdotu „přímočarou a mající toho na bedrech víc...“pro ty, v jejichž příbytcích se smí schovat na noc. A nekrolog „vylaďovaný celé měsíce, nikoliv bez zkoušení nahlas“, podrobné vyprávění pro člověka, který může být tím posledním, koho Mark před svou smrtí uvidí. Pro souputníka, u kterého nechce upadnout v zapomnění.
NEW YORK DŮM OD DOMU
Zónu jedna můžeme chápat jako horor, krvavou sociální sci-fi nebo filozofický román, ale jedno je jisté: Autor si v ní připravil a Markovými ústy pro čtenáře převyprávěl i dokonalý nekrolog města New Yorku. Předkládá nám tu jeho natolik detailní popis, že jím může evropského čtenáře stejně tak potěšit jako zaskočit. Brodíme se Manhattanem s Markovou partou čističů, lidí, kteří vyhledávají a zabíjejí masožravé skely v ohrazené zóně, a jako odraz Markovy mysli se na nás kromě líčení krvavých střetů valí i odstavce s lehce přebujelými popisy budov, bytů a kanceláří, jídelních podniků a ozvuků popkultury, které má autor coby rodilý Newyorčan jistě hluboko pod kůží, ale o většině evropských čtenářů to zřejmě platit nebude.
Whitehead se těmito popisy naštěstí odráží k obecně platnějším komentářům k zaběhlým mechanismům moderní společnosti. K reflexi našeho pinožení, k jeho karikatuře. A protože slovy Marka Spitze: „Smyslem karikatury je vystihnout to příšerné, co ale každý den přehlížíme,“ autor to příšerné na čtenáře už od první kapitoly líčí s odhodláním a zavilostí mizantropa, za kterého se rád prohlašuje v mnohých rozhovorech.
Ve Whiteheadově literární hře na zhroucení světa se nemusíte obávat jen hororových „renegátů“vyskakujících ze tmy, ale i uplatňování po staletí znovu a znovu opakovaných vzorců pravidel velkých lidských uskupení, která se nehledě na katastrofu bezhlavě ženou za ziskem nebo oddávají bezuzdnému plenění a jednotlivce při tom zašlapávají do prachu. Zkrátka v dystopickém New Yorku, kde jsou „i andělé bestie“, je o zábavu postaráno. A prožitek ze zahnívání starého dobrého světa nám tu bohužel neulehčuje ani hlavní hrdina Mark, který je po velkou část románu vlastně jen prototypem „naprosto průměrného chlapíka“.
Na světě zbylí lidé, ti přeživší, mají proti morem zasaženým skelům jen dvě zbraně: ochranné obleky, vynález zbrojařů, jimž nové vedení Ameriky bez skrupulí zabavilo patent, však jim to doplatí, až dlouhý soudný den pomine, a spalovnu těl. Dokonalý stroj na spalování tamtěch – nedobrovolných odpadlíků lidského společenství, kteří byli ve špatnou dobu na špatném místě.
Skelové autorovi samozřejmě skýtají úžasný prostor pro popis lidského panoptika, objevují se tu v drahých oblecích právníků, v kovbojském oblečení, s účesy celebrit i hodných tetiček nebo se zeleným čírem. Blíží se svým specifickým krokem k přeživším, aby se jim zahryzli do odhalené ruky, do tváře nebo jim prokousli tepnu.
Na počátku na nás možná i maličko volají, že také oni byli kdysi lidé, snad si i trochu žádají náš soucit, ale postupně se před čtenářem mění jen v agresivní všežeroucí dav. Stává se z nich cosi jako „zlé počasí“, odlidštěná metafora jakéhokoli nebezpečí, která autorovi v duchu hororového žánru pomáhá pracovat s motivem jednotlivcovy nejhlubší samoty. A zároveň s náloží velmi černého humoru.
Čtenáři Podzemní železnice už nejspíš tuší, že právě tento druh humoru může být autorovi vlastní, jeho lehkou ozvěnu totiž nacházíme i ve výstavbě oceněného románu, ale v případě Zóny jedna Whitehead černými vtipy opravdu nešetří. Překlad Luboše Snížka je dobrý, komplikovaný text si i v češtině udržel svou svižnost, doslov zajímavý, obálka příhodná a ilustrace Richarda Pechy působivé.
MÍSTO, KTERÉ SI VÁS PŘITÁHNE
A na závěr ještě jedna zajímavost. Malá část skelů, asi tak jedno procento, se v knize definici bezuzdné žravé masy vymyká. Tito bývalí lidé se po nákaze morem nepromění v agresivní monstra, ale v bloudy, téměř neškodné a nehybné bytosti.
Uváznou ve vlastních představách, chytí se stěžejního bodu nebo události v bývalém životě a poté „zabloudí“na své oblíbené místo, které si s událostí spojili. Tam zamrznou, jako když řeknete štronzo: „Zbaveni starostí a obav žili bloudové věčně a ve svém osobním nebi neumírali.“
Nepovíme vám, jak se bude hororová pouť Marka a ostatních čističů Zóny jedna v románu vyvíjet, ale snad tu můžeme alespoň prozradit, že kdyby se Mark Spitz stal bloudem, nejspíš by se odebral do jednoho hračkářství. Víte, na jakém místě byste jako bloudi skončili vy?
Zónu jedna vydalo nakladatelství Maťa v překladu Luboše Snížka.