Nic jiného než popel kolem tanku často nezůstane
Prý je možné umřít i na radostnou zprávu, kterou nečekáte. Třeba když se matka smíří se smrtí syna, pak jednou zvedne telefon a uslyší jeho hlas, který rozhodně není ze záhrobí.
Telefon mu během našeho rozhovoru zavrní něko likrát. Hovor je přesmě rován a zoufalému rodiči odpoví někdo jiný. „Včera mi volalo lidí, kteří někoho hle dají,“usměje se. „Jen mně. Ostatním z našeho týmu volají další stovky li dí. Kromě toho nám píšou zprávy na chaty Signal, WhatsApp a Telegram.“
Většina nešťastných, zoufalých, vzteklých a zhroucených lidí ale chce mluvit přímo s Olehem Koten kem. Platí na Ukrajině za největšího experta na hledání nezvěstných.
Kdo vám telefonuje nejčastěji?
Mámy a manželky. Pak následují bratři a sestry. Stává se, že kvůli jed nomu člověku volá pět až šest lidí. Denně máme od tří set do tisícovky telefonátů příbuzných.
Cynicky by se dalo říct, že Ukra jina má hromadu důležitějších vě cí na práci než identifikovat těla a přiřazovat k nim jména, aby si je příbuzní mohli rozebrat, oplakat a pochovat. Proč to děláte?
Pro pozůstalé je to to nejdůležitěj ší na světě. Týden poté, co jsem byl na jaře jmenován ombudsmanem pro nezvěstné, jsem se začal setká vat s jejich příbuznými.
Většinou to asi nejsou příjemná setkání. Obviňují vás, že jim nedo kážete pomoci? Že jim nechcete poskytnout jistotu, ať už takovou, nebo onakou?
Nejen mě. Nešťastní lidé jdou klidně demonstrovat před kance lář prezidenta, protože je někdo po nouká a oni si myslí, že to jejich dítě ti pomůže. „Viděli jsme ho, někdo ho natočil, jak vychází z Azovstalu, tak kde je?“ptají se. Nebo: „My stopro centně víme, že zahynul. Dejte nám tělo! Kde je?! Už to máme i písemně.“
Jenže já mohu poskytovat jisto tu, až když ji mám. Několikrát se totiž stalo, že rodina dostala zprá vu o smrti syna, a my ho pak našli živého.
Nedávno proběhla výměna zajat ců. Mezi těmi, které nám vrátili, byli dva, jejichž jména byla na seznamu padlých. Co s tím? Musíte rodiče na tuhle zprávu nějak připravit. Oni si ce nikdy neviděli těla, nebyli na po hřbu, ale měli papír, že syn je mrtvý. Někdy prostě při takovém množství dojde k chybě. A to se stalo teď.
Jak jste se s tím vypořádali?
Rodiče museli být připraveni na šimi psychology. Používali slova: „Co kdyby… A jestli… A co když se sta la chyba…“
Pak jsme jedné z maminek řekli: „A když náhodou zavolá?“V tu chví li se na nás všichni obořili. Byli na štvaní: Co jim to povídáme? Proč je tak trápíme? Tak jsme s tím radši šli ven: „Je naživu.“
Nechtěli jsme, aby voják mámě zavolal dřív, než je to vhodné; dřív, než bude připravená.
Konečně ta chvíle nastala. Celá naše kancelář brečela. Ta žena nám tak děkovala! I my to potřebujeme.
Ale ať jsou, jací jsou, my jim musíme sdělit, že stát se na ně nevykašlal. Že nejsou se svou tragédií sami. Mám za sebou přes padesát sezení s rodinami. A nespočet telefonátů.
Potřebujeme vědět, jak důležité je vracet rodičům jejich děti, byť někdy v rakvi.
Opravdu je možné zemřít v dů sledku radostného šoku?
Stalo se nám, že otec dostal in farkt, když jsme mu řekli, že syn ži je. Přitom tušil, že kluk je v zajetí. Pak jsme mu ho vrátili, radost ho skolila a skončil v nemocnici. Musí me umět lidi připravit i na nečekaně dobré zprávy.
Situace, kdy si rodiče myslí, že syn zahynul, už se s tím nějak smířili a ejhle, my jim ho přivedeme živého, je nebezpečná.
Má to ještě jeden důsledek po dobné případy dávají naději všem, kteří mají zprávu o smrti dítěte, ale výsledky DNA k dispozici nejsou ani neviděli tělo, které lze vizuálně iden tifikovat. Tyto lidi spíš připravujeme na variantu, že jejich dítě už nežije. Ano, naděje umírá poslední, ale…
Proto je tak důležité nalézt tělo a předat ho rodičům?
Pokládáme za úspěch, když se nám to podaří. Jenže někdy to zkrát ka možné není. Často proto, že z člo věka nic nezůstalo. Třeba po přímém zásahu tanku. Pak se třeba musíme spokojit se svědectvím těch, kteří událost na vlastní oči viděli. Když už nemáme vůbec nic z těla.
Jednat s příbuznými je v tako vém případě extrémně složité. Jedi né, co jim mohu říct, je, že tank do stal zásah a že v něm byli dva a jeden z nich byl ten jejich. Ukázat jim ho ale nemůžu.
A tak alespoň na místě sebereme trochu popela a půdy kolem tanku a dáme tuhle směs pozůstalým. Nic jiného nezůstane. Nezbývá než se spoléhat na to, že srdce matky cítí, že syn už není.
Nebo vám neuvěří a…
… syna do konce života hledá. Ne dokáže s tím žít. Nevěří ani svěd kům, ani mně. Sedí na internetu a pak nám volá: „Poznala jsem ho. Byl zezadu, ale byl to on. Je v zajetí.“
Připouštím, že se může stát chy ba. A tím spíš si to myslí matky. Chtějí snad navždy věřit, že jejich syn žije a je třeba v zajetí. A ani my jim nedokážeme exaktně dokázat, že je mrtvý. I když shromáždíme veš keré údaje o průběhu boje i o tom, jak zahynul. Ukazuju jim na podrob ných mapách, kde byl, odkud to na něj přilétlo, máme záznamy z dro nů… Ale když nemáte tělo, nemáte jistotu. Zvlášť když jste máma.
Pro mě jsou asi nejsložitější si tuace, kdy já už to vím, ale rodičům to ještě nemůžu říct. Protože tě lo jsme ještě nedokázali přivézt. Ta máma mi říká: „Já ho viděla na vi deu… Mně se zdál sen… Někdo mi říkal, že ho tam viděl před pár dny… Byla jsem u kartářky, řekla mi, že ži je…“Poslouchám ji, nesmím nic pro zradit, ale vím, že to není pravda. Že syn je mrtvý.
Pochopí zoufalí rodiče, že nelze bezhlavě hledat těla a ohrožovat tak členy pátracích skupin?
U Izjumu v bojích o obec Kamjan ka zahynulo letos v březnu oprav du hodně našich vojáků z . bri gády. Rusové obsadili celou oblast. Nemohli jsme se tam dostat. Když Kamjanku osvobodili naši, vzali jsme příbuzné, kteří na nás strašně tlačili, že chtějí těla, aby jeli s námi a viděli, jak strašně těžké je v těch to podmínkách pracovat. Na některá místa prostě nedokážeme projít ani po osvobození oblasti, protože jsou úplně zaminovaná.
Nebo u Svjatogirsku je vesnice Bohorodične. Vyčíslili jsme pět loka cí, kde leželi naši. Mrtví, abyste rozu měla. Museli jsme je sebrat. Veliteli jednotky jsem oznámil, že tam jdu. Dal mi rozvědčíky. V tu chvíli to úze mí ještě nebylo obsazeno našimi vo jáky. Sice jsme ho osvobodili, ale to neznamená, že tam hned vstoupí vo jáci. Byl jsem tak první ukrajinský voják, kterého místní viděli.
Hned po absolvování ruského vojenského učiliště v Rusku jsem se vrátil na Ukrajinu. Ta jejich mentalita zůstala tam. S bývalými spolužáky od roku nemám žádný kontakt. Nenávidějí mě.
Když najdete tělo a identifiku jete ho, zkrátí se vám váš seznam
nezvěstných. Je to pro vás úleva, nebo konec naděje?
Když někoho vymění, osvobodí, radostně ho ze svého seznamu ne zvěstných vyškrtávám. Jinak bych to raději nekomentoval.
Můj člověk je ten, který například šel se zbraní v ruce do boje a ztratil se. Zda ho zajali, nebo zabili, nevíme. A dokud to nevíme, tak je to můj pří pad. Když ho najdu, ať vězněného, nebo mrtvého, nebo jsou i tací, kteří dezertovali, utekli z fronty, pak ho ze svého seznamu vyřazuji.
Někdy je pátrání po jediném člo věku zdlouhavé. Občas lokaci, kde je někdo zahrabaný v zemi nebo ho místní lidé exhumovali, zjistíme i od vás, novinářů. Pak se vypravíme na místo. Jenže dnes je všechno zami nované. Obrovské množství min je všude tam, kudy prošla fronta. Takže než začneme exhumovat tělo, musí nastoupit pyrotechnik.
Na místo vyrážíme den poté, co ukrajinská armáda dané teritorium osvobodí. Nikdo nevíme, kdo tam ještě pobíhá, a to je i důvod, proč musíme být normálně ozbrojeni, v neprůstřelných vestách i helmách. Jsme vybaveni jako speciální jednot ka. Je válka.
SEZNAM S TISÍCI JMEN Jezdíte někdy sám?
Ne. Býváme tři. Jednou jsme při jeli do vesnice a dvě stě metrů od nás na křižovatce se rozpoutal boj. Koukáme, kdo na koho střílí, a já dá vám povel stáhnout se zpátky. Projet tou křižovatkou už možné nebylo. Takže hledání nezvěstných není úpl ně poklidná práce. Stejně jako pátrá ní po zajatcích.
Většinu zajatců drží Rusové na okupovaných teritoriích, nebo je odvážejí do Ruska?
Víc jich odvážejí do Ruska. Nebo tak padesát na padesát. Jen ve „slav né“Olenivce v takzvané Doněcké li dové republice drží separatisté a Ru sové přes tisíc zajatců.
Ruská organizace Vojácké matky tvrdí, že pro Ukrajince je výhra, když ho odvezou na ruské území do ruské věznice. Protože tam platí alespoň nějaké zákony…
Přesně tak. V Rusku přece jen pla tí Ženevské konvence. Dobře, nebo hůř, ale fungují. Například zajatci mohou domů poslat dopis. Nesmějí telefonovat, ale dopis poslat mohou. My ruským zajatcům umožňujeme domů i telefonovat.
Pro mě to znamená jediné jak mile se ukrajinský občan ozve z rus kého zajetí mamince a ona nám to oznámí, už to není můj případ. Kluk už není nezvěstný. Mě zajímají jen nezvěstní.
Bohužel někdy mámy vědí, kde se jejich syn nachází, ale neřeknou nám to. To mi strašně ztěžuje prá ci. Z tisíce lidí, které hledám, třeba už odněkud zavolalo domů. Ale rodiny nám to neoznámily.
Jsou rodiny v pátrání stejně úspěšné jako vy, profesionálové?
Nikdo netráví tolik času pátráním jako rodiče. Dnem i nocí sedí na in ternetu a hledají každou maličkost, která by napověděla, kde jejich syn je. Projíždějí sociální sítě, oslovují vojáky, kteří se vrátili ze zajetí…
Já pátrám po tisících nezvěstných, oni mají toho svého jednoho. Mají víc informací než my a teď už se o ně s námi často dělí. Nejlepším zdro jem jsou pro ně ruské sítě já sám jsem ruským kanálům na Telegra mu vděčný, protože nám strašně po máhají v pátrání.
Dá se říct, jak jste úspěšní? Jestli je slovo úspěšní vůbec vhodné…
Jeden údaj bych měl: v červnu jsem měl na seznamu nezvěstných lidí, začátkem srpna na tom se znamu bylo ¡¢ jmen, ostatní jsme našli. To je velmi vysoký ukazatel.
Všechna ta čísla jsou ale velmi problematická, protože se neustále někdo objevuje a také mizí. A umírá.
Kdybych vám teď měl říct přes ný počet nezvěstných, chyba se mů že pohybovat až kolem tisíce. Pouze vám tedy potvrdím, že na mých se znamech jsou stále tisíce jmen.
Věřím, že většina z nich je naživu. Jen s nimi není spojení. Jakmile by napsali dopis a on by se dostal k ro dině, sláva, vyškrtávám si ho ze se znamu. Však už jsme podle dopisů z ruského zajetí identifikovali skoro mužů a o polovině z nich jsme nevěděli, jestli žijí. Teď to víme. Jsou v zajetí. Hned se mi seznam zkrátil.
Zbývá maličkost osvobodit je.
I to prý umíte. Dříve jste se zabýval i výměnou zajatců. Sám jste v několika rozhovorech zmínil, že to byl po roce velký byznys. Falešní prostředníci tahali z nešťastných rodičů obrovské sumy peněz jako výkupné. I to se dnes děje?
Zatím ani ne. Ale dříve nebo poz ději zase nastoupí podvodníci, kteří tak jako dřív budou intenzivně volat rodičům a nabízet za úplatu, že jim syna vysvobodí.
Představte si, že to někdy chtějí zoufalé matky i po nás abychom je jich děti vykupovali. Ale to je napros to vyloučené. Stát nikoho nevykupu je. Stát vyměňuje.
Nabádám rodiče, aby nám ozná mili, pokud po nich někdo chce vý kupné. Pak to musejí řešit naše bezpečnostní složky. Ale ten roz měr, který tato praxe měla dříve, dnes už nemá. Byznys s neštěstím dost upadl.
Jste zdatný vyjednavač. Máte nějaká pravidla, která zaručují úspěch?
Nesmíte svému protivníkovi při vyjednávání výměny nadávat, urážet ho nebo si klást ultimáta typu: „Kou kejte mi ho rychle vrátit.“V žádném případě to takhle nejde.
Je třeba vytvářet spíš systematic ký tlak. Vyjednávací proces je napí navý. Vy máte nějaký trumf, oni také a teď jde o to, vytáhnout ho ve správ nou chvíli.
Řídím se ale hlavně intuicí a ob čas to vychází. Třeba v Olenivce. Ni kdo se nedokázal na ničem pořádně domluvit. Bylo to strašně složité. Až nakonec se to povedlo mně. ¥¦¦. říj na si válčící strany vyměnily těla, ukrajinská strana dostala § mrt vých vojáků, část z nich zahynula v Olenivce, pozn. red.¨
Vyhmátli jsme zkrátka správný moment. Naši šli do útoku a jejich li dé ¥Rusové¨ tam uvízli moc je chtě li. Nedali jsme jim je, dokud nám ne vrátili část lidí z Olenivky.
Často je to také hra na to, kdo déle vydrží. V jednu chvíli jsem řekl své mu protivníkovi: „Za nás tady rozho
Jedné z maminek jsme řekli: „A když náhodou zavolá?“V tu chvíli se na nás všichni obořili. Byli naštvaní: Co jim to povídáme? Proč je tak trápíme? Tak jsme s tím radši šli ven: „Je naživu.“Nechtěli jsme, aby voják mámě zavolal dřív, než je to vhodné; dřív než bude připravená.
duju já. A copak ty? Jak jsi na tom? Taky můžeš rozhodnout, nebo kdo je tam u vás hlavní?“Trošku jsme se přetahovali, kdo je silnější a kdo co může řešit. Ale vyšlo to.
Máte „železné nervy“?
Když je potřeba, něco takového mám. Ale se spaním to není veselé usnu v sedm večer, protože vím, že se ve čtyři stejně vzbudím.
Začínal jste v roce jako dobrovolník. Jak člověka napadne, že by měl de facto soukromě hledat nezvěstné a riskovat život?
Tehdy jsme neměli žádné institu ce, které by se dokázaly zabývat vý měnou zajatců a hledáním nezvěst ných. A tak se toho jako mnohého dalšího v naší zemi chopily dobro volnické organizace.
Patriota jsem založil já. Obracely se na nás matky těch, kteří se ocitli v zajetí na „druhé straně“, nebo mat ky, které vůbec nevěděly, co se s je jich synem stalo.
Naši vyjednavači byli desetkrát lepší než ti, které posílal stát. Jen že my jsme neměli žádný rozpočet, žádnou techniku, všichni jsme pra covali zadarmo… Protože jsem pod nikal a šlo mi to, platil jsme provoz Patriota ze svého. Nakonec jsem svou firmu prodal a všechno finan coval z výtěžku za firmu.
Udělali jsme kus práce. Před le tošním ¡. únorem nám zbývalo všeho všudy sto nezvěstných.
Přišla nová válka. Teď jich máme tisíce.
Vás na tuhle profesionální dráhu někdo speciálně připravoval?
Ne. Nikdo neměl ponětí, jak to správně, profesionálně dělat. Já jsem jen věděl, že výměna musí být zalo žena na důvěře. Musí být čestná.
Sám se dodnes řídím hlavně logi kou. Od začátku jsme hodně věcí dě lali intuitivně. Rozdíl je spíš v tom, že tehdy jsme neměli minohledačky ani speciální pláště, které při práci s těly potřebujete, ani laboratoře na analýzu DNA.
Až po ¡. únoru , po velké ruské invazi, se situace změnila. Já jsem v tu dobu byl ve službách armá dy a výměnou zajatců ani hledáním ztracených jsem se nezabýval. Byl jsem přesvědčený, že moje místo je na frontě. Že mám bojovat. Jenže mě ze zákopů vytáhli do státní služby.
Najednou totiž přibylo obrovské množství nezvěstných a zajatých jak vojáků, tak civilistů. Nejdřív to byli pohraničníci, příslušníci námoř
ní pěchoty, zkrátka všichni, kdo stáli v prvních dnech přímo na přední li nii, na hranici.
Třeba kluci z Hadího ostrova najednou nám zajali lidí. Nikdo moc nevěděl, co dělat, na koho se obracet. My, skupina Patriot, jsme hned státu nabídli rámě. Nejvíc po třebovali někoho, kdo se bude bavit s příbuznými. Kdo jim vysvětlí, co v takové situaci mohou dělat.
POCHOPIT JE NEUMÍM. JSOU TO NEPŘÁTELÉ Máte na „styk s rodiči“za ta léta vypracovaný nějaký „formulář“? Nemyslím v písemné podobě, ale v hlavě.
Jsou různé, neexistuje žádný vzo rec chování, který by se vždy opako val. Potkáváme i rodiny, které Ukra jinu nenávidí za to, že jim odvedla syna do armády a on se už nevrá tí. Pak jsou lidé z vesnic, kteří se ne vždy orientují v tom, co se děje. Ně kteří jsou úplně tiší, uzavření do se be, jiní naopak hlasití. Přijdou a kři čí a křičí, v jejich jednání není nic konstruktivního. „Proč on?! Jak je to možné?“Takové otázky mi dávají.
Ale ať jsou, jací jsou, my jim musí me sdělit, že stát se na ně nevykašlal. Že nejsou se svou tragédií sami. Mám za sebou přes padesát sezení s rodinami. A nespočet telefonátů.
Lidé nám po . únoru sami za čali telefonovat. Vždyť Patriot pro vozoval od roku horkou tele fonní linku. Teď se málem zavařila. První nápor zoufalých příbuzných po . únoru směřoval zase na dob rovolnické organizace. Ale stát už ta ky věděl, co dělat. Ostatně už několik let jsme s bezpečnostními službami Ukrajiny spolupracovali.
Přesto mě překvapilo, jak velký důraz náš stát klade na výměny za jatců a pátrání po nezvěstných. Pro tože po roce to tak nebylo. Jsem za to státním institucím vděčný.
Možná ve státní službě dlouho nevydržím a vrátím se na frontu, ale zatím to funguje. Řídím sedm pátra cích skupin. Pracuji stejně intenziv ně, se stejnými lidmi jako dřív, má me ale oproti dobrovolnické činnos ti jako zaměstnanci státu přece jen pár výhod, například jsme ozbrojeni, máme k dispozici chladicí boxy na těla, při výjezdech s námi jedou py rotechnici.
Teď usiluju o to, aby každá skupi na měla svého stálého pyrotechnika.
A po válce?
Vrátím se k podnikání.
Kdy to podle vás bude?
Nevím, ale vím, že válka skon čí naším vítězstvím. Věřím tomu od chvíle, kdy Rusové ustoupili od Kyjeva. A kdy se svět přidal na naši stranu. Tehdy ¢Rusové£ pochopili, že jsou bez šancí.
Byl jsem u Kyjeva a bral jsem ty slavné Burjaty do zajetí. A taky jsem viděl, jak byla zpočátku vyzbrojena naše teritoriální obrana měli sa mopaly proti tankům. Ale neutekli ze svých stanovišť. Když Rusy hna li, měli takovou radost, že to bylo až dojemné. Teď už má z naší strany všechno jinou úroveň.
Rusové si myslí, že nás zlomí zi mou, že se lidé ohnou, když jim ne poteče voda… Ale Ukrajinci vydr ží všechno. Naše výhoda je, že kdy bychom vyhlásili mobilizaci, budou před komisariáty fronty. V Rusku by ly fronty na hranicích.
Studoval jste na vojenské ško le v Rusku. Umožňuje vám to lé pe pochopit mentalitu Rusa nebo Burjata, který přijede na Ukrajinu dobývat Kyjev?
Ani ne. Hned po absolvování vo jenského učiliště jsem se vrátil na Ukrajinu. A ta jejich mentalita, jak říkáte, zůstala tam. S bývalými spo lužáky od roku nemám žádný kontakt. Nenávidějí mě.
Ale když jste se po roce za býval výměnou zajatců a jednal jste se separatisty z Donbasu, po máhala vám zkušenost ze školy najít s nimi společný jazyk? Byl tam někdo, koho jste byl schopen pochopit?
Ani ne. Byli a jsou to nepřátelé. Rozhovory probíhaly jen proto, že jsme to oni i my potřebovali. Byla to ryze technická jednání.
Stejné je to i dnes. Já mám tohle a ty tohle, vyměníme to… nebo ne?
Snad jeden rozdíl tady je. V ro ce jsme se na druhé straně snažili kontaktovat lidi, které jsme osobně znali. Ale vůbec to nefungo valo. Dnes je vyjednávání pro nás čistě humanitární misí, kterou je třeba plnit.
Já sám jsem ve skutečnosti niko liv muž se železnými nervy, ale dost impulzivní a jsem schopen leckoho někam poslat, takže je pro mě dost složité s těmi lidmi vést rozhovory. Pro mě jsou to nepřátelé. Technicky s nimi mluvit můžu, protože vím, že na úspěchu jednání leckdy závisí lid ský život.
Ukrajina dokonce zřídila mini sterstvo, které se zabývá nezvěst nými, evakuacemi a výměnami ministerstvo pro repatriace ve dené Irinou Vereščukovou. Vaším partnerem by měl být i Meziná rodní červený kříž. Na ten si ale mnozí rodiče nezvěstných a zajat ců stěžují podle nich se Ruska bojí a nedokáže nic vyjednat.
Mezinárodní červený kříž dříve ¢před letoškem, pozn. red.£ praktic ky nefungoval. Ptal jsem se jich proč. Řekli mi, že až teď ¢letos£ Rusko pře padlo Ukrajinu a začala plnohodnot ná válka, takže mohou konat. Dříve prý nebylo jasné, co se přesně děje.
Teď Mezinárodní červený kříž skutečně především s výměna mi pomáhá. Konečně pochopili, že je to válka a oni vyjednávají se zne přátelenými stranami Ruskem a Ukrajinou.
Přišel váš tým už o někoho?
Ze skupiny Patriot zahynulo šest náct lidí. Dvaapadesát z nás bylo zraněno.
Máme i nezvěstného. Hledáme ho. Bojoval, jeho velitel byl zraněn a on ho odmítl opustit a nechat ho tam. Kryl ještě celou skupinu, aby se mohla stáhnout stejně tři její čle nové padli. A ten náš s raněným veli telem jsou buď v zajetí, nebo…
Ukrajinci se neradi vzdávají, a tak spíš volím tahle slova: Hrdi nům sláva.
Nyní pro Patriota pracují už tisí ce dobrovolníků v mnoha nebezpeč ných oblastech Ukrajiny. Někteří se také hlásí do armády. Ale jsou i tací, kteří ten tlak a strach nevydrží a ute
Konečně ta chvíle nastala. Celá naše kancelář brečela. Ta žena nám tak děkovala! I my to potřebujeme. Potřebujeme vědět, jak důležité je vracet rodičům jejich děti, byť někdy v rakvi.
čou nám. Někdo to nezvládne čistě lidsky teď mi dobrovolnice řekla, že na tohle nemá.
Pracovat s příbuznými, kterým se někdo ztratil, je to nejtěžší, co si do kážete představit.
Co vám teď nejvíc chybí?
Laboratoře DNA. Těch je na Ukra jině málo a analýza trvá velmi dlou ho. Díky švýcarskému velvyslanci na Ukrajině se to zlepšuje. Jednou se prostě zeptal: „A co nejvíc potřebuje te?“A já řekl: „Laboratoře na analýzu DNA.“Švýcaři nám je dali.
Potřebovali bychom ještě asi čtyři a pak bude největší problém s iden tifikací vyřešen. Zatím je fronta na analýzu DNA pořád šíleně dlouhá.
Víte, když jsem z Mariupolu do stal najednou přes těl našich, nedokázali jsme je identifikovat. Protistrana nám bohužel nedodala žádnou informaci o totožnosti těch mrtvých. Neřeknou nic. A těla předá vají ve strašném stavu. Takže zbývá analýza DNA.
Navíc některá těla jsou staršího data, takže jistě chápete, jak vypada jí. Občas padlý dostane posmrtně vy znamenání Hrdina Ukrajiny, ale my ještě ani nemáme jistotu, které tělo je to jeho nemáme shodu v DNA. Víme od svědků stoprocentně, že člověk padl, ale tělo nemáme.
Vaše fotografie mezi kříži oble těla světová média, když jste od halil hromadné hroby v osvoboze ném Izjumu. Bylo to to nejhorší, co jste viděl?
Nejdřív jsme našli na sítích video s hroby, ale nevěděli jsme, že to je u Izjumu. Jakmile naši město osvo bodili, jel jsem tam, v okolí se ješ tě bojovalo. Tušil jsem, že tam jsou. Něco nám řekli místní, něco vojáci.
Poslali nás na hřbitov a já jsem si nejdřív těch křížů kousek dál v lese ani nevšiml. Pak koukám na kří žích jsou čísla. „Asi ti, co zahynuli na ulici při bombardování a pohřbi li je, aniž znali jméno a příjmení,“ří kám ostatním. Jenže to byli vojáci. Ti z našich seznamů.
Že v jednom hrobě bude přes dva cet těl? To jsem nevěděl. Chtěl jsme je hlavně rychle sebrat a odvézt. Na konec jsme tam našli ¯ těl. V Buči jich bylo „jen“°. Takže tady je to víc než v Buči. Zanedlouho jsme na šli další hroby v Lymanu…
Nemohl byste si vzpomenout na něco výlučně pozitivního, na nějaký velmi šťastný moment, který mi pomůže pochopit, jak je možné dlouhodobě takovou práci vykonávat?
Na Hadí ostrov. Od začátku jsem věděl, že kluky nám budou držet dlouho. Nevím proč. Ale nechtě li je pustit. Snad kvůli té slavné frá zi „Ruská válečná lodi, jdi do pr**le!“.
Až najednou… Dali nám toho člo věka, kterého jsme chtěli. Byli jsme rádi za jednoho. Když jsem pak tele fonoval jeho mámě, první, co mi řek la, bylo: „Víte, s kým jsem teď mluvi la?“Věděl jsem.
Proč zrovna jeho? Někdo se za něj přimluvil?
Kdepak. Byl z té skupiny nejmlad ší.