Žebráka by odbyl, přesto je ikonou sociální politiky
Před lety vyšla v Británii tzv. Beveridgeova zpráva, která změnila pohled na sociální stát.
Před osmdesáti lety, v listo padu vydala britská vláda dokument nazvaný Sociální pojištění a s tím spojené služby, ale do dnes ho snad každý neformálně nazývá jménem jeho autora. „Beve ridgeova zpráva“přitáhla pozornost britské veřejnost i k sociálním otáz kám a politikům dala do ruky recept na poválečné reformy.
Díky tomu, že představila ucele ný a detailní koncept, nechybí ani jako součást teoretického základu pro studenty národního hospodář ství nebo sociální politiky i v našich končinách.
Se vznikem dokumentu se po jí poměrně bizarní příběh. Nebýt Williama Beveridge s jeho specific kou osobností, velmi pravděpodobně by nic podobného nevzniklo. Beve ridge byl na poli sociální práce ak tivní už od počátku dvacátého sto letí, i přes privilegovaný původ a ti tul z Oxfordu působil v dělnickém východním Londýně a teoreticky se zabýval řešením vysoké nezaměst nanosti.
Později s mladým Winstonem Churchillem pracoval na sociálním pojištění a reformách prosazova ných liberální vládou. Za první svě tové války jako úředník organizoval pracovní síly. Platil za velmi schop ného člověka, což dokazuje fakt, že po válce navzdory mladému věku získal vysoké úřednické místo na ministerstvu výživy.
Úředníkem ale Beveridge nezů stal, začal psát články a naplno se vrátil k akademické dráze. Dlouhá lé ta vedl London School of Economics a později byl děkanem jedné ze sta rých oxfordských fakult.
O jeho chování se přitom z té to doby dochovala řada mimořádně rozporuplných charakteristik. „Ně kterým se zdál moudrý a milý, ji ným panovačný a ješitný. Některým se zdál být člověkem s oslnivým in telektem, pro jiné byl zase nudným. Pro jedny byl nekonečně velkory sý a soucitný, pro druhé drsný a se bestředný až k naprosté necitlivosti,“vyjmenovává autorka jeho životopi su Jose Harrisová. Lze snad konsta tovat, že Beveridge měl talent na dě lání špatného dojmu.
Ačkoli pracoval s ikonami sociali stického hnutí, sám socialistou ne byl, svůj život spojil s Liberální stra nou. Známá levicová intelektuálka Beatrice Webová tvrdila, že Beve ridgeovi vlastně moc nešlo o vylep šování životů obyčejných lidí. Jeden z popisů tvrdí, že „by nedal ani pen ny slepému žebrákovi“.
Problém chudoby a nezaměst nanosti viděl spíš jako ekonomic ký rébus, který je třeba vyřešit, aby společnost a hospodářství fungovaly efektivněji. To ostatně doplňuje Beve ridgeův zájem o eugeniku a „vylep šování“lidstva kontrolou reproduk ce a podobné excentrické zájmy.
Když začala druhá světová válka, státní správa potřebovala schopné lidi, a tak hned „vyluxovala“londýn ské, cambridgeské a oxfordské fakul ty. Mimořádnou práci za války odve dl například ekonom John Maynard Keynes. I Beveridge čekal, až mu za zvoní telefon a bude moci nastou pit na nějakou z úctyhodných pozic britských ministerstev, nejlépe při organizaci válečného hospodářství. Jenže telefon stále nezvonil. Když už Beveridgeovi došla trpělivost, začal ministerstva telefonáty bombardo vat sám a jejich vedení zásoboval ne vyžádanými radami, čímž své pověs ti rozhodně nepomohl.
SE SLZAMI V OČÍCH
Nakonec přece jen úkol dostal, re lativně nedůležitý průzkum týka jící se kvalifikovaných lidí v armá dě. Ministr práce Ernest Bevin, sám prakticky bez formálního vzdělání a s celoživotní nelibostí vůči intelek tuálům, mu nic většího svěřovat ne chtěl. Když jeho vládní kolega Arthur Greenwood přišel s návrhem, aby Beveridge vedl výbor s úkolem zma povat instituty sociální politiky ¥kte rý vznikl spíš jen, aby se neřeklo¦, rád se Beveridge zbavil. I tomu bylo jasné, že o něj není zájem. Když mu jeho novou pozici představili, prý odcházel se slzami v očích.
Nelze však tvrdit, že v sociální po litice nebylo třeba udělat pořádek, i když byla na okraji zájmu. Příspěv ky a dávky byly spravovány v chao tickém a nelogickém systému, na kterém se podílelo sedm různých ministerstev. Beveridgeovi nedělalo problém se džunglí prodrat, ale jen u toho nezůstal, naopak přidával do poručení, co by se mohlo zlepšit. To ale po něm nikdo nechtěl a pod zprá vu výboru se nakonec odmítli po depsat jeho další členové úředníci jmenovaní ministerstvy. Zpráva je tak skutečně celá v podstatě jen jeho dílem. Beveridge z podřadného úko lu udělal boj s „pěti obry“ nouzí, nemocí, nevědomostí, bídou a lho stejností.
OD KOLÉBKY DO HROBU
Když v listopadu vyšla nepříliš čtivá zpráva tiskem, stáli na ni lidé frontu, což mezi vládními publika cemi není běžné. Beveridgeova zprá va, jak se jí hned začalo říkat, vyvola la nadšení. Požadovala totiž všechno, co si lidé přáli systém sociálního zabezpečení, příspěvky v nezaměst nanosti, na kterých se podíleli za městnanci, zaměstnavatelé i stát. Pilíři návrhu byly důstojné důcho dy, bezplatné zdravotnictví i vzdělá ní a příspěvky na děti. Zkrátka péče od „kolébky do hrobu“, jak později ře kl Winston Churchill.
Zároveň ale Beveridge zdůraz ňoval, že sociální stát a výše dávek mají být „záchrannou sítí“, která ne oslabuje chuť k práci. Slib lepší bu doucnosti působil v době válečného utrpení jako dobrá motivace a i ja ko dobrá propaganda. Vždyť britské bombardéry nad nepřátelským úze mím shazovaly mezi bombami i vý tisky zprávy jako důkaz vyspělosti svobodné společnosti. Jeden se prý našel i v Hitlerově bunkru.
Trochu jiná byla reakce politiků. Labouristé zprávu vítali, protože do stali do ruky další argumenty pro so ciální reformy. Winstona Churchilla už ale sociální reformátorství z mlá dí nejspíš opustilo a ke zprávě se sta věl velmi rezervovaně. Obecně si ne přál, aby se vláda zavazovala k po válečnému programu příliš brzy. Beveridgeovi prý preventivně zaká zal vstup do vládních úřadů.
Beveridgeův přínos je i po osmde sáti letech těžké hodnotit. Objevu jí se názory, které jeho vliv bagateli zují, i hlasy, které ho spíše přeceňu jí. Pravda je jako obvykle někde mezi. Zpráva byla katalyzátorem, bez ně hož by cesta k sociálnímu státu by la jistě pomalejší a úpornější. Sám Beveridge ale uznával, že vlastně ne vymyslel nic zbrusu nového, že vět šina institutů sociálního státu už v principu existovala. On ale dodal řád, racionalitu a mnohde navrhl i důstojnou výši příspěvků.
Naučil také nejen Brity přemýš let o sociální politice jako o svébyt ném oboru, což vůbec není málo. Zároveň je třeba přiznat, že sociál ních reformátorů bylo podstatně víc, jen se jim nedostalo tolik pozornos ti, o kterou si Beveridge dokázal říci. Ostatně i pozdější premiér Clement Attlee si prošel podobnou cestou, od sociálního pracovníka ve východním Londýně po státníka, a i jeho labou risté k sociálnímu státu dlouhodobě směřovali.
HLEDÁ SE BEVERIDGE
Britský sociální stát vznikl ve formě velmi podobné Beveridgeovým návr hům, postupně se ale od jeho receptu zase oddaloval, odborníci ho dnes řa dí do liberální skupiny s nižším vli vem státu a nízkými daněmi. Nebo jak uvádí týdeník The Economist má země to nejhorší z obou světů: „Někteří lidé jsou v rámci systému zatěžováni a trpí mezními daňovými sazbami na úrovni Skandinávie za služby poskytované v Jižní Karolíně.“
Skutečně ¤ procent HDP není zrovna málo za základní servis. „Po licie pravděpodobně najde vašeho vraha, ale nebude se snažit najít vaše ukradené kolo. Pokud vás srazí auto, Národní zdravotní služba vám prav děpodobně zachrání život. Pokud však budete potřebovat operaci kýly, můžete čekat rok nebo dva ¥nebo to vzdát a jít do soukromého sektoru¦,“dodává týdeník.
Když jsem četl, že arcibiskup z Canterbury Justin Welby volá po novém Beveridgeovi, myslel jsem si cosi o patetičnosti, ale duchovní ¥a bývalý vrcholový byznysmen¦ má vlastně pravdu. Onen „nový Beve ridge“přece nemusí vymýšlet re voluci, stačí jen do systému pustit trochu racionality a logiky. Zvláš tě v dnešní době, kdy se domácnosti připravují na chudnutí.
Problém chu doby a neza městnanosti viděl spíš jako ekonomický rébus, který je třeba vyřešit, aby společnost a hospodářství fungovaly efektivněji.