„Misionářské“zaujetí Západu
Snahy o společné projevení postoje k pronásledování LGBTQ+ komunity v Kataru rychle skončily.
Anglická fotbalová repre zentace v pondělí na mis trovství světa smetla Írán : . Význam utkání ale nespočíval jenom v dění na hřišti. Velkou pozornost západ ních médií vyvolal záměr sedmi ev ropských týmů Anglie, Wales, Dán sko, Nizozemsko, Belgie, Německo, Švýcarsko hrát na šampionátu v Ka taru pod vedením kapitánů s duho vou páskou s nápisem One Love na znamení solidarity s místní LGBTQ+ komunitou. Sex mezi lidmi stejného pohlaví je totiž v Kataru trestný.
FIFA ale pohrozila, že takovou „vý stroj“bude trestat žlutou kartou, a ev ropské týmy proto od plánu upustily. Anglický kapitán Harry Kane utkání odehrál s „předpisovou“páskou.
Íránští fotbalisté oproti tomu poli ticky vystoupili. Velmi ostentativním způsobem před zápasem nezpívali státní hymnu, jejíž text oslavuje is lámskou republiku a její zakladatele chápe se to jako výraz podpory silné mu protestnímu hnutí v jejich vlas ti podobným způsobem se nedávno zachovali íránští volejbalisté.
Někteří členové týmu včetně ka pitána podporu účastníkům demon strací explicitně vyjádřili. Část muž stva přitom hraje za íránské kluby, po návratu jim může hrozit perzekuce.
FOTBAL NEPŘÍTEL AJATOLLÁHŮ
Je to zajímavé srovnání ne snad ve smyslu bezpáteřní Evropané versus odvážní Íránci. Rozdílná je i povaha těch protestů plánovaného evrop ského a uskutečněného íránského. Ten druhý může mít okamžitý a vel ký dosah.
Fotbal je v Íránu velice populární, reprezentace hraje před statisícovými návštěvami. Vztah režimu k fotbalu je zároveň krajně podezíravý přehled ně to popisuje britský publicista čás tečně perského původu David Patri karakos v textu pro server UnHerd. Na fotbalových zápasech se masově shromažďují lidé z jiného než nábo ženského důvodu, aby tam vyjadřova li jinou než náboženskou identitu.
Svým odporem proti islamistic kému režimu není současná íránská reprezentace v tamním fotbalovém světě nijak ojedinělá. Podporu pro testujícím vyjádřili i někteří slavní hráči minulosti, dvě íránské fotbalové hvězdy patřily v osmdesátých letech k vedení ilegální opoziční organizace, jiný fotbalista byl kvůli tomu mučen a popraven.
Fotbalovou dimenzi má i otázka postavení žen v íránské společnosti, která je v centru současné protestní vlny. Ženy v Íránu na fotbal nesmějí, vysvětluje se to zájmem je „ochránit“před možným obtěžováním či uráž kami v davu. Mnohé z nich ale fandí a zkoušejí se na stadion dostat, tře ba v roce ¯°± bylo pětatřicet fany nek zatčeno, když se snažily pronik nout do ochozů a sledovat teherán ské derby.
O Íránkách milujících fotbal, kte rý jim režim zakazuje sledovat, v ro ce ¯¯ natočil v současnosti vězně ný režisér Džafar Panahí mezinárod ně úspěšný film Ofsajd.
Íránští fotbalisté se odhodlali k ris kantnímu kroku představitelé reži mu už dřív požadovali, aby sportovci, kteří před zápasem nezpívají hymnu, neměli možnost reprezentovat, kte rý ale může mít i jinou než symbolic kou váhu. Může v nějaké míře ovliv nit situaci doma, dodat protestujícím energii, třeba i někoho postrčit, aby se přidal. Je to gesto lidí, jejichž názor má u široké veřejnosti váhu.
Západoevropské týmy neriskova ly vězení, jenom žlutou kartu, dalo by se říct. Jenomže pro tým, který při jel na nějaký turnaj, dlouho se na něj připravoval, pro některé jeho členy to představuje vrchol kariéry, může žlu tá karta pro kapitána zvlášť opakova ná představovat docela velkou kom plikaci. Volili mezi vyjádřením posto je a šancí uspět.
Svůj postoj ale vyjádřili už mnoho krát a jistě v tom budou pokračovat v rámci kampaní, kterou jsou v evrop ském fotbalovém světě časté, v odpo vědích na otázky médií a podobně. Je to postoj, na němž v jejich zemích existuje výrazná většinová shoda ve společnosti i v politice.
Samozřejmě se ale dá namítnout, že vyjádřit takový postoj v Kataru může mít jinou váhu. Přinejmen ším to mohlo povzbudit ty místní li di, jimž kvůli jejich sexuální orientaci hrozí perzekuce.
ZÁPAD A JEHO SOFT POWER
Šampionát se v Kataru hrát neměl z mnoha důvodů na stavbách sta dionů pracovali zahraniční dělníci v podmínkách blízkých otrocké práci a mnoho jich tam zemřelo, v přiděle ní šampionátu zřejmě hrála roli ko rupce, aby se v Kataru vůbec hrát da lo, muselo se mistrovství přesunout na absurdní předvánoční termín, lid skoprávní situace v zemi není dobrá.
Pro současného Evropana či „Zá paďana“je nepřijatelná představa, že by měl někdo být postihován záko nem za to, že žije jako LGBTQ+ člo věk. Turnaj, který se v Kataru hra je, se ale jmenuje mistrovství světa. A nějaká globální shoda na téhle věci, bohužel, neexistuje. Zemí, v nichž je homosexuální chování nezákonné, je skoro sedmdesát. Šampionátu v Ka taru se účastní reprezentace osmi z nich Saúdská Arábie, Tunisko, Ma roko, Senegal, Ghana, Kamerun, Írán, Katar.
Katar není zdaleka první země s mírně řečeno spornou úrovní lid ských práv, která pořádá významnou mezinárodní sportovní akci. Minulé mistrovství světa ve fotbale se konalo v Rusku. Některá utkání loňského fot balového Eura třeba čtvrtfinále Čes koDánsko se hrála v ázerbájdžán ském Baku, což také není zrovna lid skoprávní idyla. Čína v tomto století uspořádala dvě olympiády.
Na to, aby Západ ve světě sportu i světě vůbec prosadil svoje chápání lidských práv, nemá sílu a hned tak se to nezmění. Nakonec i ten Katar velice významný exportér kapalného plynu dnes Evropa potřebuje víc, než Katar potřebuje ji.
A nejde jenom o mocenskou nebo ekonomickou dominanci, ne dost sil ná je i tzv. soft power dnešního Zápa du. Jistě, stamiliony lidí po celém svě tě sledují evropské fotbalové soutěže a znají hvězdy evropských klubů. Ne dá se ale říct, že by to mělo nějaký vel ký vliv na to, jak vnímají lidskoprávní otázky.
Lidé na Západě často trpí před stavou, že nakonec každý na světě v hloubi duše chce být jako oni. Ne jenom žít ve stejných materiálních podmínkách, ve stejném bezpečí, ale také řídit se stejnými hodnotami, mít stejný životní styl. Je to však mylné přesvědčení, které může vést ke sku tečně tragickým chybám.
Dnes se často mluví o dědictví ko lonialismu, který do mnoha zemí při nesl útlak a násilí. Měl ale také svou „misionářskou“stránku, byl popiso ván jako přinášení světla civilizace do končin, kde se žije ve tmě, kde panu jí barbarské zvyky, které je třeba na hradit osvícenými a poučenými zvyk lostmi evropskými.
Tohle „misionářské“zaujetí čás ti západních elit zůstalo. Nemusí to nutně být špatně, vést ke špatným výsledkům, nakonec ani ta koloniál ní Evropa se nedopouštěla pouze a je nom zločinů a vykořisťování. Nechci tu obhajovat cynickou reál politiku, která na žádná lidská práva nehledí. Pokud ale chceme někoho přesvědčo vat ne donutit ho k něčemu silou , je dobré vědět, jestli se mu vůbec chce nás poslouchat. Jinak se může snad no stát, že těm ideálům, které chceme šířit, spíš uškodíme.
Lidé na Západě často trpí představou, že nakonec každý na světě v hloubi duše chce být jako oni. Nejenom žít ve stejných materiálních podmínkách, ve stejném bezpečí, ale také řídit se stejnými hodnotami, mít stejný životní styl.