Boj proti satanovi a historická odpovědnost cara Vladimira
Když Rusové vpadli na Ukrajinu, začala válka, kterou Moskva v tu dobu již dlouhé měsíce odmí tala. Ostatně, činí tak do dnes. Samozřejmě, že neodmítala válku jako aktivitu chtěla ji a roz poutala ji odmítala pouze použití slova válka. Místo toho stále tvrdí cosi o „speciální vojenské operaci“. Slaví s tím však ještě méně úspěchů, než kolik se jich na ukrajinských bo jištích podařilo získat ruským ozbro jeným silám. Proč se v Kremlu, který jen máločemu věnuje takové úsilí jako glorifikaci války, jim tolik drahé mu termínu vyhýbali?
Důvodů může být vícero, ale prav děpodobně šlo o snahu podob ně jako v roce , kdy Rusové na Ukrajinu zaútočili poprvé vyvolat zdání, že se děje něco jiného než to, co je zcela zřejmé. Proč? Od konce II. světové války světové společenství, jehož privilegovaným členem Rus ko z titulu nástupce SSSR je, věno valo mimořádnou péči snaze válkám jakožto, řečeno s Clausewitzem, „po kračování politiky jinými prostřed ky“zabránit.
Rusko se však do války pustilo a náhle zjistilo, že se mu ji nedaří vést. Co bude s válkou dál? Ne z hle diska jejího vojenského průběhu tam je třeba nechat prostor vojákům a vojenským analytikům ale právě z hlediska dimenze politické? Jakým politickým „prostředkem“se zpacka ná „specoperace“/válka může stát?
Začněme tím, že připomeneme, že v Kremlu nepochybovali, že vše půjde hladce a za pár dní bude hoto vo. Dříve, než se ostatní vzpamatu jí, prosadí Moskva silou zbraní no vou realitu a světu nezbude nic jiné ho, než ji akceptovat. Propagandista Petr Akopov k tomu pro agenturu RIA Novosti dokonce už napsal text. Když se ukázalo, že věci nejdou po dle plánu, byl z webu stažen, ale digi tální stopa zůstala zachována. Když dnes na příslušný odkaz kliknete, objeví se oznámení „chyba “s rá doby ironickým upozorněním „zdali pak víte, že roku př. n. l. skončila Peloponéská válka?“.
Zajímavé na tom je, že Pelopo néská válka je díky způsobu, kte rým o ní pojednal antický historik Thúkydidés, dodnes v učebnicích mezinárodních vztahů uváděna ja ko ilustrativní příklad klasického souboje o moc, v němž se jeden ak tér Sparta rozhodl zabránit hrozí cí hegemonii jiného aktéra Athény. Moskva pro vpád na Ukrajinu přiná ší stále nová zdůvodnění a najdeme mezi nimi i tvrzení, u nichž by odkaz na Peloponéskou válku dával smysl. Akopov ovšem původně soustředil svoji pozornost na něco jiného.
„PUTINOVA HISTORICKÁ ODPOVĚDNOST“
„Před našima očima se rodí no vý svět. Ruská vojenská operace na Ukrajině zahájila novou éru vývoje systému mezinárodních vztahů a to hned ve třech rozměrech. A sa mozřejmě ve čtvrtém, vnitřním. Do ma začíná nové období jak v ideolo gii, tak v samotném modelu našeho socioekonomického systému…“
Podle Akopova Rusko hodlá obno vit svou historickou jednotu. Návra tem původně ruských území se měly zacelit rány způsobené „tragédií ro ku ¢¢“, tedy rozpadem SSSR. Ru sové a Ukrajinci, teď rozděleni pří slušností k jedné či druhé armádě, se sice ocitli ve stavu „občanské vál ky“, ale ta bude rychle vyřešena. Tím skončí režim, který v zájmu Západu přetvářel Ukrajinu do podoby an tiRuska. Rusko teď „shromažďuje ruský svět, všechen ruský lid Vel korusy, Bělorusy a Malorusy“, cokoli jiného by bylo neodpustitelnou zra dou předků.
„Vladimir Putin převzal bez kap ky nadsázky historickou odpověd nost, když se rozhodl neponechat řešení ukrajinské otázky budoucím generacím. Ostatně nutnost jeho ře šení by pro Rusko vždy zůstala hlav ním problémem ze dvou klíčových důvodů.“Otázka národní bezpečnos ti a přetvoření Ukrajiny do podoby předsunuté základny Západu, uvedl Akopov, je až druhotná.
Prvním důvodem bylo odstraně ní „komplexu národního ponížení, kdy ruský dům nejprve ztratil část svých základů Kyjev a následně byl nucen smířit se s existencí dvou stá tů a dvou národů“… Hrozilo, že se Ukrajinci pod vlivem Západu bu dou stále více vzdalovat od Ruska a od Rusů a obrat zpět k Rusku by byl s každou dekádou těžší a těžší. Pokud by Západ upevnil plnou geo politickou a vojenskou kontrolu nad Ukrajinou, stal by se její návrat zcela nemožný muselo by se o ni bojovat s celým atlantickým blokem. „Prob lém je však vyřešen. Ukrajina se vrá tila do Ruska,“uzavřel Akopov.
ZA CO PRÝ RUSOVÉ BOJUJÍ
Co na to říct? Nabízí se populární „no tak určitě…“, ale válka, ve které již zahynuly tisíce lidí a miliony by ly donuceny opustit své domovy, se nedá jen tak odbýt. Ponechme stra nou i zjevný fakt, že Putin jako ni kdo před ním přispěl k urychlení vývoje Ukrajinců do formy sebevě domého a samostatného politické ho národa, i to, že tolik nenáviděná aliance, o které ještě v roce ¢ pre zident Macron prohlásil, že zažívá „mozkovou smrt“, je dnes viditelně velice životaschopným organismem. Podívejme se místo toho na válku ja ko takovou.
Z hlediska výzkumu mezinárod ních vztahů existuje řada kritérií, po dle kterých je možné války definovat a kategorizovat. Mezi nejčastějšími důvody vzniku válek jsou uváděny chamtivost, bezpečnostní hrozby ne boli strach a pak tzv. války „ze zása dy“, které rovněž bývají označova né jako války „ideologické“. Často se ukazuje, že jedna a ta samá válka má vícero důvodů, které ten, kdo ji roz poutal, používá podle toho, ke komu promlouvá.
Například nacistické tažení na východ bylo zdůvodňováno jak po třebou získat tzv. životní prostor a zdroje, jichž se Německu nedostá valo, strachem z možného překva pivého útoku, ale zejména pak po třebou kulturněcivilizačního, tedy ideologického, boje proti židobolše vismu. V souvislosti s ruským vpá dem na Ukrajinu zatím jediný dů vod, který Kreml vehementně ne prosazuje do mediálního prostoru, je první zmíněný chamtivost.
V jistém ohledu je paradoxní, že toto zdůvodnění pro mnohé zce la racionální, a proto tolik poptá vané se nejčastěji objevovalo na Západě. Na východní Ukrajině prý jsou obrovská ložiska zemního ply nu a Rusko nechtělo, aby padla do rukou EU či USA. Otázka bezpeč nostní byla Ruskem mnohokrát zdůrazňována na podzim loňské ho roku a USA i NATO daly mno hokrát najevo, že o bezpečnostní problematice, zejména pak o jejích vojenskotechnických aspektech, jsou připraveny jednat. Požadavek na deeskalaci v podobě stažení as poň části ruských vojsk od ukrajin ských hranic však Moskva vytrvale odmítala.
Když ruská vojska překročila ukrajinské hranice, Putin v obecné rovině sice hovořil o vojenskostra tegických důvodech, ale rozhodují cí díl jeho rétoriky směřoval do sfé ry politické, respektive ideologické. V Kyjevě je údajně stále u moci re žim, který vzešel z neústavního pře vratu vyvolaného Západem na což Rusko původně reagovalo anexí Kry mu a rozpoutáním války na výcho dě území, který již osm let prová dí genocidu na Ukrajině žijících Ru sů v tzv. republikách Donbasu. Před začátkem ruského vpádu se tento
Tak, jako se svého času naši komunisté jezdili do Moskvy učit, jak zakroutit buržoazii krkem, budou to někteří bojovníci za „normální“svět dělat zase.
režim údajně stal nacisticko nar komanským, a proto byla hlavním deklarovaným cílem tažení denaci fikace a druhotným demilitarizace Ukrajiny.
BOJ SE SATANEM A HLASOVÁNÍ NOHAMA
Ruská armáda však selhala, vítěz ství se nekonalo a ve snaze udržet domácí morálku se z Ruska zača la linout stále bizarnější a nesmy slnější obvinění Kyjeva a vysvětle ní, proč se zatím nedaří tak, jak bylo naplánováno. Zatím jsou tyto tirády ještě vždy uzavírány ujištěním, že všechny úkoly „specoperace“budou bezvýhradně splněny. V ruském mediálním a politickém prostoru se z války na Ukrajině stal učebnico vý příklad konfliktu mezi absolut ním dobrem a zlem. Není divu, že Kremlu v těžkých chvílích přišla na pomoc i ruská pravoslavná církev, která rovnou prohlásila, že na Ukra jině probíhá „boj se satanem“.
Jakkoli takové vysvětlení našim uším zní bizarně, stojí za to se u něj zastavit a věnovat mu pozornost. Zejména proto, že právě s touto for mou zdůvodnění vojenského kon fliktu v Evropě máme bohaté a tra gické zkušenosti. Válka absolutního dobra se zlem představuje nejčistší formu ideologicky motivovaného či zdůvodněného konfliktu.
Takovými byly například tzv. ná boženské války, v nichž se s pouka zem na šíření pravé víry umožňo valo a někdy vyžadovalo nejen válčit ¢se všemi dobře známými ne gativními dopady v podobě zabíjení, loupení a znásilňování£, ale případ ně nepřítele, zbaveného lidských vlastností nejčastěji tím, že byl pro hlášen za heretika, zcela anihilovat. Bolševici k témuž účelu vytvořili třídní nepřátele, nacisté pak katego rii podlidí.
I když se v Rusku „díky“pravo slavné církvi mluví o boji se sata nem, není pravděpodobné, že by chom byli prohlášeni za heretiky. Jelikož jsou špičky putinského re žimu nesmírně bohaté, a toto bo hatství bylo a je okázale dáváno na odiv, nebudou asi do oběhu vráceni třídní nepřátelé. S kategorií podlidí by se však pracovat dalo. V Rusku existuje dlouhá tradice odsuzová ní Západu za „dekadenci“. Zatím co Rusko údajně stojí pevně na nohou, Západ byl, je a bude úpad kový, a proto odsouzen k záhubě a rozpadu.
Ponechme stranou, že jedinou světovou velmocí, která se ve ¨©. sto letí rozpadla a to hned dvakrát bylo Rusko, respektive SSSR. Po nechme stranou i zjevný fakt, že za tím žádná moderní podoba ruského státu a společnosti nebyla natolik atraktivní, aby dokázala dlouhodobě ¢tedy více než např. dvě dekády£ při tahovat opravdu významný segment evropské či světové populace.
Lenin údajně tvrdil, že lidé jsou nejupřímnější tehdy, když mají možnost „hlasovat nohama“. Nej spíš proto Sověti v zásadě znemož nili cestovat do zahraničí, hrani ce uzavřeli a opevnili a pro jistotu omezili i svobodu pohybu uvnitř země. Otevřené hranice, přes kte ré až dosud mohl z Ruska v zása dě kdokoliv odejít včetně deseti tisíce kritiků režimu v otevřeném globalizovaném světě až dosud fun govaly jako „pojistný ventil“. Kdo se v Rusku necítil dobře, mohl odejít. S výjimkou Rusů, kteří po rozpadu SSSR „uvázli“v některé z bývalých svazových republik, se však do Puti nova Ruska v opačném směru žád né davy nevalily. Z Estonska, Lo tyšska a Litvy, jimž se podařilo za kotvit v NATO a EU, se do Ruska nevrátil v podstatě nikdo…
DUMA „ZAFIXUJE“TRADIČNÍ HODNOTY
Za morální úpadek začal Putin ká rat Západ nejpozději od podzimu roku ¨©«, kdy se v projevu prone seném na desátém jednání Valdaj ského klubu obšírně věnoval tradič ním ruským hodnotám, které stavěl do kontrastu se Západem, jenž ztra til „kontakt se svými křesťanskými kořeny“. Hlavním cílem jeho kriti ky byla „politická korektnost“a gen derové otázky, které prý prohlubu jí morální krizi a vedou země k de gradaci…
Vzhledem k tomu, že se v úno ru ¨© začaly psát první kapito ly ruské agrese vůči Ukrajině, ocit ly se Putinovy „etické a právní“vý pady proti Západu v oblasti rodinné politiky, v otázkách emancipace,
V ruském me diálním a poli tickém prosto ru se z války na Ukrajině stal učebnicový pří klad konfliktu mezi absolut ním dobrem a zlem. Není divu, že Kremlu v těžkých chví lích přišla na pomoc i ruská pravoslavná cír kev, která rov nou prohlásila, že na Ukrajině probíhá „boj se satanem“.
údajného preferování příslušníků LGBTQ+ komunity či tolerování pe dofilie mimo hlavní proud pozor nosti. V Evropě však u řady předsta vitelů „konzervativních“a „národ ních“sil poměrně silně a úspěšně rezonovaly. V Rusku samotném se „tradiční hodnoty“po celou tu do bu nikdy zcela nevytratily a dnes se opět derou na povrch, a to minimál ně ze dvou důvodů.
Zaprvé je Rusko třeba zásadně vymezit v opozici proti „dekadent nímu“Západu a zadruhé je na něco třeba svést tragický výkon ruských ozbrojených sil a zanedlouho prav děpodobně ještě tragičtější výkon ruského hospodářství… Uvidíme, zda přijdou ke slovu i tradiční so větská obvinění ze zrady, zbabělosti a sabotáže, ale tvrzení, že Rusko ne uspělo proto, že Rusové samozřej mě až na prezidenta, kterého si vši chni pamatují svlečeného do půli tě la či nořícího se do vody skrze díru vysekanou v ledu prostě již nejsou tak otužilí fyzicky i morálně ja ko jejich předci. Vždyť ruské děti, jak před nedávnem znechuceně konsta toval Putin, znají lépe Batmana než ruské bohatýry.
Náprava je však již na obzoru, ne boť v Dumě leží návrh zákona, jímž mají být tradiční hodnoty posíleny a uchovány navždy. V říjnu prošel v Dumě v prvním čtení jednohlas ně návrh zákona „O boji s LGBT pro pagandou“, v němž je explicitně kon statováno, že se jedná o opatření na mířené „proti západním hodnotám, které jsou Rusku cizí“. Z diskusí vy plynulo, že minimálně část ruských zákonodárců za jednu z našich „hod not“považuje pedofilii.
Zdá se, že se ruské elity, které před pár lety úspěšně většinu spo lečnosti infikovaly tzv. „vítězným šílenstvím“ exaltovanými připo mínkami tzv. Velké vlastenecké vál ky a Velkého vítězství z roku , jejichž symbolem se stala černo oranžová svatojiřská stužka se teď rozhodly vsadit na intenzivní nená vist vůči Západu, kterou chtějí rozní tit poukazem na naši „morální zvrh lost“. Je téměř vyloučeno, aby doma nebyly úspěšné.
V Moskvě si však jistě všim li, kolik Evropanů svatojiřskou stu hu dosud hrdě nosí ¢viděli jsme ji i u účastníků nedávného pochodu na Kavčí hory£, a mohou si být jisti, že těch, kteří odmítají duhovou vlaj ku, je nesrovnatelně více. Je téměř jisté, že se tento potenciál v Kremlu pokusí podchytit a zneužít. Fyzická válka proti Západu, která ztroskotala v ukrajinských stepích, bude pokra čovat v podobě ideologického kon fliktu, který má v našem otevřeném a pluralitním veřejném a mediálním prostoru potenciál napáchat strašli vé škody.
Tak, jako se svého času naši ko munisté jezdili do Moskvy učit, jak zakroutit buržoazii krkem, budou to někteří bojovníci za „normální“svět dělat zase. V době, kdy je vše dostup né online, ani nikam nebudou mu set jezdit a mnozí ani nebudou tušit, kdo je jejich spojencem.