Lepidlem proti klimatické krizi
Aktivistické útoky na kulturu se míjejí s cílovou skupinou a jsou jako střelba do vlastní nohy.
Připoutat se někam na protest proti něčemu, to má dlouhou a zavedenou tradici. Pokud chce někdo pokácet strom a vy s tím nesouhlasíte, je to snadné – stačí najít řetěz a přikurtovat se k němu. Podotkněme, že celé to nějak nepochopil Václav Klaus, když se chtěl poutat proti postavení Kaplického knihovny, ale berme to jako další pokus o originalitu za každou cenu.
Jedenadvacáté století už ale nic tak primitivního jako řetěz nepotřebuje, protože lepidlo je daleko sofistikovanější, ač je zajisté, kvůli jednorázovému použití, o dost méně ekologické. Ale to už je detail, který zřejmě ekologické aktivisty netrápí. Asi k nejšprýmovnějšímu přilepení zatím došlo 23. listopadu v Hamburku, kde dva mladí lidé přistoupili před příchodem orchestru k dirigentskému pultíku s proslovem směrovaným ke skutečnosti, že stejně jako existuje jediný houslový koncert od Beethovena, máme jen jedinou planetu, kterou je potřeba chránit. A přilepili se. K zábradlíčku za dirigentem.
A tady začíná komedie, protože ekologický aktivista logicky nepotřebuje znát, jak se staví pódium. Netuší, že je na něm jen máloco připevněno napevno. Takže když přišel kdosi z pořadatelů a vysadil zábradlí vysoko do vzduchu, byli by stáli jako zařezaní, kdyby je promptně – a za bouřlivého aplausu publika – neodvedli do zákulisí husím pochodem s rukama i zábradlím zvednutými nad hlavu.
Tam vznikla naprosto úžasná fotografie, která má potenciál stát se ikonickou. Dokonale totiž vystihuje dnešní dobu, tedy alespoň jednu z jejích četných fazet. Jakýmsi bizarním způsobem se stává podivnou parafrází na obraz Granta Wooda Americká gotika – namísto vidlí zábradlí, namísto přísnosti údiv. Kdyby tu fotografii vystavili v galerii, sám bych se přistihl při pokušení jít ji polít na protest kečupem. Tak je dobrá.
Ale humor stranou – co se to děje? Proč je cílem některých ekoaktivistů kultura? Kde se koncept vzal a kam směřuje? Nedá se snad předpokládat, že lidé chodící do galerií či navštěvující koncerty vážné hudby patří k malému procentu populace, jež je schopna ocenit krásu přírodní i uměleckou? Vždyť umění samo vychovává své konzumenty k citlivosti. Dokonce si představuji, že právě tito lidé by mohli patřit k těm nejzodpovědnějším obyvatelům planety a minimálně alespoň odpad by třídit mohli. Proč tedy ekoaktivisté útočí na kulturu? Proč se snaží probouzet již probuzené bližní?
Jistě se najdou tací, kteří ceny, za něž se umělecká díla prodávají, považují za amorální. Nicméně obrazy v galerii nevisí pro svou finanční hodnotu, ale pro ty, kteří se chtěs jí přijít poklonit jejich kráse (na finanční situaci návštěvníků nezáleží – dokud mají na lístek). Útočit na kulturu, která zajímá civilizovanější menšinu obyvatel planety Země, je proto dvojsečné (pokud to rovnou není střílení do vlastní nohy). Protestující vždy budou nutně za barbary, i když by s nimi návštěvníci galerií v základních otázkách asi souzněli daleko více než kdokoli, koho v nich nepotkáte.
NESPRÁVNÁ CÍLOVKA
Podobné činy ale budou mít za následek pouze odmítání ekoaktivismu lidmi, kterým klima nemusí být lhostejné. Asi se nestane, že by milovník Goyi pobouřený mladou dvojicí, která se 5. listopadu v muzeu Prado přilepila k rámům obrazů slavného malíře, přestal třídit odpad. Určitě ani nepůjde a neodpojí si v autě katalyzátor – ale stejně se zdá, že tito ekologičtí aktivisté prostě špatně určili cílovou skupinu.
Útočí lidé, kterým není všechno jedno. A cílem útoků jsou ti, kteří jsou na tom podle všeho stejně. Cílem by správně měla být šedá konzumní masa, která dnes dělá všechno pro to, aby „nebyla ovce“, která nevěří médiím, zdravý životní styl považuje za sprosté slovní spojení a při pochodu na prolhanou Českou televizi klidně napadne ty, kteří ní nesouhlasí. A nevěří ničemu, co se neodehraje před jejich vlastníma očima. Jaképak ekologické katastrofy? Jakýpak požár lesa? Covid, válka, vraždění orangutanů? Nic z toho přece neexistuje!
A tady je ta hlavní potíž – ti, kterým je klima ukradené, jsou ekologickým aktivistům svou psýché naprosto vzdáleni. Dokonce hádám, že slušný aktivista si ani neumí představit jakoukoli konfrontaci s „takovými“lidmi. A pakliže mají obrazotvornost vyvinutou natolik, že si střet představit umí, musí jim být jasné, že by se se zlou potázali.
Jen málokdo je totiž Greta Thunbergová, která by se jako Johanka z Arcu dokázala postavit sama celému Václaváku podporovatelů Vladimira Putina. A nebylo by k tomu věru potřeba mnoho. Vždyť by stačilo Gretě svěřit, že se na náměstí sešli v jednom příznivci jak Ruska, tak populárního českého způsobu získávání tepla – briket vyrobených z PET lahví plněných pilinami a vyjetým olejem.
CO MÁ AKTIVISTA DĚLAT?
Žijeme ve složité době, a složité to proto mají i ekoaktivisté. Jednoduše se připoutat k něčemu, co chci vlastním tělem ochránit, bylo jasné a nekomplikované gesto se vznešeným poselstvím. Jenže co si má aktivista počít dnes? Ke klimatické změně se přilepit nedá, původců je tolik a málokdy jsou zrovna v dosahu. Jedná se totiž – a je to k vzteku – o krizi globální. Strom k připoutání musel vždycky být v dojezdové vzdálenosti. Ale ukažte prstem na zvedače průměrné teploty planety!
Evropa toho v boji s klimatickou krizí dělá v současné chvíli (minulost nechme radši stranou) asi nejvíc na světě. Evropský establishment, který platí napadané galerie a filharmonie, přece také přijal Green Deal (a tím se objektivně, avšak uvědoměle také střelil do vlastní nohy)! Pokud by měly být protesty co k čemu, byly by zapotřebí v Číně a dalších asijských zemích, a to proti těžkému průmyslu a těžbě či v Indii a Africe za snížení populace krav.
To všechno jsou ale pro obyčejného aktivistu příliš velké a nedosažitelné cíle, a to jak kvůli hrozící úhoně, tak kvůli zvyšování uhlíkové stopy. Jít ale potřísnit obraz nebo se přilepit k zábradlíčku je o dost snazší. Kečup a olej se dají z ochranného skla omýt a zábradlí snadno vysadit. Lepidlo rozpustíme ředidlem. Z tak sametových protestů krev na žádné straně nepoteče. Z takových protestů zůstane za nějaký čas nejspíš jen vzpomínka na promrhaný čas a závan vteřinového lepidla.
Podobné činy ale budou mít za následek pouze odmítání ekoaktivismu lidmi, kterým klima nemusí být lhostejné.