Potíží“je pět let

Původci: komunistická strana a Si. Odpor je ale riskantní.

existuje žádná síla, která by měla potenciál jeho režim zpochybnit.

Dříve v komunistické straně existovaly frakce, které spolu navzájem soupeřily a mohly představovat určitou protiváhu skupině lidí, která byla zrovna u vlády. Ale první, co po nástupu k moci Si Ťin-pching udělal, bylo, že veškeré potenciální konkurenty z jiných frakcí zlikvidoval. Záminkou mu byly protikorupční kampaně, které mimochodem byly mezi čínskou veřejností poměrně populární, protože korupce je v Číně vnímaná jako velký problém.

Svou moc Si Ťin-pching potvrdil letos na podzim, kdy obhájil bezprecedentní třetí funkční období na postu generálního tajemníka komunistické strany a zajistil si tak možnost doživotní vlády a moci, která snese srovnání snad jen s Mao Ce-tungem. Je velmi těžko představitelné, že by nyní byla jeho pozice ohrožená.

NÁZNAK SYMPATIÍ S UJGURY V čem jsou tedy tyto protesty jiné, významnější, přelomové?

Tyto protesty do určité míry připomínají rok 1989, kdy zejména studenti, ale s nimi pak i široké vrstvy veřejnosti, vyjadřovali nespokojenost se stranickou politikou. Spouštěčem byla smrt tehdejšího generálního tajemníka strany Chu Jao-panga, kterého studenti považovali za svého podporovatele, a proto byl později odstraněn z moci.

Tehdy vláda na tyto protesty nebyla připravená a musela je řešit armáda, což vyvrcholilo při masakru na náměstí Nebeského klidu.

Nyní jsou ale represivní složky lépe vybavené – technologicky i metodologicky – a měly například šanci si potlačování veřejných nepokojů procvičit v Sin-ťiangu.

Současná situace tak do jisté míry může připomínat zmíněné protesty před více než třiceti lety, ostatně někteří protestující používají hesla odkazující právě na tehdejší události. Zároveň teď zemřel Ťiang Ce-min (předevčírem, pozn. red.), stranický vůdce, který byl také vnímaný jako součást do jisté míry liberálnějšího křídla komunistické strany. Dnešní vláda ale nenechá protesty zajít takhle daleko, má mnohem lepší předpoklady k jejich potlačení.

Nicméně velmi zajímavým rysem těch demonstrací je to, že začaly v Sin-ťiangu, tedy v autonomní oblasti, kde čínská vláda provádí genocidu na Ujgurech a dalších turkických obyvatelích.

Tam je represe násobně vyšší než v jiných částech Číny a čínská vláda se tam snaží udržovat napětí mezi etnickými Číňany a turkickým obyvatelstvem. Ti se ale protestů účastnili společně a je vidět, že etničtí Číňané k nim cítí jistou solidaritu.

Ale například i v Šanghaji někteří protestující volali po svobodě Sin-ťiangu a vyjadřovali Ujgurům podporu. To je velmi důležité, protože se ukazuje, že čínský narativ, který dělá ze všech Ujgurů teroristy, možná přestává fungovat.

Co současné nepokoje znamenají v širším kontextu mnohaleté vlády Si Ťin-pchinga?

Čínská vláda může proti protestujícím uplatnit například obvinění z vyhledávání sporů a působení potíží, což se uplatňuje dost arbitrárně proti komukoli, kdo se režimu znelíbí, a u čehož je trestní sazba do pěti let vězení.

Si Ťin-pching nepřipouští žádné vyjádření nesouhlasu se svou vládou. Jakákoli kritika strany nebo jeho osoby je nevídaná. Proto média po celém světě tak moc řešila jediného protestujícího, který v Pekingu během 20. sjezdu strany letos na podzim volal po odstoupení Si Ťin-pchinga navzdory obrovskému nebezpečí, kterému vystavoval sám sebe i své blízké.

Takové věci se v Číně jednoduše nedějí. To, že teď jsou po celé Číně tisíce protestujících, kteří volají po odstoupení Si Ťin-pchinga, jen svědčí o tom, jak moc jsou lidé v Číně frustrovaní represivní politikou vlády.

Začal kdysi důkladným studiem jedné jediné, byť dobře zvolené knihy – Bible. Aby ji lépe pochopil, přibral časem ke studiu i ostatní náboženství a kultury starověkého světa. Jakmile do nich pronikl, rozhovořily se mu všechny tyto texty mezi sebou. Naučil se dát ten mnohohlasý chór textů do služeb porozumění nejlepšímu z nich – a došel při tom dál než ostatní.

Ve vzpomínkách, které Jan Heller (1925–2008) sepsal koncem života, vyzněla jeho volba biblistiky skoro jako životní náhoda. Rodiče byli vlažní evangelíci, kteří svou víru nijak zvlášť nepraktikovali. Jejich pobyt v církvi se zdál formální, mnohem víc se deklarovali jako masarykovští humanisté.

Že se to u jejich syna začalo vyvíjet jinak, způsobila jeho obava, že promrhá život, bude-li se věnovat věcem „řekněme předposledním místo těm posledním“. A protože posledními věcmi se zabývala teologie, začal číst Bibli, zejména Starý zákon.

V roce 1945 se přihlásil ke studiu na pražské evangelické teologické fakultě. Část studií (1947–1948) absolvoval v Basileji; zažil tam přednášky filozofa Karla Jasperse, nejvíc ho však ovlivnil teolog Karl Barth, který mu pomohl překonat jeho mladickou existenciální krizi. „Trvalo dlouho, než jsem pochopil, že strach ze smrti je vlastně sobecký strach o sebe sama. Kdo se odevzdal Bohu a Kristu, nemusí se bát.“

Domů se vrátil pár měsíců po komunistickém převratu. Začal učit a kázat; jako presbyter (kněz) bez vlastního sboru si zvykl jezdit, kamkoli ho pozvali – „od Aše až po Košice“. Kázal nejen věřícím vlastní Českobratrské církve evangelické, ale s lety přijímal čím dál víc „ekumenických“pozvání i od Církve bratrské, metodistů, baptistů a ostatních až po adventisty a katolíky včetně starokatolíků.

V tehdejším Československu sotva bylo jiného duchovního, který by zevnitř poznal život tolika církevních společenství. Heller sám zmiňoval, že nekázal snad jenom u jehovistů a mormonů: „Nepozvali mne.“Jako kazatel nakonec působil neuvěřitelných šedesát let. A i když vlivem věku musel cesty do terénu omezit, zveřejňoval svá kázání každý týden v Českém rozhlase a posléze z nich sestavil několik knih (Jak orat s čertem, Stezku ve skalách a další).

Stal se jednou z nejoblíbenějších osobností českého křesťanského světa. Svá kázání vylepšoval celý život: v padesátých letech mluvil půl hodiny, o čtvrt století později zvládl všechno podstatné říci za patnáct minut. Pročišťoval také jejich jazyk, od archaické kraličtiny dospěl k jazyku modernímu. Někdejší apokalyptický tón nahradil řečí, která posluchačům přinášela věrohodnou naději i útěchu.

NEJDŘÍV HEBREJŠTINA, PAK TEPRVE PÍSMO

V roce 1950 mu nabídli, aby na pražské fakultě, kde absolvoval, zůstal učit. Přijal a zůstal tam nakonec, navzdory všem vnějším peripetiím, až do roku 2004. Představitelé ateistického režimu tehdy právě tvrdě

Portrétem teologa a religionisty Jana Hellera pokračujeme v sérii textů, které každý pátek najdete na webu i v tištěném Deníku N. Publicista a spisovatel Pavel Kosatík v ní připomíná přední představitele české inteligence, muže i ženy, od začátku 20. století až do současnosti. Smyslem těchto portrétů je nejenom „ohlédnutí“za důležitými osobnostmi nedávné minulosti, ale hlavně snaha pomoci nám pochopit současnost, snad dokonce s výhledem do budoucnosti. Minulý díl byl věnován psychiatrovi Miroslavu Plzákovi.