„Rukoval jsem na narozeniny a vesnici bránil pět měsíců“ Vladimir
Reportáž: Posad-Pokrovske je obec v polovině cesty mezi Chersonem a Mykolajivem. Několik měsíců byla frontovým bojištěm, Deník N ji nyní navštívil a mluvil s ukrajinským vojákem, který ji bránil.
Obloha je temně šedá a valí se z ní liják, modrý kočárek v předsálí rozstříleného kulturního domu je zaprášený a opuštěný. Zachmuřený a urostlý voják Vladimir se rozhlíží po obrazu zkázy: strávil tu pět měsíců bojů. Má oči, ze kterých nejde vyčíst vůbec nic, jediný náznak emoce. Jestli je to pohled prázdný, nebo měřící, kde v blízkosti téhle vesnice přišel o kterého spolubojovníka – části jeho brigády zůstaly po nedávných bojích na 30 procentech stavů –, je těžké říct. Bývalý šofér kamionu má plnovous, který mu vynesl přezdívku Brada, a nosí šátek s lebkami.
Posad-Pokrovske, vesnici na půli cesty mezi Mykolajivem a Chersonem, se spolubojovníky z 28. brigády drželi pět měsíců. „Měli jsme tu pozice, přesně proto je to tak rozbité,“ukazuje na okolní spoušť. „V Soldatském už byli Rusové, tři kilometry pole mezi vesnicemi byla šedá zóna,“popisuje území, které neovládal nikdo. Ukrajinští vojáci jsou tu našimi průvodci, o to je celá naše cesta na bývalou frontu jednodušší a bezpečnější. Do Posadu-Pokrovského jsme se po domluvě s nimi dostali 17. listopadu, v den českého státního svátku. Přesně v tuhle chvíli, kdy my jsme tady, mému kolegovi v 1400 kilometrů vzdálené Praze vysvětluje proruský demonstrant, že se těší, „až to tu Putin vyčistí“.
VESNICE, KTEROU UŽ PUTIN VYČISTIL
Posad-Pokrovske už tedy vyčistil, ve vesnici nestojí snad jediný celý dům. Ruská armáda území obsadila na konci února, když její jednotky od východu objely Cherson a vyrazily k Mykolajivu. Ukrajinský protiútok Rusy zatlačil kus zpět, ale tady se fronta zastavila.
Z vesnice odešli obyvatelé, ukrajinští vojáci si ze zástavby uprostřed rovin a plání udělali opěrný bod. „Bylo tu kde se krýt. V poli bychom zůstat nemohli,“vysvětluje Vladimir. Ruská armáda sem střílela ze všeho, co měla, možná kromě dalekonosných raket, ty používá na cíle, na které frontové zbraně nedosáhnou. Prostranství před bývalým kulturním domem je plné kruhových, několik desítek centimetrů hlubokých prohlubní, které tu před válkou nebyly.
Přes další, o trochu menší díry jsme sem přijeli. Most na kraji obce jimi byl posetý jak Měsíc krátery. „Grady,“poznamenal zcela bez emocí Vladimir s odkazem na ruské salvové raketomety, zatímco dovedně kličkoval autem mezi prohlubněmi.
Ruské pozice jsou odtud nyní asi 35 až 40 kilometrů. To znamená, že jejich hlavňové dělostřelectvo sem nedostřelí. Grady, ty s lepšími raketami, to mají tak na hranici dosahu. Větší salvové raketomety jako Uragan by sem zpoza Dněpru dostřelily. Rusové to tady sice mají některými zbraněmi na dostřel, na druhou stranu nikde v okolí nejsou ukrajinské jednotky ani jiné cíle, které by si mohli vyhlédnout. A strávíme tu jen chvíli. Ukrajinci v ostřelovaných městech žijí pořád. V součtu tam nejsou o nic bezpečnější než my na krátkém výjezdu sem.
Ukrajinci přitom mají motivaci se vracet. Cestou z ponuře působícího Mykolajivu, kde jsou každou chvíli vidět sutiny, které zbyly z obchodního centra, školy nebo výškové budovy, jedeme kolonou aut – Chersoňané jedou domů, jejich město už je svobodné.
Jenže zatímco Mykolajiv už frontové město není, Cherson mají ruští dělostřelci stále jako na dlani a každý den mu to dávají pocítit. Bezpečí, elektřina, teplo či mobilní signál jsou tu stále vzácností. „Spíš ho evakuují,“popisuje situaci v Chersonu český dobrovolník Richard, který pod hlavičkou projektu KoridorUA koordinuje humanitární pomoc v Oděse a na jihoukrajinském pobřeží.
Lidem na jihu Ukrajiny teď podle něj nejčastěji chybí jídlo či voda, dlouhodobě přes zimu pak plyn nebo jiná topiva. „Posad-Pokrovske je ale vesnice, ve které se už žít nedá. Ti lidé prostě odjeli,“říká Richard s tím, že vesnici bude potřeba postavit znovu. Obyvatelé Ukrajiny navíc čelí i nepřímým rizikům, smrt jim nehrozí jen v podobě letící rakety. Výpadek elektřiny po náletech nedávno málem zmařil operaci srdce dětského pacienta, dokončovali ji při baterkách.
V kráterech, které v Posadu-Pokrovském udělaly ruské rakety, už raší tráva – znak toho, že nejsou úplně nové. Postarší muž, jediný obyvatel široko daleko, pálí na zahradě listí, jako každý podzim. Dělostřelecké
Vladimir má oči, ze kterých nejde vyčíst vůbec nic, jediný náznak emoce. Bývalý šofér kamionu má plnovous, který mu vynesl přezdívku Brada, a nosí šátek s lebkami.
útoky, jaké tu před časem zažili kolegové ze Seznam Zpráv, jsou minulostí.
Stejně tak ruská okupace, jizvy po ní tu ale budou dlouho. Deset dní poté, co odjedeme, objeví v sousední vesnici Pravdyne masový hrob, ruští vojáci tu podle místních po udání zabili šest mužů a mladou ženu, která s jedním z nich začala chodit. Muže Rusům udal její otčím, označil je za ukrajinské špiony, popsali reportéři New York Times.
„KDYŽ LETÍ VŠECHNO, CO MAJÍ, NEMÁ TO CENU“
V odpadkovém koši před domem leží nevybuchlé střely z minometů. Pyrotechnici vesnici už prohlédli, přesto i tady hlavou probleskne dobrá rada: nesahej na nic, co jsi sám nepoložil. V záhonu hned vedle koše s minometnými střelami rostou petúnie, zeď domu vzadu je oprýskaná od střepin.
Vyhnat ruské vojáky ze západního břehu Dněpru se Ukrajinci začali intenzivně snažit na konci léta. Z Posadu-Pokrovského, kde se život smrskl na hlídání na stanovišti nebo odpočinek na karimatce v prázdné betonové rouře od zavlažování, se měli po pěti měsících hnout vpřed.
„Zkusili jsme to několikrát, ale když máš pole tři kilometry na deset a letí po tobě všechno, co mají, tak to nemá cenu. Naše útoky rozbíjeli,“popisuje Vladimir první pokusy ukrajinských vojáků o postup vpřed. O útok se zde pokoušeli nejméně čtyřikrát. „I menšími skupinami a obchvatem. Rusové ale měli pozice opevněné příliš dobře. Když jsme útočili, stříleli po nás kazetovou municí,“říká Vladimir. Nakonec podle něj rozhodlo to, že Ukrajinci dokázali do oblasti přesunout tolik posil, že Rusové pochopili, že další útok by neustáli.
„Když přišlo ještě několik brigád a dali jsme to dohromady, zjistili, že přesila je příliš velká. Neměli taky takovou motivaci jako my. Techniku ještě jo, ale lidi a motivaci ne,“předává svůj úhel pohledu na bojiště, na kterém sám byl.
Pro Vladimira není válka nová věc. Před lety se účastnil bojů na Donbasu, než tam následkem výbuchu utrpěl pohmoždění mozku. Letos narukoval den po začátku války. Do místního vojenkomatu (vojenské kanceláře) přišel 25. února: nejen v den, ale přesně v hodinu svých narozenin. Nad tím, co bude dělat po válce, zatím nepřemýšlel. A co by vzkázal lidem do Česka? „Je strašně složité přenést takhle na dálku nějakou bolest, dokud ji necítíš sám,“říká na pumpě na kraji Mykolajivu, kde jsme na chvíli zastavili, a míchá si kávu. „I tady na Ukrajině, tam, kde je to od fronty dál, chtějí lidé na válku zapomínat. Psychika vytěsňuje to, co si nechtějí pamatovat, protože člověk si chce pamatovat pěkné věci… A třeba Donbas v roce 2014, 2015, 2016 v médiích byl, ale postupně ho přestali ukazovat. Přitom tam byla válka celých osm let,“říká o regionu, který proruští povstalci drželi s podporou ruské armády.
Donbas je úhelným kamenem obhájců ruské invaze na Ukrajinu. Poukazují na údajnou zdejší genocidu páchanou ukrajinskou armádou, kvůli níž prý Rusko muselo zasáhnout, čímž doslovně přebírají výklad Vladimira Putina. Jenže boje na Donbasu zaprvé začaly až poté, co tam Rusko podnítilo ozbrojené povstání, a zadruhé – mezinárodní pozorovatelé z OBSE podávali o činnosti ukrajinské armády výrazně odlišné zprávy než Kremlem řízená ruská média, líčící obraz „neustálých zločinů“.
„Lidi jsou schopní pomáhat delfínům, chránit lesy, tak snad nezapomenou na lidskou bolest,“přemýšlí Vladimir, jestli se i zpráv o této válce jednou lidé přesytí. „A děkuju Čechům – český národ pomáhá, naše ženy a děti jsou u vás v klidu a bezpečí, vy sem vozíte humanitární pomoc. Jsem za to moc vděčný a spolu to zvládneme,“dodává.
Když Vladimir dostane prostor, ať řekne, co by ještě mělo zaznít, děkuje dobrovolníkům. Roksolana, ukrajinská dobrovolnice, se kterou se setkáváme o den později, dostává stejnou otázku. Má to přesně naopak. Děkuje vojákům.
„Občas říkáme, že máme jako země dva problémy,“říká, zatímco se na jedničku snažíme po blátivé cestě plné výmolů dovézt jídlo do jedné z odlehlých vesnic. „Silnice a Rusy.“
Lidi jsou schopní pomáhat delfínům, chránit lesy, tak snad nezapomenou na lidskou bolest.
ukrajinský voják