„Toto je můj prezident.“Narcis hledá krále
O vztahu Čechů k prezidentskému úřadu se říká, že má monarchické rysy. Prý chtějí moudrého panovníka, tatíčka. Ten vztah je ale komplikovanější.
Dřív se o volbách rádo psá valo, že jsou svátkem de mokracie. Svatá pravda, svým způsobem. Napří klad volby prezidentské nepochybně svátkem jsou. Konkrét ně čímsi na způsob Silvestra. Část lidí slaví, druhá část lidí je zpruzená tím, že někdo slaví, další část ute če do hor. Vzduchem létají petardy a silná slova, druhý den všechny bez rozdílu bolí hlava z důvodů veli ce zřejmých, v danou chvíli však už neovlivnitelných.
Ještě předtím, než svátek započne, je ovšem potřeba projít si fází před volebního diskurzu. To je také svátek demokracie nebo alespoň její auten tický projev, výraz angažovaného ob čanství, a proto snad i naplnění ja kéhosi ideálu. Nebo alespoň pokus o ně. V principu je jistě správné, když lidé volbami žijí a v mezích možnos tí se pokoušejí zapojit do předvoleb ní kampaně. Zaujímají stanoviska a šíří je, analyzují, který z kandidátů je vhodnější nebo aspoň představuje ono menší zlo. Upozorňují stoupen ce jiného tábora na charakterové či ji né vady jejich favorita a tak podobně.
PADOUCH VSTUPUJE DO VOLEB
Po značně vlažném rozjezdu získal diskurz náboj ve chvíli, kdy kandi daturu oznámil Andrej Babiš, a ve volbách se tak objevila dostatečně přesvědčivá padoušská figura. Od té chvíle je také možné amatérsky zkoumat motivace a plány kandidá tů, řekněme, demokratického tábora, k němuž, řekněme, patřím. Nehrají vlastně do karet Babišovi? Neměli by někteří z nich odstoupit, aby Babiš nevyhrál? Objevují se různá odůvod nění přicházejícího Babišova vítěz ství, které ještě nenastalo, to či ono k němu ale nepochybně směřuje.
Reprezentanti zmíněného demo kratického liberálního, městského apod. tábora to zkrátka mají těžké. Příšernější elektorát aby jeden po hledal mám teď na mysli tu jeho část, která se zabývá generováním názorů.
Nechci prezidentskou volbu je nom zlehčovat. Je to vážná věc, o co si v ní jde, vědí to plus minus vši chni. V Evropě je válka a může tr vat třeba i déle, než bychom mysleli a chtěli, je velice důležité, jak dopad ne. Hodilo by se mít prezidenta, kte rý nebude mít sklon ji vzdát. Ekono mická situace je nedobrá a může být ještě horší. Je možné, že česká spo lečnost bude procházet zkouškou, třeba i vážnější. V takové chvíli může mít hlava státu docela důležitou úlo hu ne nutně rozhodující, ale může na ní záležet víc než jindy. Na tom, jak prezident zvládne svou roli, jak bude přesvědčivý, jak dokáže vykro čit za hranice naučených floskulí.
A navíc. Dvě funkční období Milo še Zemana snad mohla voličstvo po učit v tom smyslu, že rozhodne li se prezident aktivně škodit, má i přes svoje nevelké pravomoci docela dost možností. Často se cituje Marxova věta o historii, která se opakuje nej dřív jako tragédie a potom jako fraš ka. V našich končinách nejenom v nich dějiny mohou působit jako fraška už napoprvé. To ale nezname ná, že se časem, když už je pozdě, ne vyjeví i jejich tragický rozměr.
Voliči a politické síly, kteří dnes představují protibabišovský tábor, mají bohaté zkušenosti s volební prohrou. Může to v nějaké míře sou viset i se specifickým vztahem k úřa du prezidenta a jeho nositeli, způ sobem, jímž jsou vnímáni. Píše se o tom už dlouho, domnívám se ale, že povaha té specifičnosti se změni la anebo je možná už delší dobu po pisovaná nepřesně. Vypovídá o tom jedno krátké sousloví, jež ve sporech mezi tuzemskými demokraty a v de klaracích jejich preferencí často za znívá. Můj prezident. V těch dvou nenápadných slovech jako kdyby se kondenzovala vychýlenost předvo lebních debat na sociálních sítích.
KDO JE TO „MŮJ PREZIDENT“?
Můj prezident. V debatách se ten ter mín vyskytuje ve dvou kontextech. Ten první je vyjádření odsudku. Po zvolení Miloše Zemana bylo mezi lidmi z tábora jeho protivníků dosti časté vyjádření: MZ není můj pre zident. Jako kdyby právě tohle bylo v dané situaci to nejdůležitější sdě lení, nejpřímočařejší vyjádření toho, co se stalo. Do funkce prezidenta re publiky byl zvolen člověk, který není můj. Není na to dost dobrý, nekva lifikoval se. Mým prezidentem totiž nemůže být jen tak někdo.
Jindy to slovní spojení zaznívá ja ko potvrzení nějakého ideálu kan didát XY je můj prezident. Případně kandidátovi Y ve srovnání s YX chybí to a to, aby mohl být mým preziden tem. Může to znít jako slova, jakými středověký rytíř mluvil o svém pa novníkovi. Můj král. A o vztahu Če chů k prezidentovi se často mluví ja ko o nějakým způsobem reziduálně monarchickém.
Začíná to u „tatíčka“Masaryka, ry sy úcty vyhrazené králi se dají vysto povat i ve vztahu značné části zdejší veřejnosti k Václavu Havlovi. Opaku je se při tom: český prezident úřa duje na Pražském hradě, sídle krá lů, z portrétů blahosklonně shlíží na školní žactvo. Miloš Zeman se s úřa dem loučí zpřístupněním koruno vačních klenotů jedno z jeho nej slavnějších veřejných extempore se také odehrálo v jejich přítomnosti. V každém případě se dá říct, že i on sebe vnímal jako pokračovatele v li nii českého panovnictví.
PANOVNÍK Z MOJÍ MILOSTI
I očekávání, jež lidé k prezidentovi vztahují, jako by příslušela spíš krá lovské postavě. A nejde jenom o to, že voliči mívají přehnané představy o tom, čeho může přímo volený pre zident fakticky dosáhnout. Má být také někým, kdo v královském sídle vyjadřuje ducha země a snad by ho měl být schopný také v nějaké míře uzdravit a že uzdravení potřebu je, na tom se shodnou prakticky vši chni, za symptomy nemoci ale pova žují značně rozdílné věci. Můj krá li tak bývali oslovováni panovníci „z boží milosti“, předurčení k údělu vládce. To oslovení je vyjádřením od danosti a podřízení.
Ve slovech „můj prezident“ale ja ko kdyby byl slyšet jiný vztah. Spíš se jimi mluvčí stylizuje do postavení toho milost udělujícího Boha. Dám ti to nejvyšší posvěcení, učiním tě mým. A jenom ten mnou posvěcený má právo sedět na královském stolci. Stát se mým. Je v tom víc než vyjá dření toho, že v demokracii je suve rénem lid, který rozhoduje, kdo má právo zasednout na „trůn“. Každý prezident je proto „jeho“.
Také se v tom projevují duševní pochody všech těch malinkých sou částek lidu, které na místo, kde kdy si byla nejvyšší moc, dosadili sebe hledá se panovník z mojí milosti. Vztah jednotlivce, voliče a hlavy stá tu se tak může stát podivnou kombi nací hledání krále a potřeby uspoko jit svůj narcisismus. A tomu mohou odpovídat i podivně nastavená mě řítka, abusrdně velký důraz na vlast ní emocionální uspokojení, oslabe ná schopnost vnímat realitu. Může to vypadat jako fraška a skončit jako fraška. S podtextem docela vážným, v nejhorším případě tragickým.
Ve slovech „můj prezident“jako kdyby se mluvčí stylizoval do postavení milost udělu jícího Boha. Dám ti to nejvyšší posvěcení, učiním tě mým. A jenom ten mnou posvěcený má právo sedět na královském stolci.