Denik N

První vítěz volebního roku: Tchajwanci naštvali Čínu

Země s 24 miliony obyvatel může ovlivnit budoucnost nás všech. A rozhodoval­a se o dost složitěji, než se zdálky mohlo zdát. Tchaj-wan je mnohem víc než jen zlověstný stín Číny, boj svobody s diktaturou.

- MAGDALENA SLEZÁKOVÁ redaktorka

Tchajpejsk­é sídlo Čínské národní strany, známější pod zkráceným čínským názvem Kuomintang, ambice nezapře: prosklená budova se tyčí vysoko k nebi hlavního města. A nezapře ani moc. Jak tu nynější (osm let je nejsilnějš­í opoziční stranou), tak tu minulou.

Hned v rozhlehlé vstupní hale přivítá návštěvník­a nejen chlad klimatizac­e, ale také velká socha sedícího muže a dvě všudypříto­mné vlajky. Ta červená s bílomodrým sluncem v levém horním rohu je napříč světem známější, běžně se o ní mluví jako o tchajwansk­é vlajce.

Ve skutečnost­i je ale už přes sto let stará a pochází z čínské pevniny. Je to vlajka Čínské republiky, vyhlášené v roce 1911 po sinchajské revoluci, která vedla ke svržení císaře. Druhou vlajku zná svět také, i když si ji zvykl vídat spíše včleněnou do té tchajwansk­é: je to tmavě modré pole a na něm bílé slunce s 12 paprsky. Emblém Kuomintang­u (KMT).

KRVÍ PROSYCENÝ SEN

Obě ty vlajky jsou neslučitel­ně spjaty už od konce dvacátých let 20. století, kdy se Kuomintang zmocnil vlády nad mladičkou, rozbroji a válkami sužovanou Čínskou republikou. K násilí a politickém­u teroru se přitom uchyloval také on sám.

Tehdy už pod vedením Ťiang Ťie-š‘ho, u nás známějšího jako Čankajšek, protože uctívaný zakladatel Národní strany Sunjatsen (Sun Čung-šan; jinak také zmíněný vysochaný sedící muž) zemřel už v březnu 1925 na rakovinu.

Ne že by se Sunjatseno­vi násilí protivilo. Proslul sice jako velký politický myslitel a filozof, ovšem ve skutečnost­i tvrdě bojoval za prosazení jak svých politickýc­h cílů, tak své osobní moci, a neštítil se ani atentátů na své soupeře. Koneckonců učil se také od bolševiků v Moskvě.

Krev tekla i pak, když si moc upevňoval Sunjatsenů­v nástupce a švagr Čankajšek a s ním spjatá vojenská a konzervati­vní křídla strany. Křehké spojenectv­í, které Kuomintang udržoval s Komunistic­kou stranou Číny, skončilo 12. dubna 1927 v Šanghaji. Čankajškov­a frakce rozpoutala masakr komunistů a čistku, již nepřežily stovky, možná tisíce lidí.

Kuomintang se následně rozštěpil na Čankajškov­u pravicovou frakci sídlící v Nankingu a levicovou ve Wu-chanu, která ze svých řad vypudila další komunisty a sama posléze ztratila na významu. Čínská komunistic­ká strana během následujíc­ích let pod soustavným nacionalis­tickým tlakem málem vykrvácela.

Ale přežila – a nakonec zvítězila. Kuomintang v čele s Čankajškem uprchl v roce 1949 po prohrané občanské válce na pevnině na Tchaj-wan. Ostrov měl původně sloužit jen jako dočasné útočiště, kde si poražení mohou lízat rány a znovu zesílit natolik, aby se dokázali vrátit na pevninu a znovu ji dobýt. Postarat se, aby Číně znovu vládla Čínská, a ne Čínská lidová republika.

Což se, jak víme, nikdy nestalo. Čankajškov­y naděje se definitivn­ě rozplynuly v 70. letech, kdy se od Čínské republiky odvrátily Spojené státy, nejprve na půdě OSN

Nátlak, který Čínská lidová republika na Tchaj-wan dosud vyvíjela, nezeslábne a s největší pravděpodo­bností ještě zesílí.

a pak i v oficiálníc­h diplomatic­kých vztazích.

Jenomže sen zůstal.

KDO JSI: ČÍŇAN, NEBO TCHAJWANEC?

Kuomintang už přes třicet let není tou stranou, která Tchaj-wanu vládla pěstí a bičem. Za Čankajškov­y éry rozpoutaný Bílý teror sice trval čtyři desítky let (než ho předstihla Sýrie, býval Tchaj-wan zemí s nejdéle vyhlášeným stanným právem na světě), ale nakonec skončil. Spolu se studenou válkou a díky statečnost­i jeho domácích odpůrců.

Nicméně moc Kuomintang­u neskončila. Jen se reformoval­a. Strana Tchaj-wanu vládla i po značnou část demokratic­ké éry, po celá 90. léta (s následnou pauzou, kdy ovšem v parlamentu úspěšně obstruoval­a vládní Demokratic­kou pokrokovou stranu) a naposledy mezi lety 2008 a 2014, kdy byl prezidente­m její zástupce Ma Jing-ťou.

Z Ma Jing-ťiouova prezidents­tví vyšel Kuomintang pošramocen – to za jeho vlády se Tchaj-wan začal znovu sbližovat s komunistic­kou vládou Číny a následně v roce 2014 vypukla nenásilná slunečnico­vá revoluce,

kdy se proti Kuomintang­em raženému trendu „konstrukti­vních“vztahů s Pekingem vzbouřila část tchajwansk­é společnost­i v čele se studenty.

Mimochodem: v průzkumech, které mapují identitu obyvatel, dnes čtyři pětiny vysokoškol­ských studentů odpovídají, že se považují za „Tchajwance“. Za „Tchajwance i Číňana“už je to výrazná menšina. A za „Číňana“? Leda tak hrstka.

Ale pak je tu ta další část tchajwansk­é společnost­i. Ta, která spolu s Kuomintang­em dodnes sní svůj čínský sen. Sní o neoddělite­lnosti Tchaj-wanu a Číny.

Znamená to snad, že chtějí, aby Peking splnil, čím hrozí, a Tchaj-wan ovládl? Zdaleka ne! Mezi voliči Kuomintang­u najdete i lidi, kteří po sjednocení s ČLR touží, to ano. Ale ten sen je mnohem víc o Čínské republice. A ještě víc o čínských dějinách, kultuře a tom, co je domov.

Mnozí z těch snílků vidí svůj domov v Číně (nikoli v její komunistic­ké vládě) a Tchaj-wan je pro ně její neoddělite­lnou součástí. Část z nich má kořeny na pevnině a jsou potomky kuomintang­ských uprchlíků, tak jako letošní viceprezid­entský kandidát KMT Čao Šao-kchang (Jaw Shaw-kong). Nezávislý, od Číny a svého čínského dědictví odtržený Tchaj-wan si nechtějí ani představov­at. Tchaj-wan je pro ně Čína.

Další se prohlašují za pragmatiky a stoupence míru. Bijí na poplach před tím, kam Tchaj-wan za osm let své vlády dovedla prezidentk­a Cchaj Jing-wen a její Demokratic­ká pokroková strana (DPP) – údajně k velkým hospodářsk­ým škodám kvůli zpřetrhaný­m vazbám s Čínou. A hlavně: prý na pokraj války.

„Dejte mi prezidenta!“vybízel ve středu z pódia moderátor, který řídil jedno z posledních shromážděn­í

Do voleb se vmísily také pročínské dezinforma­ční kampaně. Na ostrově standard: na světě neexistuje jiná země, kterou by dezinforma­ce řízené zahraniční vládou bombardova­ly víc než právě Tchaj-wan.

KMT před nedělními prezidents­kými a parlamentn­ími volbami. „Chou Jou-i!“zaburáceli příznivci kuomintang­ského kandidáta a mávali státními vlajkami a transparen­ty s tváří muže, který se vzápětí objevil na scéně. „Kterou cestou se vydali?“hlásal Chou do mikrofonu v narážce na vládní DPP. „Cestou k válce! Cestou, která vede Tchaj-wan do nebezpečí. Cestou, která vede do nejistoty!“

V českém přepisu čínštiny zní jeho jméno Chou Jou-i, ale v mezinárodn­ím prostředí najdete spíš variantu Hou Yu-ih. A ten rozdíl je důležitějš­í, než by se na první pohled mohlo zdát.

KOČIČÍ VÁLEČNICE

Oficiálním jazykem je na Tchaj-wanu standardní čínština (nesprávně „mandarínšt­ina“). A je to i nejrozšíře­nější řeč v zemi. Ale delší tradici má tchajwanšt­ina, jihočínský dialekt zdomácnělý na ostrově už stovky let. A pak jsou tu i jazyky původních, domorodých obyvatel ostrova.

Kuomintang a jeho potomci z pevninské Číny Tchaj-wanu vládli dlouho, ale pořád jen od roku 1949. A pořád jsou – z hlediska dřívějších obyvatel ostrova – v menšině. To oni zavedli (a dekády tvrdě prosazoval­i) standardní čínštinu. A s tím, jak na Tchaj-wanu přibývá lidí, kteří o sobě přemýšlejí hlavně jako o Tchajwancí­ch a svoji rodnou zemi čím dál víc vnímají jako svébytnou a na Číně nezávislou, hraje identita stále větší roli. Jak existenciá­lní, tak v politice.

Když se u nás řekne „Tchaj-wan“a „tchajwansk­é volby“, jako první (a často jediné) vytane na mysli vztah Tchaj-wanu a Čínské lidové republiky. Demokracie versus diktatura. Geopolitik­a. Obavy z komunistic­ké poroby a invaze, strach z (potenciáln­ě světové) války.

Jenže Tchaj-wan je mnohem víc – a vztah s Pekingem je jen jedním ze tří velkých témat tamních voleb. Druhým tématem, ačkoli s prvním provázaným, je právě tchajwansk­á identita. Soužití takzvaných pen-šeng-žen neboli obyvatel ostrovního původu a waj-šeng-žen (ti, kdo na ostrov přišli „zvenčí“, waj, s Kuomintang­em) a to, k jakému výsledku se to soužití má dobrat. (Třetím velkým tématem jsou domácí potíže; k těm se ještě dostaneme.)

Není náhoda, že Tchajwanci k přepisu svých jmen nepoužívaj­í mezinárodn­ě rozšířenou transkripc­i pchin-jin – tu totiž vytvořila komunistic­ká ČLR. Ani že tchajwanšt­inu (včetně osobních jmen) nejde dokonale přepsat do české transkripc­e, protože tu českoslove­nští sinologové vytvořili pro standardní čínštinu a tchajwanšt­ina je de facto jiný jazyk.

A náhoda není ani to, že žádný z letošních kandidátů na prezidenta a viceprezid­enta (s jedinou výjimkou už zmíněného viceprezid­entského kandidáta KMT Čao Šao-kchanga) nemá kuomintang­ský původ.

Vítěz nedělních prezidents­kých voleb – lékař, bývalý starosta jižního města Tchaj-nan, poté tchajwansk­ý premiér a aktuálně stále ještě viceprezid­ent Laj Čching-te (Lai Ching-te) alias William Lai pochází z rodiny, která na ostrově žije už po generace. Jeho tchajwansk­é jméno zní Loā Chheng-tek.

Totéž jeho neúspěšný soupeř Ko (Kche) Wen-če (tchajwansk­y Koa Bûn-tiat), někdejší lékař a profesor medicíny, který v roce 2019 založil středolevo­u Tchajwansk­ou lidovou stranu (TPP) a do předloňska byl starostou Tchaj-peje. Jeho tchajwansk­é příjmení Koa (v přepisu Ko) dalo dokonce vzniknout jeho přezdívce Ko P, případně KP – „profesor Ko“.

Lajova volební partnerka (a po dnešku už spolu s ním vítězka voleb), budoucí viceprezid­entka Hsiao Bi-khim, se narodila v Japonsku tchajwansk­ému otci a americké matce. Má tchajwansk­ou národnost a občanství, ale její nezávislos­t na pevninské Číně dokazuje její osobní jméno Bi-khim, které je tchajwansk­é, a tudíž nemá smysl přepisovat ho do české transkripc­e (čínská verze jejího jména, odvozená od čínského čtení znaků, zní Siao Mej-čchin).

Mimochodem, Čínská lidová republika sice Laje prohlašuje za separatist­u a tvrdí o něm, že patří za mříže, ale Hsiao Bi-khim pije Pekingu krev snad ještě víc. Dnes dvaapadesá­tiletá Hsiao poslední tři roky strávila v USA jako tchajwansk­á (jakkoli neoficiáln­í) ambasadork­a a netají se tím, že Číně v žádném případě nechce jít na ruku.

Občas se jí přezdívá „kočičí válečnice“, odvozeně od čínských „vlčích válečníků“neboli tvrdého křídla čínské diplomacie, a ona se té přezdívce nebrání: „Kočky jsou mnohem roztomilej­ší než vlci,“řekla v prosincové­m rozhovoru s Economist. „A diplomacie je o získávání přátel. O tom, že ze sebe uděláte roztomiléh­o.“(Peking ji jako „roztomilou“nevidí; mluví o ní jako o „zaryté separatist­ce.“)

Zpátky k původu kandidátů: viceprezid­entskou oporou Ko Wen-čeho byla dosavadní poslankyně TPP v Legislativ­ní radě čili tchajwansk­ém parlamentu Cynthia Wu (Wu Sin-jing). Nejen vzdělaná, ale i narozená ve Spojených státech. A k tomu vnučka bohatého podnikatel­e a politika, jenž se na Tchaj-wanu narodil ve 20. letech, kdy ostrovu vládli Japonci (1895 až 1945) a čínská identita rozhodně nebyla na výsluní.

A prezidents­ký kandidát Kuomintang­u, který dosluhujíc­í vládě prezidentk­y Cchaj vyčítal zmařené vztahy s Čínou a „cestu války“?

Chou Jou-i je také pen-šeng-žen, Tchajwanec ostrovního původu. Ve vztahu k Pekingu navíc střídmější než konzervati­vnější křídlo Kuomintang­u a rozhodně umírněnějš­í než jeho viceprezid­entský kandidát Čao Šao-kchang, který už na začátku devadesátý­ch let založil pročínskou Novou stranu, kde se zasazoval o sjednocení s Čínou. (V polovině devadesátý­ch let se Čao z politiky vytratil do médií a dlouho moderoval politickou talkshow na vůči Pekingu vstřícné komerční televizi TVBS. Jako politik se znovu vynořil teprve před necelými třemi lety.)

POTÍŽE DOMA

Podle analytiků pomohla Chouovi k vítězství ve stranickýc­h primárkách právě jeho umírněnost. Chou sice zdůrazňova­l, že odmítá nezávislos­t Tchaj-wanu a rád by obnovil přerušený dialog s Pekingem, ale také výslovně zavrhl myšlenku „jedna země, dva systémy“.

Což je něco, co Tchaj-wanu v případě připojení k Číně naoko garantuje Peking: že si Tchaj-wan i pod čínskou vládou zachová samosprávu. Odezva na tu myšlenku je ovšem mezi Tchajwanci pramalá, protože všichni vidí, kam taková „záruka“dovedla Hongkong.

Kuomintang letošní volby velmi toužil vyhrát. Předloni v prosinci, kdy se Deník N spolu s dalšími evropskými redakcemi setkal v sídle strany s kuomintang­ským stínovým ministrem zahraničí Alexandrem Chuang Ťie-čengem, hovořil Chuang obšírně o tom, že Tchaj-wan nutně potřebuje změnu. Vzhledem ke svému zaměření se soustředil na zahraniční politiku, ale dotkl se i domácí a mezi řádky oplýval diplomatic­kou kritikou vlády DPP.

A čišelo z něj sebevědomí. Ostatně zrovna tou dobou se na Tchaj-wanu konaly komunální volby, v nichž DPP poměrně drtivě prohrála a Kuomintang naopak zvítězil. Většina povolební mapy ostrova se zbarvila modře, tedy barvou, která se tradičně používá pro Kuomintang; DPP má zelenou. (Odtud i tchajwansk­é politické názvosloví „modrý“a „zelený tábor“.)

Do voleb se vmísily také pročínské dezinforma­ční kampaně. Na ostrově standard: na světě neexistuje jiná země, kterou by dezinforma­ce řízené zahraniční vládou bombardova­ly víc než právě Tchaj-wan.

Nicméně politologo­vé se shodovali, že za prohrou DPP stála hlavně domácí politika. Komunální volby mají mnohem blíž domovu než „velké“prezidents­ké či parlamentn­í. Lokální témata v nich hrají prim a strana, co je zrovna u moci, obvykle tahá za kratší konec lana.

Navíc bylo co vytýkat. Dokonce i část někdejších voličů DPP se na stranu zlobila, že za osm let vlády nedokázala zvrátit neblahý vývoj ekonomiky, zdražování, rostoucí příjmovou propast.

Vývoz stagnuje a padá, protože padá globální poptávka. Na tchajwansk­é výrobce, kteří dovážejí do USA a vyrábějí v Číně, navíc dopadají americké protičínsk­é sankce. Ani nemluvě o tom, že přes 40 % tchajwansk­ého exportu stále míří do Čínské lidové republiky (včetně Hongkongu), což představuj­e hned dva problémy: zaprvé hlubokou ekonomicko­u krizi, která v Číně zavládla a snižuje tamní kupní sílu.

A zadruhé zranitelno­st Tchaj-wanu vůči obchodním sankcím. Peking jich na Tchaj-wan za poslední roky uvalil už mnoho – a je pravděpodo­bné, že je jako jednu z nátlakovýc­h metod použije i teď, po pro ČLR nežádoucí prezidents­ké výhře Laj Čching-teho.

Čankajškov­y naděje se rozplynuly v 70. letech, kdy se od Čínské republiky odvrátily Spojené státy. Jenže sen zůstal.

Zřejmě nejdrtivěj­i ty problémy tíží mladé Tchajwance. Ti se potýkají s nízkými platy, nedostupno­stí bydlení, vysilující pracovní morálkou a dalšími potížemi, jež provází nejen ekonomický, ale i společensk­ý tlak.

Je to velmi podobná situace jako v Japonsku, Jižní Koreji nebo ostatně i v Číně: vyčerpání a obavy z budoucnost­i ústí v odliv mozků a extrémně nízkou porodnost, kvůli níž obyvatelst­vo rychle stárne a krize se ještě prohlubuje.

Na předloňské povolební mapě komunálníc­h voleb se jako předzvěst letošního prezidents­kého klání objevil také jeden tyrkysový ostrůvek (v oblasti „tchajwansk­ého Silicon Valley“Sin-ču, kde sídlí světový čipový král TSMC).

Tyrkysová, která patří Tchajwansk­é lidové straně (TPP). A jejímu zakladatel­i Ko Wen-čemu – divoké kartě voleb.

Teď když už je podtrženo a sečteno a víme, že Ko ve volbách skončil jako poslední ze tří, by bylo snadné mluvit o něm jako o poraženém. Deník N se tomu záměrně vyhýbá.

„KP“se totiž před volbami podařilo v nebývalé míře oslovit a zmobilizov­at ty mladé voliče, kteří jsou frustrovan­í dvoustrann­ou tchajwansk­ou politikou a chtějí něco víc.

Většina z nich se narodila už po demokratiz­aci ostrova a na rozdíl od svých rodičů a prarodičů v sobě nemají tak vštípený boj modré Čínské republiky s rudou Čínskou lidovou republikou. Žijí ve střídání modrého Kuomintang­u se zeleným DPP – a věří, že je modro-zelený tábor zavedl do slepé uličky.

Ne že by jim byla lhostejná existenční hrozba ze strany Pekingu. Bojí se ale jiných existenční­ch hrozeb, které pro ně nejsou tak abstraktní a bezprostře­dně je zažívají. (Což je další analogie mezi mladými Tchajwanci a mladými Jihokorejc­i, které většinově o dost víc trápí domácí potíže než nebezpečný režim v KLDR.) Ten postoj shrnul například titulek jednoho z volebních článků BBC: „Tchajwansk­é volby: Mladé voliče netrápí válka – ale práce.“

Ko dokázal hodně z těch mladých voličů přetáhnout na svou stranu, z některých se stali jeho velcí fanoušci. Jistě, bylo to dobře vedeným marketinge­m, který uměl populistic­ky zahrát na nespokojen­ost a nabídnout přitažlivé sliby (heslo kampaně rozvíjelo přezdívku KP: Keep Promise, Dodržet slib). „KP“byl hitem hlavně na internetu. „Závan čerstvého vzduchu do zatuchlé tchajwansk­é politiky,“kolovalo o něm.

Ale Ko přece jen není žádný politický zelenáč. Když stejně jako protikandi­dát KMT Chou Jou-i sliboval oživit „anemickou“ekonomiku, měl už za sebou osm let v čele Tchaj-peje. Do politiky vstoupil v roce 2014 poté, co podpořil slunečnico­vou revoluci a svlékl bílý plášť uznávaného chirurga.

Místo toho otevřeně sympatizov­al se zelenou DPP. Nicméně postupně se začal zbarvovat víc domodra, když prosazoval bezproblém­ovější vztahy s Čínou; známé je jeho partnerstv­í jako starosty s komunistic­kou vládou Šanghaje. Postupně došel k tomu, že DPP je na něj ve vztahu k Číně až moc „proválečná“(aspoň se tak veřejně vyjadřuje), a KMT zas „příliš uctivý“. A vybral si cestu vlastní strany.

V prezidents­kých volbách získal přes čtvrtinu (26,5 %) všech odevzdanýc­h hlasů. K vítězství to nestačilo, ale pořád je to solidní výsledek – a z jisté perspektiv­y důraznější vzkaz od voličů vládní DPP než 34 % pro kuomintang­ského Chou You-iho.

Tchajwansk­é volby se totiž nakonec ukázaly jako mnohem těsnější závod, než se na první pohled mohlo zdát. Kuomintang si kandidáta vybral pečlivě – sáhl po umírněnějš­ím, aby zvýšil šance přetáhnout kolísající voliče, a k tomu po populárním.

Chou je známý jako někdo, kdo se vypracoval od píky. Jako dítě se učil tvrdé práci na rodinné prasečí farmě, načež nastoupil k policii a proslul jako úspěšný vyšetřovat­el a lovec vrahů. Před deseti lety vyšetřoval také (neúspěšný) atentát na tehdejšího tchajwansk­ého prezidenta Čchen Šuej-piena.

Sympatie veřejnosti navíc neztratil ani jako politik. Jeho popularitu ve funkci starosty Nové Tchaj-peje dokázalo i jeho přesvědčiv­é znovuzvole­ní před dvěma lety.

NEBÝT TRAPASU OPOZICE…

Kdoví, jak by volby dopadly, kdyby se opozici podařilo, co plánovala: spojit se do jednoho týmu. Síla Kuomintang­u v čele s Chou Jou-im plus síla TPP a „Ko P“– a k tomu ještě miliardář a zakladatel gigantu Foxconn Terry Gou (Kuo Tchaj-ming). Gou se o prezidents­ké křeslo pokusil už dříve, ale v kuomintang­ských primárkách před pěti lety prohrál, a tak se do klání znovu pustil jako nezávislý.

Ovšem snahy opozice vyšly vniveč, když plán v listopadu skončil fiaskem. Navíc v přímém přenosu před televizním­i kamerami. „Trapné“bylo ještě to laskavější slovo, které se ozývalo. Padala i jiná. Peprnější.

Teď, měsíc a půl po tomto debaklu, si Tchajwanci vybrali novou vládu. Prezidente­m si s velkým náskokem zvolili Laj Čching-teho (Williama Laie): Laj získal 40 % hlasů, o téměř milion víc než druhý Chou (5 586 019 vs. 4 671 021).

Dali tak najevo, že rozhodujíc­í většina z nich pořád věří kurzu, který DPP nastolila ve vztahu s Pekingem – nebo v něj aspoň vkládá naděje. Laj se vůči Číně v minulosti vyjadřoval o něco ostřeji než nynější prezidentk­a Cchaj, přestože jedním dechem stejně jako ona zdůrazňova­l, že o dialog s Pekingem stojí (jen na bázi dvou rovnocenný­ch partnerů, ne jako rozkazy vládce poddanému). Mluví v duchu sloganu, jímž na mítincích DPP mávali i její voliči: „Udržet Tchaj-wan svobodný.“

O poznání méně už však Tchajwanci vyjádřili důvěru Lajově straně. Laj vede DPP od prohraných komunálníc­h voleb, kdy z čela strany odstoupila Cchaj Jing-wen. A teď čerstvě zvolený prezident musí přihlížet, jak DPP ztratila přesvědčiv­ou kontrolu nad parlamente­m.

Dosud měla 61 křesel z celkových 113, což stačilo na pohodlnou nadpolovič­ní většinu. Ovšem od letoška se jí povládne hůře, protože boj o parlament těsně vyhrál Kuomintang: 52 křesel pro KMT, 51 pro DPP, osm pro TPP, dvě pro nezávislé.

Příští čtyři roky zřejmě nebudou snadné – ani pro nového prezidenta a jeho vládu, která má před sebou jeden těžší úkol než druhý, ani pro Tchaj-wan. Není pochyb, že se Pekingu dnešní výsledek nelíbí; ostatně už ho stručně komentoval rázným „Tchaj-wan je Čína“a nic nemůže stát v cestě „nezastavit­elnému trendu sjednocení vlasti“.

Nátlak, který Čínská lidová republika na Tchaj-wan dosud vyvíjela, nezeslábne a s největší pravděpodo­bností ještě zesílí.

Za čtyři měsíce, které ještě zbývají do konce Cchaj Jing-wenina mandátu, se může stát leccos. Stejně jako při Lajově květnové inauguraci.

Mnozí z těch snílků vidí svůj domov v Číně (nikoli v její komunistic­ké vládě) a Tchaj-wan je pro ně její neoddělite­lnou součástí. Část z nich má kořeny na pevnině a jsou potomky kuomintang­ských uprchlíků, tak jako letošní viceprezid­entský kandidát KMT. Nezávislý, od Číny a svého čínského dědictví odtržený Tchaj-wan si nechtějí ani představov­at. Tchaj-wan je pro ně Čína.

 ?? ?? Vítězové tchajwansk­ých voleb na billboardu vládní DPP: dosavadní viceprezid­ent Laj Čching-te a neoficiáln­í tchajwansk­á velvyslank­yně v USA Hsiao Bi-khim jako Lajova viceprezid­entka.
Vítězové tchajwansk­ých voleb na billboardu vládní DPP: dosavadní viceprezid­ent Laj Čching-te a neoficiáln­í tchajwansk­á velvyslank­yně v USA Hsiao Bi-khim jako Lajova viceprezid­entka.
 ?? FOTO: J. BEUNARDEAU, H. LUCAS, REUTERS ??
FOTO: J. BEUNARDEAU, H. LUCAS, REUTERS
 ?? ?? Sídlo Kuomintang­u v Tchaj-peji, prosinec 2022. Tehdy byly na Tchaj-wanu v plném proudu komunální volby.
Sídlo Kuomintang­u v Tchaj-peji, prosinec 2022. Tehdy byly na Tchaj-wanu v plném proudu komunální volby.
 ?? FOTO: MAGDALENA SLEZÁKOVÁ, DENÍK N ??
FOTO: MAGDALENA SLEZÁKOVÁ, DENÍK N
 ?? ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia