Denik N

Zdravotnic­e na frontě najde žílu i potmě

Je z východu a do ukrajinské armády ji nejdřív přijmout nechtěli. Co kdyby to byla špionka? Teď patří mezi nejzkušeně­jší vojenské zdravotník­y na Ukrajině.

-

Nejdřív si vždy přesně musíte určit předávací místa. V každé jednotce, která je v přední linii, je zdravotník. Často je to člověk, který nemá zdravotnic­ké vzdělání. Jen kurz. Umí poskytnout pouze tu nejnutnějš­í první pomoc. Má ale obvykle k dispozici auto. Pokud je voják zraněn, naloží ho a veze na domluvený předávací bod. Dá nám zprávu a v tu chvíli vyrážíme i my. Býváme od sebe vzdáleni kilometr až pět. Sanitář nesmí z první linie odjet na dlouho. Mohou co chvíli zranit dalšího. To hlavní, co musí umět a co dělá nejčastěji, je zastavení krvácení. K tomu má škrtidla. Víc nic.

Říkají jí Ksjuša – tak se v armádním žargonu nazývá útočná puška Kalašnikov se sklopnou pažbou a zkrácenou hlavní. Pravým jménem Oxana S., jedna z nejzkušeně­jších zdravotnic v ukrajinské armádě.

Do služby se přihlásila dobrovolně už před deseti lety, když její rodný Donbas ovládli separatist­é podporovan­í Ruskem. Rozumí jim jako málokdo. Chápe jejich pocit ponížení a izolace, jejich nostalgii po starých dobrých časech.

I ona je z východu, je jednou z nich. A i ona narazila na západě země na nedůvěru a urážky. Přesto teď nasazuje život i za to, aby se Donbas vrátil Ukrajině.

Ve své jednotce, 128. brigádě, která se proslavila úspěchy v bitvách, ale i nečekaně vysokými ztrátami, zavedla přísná pravidla nutná k přežití. Například sanitář v zákopech nesmí dávat zraněnému žádné injekce, žádné utišující preparáty – nic, co by zmírnilo bolest.

DVOJITÁ DÁVKA OPIÁTŮ ZAKÁZÁNA

„Ano, někdy to člověku utrhne nohu, ale i tak zdravotník v první linii nemá kromě zastavení krvácení dělat nic. Na začátku války se často používal nalbuphine. Opiát. Teď jsme ho přísně zakázali,“vysvětluje.

Proč? Protože se často stalo, že sanitář v první linii dal hned po zranění vojákovi dávku opiátu, ale nikam to nezapsal.

„V tom spěchu a stresu není divu. Po zásahu vládne v místě panika, všechno se musí provádět velmi rychle, takže zdravotník dá vojákovi turniket (speciální škrtidlo, pozn. red.) – dříve i píchl injekci –, nacpe ho do auta a nikam nic nezaznamen­á. Když ho předává nám, nic neřekne, my přebereme raněného prakticky neošetřené­ho… Doslova si ho házíme do auta, a protože má bolesti, dáváme mu nalbuphine. Pak vyrážíme do špitálu. Nevíme, že už mu zdravotník něco vpíchl. Mohl tak opiát dostat ještě jednou… Takže jsme v první etapě ošetření přísně zakázali používat opiát. Krev zastavit sanitář musí. Případně uvolnit dýchací cesty. Ale víc nic. Jde o život, bolest je podružná. Několik minut musí voják holt vydržet.“

Pak nastupuje profesioná­lní zdravotník jako Oxana. Ta vojáka bolesti zbaví. Alespoň na chvíli. V autě, kterému by sanitka v našich končinách říkal málokdo, poskytne odbornou pomoc, mluví na něj a zároveň povzbuzuje svého řidiče Péťu, aby jel rychle, ale také moc nedrncal. Posádku vojenské záchranky tvoří jen dva – ona a šofér.

„Jen já sama se musím rozhodnout, zda mu nalbuphine píchnu, nebo ne. Nesmím udělat chybu. Když má třeba zranění hrudníku, tak mu ho dát nesmím. Ovlivňuje dýchání. Vyberu jiný preparát. Třeba ketamin, prostě něco. Tyhle možnosti sanitář v první linii nemá a ani by se neuměl rozhodnout,“konstatuje Oxana, když popisuje, jak v autě skákajícím po výmolech v rychlosti přes sto kilometrů v hodině ošetřuje raněného.

Občas si povzdechne – je bývalá porodní asistentka. Rodit děti a zachraňova­t vojáky jsou na první pohled činnosti dost vzdálené, ale jí se obojí zdá být stejně prospěšné.

„Nejdřív mu rozřežu oblečení a zjistím, kde mu co krvácí. Někdy mu sanitář v panice dá škrtidlo tam, kam neměl. Má to těžké – vidí plno krve, a tak šup šup – dá turniket, aby to zastavil. Často se ruce a nohy ztrácejí právě kvůli nesprávně nasazenému škrtidlu. Proto vždy radím – pokud vidíte, že je rána mělká, postupně uvolňujte zaškrcení a sledujte, co se děje. Když to moc neteče, je to žilní krvácení a stačí tlakový obvaz. Nechte si ale škrtidlo volně na noze, a když to začne stříkat, utáhněte.“

„Je-li to možné, používám raději izraelské speciální tlakové obvazy, jsou vynikající. Máme i americké, ale ty izraelské jsou mnohem lepší. Pak napíchnu žílu a zavedu katetr, aby to v nemocnici měli snazší.“

KDO TO VZDÁ, UMŘE

Oxana působí rozvážně a rozvážná prý i je. A to i v těch nejdramati­čtějších chvílích. Bojí se, křičí, ale to, co má dělat, dělá s jistotou a bez emocí.

Sama má strach, ale s raněnými si povídá klidným hlasem. Vždy o rodině. „Kdo na tebe doma čeká? Dcerka? Máma? Manželka? Já mám doma taky synka…,“svěřuje se pacientovi. Ten často začne odpovídat: „Já mám holčičku.“Oxana slyší, jak mu „naskočí motor“, který ho nutí přežít. Uvědomí si, že musí zapnout všechny síly, protože má doma dítě.

„Naopak někdy i lehce raněný umře, protože to vzdá. Umírat se člověk nemůže naučit, protože na to má jen jeden pokus. Ale na frontě to tak úplně neplatí,“usměje se Oxana šibalsky, jako by učinila významný objev. A možná že učinila.

„Když je voják zraněný poprvé, je to pro něj strašný šok a bojí se, že je konec. Jenže přežije a zraní ho podruhé, potřetí. Pak už se chová jinak – má to, jak se říká, ‚na salámu‘. Vtipkuje, směje se, ví, že zranění neznamená automatick­y smrt.“

„Jednou jsem vezla kluka, půlka obličeje pryč, neměl nos ani rty… A najednou se mě huhlavě zeptá: ‚A budu se moct líbat?‘ Říkám mu: ‚Budeš, ale dneska ještě ne.‘“

PRVNÍ SE ROZPLYNUL V OSUDECH DALŠÍCH

Řidič, se kterým Oxana léta pracovala, se jmenuje Petr. Byl těžce zraněn, teď se snaží postavit na nohy. Vozil Oxanu a raněné v malé toyotě předělané na sanitu. Zdravotnic­e musela u pacienta klečet na kolenou. Ani posadit se nebylo možné. Oxana prý v této nekomfortn­í pozici dokáže dnes už udělat vše, co zraněný potřebuje. Vyčistit rány, zavést infuzi.

„Všeho máme dost,“libuje si. „Akorát turnikety bychom brali. Těch je obrovská spotřeba. Jsou jednorázov­é. Po jednom použití už nejsou pružné.“

Nejčastějš­í zranění jsou od minometnýc­h střel. Roztrhnou se a střepiny se s obrovskou razancí rozlétnou. Vždy si svého vojáka najdou. Silně krvácející rány a amputace jsou pak na denním pořádku.

„Někdy má kluk na noze obrovskou ránu, vypadá to šíleně, ale přitom jako zázrakem není zasažena ani jedna tepna. A pak maličká střepinka zaletí do těla, najde si aortu… a to je fofr.“I takového zraněného ale Oxana zachránila.

Řidič už jede klidně 120. Taky chce žít. Volám na něj: „Péťo, prosím, já se musím strefit do žíly!“Ale kašle na mě a jede. A tak jsem se naučila najít jehlou žílu v rychlosti 120 kilometrů za hodinu na polní cestě plné výmolů.

Na svého prvního pacienta-vojáka si už Ksjuša nepamatuje. Ale vzpomíná si na chlapce, který ji vyděsil. Měl poranění hlavy, ačkoliv nikoliv fatální.

„Jedeme strašně rychle nocí, bez světel, samozřejmě si nemohu ani vevnitř rozsvítit. Dokážu najít žílu. Sláva, katetr je tam, kde má být! Auto sebou hází. Okna nemáme a špatně jsme je zalepili igelitem, takže děsně fouká. Povede se mi nastavit kapačku, vše kape, jak má, sláva. Vůbec mu nevidím do tváře. Najdu ale jeho ruku a pohladím ho. Mluvím s ním a najednou cítím, že usnul. Jak sebou auto drncá, bojím se, že mi jehla vyskočila ze žíly. Chci to zkontrolov­at. Najdu tu správnou ruku a jedu po ní směrem nahoru, kde má být zapíchnutá jehla. A najednou mě stiskne tak pevně, jako kdyby měl křeč.“

„Péťo, stůj, stůj! Křičím na svého řidiče. Bojím se, že mi kluk odchází. Ale voják najednou klidným hlasem říká: ‚Co křičíš? Je ti něco?‘ – Prostě mi chtěl jen oplatit pohlazení pevným stiskem.“

„Ještě v paměti nosím dva těžce zraněné granátem. Kamarádi jim zemřeli před očima. Byl to pro ně obrovský stres a vyvinula se u nich psychóza vyprovokov­aná těžkým otřesem mozku. Hodili mi je do auta, ale sedativa jsem už neměla. A kluci neustále vyskakoval­i ze sedadel, chtěli utíkat, někomu telefonova­t. Byla tma, projížděli jsme oblastí pod palbou. V minibusu toyota bylo jen jedno lůžko a dvě sedadla. Jeden chlap ležel na lehátku, druhý na sedadle a já klečela na podlaze mezi nimi. Uklidňoval­a jsem je a v jednu chvíli jsem začala zpívat ukolébavku. Ležel, ale jak jsem přestala, zase vyskočil. Hned jsem si zase začala pobrukovat. Tak jsme se dostali až do nemocnice.“

O dalších osudech „svých zachráněný­ch“většinou neví nic. Ztratí se jí z očí. Jen ty nejtěžší případy, vojáky, které přebere téměř mrtvé, vykrvácené, se zástavou, které oživuje přímo v sanitce a jejichž srdce jí zase začne bít pod rukama, někdy později hledá. Chce vědět, jestli se její úsilí zasloužilo o šťastný konec.

„Někdy ještě v polním špitále dostanou od nás, zdravotník­ů, první transfuzi přímo z člověka do člověka. Personál je na to zvyklý, dělali jsme to mockrát… Pak ještě víc chceš, aby přežili.“

MOC STARÁ, A JEŠTĚ K TOMU Z DONBASU

Oxana je rozvedená pětapadesá­tnice. Dvě děti, jedna vnučka. Ta nejprůměrn­ější ukrajinská rodina, s průměrnými příjmy a průměrným vzděláním. Oxana je původní profesí porodní asistentka. Toho času na frontě.

Do války ji ukrajinští vojenští byrokrati dlouho pustit nechtěli. Byla na ni prý stará. Nebo moc blonďatá. Nikdy neskákala s padákem. Neměla manžela, a tak ji podezírali, že její motivace žít mezi vojáky je jiná než altruistic­ká. Navíc byla z východu! Z proradného Donbasu!

„Je to tak. V Lysyčansku, odkud pocházím, bylo už v roce 2014 mnosvazu ho lidí, kteří čekali na Putina. Kdo za to může? My sami. Tohle rozdělení na západní a východní Ukrajinu se objevilo už dávno, v sovětském období. Východňáci se báli ‚lidí ze západu‘, kteří jim nadávali a posmívali se jim kvůli jejich špatné ruštině. A lidi na západní Ukrajině se zase na obyvatele Donbasu dívali jako na spodinu, bandity a opilce. Já tam žila a vím, že to tak není, ale spousta lidí těmto hloupým stereotypů­m stále věří.“

Oxanina cesta na frontu byla dlážděna dobrými úmysly na straně jedné a nedůvěrou a čistě mužským pohledem na věci vojenské na straně druhé.

Její rodný Lysyčansk asi není nejkrásněj­ší místo na zeměkouli, ale je její. Ukrajinské­mu Donbasu nebyla ani tak nadělena krása přírody, jako spíš nerostné bohatství a osudová poloha. Dnes je frontovou linií, dříve byl pomyslnou linií mezi Evropou a Asií, i když geografick­á hranice mezi oběma kontinenty ležela mnohem východněji.

Lidé z Donbasu jsou dříči, ženy tady často dělají stejně těžkou práci jako muži. Je tu více rozvodů a alkoholiků než ve zbytku Ukrajiny, horší vzduch a drsnější mravy. Oxana je pravou rodačkou z Donbasu. Nevypadá, ale je.

POPRVÉ NA ZÁPAD ZA PRACÍ SNŮ

Psal se rok 2013, Ukrajině vládl proruský Viktor Janukovyč – také rodák z Donbasu, v mládí za Sovětského trestaný za loupež a pak za pokus o znásilnění. Průmyslový Donbas skomíral, Kyjev se obracel stále více na západ, doly se uzavíraly, vrcholilo tunelování podniků oligarchy, lidé přicházeli o práci a perspektiv­u té ne moc šťastné, ale alespoň stabilní budoucnost­i.

Oxana byla šéfkou zdravotníh­o střediska na letišti v Severodone­cku. S úpadkem Donbasu a průmyslové výroby v oblasti upadalo i letiště – v roce 2013 ho uzavřeli a nakonec ho obě strany konfliktu, ukrajinská i ruská, společnými silami rozbombard­ovaly.

Oxana má syna a dceru. I jejich osudy jako by rámovaly osud Ukrajiny.

Dcera Nasťa s manželem a maličkou vnučkou se přestěhova­li do Jalty na Krym, aby tam začali žít a podnikat. Syn studoval v Charkově. Rodina se rozjela do různých koutů země těsně před událostmi, které všechny její členy zasáhly zásadním způsobem.

Podobně jako většina obyvatel nejvýchodn­ějšího cípu Ukrajiny, Oxana do té doby příliš necestoval­a. Směrem na západ už vůbec ne. Na přelomu let 2013 a 2014 ale opustila svůj Lysyčansk a jela poprvé západním směrem – na druhý konec země, do Karpat. Nabídli jí místo zdravotnic­e v nejslavněj­ším lyžařském středisku Ukrajiny v Dragobratu. Práce snů.

Když projížděla Kyjevem, na Majdanu lidé právě požadovali odstoupení prezidenta Janukovyče, otevření cesty do Evropské unie a rozloučení se s Moskvou i její sovětskou nostalgií. Oxana si těchto věcí nevšímala.

Na horách pomáhala lyžařům se zlomenýma nohama i těm, kteří to přehnali s alkoholem. Sama měla na starosti třiašedesá­t menších horských středisek. Pracovala ve dne i v noci a o událostech v Kyjevě a na Krymu se dozvídala se zpožděním.

Když na poloostrov vstoupila noha ruského vojáka, byla Oxana v práci. Z okupovanéh­o Krymu volala dcera a s pláčem se ptala: „Nabízejí nám, ať si vezmeme ruské pasy, že pak bude vše v pořádku. Co myslíš?“

„Musíte se rozhodnout sami,“řekla jí Oxana.

Mladá rodina se sbalila a opustila Krym, možná navždy. Vrátila se do Lysyčansku.

Byl březen roku 2014.

Za tři týdny vstoupili ruští vojáci i na východní okraj Lysyčansku. Dcera opět volala Oxaně: „Zase jsou tady a střílejí…“

Tentokrát jí máma poradila: „Utíkejte odtamtud! Přijeďte sem.“

Utekli. Sedm kilometrů šli pěšky do Severodone­cku. Sedli na vlak a zamířili do Charkova. V Lysyčansku ale nechali starou babičku – Oxaninu matku – s Oxaniným bratrem. Odmítla odjet, on odmítl odjet bez ní. Ať už prý město drží Rusové, nebo Ukrajinci, oni jsou tam doma.

„Pro všechny případy se s tebou chci rozloučit,“telefonova­la matka Oxaně, když už Rusové ovládli celé město a Ukrajinci je odtamtud zkoušeli vypudit pomocí dělostřele­ckých granátů. Její hlas byl klidný. „Vedou mě zase do sklepa a já cítím, že… Víš, bombardují nás a já nevím, jestli to přežijeme…“

24. února v pět ráno nám nad hlavami letěly první rakety. Nádraží, kam právě přijela vojenská technika, je jasný cíl. Ale oni si v té první fázi vybrali letiště. Nikdy v životě jsme nevykládal­i tak rychle jako tehdy.

Oxaně došlo, že Rusové postupují. Už se jí nechtělo utíkat. Oznámila dětem, že se jde přihlásit do armády. Pečlivě shromáždil­a potřebné doklady, svou medicínsko­u brašnu s injekčními stříkačkam­i, měkkými dlahami a obvazy a šla na nejbližší vojenský komisariát.

SKOČIT S PADÁKEM? KDYŽ TO BUDE POTŘEBA

Muž v uniformě se na ni díval podezíravě. Příliš mnoho rodáků z Donbasu se do armády nehlásí. Utíkají z obcí kolem frontové linie, ale obrana vlasti je neláká. Oxana – představov­ala si jeho myšlenky – by klidně mohla být špionka. Separatist­ka. Bude shromažďov­at informace a pak je práskat Rusům!

Nahlas to neřekl, ale nevzal ji. Bylo jí tehdy 45 let. Prý je na službu v zákopech už moc stará.

Sedla na vlak do Lvova a jela. Našla vojenský komisariát nejblíže nádraží, kde jí sdělili, že zrovna nemají úřední hodiny. Jako by se válka řídila otevírací dobou.

Nevzdala to a s urputností sobě vlastní se probojoval­a až k náčelníkov­i. „Vy teď budete brát mladé holčiny hned po škole, které nic neumějí. Přitom já mám obrovské zkušenosti, děti mám velké, nebojím se kulky,“řekla naléhavě a ukazovala při tom svou medicínsko­u brašnu. „Mohu jít odsud rovnou do zákopů.“

Důstojník se probíral doklady a viděl, že pracovala na letišti. „Skáčete s padákem?“zeptal se.

„Ne,“odpověděla Oxana.

„A kdyby byl takový rozkaz, skočíte?“

„Co bych asi mohla jiného dělat,“odtušila Oxana.

„Mediky potřebujem­e, ale vám je už 45 let! Takže nic.“

Oxana, naštvaná k slzám, šla do místní nemocnice. Tam primáři dávali dohromady tým, který měl jet na východ spolu s polní nemocnicí. Oxana vycítila příležitos­t a přihlásila se. Vzali ji. Přesně takovou zdravotnic­i prý potřeboval­i.

Vyplňovala dotazníky, už ji zařazovali do příslušné skupiny, když si vedoucí lékař všiml: „Vy jste ale vyřazena z vojenské evidence kvůli věku. Nemůžete s námi jet…“

Zuřila. Poslali ji zpátky do karpatskéh­o Rachova, kde měla požádat, aby její jméno znovu zapsali na seznam „schopných vojenské služby“. Potřeboval­a jedno jediné razítko. Pak by se mohla vrátit a připojit se k polní nemocnici. Lékař slíbil, že na rachovský komisariát zatelefonu­je.

Byla zase tam, kde začala žádat o službu u vojska. Za dveřmi opět vojenský komisař, který jí jako první sdělil, že se do války nehodí. Čekala přes čtyři hodiny. Důstojník se snažil proklouzno­ut pryč zadním východem. Odchytila ho: „Mě jste asi potkat nechtěl, co?“

Ze Lvova mu skutečně zatelefono­vali, aby Oxanu zařadil zpět mezi „schopné výkonu služby“. Jenže on potřeboval výsledky posudkovýc­h lékařů, bylo třeba vyplnit hromadu dotazníků, navštívit několik ordinací, získat bezpočet razítek. Oxana to dokázala v rekordním čase: rentgeny, ultrazvuky, gynekolog, kardiolog… „Absolutně zdravá,“zněl verdikt.

Důstojník se probíral výsledky vyšetření a mnul si bradu. „Tak dobře,“řekl nakonec. „Teď vás vrátím do evidence, ale musíte mít bydliště tady, v Rachově. A ne v nějakém Lysyčansku.“Pohrdavost, se kterou pronesl slovo „Lysyčansk“, prý nešlo nepostřehn­out.

V tu chvíli Oxanu napadlo, že ten chlap snad chce úplatek. Za to, aby mohla na frontu. Jako by mu nestačily úplatky, které mu strkají ti, kteří se válce snaží vyhnout.

Nedala mu nic. Odjela i s medicínsko­u brašnou pryč. Naštvaná, zoufalá a odmítnutá zamířila za kamarádkou do Černovců. Poseděly, povyprávěl­y si a druhý den vyrazila Oxana v posilující­m doprovodu kamarádky na místní komisariát. Jednou to vyjít musí.

Nevyšlo.

VÍTĚZSTVÍ V PODOBĚ HOLINEK Č. 46

„Nemáš muže? Nebo je to separatist­a? Chceš si s vojáky užít hříchu? Nebo si na frontě chceš najít manžela, když ti ten tvůj utekl? Kolik urážek jsem si vyslechla, to si nikdo nedokáže představit.“

Dvě ženy, naštvané a uražené, šly po ulici a kouřily. „Hele, moje dcera bydlí ve Starožynci. Není to daleko. Jedeme k ní,“řekla kamarádka.

A jely. Oxana stále s taškou s osobními věcmi a medicínsko­u brašnou. Co kdyby…

Storožyněc je malé město v Černovické oblasti, ale vojenské náborové středisko má. Seděl v něm k smrti unavený důstojník.

„Já chci jít sloužit do armády, ale nikde mě nechtějí vzít,“řekla mu Oxana bez obalu, otrávená z různých lstí a vytáček, které cítila.

„Ale vy máte všechno, co je potřeba. I lékařské posudky!“řekl muž překvapeně. „Takže: sloužit budete v Užhorodu. Teď musíte jít se mnou a složit vojenskou přísahu,“sdělil jí. A šli. On četl, ona opakovala. Poté dostala Oxana nejdůležit­ější razítko v životě – je vojačka. Následujíc­í den odjela do Užhorodu hlásit se u své jednotky, 128. brigády.

Bylo to první velké vítězství, protentokr­át nad vojenskou byrokracií.

Zdravotní rota měla své sídlo v sadu. Všude kvetly růže. „Já chtěla jet do války, a ne mezi růže!“vzpomíná Oxana. Musela si ale zvyknout na uniformu a ranní i večerní nástup.

„Můj největší problém byly holiny. Já mám nohu 36 a oni mi dali šestačtyři­cítky…“

Překvapení bylo víc. Jedním z nich byl plat. „Řekli mi, ať si jdu pro kupon. Jaký kupon zase? Prý na výplatu. Na jakou výplatu? Krmí nás kroupami a dušeným masem, oblékají nás, netušila jsem, že dostaneme i plat. Víte,

jsem vychovaná sovětskými filmy. Tam vojákům nikdo nic neplatil.“

Ve slavné 128. brigádě slouží Oxana dodnes. A v těchto dnech je se svými vojáky na frontě v Záporožské oblasti.

ŠPIONKA, NEBO BLÁZEN?

Její první akcí na bitevním poli ale měla být pro Ukrajince tragická bitva u Debalceve v zimě 2015. (Debalceve:

23. ledna 2015 zahájili separatist­é podporován­i ruskými jednotkami útok na místní železniční uzel.

V bojích bylo 80 procent budov zničeno, zahynulo několik set ukrajinský­ch vojáků.

Měsíc po uzavření Minských dohod o příměří bylo město ruskou stranou obsazeno.)

Byla to jedna z nejkrvavěj­ších a největších bitev první rusko-ukrajinské války, která začala vpádem Rusů na poloostrov Krym a východní Donbas. Jenže Oxanu tehdy s sebou ještě nevzali.

Strašně se urazila. Nemohla pochopit, proč ji nechali v Užhorodu. Až jí velitel vysvětlil, že „jak jsem chodila od jednoho vojenského komisariát­u ke druhému a žadonila, aby mě vzali do armády, probudila jsem zájem ukrajinský­ch tajných služeb“. Ty odposlouch­ávaly její telefon a čekaly. Jejich předpoklad byl: taková ženská, co se dere do armády, musí být špionka. Blázen, nebo špionka. „Až za dlouho zjistily, že jsem to první.“

Poslali ji tedy alespoň do charkovské nemocnice, kde vracela těžce zraněným jména – často ztratili ve zmatku doklady a nikdo nevěděl, kdo je kdo. Byla to Oxanina válečná premiéra: žádné zlámané nohy z lyží, ale průstřely, amputace, těžké popáleniny.

V roce 2016 se nedůvěra prolomila. Oxana se pravidelně ocitala se svou zdravotní rotou na frontě. Vždy zaujaly pozice nedaleko první linie. Ale v tak bezpečné vzdálenost­i, aby

V Lysyčansku bylo už v roce 2014 mnoho lidí, kteří čekali na Putina. Kdo za to může? My sami. Tohle rozdělení na západní a východní Ukrajinu se objevilo už dávno, v sovětském období. Východňáci se báli „lidí ze západu“, lidi na západní Ukrajině se zase na obyvatele Donbasu dívali jako na spodinu. Já tam žila a vím, že to tak není.

Životy Ivety a Karlose nemusíme dávat daleko od sebe. Kdybych se měl v jejich světě pohybovat, semlelo by mě to, říká Michal Samir, režisér dokumentu o Karlosu Vémolovi a také série o Ivetě Bartošové, která se letos vrátí se třetí, závěrečnou řadou.

„Film Karlos si dává za cíl ukázat, že je to člověk, který umí být citlivý, vtipný, nasraný, ale hlavně, a to považuju za nejdůležit­ější, upřímný.“

tu práci vzal. Tohle ale není ten případ. Karlos je film, který jsem si „vyběhal“, a natočil jsem něco, kde jsem chtěl reflektova­t Vémolův svět tak, jak ho sám vnímám, což nemusí nutně být i jeho mediální obraz. Nechci se nimrat v bulvárních kauzách, to pro mě neznamená autenticit­u. Kdyby byla kauza u Karlose vylhaná, tak bych ji tam prostě nedával. Ale kauzy jsou pravdivé, některé ho formovaly, proto mají ve filmu své místo.

Jaký máte názor na přátelství Karlose s kontroverz­ním lobbistou Ivem Rittigem, které je evidentně velmi pevné: Rittig Vémolovi svědčil i na svatbě.

Kniha Rusko pohledem z kuchyně vyšla v nakladatel­ství Dokořán v překladu Jaroslavy Jiskrové.

 ?? ?? Ukrajinka Oxana se přihlásila do armády dobrovolně. Už před deseti lety.
Ukrajinka Oxana se přihlásila do armády dobrovolně. Už před deseti lety.
 ?? FOTO: 2× ARCHIV OXANY S. ?? Oxana přiváží raněné a asistuje na operačních sálech polních nemocnic v blízkosti fronty.
FOTO: 2× ARCHIV OXANY S. Oxana přiváží raněné a asistuje na operačních sálech polních nemocnic v blízkosti fronty.
 ?? ??
 ?? ?? Oxana s dcerou a vnučkou.
Oxana s dcerou a vnučkou.
 ?? ?? Žije v kasárnách,
Žije v kasárnách,
 ?? FOTO: TIMON LÁSKA ??
FOTO: TIMON LÁSKA
 ?? FOTO: BONTONFILM ??
FOTO: BONTONFILM
 ?? ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia