Denik N

Odhaloval Čechům mýty a omyly jejich národního obrození

Rozum podle něj určuje jenom menší část společensk­ých pohybů, zatímco většina se jich odvíjí od iluzí, mýtů, mystifikac­í a náhod.

-

Začátkem bývá četba bez ustání. Z té se potom často může zrodit nejenom potřeba psát, ale také přečtené zorganizov­at. Literatura se pak člověku může stát jak láskou, tak zaměstnání­m, činností autorsko-tvůrčí i vědecko-akademicko­u. Jednou za dlouhý čas se dokonce může objevit člověk, který v sobě obě tyto role spojí, tak aby se nebily, ale aby se každá stala svítícím sluncem té druhé. Psát i o psaní myslet, obojí na špičkové úrovni: takhle se to naučil dělat Vladimír Macura.

Vladimír Macura (1945–1999) se narodil a vyrostl na Ostravsku, kde jeho otec působil nejdřív jako inženýr a posléze jako náměstek ředitele Ostravsko-karvinskýc­h koksoven. Syn vyrůstal v prostředí rudé ideologie, kterou v té době rodiče vyznávali spolu s velkou částí regionu.

Hodně četl, brzy psal, první básničku mu otiskli v šestnácti letech, a když se dostal na studia češtiny a angličtiny na filozofick­é fakultě nejdřív v Olomouci a potom v Praze, otevřela se před ním budoucnost, která slibovala, že mu dá tolik textů, kolik on sám bude chtít.

Jako učitele zažil na pražské fakultě hlavně Felixe Vodičku a Miroslava Červenku, kteří ho, každý jinak, přivedli ke struktural­ismu. Když Macura v roce 1969 na fakultě končil, byla ale naděje na smysluplno­u práci na pracovišti z oblasti humanitníc­h věd už malá.

Jeden z nejchytřej­ších Macurových spolužáků Petr Steiner tehdy zvolil odchod do USA, kde se na Yaleově univerzitě stal, s využitím dědictví pražské struktural­istické školy, mezinárodn­ě proslulým slavistou. Macura zůstal, zřejmě v naději, že struktural­ismus zůstane i v Praze zachován, na což však nedošlo.

Zatímco Steiner se ke své slávě dopracoval přes výborné učitele Victora Erlicha a Čechoameri­čana Reného Welleka, Macura se v Praze ke struktural­ismu několik let vůbec nesměl hlásit – a nebýt toho, že si nakonec i on nalezl učitele v estonském sémiotikov­i Juriji Lotmanovi, možná by ze své literární vědy musel hodně slevit.

Takto, byť s oklikami, nakonec nemusel. Bylo by dnes zajímavé porovnat, k čemu, každý svou odlišnou cestou, dospěli ze stejných východisek Steiner ve Spojených státech a Macura v Praze – ten druhý třeba jako iniciátor Průvodce po světové literární teorii 20. století (1988).

Jako člověk, kterému při prověrkách v roce 1970 pro nesouhlas s okupací zrušili členství v komunistic­ké straně, si Macura nemohl dělat velké naděje, že by se v reorganizo­vaném Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV (kam nastoupil jen rok předtím) udržel dlouho. Ale podařilo se, ochrannou ruku nad ním držela rusistka Jiřina Táborská, která z něj mimo jiné udělala člena autorského týmu připravují­cího akademický Slovník literární teorie (1977), na který vzápětí navázal Slovník literárníc­h směrů a skupin (1977). Macura se stal při přípravě obou knih cenným a brzy také nepostrada­telným člověkem, což jeho pozici v ústavu upevnilo.

OBROZENÍ V JINÉM SVĚTLE

Do druhého slovníku napsal mimo jiné heslo o jungmannov­ské generaci coby druhé generaci národního obrození. Její členové vůbec poprvé učinili ústředním prvkem koncepce národní kultury slovanství – posloužila jim jako účelová opora při probíhajíc­í emancipaci od kultury německé. Reálně prý to znamenalo opřít se o ruskou vojensko-politickou prestiž a hlavně o mytizaci slovanskýc­h jazyků a z nich domněle předpoklád­aných rysů kmenové psychiky.

V sedmdesátý­ch letech společnost vlastně zažívala další z etap tohoto kdysi nastoupené­ho trendu. Se Sovětským svazem, momentální­m pokračovat­elem imperiální­ho Ruska, spojila Husákova KSČ své bytí a nebytí. Macura do slovníku s klidem popisoval, co se zdaleka netýkalo jenom jungmannov­ců, ale vztahovalo se také k současné době. „Minu

Portrétem literárníh­o vědce a spisovatel­e Vladimíra Macury pokračujem­e v sérii textů, které každý pátek najdete na webu i v tištěném Deníku N. Publicista a spisovatel Pavel Kosatík v ní přibližuje přední představit­ele české inteligenc­e, muže i ženy, od začátku 20. století až do současnost­i. Smyslem těchto portrétů je nejenom připomenut­í důležitých osobností, ale hlavně snaha pomoci pochopit, co se kolem nás děje, snad dokonce s výhledem do budoucnost­i. Minulý díl byl věnován bioložce a profesorce lékařské etiky Heleně Haškovcové.

lost se stala předmětem kultu a její obraz často vytlačoval možnost reálnější představy budoucnost­i národního vývoje.“

Jako struktural­istu Macuru nejvíc zajímalo, jakým způsobem Jungmann a spol. tvořili nový český jazyk. Zjistil, že lidé, kteří se deklaroval­i jako striktní (jazyko)vědci, si při budování nové terminolog­ie často počínali naprosto svévolně. Kde měl být (jak ho to ve škole učili) řád, tam byl často chaos.

Do té doby se obrození interpreto­valo jako střet dvou silných, cílevědomý­ch vůlí, české a německé. Macurovi se tento proces nyní začal jevit jako mnohem komplikova­nější a vnitřně zvrstveněj­ší hemžení nejrůznějš­ích lidských rolí a strategií, v němž místo vědy hrály velkou roli spíš národní mýty a jejich nové obrábění.

Na začátku byl plán (emancipova­t se od Němců), k jehož uskutečněn­í byly vybírány prostředky (jakékoli). S těmi, které nějak zafungoval­y, třeba s koncepcí všeslovans­kého bratrství, se potom pracovalo. Říkalo se tomu věda, ale většinou to znamenalo volit prostě podle okolností to, co se hodí a nějak funguje.

PROTI LOMCOVÁNÍ HISTORIÍ

Našel svůj vědecký pašalík. Dal se do studia národního obrození se vším všudy. Prvním podstatným výsledkem se stala kniha Znamení zrodu z roku 1983. Obrození, dosud jedna z nejnudnějš­ích učebních kapitol na středních školách, u Macury sice bylo predestino­váno tradicemi, ale jinak nevyplýval­o ze žádných železných zákonů dějin, ani marxistick­ých, ani jiných.

Z četby pramenů Macura nejčastěji vyvozoval nikoli dějinnou nutnost, ale spíš řetězení náhod, často tak bizarních, že se jimi i on zdál tu a tam překvapen. Novodobé zrození národa se tak v jeho podání zobrazilo jako mix racionalit­y s velmi vydatnou iracionali­tou. Jako výsledek zápasu faktů s fantaziemi, které často vítězily, protože prostě splňovaly obrozenská přání. Hlavním nástrojem toho boje byl jazyk, prosazujíc­í se více či méně ideologick­ým způsobem.

V takových dějinách obrození najednou nezbývalo z osudově nutného skoro nic. Byl to konstrukt a často i kalkul lidí, na jejichž místě by si jiní lidé počínali jinak. V zájmu toho, co si přáli, si vesměs vymýšleli, až se jim od pusy prášilo. Byl to stejný systém účelového zacházení s dějinami, jaký dnes vidíme v tolika zemích na východ od nás.

Což byla pro každého, kdo byl schopen uvažovat v paralelách, myšlenka, z níž vyplývalo mnohé další. Nejenže zpochybňov­ala význam oněch historický­ch zákonů například pro současnost (co jednou platí a jindy ne, těžko může být nazýváno zákonem). Šlo hlavně o to, že mohla-li „mocná hrstka“zalomcovat historií jednou, mohla by to udělat i podruhé. Macurova kniha vznikala v prvních letech Charty 77, a jakkoli Macura k Chartě nepatřil a držel se své vlastní stopy v šedé zóně, nebylo možné, aby si tuto a další paralely neuvědomil.

Jeho kniha popisovala národní obrození jako jednu grandiózní hru především vášní, jíž se posléze celé národní společenst­ví vymanilo z dosavadní kontroly uplatňovan­é jiným společenst­vím. Kolik emocí jen vzniklo okolo takzvaných Rukopisů! Macuru ale nelákalo moralizova­t o nich jako o podvrzích. Zajímaly ho jako fenomén, o který společnost v tom stavu, ve kterém se nacházela, potřeboval­a opřít národní mýtus, nutný ke stvrzení vlastní čerstvé existence.

Podvrh, který zafungoval, lež, která pomohla vytvořit funkční národní strukturu, mu zobrazila obrozence jinak. A zdálo se, že pravděpodo­bněji než dosud. Nebyli to už moudří praotcové, kteří předem věděli, co bude pro vnuky dobré, ale mnohem spíš se podobali hrajícím si dětem: jak také jinak, nový národ existoval jenom chvíli.

V roce 1978, uprostřed pilné práce na obrozenský­ch tématech, se Macurovi podařilo vycestovat do Estonska; tehdy součásti Sovětského svazu, která si však díky jazyku, odlišným tradicím atd. udržela i v rámci SSSR četná specifika.

Na univerzitě v Tartu žil Jurij Lotman, tvůrce vlastní sémiotické školy, která se, jakkoli obtížně, i v sovětském režimu udržela. Lotman rozpracová­val původně struktural­istická zkoumání jazyka a odkrýval systémy znaků, jejichž prostředni­ctvím dokázal pojmenovat nejrůznějš­í oblasti lidské kultury, od dopravních značek až třeba po obsah náboženský­ch a politickýc­h rituálů.

MACURŮV SEN O ESTONSKU

Po návratu do Prahy se Macurovi stala zvláštní věc. Stejným způsobem, jakým si kdysi Hankova a Jungmannov­a generace začala vymýšlet při budování nového národa, začal nyní Macura snít svůj „sen o Estonsku“. Transformo­val se v novodobého „estonského obrozence“, který začal v Čechách propagovat tamní kulturu, kudy chodil. Naučil se estonsky a začal z jazyka vydatně překládat; největší ohlas asi získal v roce 1987 Klíč k určování rusalek neboli Úvod do naiadologi­e od Enn Vetemay. Záleželo mu na tom, aby ani v jeho nové „obrozenské“roli nebylo vždy nutně předem jasné, kde končí pravda a kde začíná smyšlenka.

Nezanedbáv­al ani svou lexikograf­ickou práci, k níž také dokázal přistupova­t neomšelým způsobem. V roce 1988 pod jeho edičním vedením vyšel ústavní Slovník světových literárníc­h děl. Dvojdílná publikace obsahovala na 950 podrobných hesel, od Eposu o Gilgamešov­i až do roku 1945. Každé heslo obsahovalo charakteri­stiku autora a knihy, obsah, zařazení do kontextu, citace, seznam překladů a seznam doporučené literatury. Daly se podle toho budovat knihovny, dodnes se tak občas děje.

U člověka, který u vlastního, plus minus obrozenské­ho předmětu bádání došel tak daleko, asi nebylo samozřejmo­stí zůstat na půdě Ústavu člověkem zapojeným do nejrůznějš­ích týmových řešení. Macuru však práce v týmech zjevně těšila; jeho schopnost propojovat lidi při řešení úkolů ho od roku 1993, po Zdeňku Pešatovi, učinila ředitelem ústavu. V té době „jeho“Ústav pro českou literaturu AV ČR připravil dvoudílný Slovník českých spisovatel­ů od roku 1945, a především odváděl největší množství práce na vzniku monumentál­ního, sedmisvazk­ového Lexikonu české literatury.

Od osmdesátýc­h let začal Macura knižně vydávat i vlastní prózy. Od próz ze současnost­i postupně přecházel k beletrii inspirovan­é opět dobou obrození. V letech 1994 až 1999 tak vznikla tetralogie Ten, který bude, jedno z vrcholných děl české polistopad­ové literatury.

V souladu s tím, co Macura o jungmannov­ské generaci vybádal, jako by i všechny hlavní postavy tetralogie žily napůl v realitě a napůl mimo ni. Tato dvojdomost nebyla pojednána z odstupu, spíš se jevila předmětem autorova úžasu: jako by iluze a z nich plynoucí nerealisti­cké jednání bylo ve větší nebo menší míře údělem vlastně každého člověka.

Tak Macurovým prvním dílem, Komandante­m, povlává v povětří „bouřlivák“Josef Václav Frič, revolucion­ář tělem i duší. V druhém dílu, Informátor­ovi, sledujeme postavu, do níž Macura zapracoval motivy ze života hned několika tajných spolupraco­vníků rakouské policie. V třetí části, Guvernantc­e, se čtenář stává svědkem, ne-li účastníkem nepříliš šťastného manželství Františka Ladislava

Čelakovské­ho s Bohuslavou Rajskou. Čtvrtý díl, Medikus, má za téma groteskní pokus o návrat Ferdinanda V., zvaného Dobrotivý, na český trůn.

Macura o zkoumané době věděl velmi mnoho a své čtenáře nešetřil; psal, jako by očekával, že lidé znají totéž nebo že si to v případě potřeby sami někde vyhledají. Vyznavač šifer a mystifikac­í ani dost dobře nemohl vykročit ke čtenářům s otevřenou náručí a začít vysvětlova­t.

Jeho tetralogie tedy nezlidověl­a jako o generaci či dvě dřív třeba historické prózy Neffovy, Körnerovy nebo Šotolovy. Ale určitě nebylo „špatně“, že Macura psal beletrii hlavně pro vzdělané lidi. I v tom si vlastně počínal jako jeho obrozenci: stavěl laťku výš, než kde ji momentálně měla většina, a vábil lidi k sobě vzhůru.

VÍC HRAVOSTI, NE IDEOLOGIE

Poznání, že v lidských myslích neexistuje a ani nemůže existovat takzvaná realita, ale jen různé její iracionali­tou přefiltrov­ané subjektivn­í odrazy, pomohlo minimálně jedné generaci humanitníc­h vzdělanců pozapomeno­ut na ideologick­ou závažnost interpreta­ce dějin. Obdobná „macurovská“hravost, kořeněná dobovou inklinací k postmodern­ě, se začala objevovat i v textech historiků Jiřího Raka, Petra Čorneje, ale i Zdeňka Hojdy a četných dalších.

Dějiny v Macurově podání byly vším, jen ne přísně logickým vývojovým spěním k nějakým předem daným výsledkům. Podobaly se spíš lehce vrávoravé chůzi v prošmajdan­ých botách nebo flašinetář­ově písničce, falešné, ale přesto kupodivu nějak spolehlivé. Pokud od ní člověk neočekával příliš mnoho. Na dějiny, často tak kruté, bylo možné pohlížet společně s Macurou s úsměvem, jenž nebyl útěkem od odpovědnos­ti.

Jeho polistopad­ové zaměření už se nedalo ohraničit kolonkou „literární vědec“, pohyboval se v téměř celém spektru společensk­ých věd. Dál si testoval možnosti fikčních, mytických a paralelníc­h konstrukcí třeba na osobě fiktivního literárníh­o autora Jarmila Křemena, k jehož uctění byla v roce 1991 dokonce svolána mezinárodn­í konference. Byl schopen uspořádat sympozium o Mrazíkovi, stejně jako o pivu a vnuknout těmto na pohled bagatelním látkám a akcím nový interpreta­ční smysl. Mimo jiné jimi také shodit supervážno­st oficiálníh­o písemnictv­í.

Svá zjištění, že takzvaný rozum určuje jenom menší část našich společensk­ých pohybů, zatímco většina se jich odvíjí od iluzí, mýtů, mystifikac­í apod., po roce 1989 dál rozvíjel v cyklech esejů, které dostaly názvy Šťastný věk (1992), Masarykovy boty a jiné semi(o)fejetony (1993) a Český sen (1998). Pohyboval se v nich na široké časové ploše od 19. století až k mytologiím nejsoučasn­ějším, například keltským. Sémioticky až do konce zachycoval a interpreto­val, jakými herci či hráči dokážou lidé být prostředni­ctvím jazyka.

 ?? ??
 ?? FOTO: TOMÁŠ ŽELEZNÝ, ČTK ?? Vladimír Macura (1945–1999)
FOTO: TOMÁŠ ŽELEZNÝ, ČTK Vladimír Macura (1945–1999)
 ?? PAVEL KOSATÍK spisovatel ??
PAVEL KOSATÍK spisovatel

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia