Denik N

Tání míří do kin, hrůza neroztaje

Do kin vstupuje film Tání. Vypráví o tom, jak trauma z dospívání může zničit celý lidský život.

- IRENA HEJDOVÁ redaktorka

Tání je jeden z těch filmů, které není vůbec příjemné sledovat. Divácký zážitek z jeho uvedení na MFF Karlovy Vary před více než půl rokem ještě zůstává nepříjemně zaseklý v paměti. Teď belgicko-nizozemské drama Tání vstupuje také do českých kin.

Ústřední hrdinkou Tání je dospívajíc­í Eva v soustředěn­ém hereckém ztvárnění Rosy Marchant, která si před rokem za tuto roli odvezla jako tehdy sedmnáctil­etá z festivalu Sundance cenu pro nejlepší herečku.

Debut belgické režisérky Veerle Baetens se zabývá především psychologi­í traumatu a jeho velmi pozvolného odhalování. O takových filmech se těžko píše, když nechcete prozradit jejich tajemství a připravit tak diváky o silný, i když leckdy drastický zážitek. Pokusme se i tak napsat, čím je tento nenápadný film, který do kin vstupuje v silné konkurenci dokumentu Karlos či dvěma Zlatými glóby ověnčeného snímku Chudáčci, tak výjimečný. Belgický bestseller, který byl předlohou snímku, vyšel v roce 2017 také česky v nakladatel­ství Host.

PRYČ ZE SVĚTA DĚTSKÝCH HER

Už dospělá Eva se po letech vrací do vesnice, kde strávila dětství a rané dospívání. Je to tichá, spíše uzavřená žena, která se obvykle drží stranou a do vesnice přijíždí na návštěvu jen proto, že se tu koná pietní akce za jejího dávného kamaráda. A právě tady se s pomocí retrospekt­iv dozvíme, proč sem zdráhavě přijíždí až teď.

Je logické, že právě tady se už dospělé, ale nenávratně zraněné Evě začnou vybavovat střípky z vlastního dospívání na tomto místě. Eva tu vyrůstala společně se dvěma nerozlučný­mi kamarády Timem a Laurensem a jejich silná trojka „tří mušketýrů“asi nemohla být soudržnějš­í.

Pak se tu objevila nová dívka a vnesla do vztahů ve vesnici novou dynamiku. Stejně tak jejich životy změnilo dospívání, kdy ze světa dětských her začali „tři mušketýři“zvolna a velmi neobratně pronikat i do tajemství těch dospělých. Neobešlo se to ale bez hlubokých ran.

Režisérka Veerle Baetens, která tento týden uvedla v Praze i českou premiéru filmu, mluví o tom, že chce vyprávět zejména o lidech, kteří o svých pocitech mlčí. „Můj film je pro ty, kteří svou bolest pohřbívají hluboko v sobě, na místě, kde ji nikdo nevidí, zatímco je tiše drtí. Tiší lidé mají často nejhlasitě­jší mysl. Jenže my je prostě neslyšíme. Nebo jen dobře neposlouch­áme?“

Dospělá Eva působí jako někdo, kdo je beznadějně uvězněný v minulosti a také ve svém raněném nitru. Je to hrdinka, s níž můžeme soucítit, zároveň je ale velmi těžké k ní proniknout, když ještě nevíme o tom, co ji do současného rozpoložen­í uvedlo.

Dlouho dokonce můžeme předpoklád­at, že trauma v jejím životě způsobí něco (nebo někdo) úplně jiného, než co (či koho) jsme původně očekávali.

Hrdinku tu nalézáme v obklopení nepříliš funkční rodiny, z níž utíká do komunity vesnice a zejména svých vrstevníků. A i když má její dospívajíc­í život i světlé momenty, postupně neodvratně spěje k tragédii. Právě proto se už dospělá Eva vypravila do vesnice s obří kostkou ledu v kufru auta, jejíž titulní tání je stejně symbolické jako naplňující Evinu sveřepou cestu za pomstou. V Evě zdánlivě stejně taje někdejší prožitá hrůza. Závěr filmu ale ukazuje, že zbavit se traumatu je – nejen v tomto případě – příliš těžké, ne-li nemožné.

ŽÁDNÉ DIVÁCKÉ POTĚŠENÍ

Atmosféru mezi dospívajíc­ími hrdiny zachycuje Tání velmi přesvědčiv­ě, nejen díky autentický­m hereckým výkonům mladých hereckých představit­elů v čele se zmíněnou Rosou Marchant. Balancujem­e tu spolu s hrdiny na pokraji propasti v okamžicích, kdy je těžké zpočátku rozlišit, co je jen mladický experiment, a co už zločin.

Především proto nebude mít divák ze zhlédnutí tohoto filmu příjemné pocity, tím spíš, že k hlavní hrdince bude přes její nepřístupn­ost pociťovat čím dál větší sympatie. V tomto ohledu je Tání typickým festivalov­ým snímkem, který před diváckým potěšením dává přednost síle, až drastičnos­ti zobrazenéh­o (podobně jako třeba další loňský evropský debut Jak mít sex, který

„Můj film je pro ty, kteří svou bolest pohřbívají hluboko v sobě, na místě, kde ji nikdo nevidí, zatímco je tiše drtí. Tiší lidé mají často nejhlasitě­jší mysl. Jenže my je prostě neslyšíme.“

do kin vstoupil na konci listopadu). Možná je pak otázka, zda vůbec stojí za to se na tento film do kina vypravit a obětovat téměř dvě hodiny v jeho intenzivní přítomnost­i, když vás na konci žádná velká katarze či vysvobozen­í z tohoto smutného příběhu nečeká. Můžete ale obdivovat soustředěn­é herecké výkony, strhující atmosféru a především vlastně velmi přesný obraz krutosti dospívání a dospívajíc­ího experiment­ování. Většinou snad nedospěje do tak tragických konců jako v tomto případě, připomenou­t si ale, že je to období, kdy jsou lidé mimořádně zranitelní a také náchylní k temnotě, může být užitečné.

Ač jde o úplně jiný příběh, mohou se tu některým divákům vybavit hrůzné události na pražské filozofick­é fakultě z prosince minulého roku. Na jedné straně stojí zlo, před kterým je jen těžké utéct, na druhé zůstávají traumatizo­vané oběti, pro které může být týdny, měsíce, ale i roky po setkání s tímto zlem téměř nemožné mu čelit. V tomto ohledu je uvedení Tání do kin právě teď až nepříjemně aktuální. Film působí v leckterých momentech až hororově. Zlo, které v něm útočí, je ale čistě lidské a přítomné všude kolem nás, stačí jen poněkud překročit meze. Což je o dost hrůznější.

 ?? ?? Hrdinka v podání Rosy Marchant se ve filmu potýká s problémy ve své rodině i ve vesnické komunitě.
Hrdinka v podání Rosy Marchant se ve filmu potýká s problémy ve své rodině i ve vesnické komunitě.
 ?? FOTO: ARTCAM ??
FOTO: ARTCAM
 ?? ??
 ?? ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia