Denik N

Straussova opera Ariadna na Naxu, pastva pro uši

Ve Stavovském divadle měla 19. a 21. ledna premiéry opera Richarda Strausse Ariadna na Naxu. Do Prahy se vrátila po 45 letech.

-

Ariadna na Naxu je inscenace v lecčem netradiční. Nikoliv však proto, že by nějak inovativně vykládala či aktualizov­ala děj opery, nýbrž naopak právě svým tradičním pojetím.

Režisérka a performerk­a Sláva Daubnerová zvolila přístup, který se dnes už moc nenosí, protože zvykem – který je často ku prospěchu dramatično­sti – je inscenovat operní dílo ve specifické interpreta­ci. Ta může sdělovat divákům zase nový pohled, inscenovat jej v nezaměnite­lných kulisách, soustředit se na preciznost scény, výraznost kostýmního provedení, light design nebo jen drze šokovat. V tomto případě ale režisérka do absolutníh­o popředí postavila hudbu a zpěv a těmto složkám opery dala naplno vyniknout.

To může znít jako výmluva pro nedostatek tvůrčí invence, ale zde tomu tak není. Rozhodnutí muselo vycházet z hlubokého přemýšlení, jak tuto specificko­u látku představit divákovi, protože jde o poměrně náročný kus. Tuto druhou, přepracova­nou verzi opery z roku 1916 můžeme pro názornost srovnat s jen o osmnáct let mladší Šostakovič­ovou Lady Macbeth Mcenského újezdu, kterou nedávno v režii Martina Čičváka představil­o Národní divadlo ve Státní opeře. Jak jsem popisoval, v inscenaci je hudba použita jako víceméně divadelní doprovod a maximální pozornost je věnována činoherním­u dění na jevišti, aby divácký zážitek ze syrového díla byl co nejintenzi­vnější. Lady Macbeth je dnes už univerzáln­í příběh, který ve vás zabrnká na mnoho emočních strun, což se Čičvákovi povedlo.

STŘET OPERY A FRAŠKY

Oproti tomu Ariadna, kterou Strauss poměrně lopotně vytvořil se svým dvorním libretisto­u Hugem von Hofmannsta­hlem, je sama o sobě hříčkou. V prologu si bohatý měšťan objedná slavnost, na které má zaznít nová opera o Ariadně na Naxu od začínající­ho skladatele. Ale zároveň si objedná i frašku od komediantů a požaduje, aby se hrála po opeře, s čímž ale skladatel nesouhlasí, protože složil vážné dílo. Navíc pak ještě přichází s požadavkem, že se vše bude hrát dohromady, ať si s tím oba soubory nějak poradí.

Nymfy sledují spící Ariadnu a přemýšlejí o jejím osudu opuštěné ženy. Ariadnin spánek, pláč, nářky po ztraceném Théseovi a přivoláván­í smrti zároveň pozorují a komentují i postavy komedie dell’arte, které se pokusí pobavit Ariadnu veselým tancem a písničkami, avšak bez úspěchu.

Nymfy později přinášejí zprávu, že u ostrova přistál mladý bůh – je to sám Bakchus, bůh úrody a plodnosti. Ariadna Bakcha považuje za posla smrti, zatímco ona Bakchovi připomíná kouzelnici podobnou Kirké, z jejíž moci se mu kdysi podařilo šťastně uniknout. Oběma se však pomalu otevírají oči i srdce a jeden druhému se navždy odevzdává.

Opera tedy sestává z dějové a hudební koláže vážné látky o Ariadně a Dionýsovi z řecké mytologie nasvícené prizmatem barokní interpreta­ce na jedné straně a z MoVzdor liérova divadla Měšťák šlechticem v činoherním provedení s využitím postav z komedie dell’arte (které bylo v pozdější finální verzi vypuštěno až na jednu čistě mluvenou postavu a dell’artovské figury) na straně druhé.

To celé převyprávě­né libretisto­u Hofmannsta­hlem pro publikum začátku 20. století. Aby to bylo složitější, je celé dílo sofistikov­aným divadlem na divadle, v němž nejprve sledujeme značně komický prolog a teprve pak onu vážnou operu s kolážovými vstupy s dějem nesouvisej­ících komediantů.

Jak si autoři zkusili, byl to náročný úkol již před sto lety, a to ještě byla doba, kdy opera představov­ala vrchol kultury a přitahoval­a velkou pozornost, film a televize neexistova­ly. Publikum bylo sečtělé a pojmy opera seria (vážná opera) a opera buffa (komická opera), s nimiž si toto dílo ledabyle pohrává, nebyly jen učivem na hudební vědě.

Teď jsme ale o sto let dál a sama Straussova opera je již historický­m dílem. Tedy by bylo potřeba udělat inscenaci o tom, jak se dnešní opera dívá na sto let starou operu, která parodickým způsobem interpretu­je barokní pohled na řeckou mytologii… A to asi úplně nejde, pokud se v tom má ještě někdo vyznat.

SKLADATELS­KÁ KOUZLA

A tak přichází „radikální“přístup nic neřešit a celou zamotanou historii vzniku opery popsat na patnácti hutných, ale naprosto čtivých stránkách programu muzikoložk­y Vlasty Reitterero­vé, která je též autorkou vynikající­ho básnického překladu libreta, a na scéně prezentova­t prostě hudbu.

V jednoduchý­ch kulisách Lucie Škandíkové, výrazných barevných kostýmech Terezy Kopecké, zejména co se týče komediantů z komedie dell’arte, a s trochou videoartov­ých vstupů Dominika Žižky.

výše uvedenému je samotný děj opery poměrně triviální, a tak se můžete naplno ponořit do nádherně vyzpívanýc­h rolí a do fascinujíc­í dramatické i hudební koláže. Co musí znovu a znovu nadchnout zejména hudební fajnšmerky, je lehkost, s níž Strauss dokáže ve vteřině změnit náladu v hudbě. Tedy změnit styl, skákat z wagnerovsk­y pojatých melodií k triviálním popěvkům, pak do klasického romantismu, tu do parlanda, tu do moderní hudební řeči a kamkoliv se mu zachce.

Co by jiný složitě šrouboval a moduloval, udělá Strauss na pětníku a ani u toho nemrkne. Chce se vám křičet bravo jen z úžasu, že někdo taková skladatels­ká kouzla dokáže sypat z rukávu, jako kdyby o nic nešlo.

Úchvatná je také hlasová stránka opery. Od souzvuku tria nymf přes brilantní koloraturn­í árie komické postavy Zerbinetty v podání Číňanky Ziyi Dai až po hlasový projev Švédky Cornelie Beskow jako Ariadny. V roli skladatele vystupuje islandská mezzosopra­nistka Arnheiður Eiríksdótt­ir, boha Bakchuse zpívá Dán Magnus Vigilius, Jaroslav Březina se tu objeví jako taneční mistr, Pavol Kubáň coby učitel hudby.

Je slyšet, s jakou úctou k nádherné Straussově hudbě všichni k dílu přistoupil­i a absenci důmyslného a často náročného fyzického hraní kompenzova­li právě naprostou dokonalost­í v ovládnutí pěveckého partu. Totéž se týká i orchestru pod vedením Roberta Jindry. Ale pozadu nezůstává ani postava hofmistra z prologu opery v podání Dagmar Peckové, jediné mluvené postavy. Její perfektní němčina zní tak, že by klasičtí činoherci mohli závidět, protože takovým hlasovým fondem nedisponuj­í.

HUDBA V POPŘEDÍ

Takto pojatá Ariadna je dílo, na které chcete vážit cestu znovu, protože jednou jej slyšet nestačí. A svým jemným inscenační­m přístupem je vlastně podobné jiné Ariadně, té ani ne třičtvrtěh­odinové od Bohuslava Martinů, kterou jsme měli možnost pod taktovkou Tomáše Netopila slyšet před Vánoci s Českou filharmoni­í.

A například i s nesmrtelný­m Richardem Novákem v Rudolfinu, v koncertním provedení, jen s odchody a nástupy, aby bylo zřejmé, kdo je zrovna na scéně. V popředí obou těchto Ariaden je na prvním místě hudba.

Ohledně uvádění oper 20. století má v letošní sezoně opera Národního divadla pod vedením Pera Boye Hansena šťastnou ruku na režiséry a inscenační týmy. Tuto dramaturgi­i je potřeba jednoznačn­ě ocenit, protože s vysokou citlivostí k daným dílům servíruje divákům skvělé zážitky. Podle tradiční ankety Divadelníc­h novin loňský rok opanovala brněnská Salome Davida Radoka, spolu s Elektrou nejikoničt­ější Straussova opera. Pražská Ariadna na Naxu je na dobré cestě, aby letos uspěla stejně tak.

Takto pojatá Ariadna je dílo, na které chcete vážit cestu znovu, protože jednou jej slyšet nestačí.

 ?? FOTO: PETR NEUBERT ?? Ariadna na Naxu.
FOTO: PETR NEUBERT Ariadna na Naxu.
 ?? ?? MATĚJ HOLLAN muzikolog, publicista a kulturní manažer
MATĚJ HOLLAN muzikolog, publicista a kulturní manažer

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia