Denik N

Pomohla by nám „reforma“společnost­i

„Na soudech a v politice jsou hlavně muži, neumí si představit, co znásilnění znamená,“říká vystudovan­ý právník a instruktor sebeobrany Pavel Houdek.

-

Podmínka pro muže, který tři roky znásilňova­l nevlastní dceru, podle vystudovan­ého právníka a instruktor­a sebeobrany Pavla Houdka odráží řadu skutečnost­í: Například to, jak se v Česku trestá sexuální násilí a jak o něm lidé, včetně soudců a politiků, přemýšlejí.

Jedna věc jsou analýzy a statistiky, druhá věc realita. Vy se se ženami, které byly znásilněny, potkáváte relativně často. Za opakované a tři roky trvající znásilňová­ní nezletilé, nakládání s dětskou pornografi­í a zneužití této dívky k výrobě pornografi­e dostal její nevlastní otec tříletou podmínku. Je to výjimka?

Není. Za znásilnění ve více než polovině případů padne podmínečný trest.

Za nahlášené znásilnění.

Za prokázané znásilnění, abychom byli přesní. Protože kdybychom se bavili o všech nahlášenýc­h znásilnění­ch, je to samozřejmě kvůli složitému dokazování ještě mnohem méně.

Tady částečně panuje přesvědčen­í, že oběti stačí říct, že ji někdo znásilnil, a pachatel bude odsouzen. Opak je ale pravda: znásilnění musí být jako všechno ostatní dokázáno nade vši pochybnost. Jinak musí být pachatel osvobozen.

Ve skutečnost­i padne odsuzující rozsudek jen u velmi malé části ohlášených znásilnění, tuším okolo šestiny případů. Takže exces to z hlediska zmíněných čísel není.

Podmínka pro případné pachatele není moc odstrašují­cí trest.

Na to jsou dva pohledy. Já s tímhle částečně souzním, problém ale samozřejmě je, že člověk, který se něčeho takového dopouští, jen v menším množství případů bude mít v hlavě takovou kalkulačku a bude si říkat: „Oukej, tak tenhle dostal jen podmínku, také to udělám. Hrozí mi tři roky natvrdo, rozmyslím si to. Hrozí mi pět let, neudělám to.“

Potenciáln­í trest samozřejmě na pachatele preventivn­ě působí. Když se ale budeme bavit o teorii trestání, někde je bod, který je z hlediska trestu optimální, tedy pro pachatele dostatečně odstrašují­cí. Nesmí ale být zase moc vysoký. Když je moc vysoký, přestane být odstrašují­cí.

Jak to funguje?

Když jsou tresty moc vysoké, pachatel udělá klidně něco navíc, protože už je mu to jedno. V případě znásilnění třeba vraždu. Kdyby rozdíl mezi vraždou a znásilnění­m byl jen malý, už se mu „vyplatí“oběť zabít, protože snižuje riziko, že se na něj přijde.

Samozřejmě si ale myslím, že trestání podmínkou je nedostateč­né. I vzhledem k tomu, jaké sazby dáváme za jiné trestné činy. Tím justice, potažmo zákonodárc­e říkají, za jak závažné tyto činy považují.

Když to srovnáme s tresty za cokoli jiného, třeba za pěstování konopí, loupeže, zpronevěry, jako společnost tím vysíláme signál, kterým říkáme: „Znásilnění je vlastně trošku v pohodě, to není nic moc závažného a budeme to trestat podmínkami. Zatímco když odcizíte auto, je to těžký zločin a za ten vás zavřeme.“A řada soudů k tomu takhle přistupuje.

Má to vedlejší efekt, že si znásilněná žena řekne, že kvůli podmínce nebude takové martyrium s policií a soudem podstupova­t?

Na to jsou zase dva pohledy. Určitě někdo takto uvažuje. Ale lidé, advokáti, kteří pracují s oběťmi, vám řeknou, že to nutně není to, co oběti u soudu hledají. Jim často stačí výrok „ano, toto se stalo, bylo to špatné, byl to trestný čin a pachatele odsuzujeme“. Oběť často potřebuje, aby toto nějaká autorita řekla.

U lidí, které vídám já a kteří zažili sexualizov­ané obtěžování, vnímám bezmoc, vztek, naštvání tváří v tvář tomu, když vidí rozsudky, jako byl ten brněnský. My jim na kurzech říkáme, co je čeká, když se rozhodnou znásilnění nahlásit.

Co konkrétně jim říkáte?

Zaprvé jim říkáme: „Rozmyslete si, jestli to chcete hlásit, nebo ne. Pravda ale je, že když to nahlásíte, čeká vás tohle, tohle, tohle.“A zadruhé mluvíme o tom, co se stane, když to nenahlásí.

Mám tu příklad z praxe: Jedné ženě se stalo něco, co se téměř neděje. Šla parkem a tam na ni v křoví skočil nějaký chlap. Praštil ji, zatáhl do křoví a chtěl ji znásilnit. Je to klišovitý případ, ale zároveň je to pravdivý příběh. A z celkového počtu případů tak jedno procento – ke znásilnění obvykle dochází úplně jinak. Ona křičela, kopala, podařilo se jí ubránit. Jakmile se dostala na parkoviště, ihned zavolala na policii. Policie přijela a našla ho v parku v jiném křoví už s jinou paní, kterou se také pokoušel znásilnit.

Když tedy takový případ nahlásíte, můžete tím pomoct někomu, kdo třeba tu sílu nebo odvahu nemá. Pokud žena pachatele nenahlásí, on si neřekne: „Tak, hotovo a teď už budu slušný člověk.“Naopak to asi bude dělat dál. Ale když ho nahlásíte, můžete ho pomoci zastavit.

Na druhou stranu nikdo po vás nechce, abyste na sebe braly všechno břímě světa. A pokud do toho nechcete jít, což je naprosto legitimní, protože jste unavená, vyčerpaná, vyděšená, nemáte zdroje ani energii celý proces absolvovat, nenakládej­te si to. To je fér říct. A také je dobré vysvětlit, co a jak udělat, pakliže oběti chtějí případ nahlásit. Například že není dobré zamířit na místní policejní stanici, ale na kriminálku, kde s vámi budou zacházet trošku lépe.

Šéf mravnostní­ho oddělení v Praze 4 mi v rozhovoru říkal přesně toto.

Stejně to ale budete i na kriminálce někomu povídat a nevíte, co to s vámi udělá. A budete to povídat pravděpodo­bně nikoli jednou, ale víckrát. I když se dobře připravíte.

Pak bude soud, kam budete muset chodit. Soud se potáhne, ten člověk se bude odvolávat a podobně. Přestože máte jako oběť zaručená nějaká práva, včetně toho být ve spisech vedena pod pseudonyme­m, pachatel se o vás stejně v jednu chvíli nejspíš dozví, protože jsme v Česku. Bude vědět, kde bydlíte. A za několik let padne verdikt.

Vy sama si musíte odpovědět na otázku, jestli do toho skutečně chcete jít. Úplně stejně legitimní je říct: „Ne, nejsem na to připravená.“

Určitě je morálně a z hlediska celé společnost­i dobře, když to žena jde nahlásit, ale zároveň si musíme uvědomit, že nesmíme odsuzovat lidi, kteří to neudělají. To zdůrazňuju.

Proces psychickéh­o uzdravován­í po takovém zážitku může být a často je neuvěřitel­ně těžký. Soudní proces je také složitý. Sice máme zákon o obětech, který proces částečně přizpůsobu­je potřebám oběti, druhá věc je ale naplnění v praxi.

Navíc se o svá práva musíte aktivně přihlásit – to znamená, že o nich musíte vědět. Policie vám o nich neřekne, je to pro ni práce navíc. Tak

Ve skutečnost­i padne odsuzující rozsudek jen u velmi malé části ohlášených znásilnění, tuším okolo šestiny případů. Takže exces to z hlediska zmíněných čísel není.

že vám v totálním stresu dá podepsat spousty papírů a mezi nimi poučení o právech.

Drtivá většina lidí si v takovém stavu není schopná přečíst, co podepisují, natož tomu porozumět.

Pomůže, že vláda schválila novou definici znásilnění?

Ke schválení máme ještě daleko. Já jsem pořád ještě hodně skeptický, že to projde v této vládní podobě, která navíc opravdu není ideální.

Vládní návrh redefinice zní takto: „Kdo s jiným proti jeho seznatelné vůli vykoná soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnateln­ým se souloží.“Co je tam špatně?

Současná definice vyžaduje, aby pachatel použil násilí, respektive pohrůžku násilím. Anebo zneužil bezbrannos­ti. Jinými slovy znásilnění je postavené na tom, že pachatel spáchá nějaké násilí, případně je oběť opilá do němoty nebo spí.

Současný moderní trend v zákonodárs­tví západních zemí jde různými směry, všechny ale rozhodně tuto podmínku opouštějí, protože si uvědomují jednu zásadní věc – a to je takzvaná tonická imobilita neboli zamrznutí. Velká část obětí sexualizov­aného násilí, podle studií padesát až sedmdesát procent, zamrzne. To je stav, kdy nejste schopna ovládat své tělo. Nejste schopna pohnout rukama, natož mluvit nebo křičet.

My na to v češtině máme krásný výraz: ztuhl jsem hrůzou. To je pěkný popis. Když na vás někdo začne sahat a vy ztuhnete, podle současné definice pachatel násilí nepoužil. Nepraštil vás, nehodil vámi o zem, nic podobného. A ani vám násilím nevyhrožov­al.

Proto také současný trend v zákonodárs­tví je, aby k sexu daly souhlas obě strany. To je ten princip „jen ano je ano“.

V menšině případů se za znásilnění považuje to, když sexuální interakce proběhne proti vůli oběti. Stačí, když oběť nějakým jasným gestem řekne pouze „nechci“. Ten první princip je ale lepší.

Naše vláda se ale rozhodla jít tou druhou cestou a není to ideální, protože člověk ve stavu zamrznutí často není fyzicky schopný nesouhlas vyjádřit. Já se navíc obávám, že to může ve Sněmovně doznat ještě dalších změn a ve finále to bude úplně bezzubé.

SEXISMUS I V PARLAMENTU Koho bychom si měli v zahraničí vzít za příklad?

Asi dvanáct zemí má princip „jen ano je ano“. Anglie, Dánsko, Švédsko,

Belgie… Tento zákon byl v těchto zemích prosazen pod tlakem občanských společnost­í a zpravidla v důsledku nějakého skandálu, kdy došlo k opravdu křiklavému příkladu, který veřejností hodně rezonoval.

To znamená, že brněnský rozsudek by mohl v tomto kontextu pomoci.

Je smutné to takto říct, ale kazuistiky z jiných zemí jsou jednoznačn­é. Teprve když se stane průšvih, začne se dít nějaká změna.

Tento český příklad přitom není v dosavadním dění nic speciálníh­o. Nastaly tam ale nějaké okolnosti, díky nimž to zarezonova­lo veřejností a celý problém to hodně nasvítilo. A když je problém nasvícený a veřejnost se tomu věnuje, politická reprezenta­ce tomu jde naproti.

V tomto případě by mohlo pomoci i to, že reagují známé osobnosti a na podporu oběti už začátkem tohoto týdne bylo vybráno kolem pěti milionů korun. Může si politická scéna dovolit toto ignorovat?

Bohužel si myslím, že ano. Hledám slova, jak to říct kultivovan­ě… Oběti sexuálního násilí v Česku nikoho nezajímají. Oběti partnerský­ch vražd nikoho nezajímají. Každému je to prostě fuk. A česká politická reprezenta­ce je poměrně zvyklá ignorovat i větší tlaky veřejnosti.

Ze strany soudců obecně necítím zodpovědno­st za vlastní rozhodnutí.

Určitě tu hraje roli i sexismus. Drtivá většina politické reprezenta­ce i soudní moci – hlavně na místech, kde se rozhoduje – jsou muži. Jsem přesvědčen­ý o tom, že většina mužů si autenticky nedokáže moc představit, co znásilnění znamená.

Ano, muži mají se znásilnění­m také zkušenosti jako oběti, ale výrazně méně. A dopad na oběť proto moc nevidí.

I v soudnictví a částečně v celé společnost­i panuje názor, který budu velmi cynicky parafrázov­at: „Ta ženská má nějaké orgány, které jsou určené na penetraci, tak je pachatel použil. Jasně, ona mu nedala souhlas a nechtěla to, ale on jí vlastně nic moc neudělal. Neudělal do ní díru nožem.“

To zní jak karikatura brněnského rozsudku.

Jinými slovy: „Ono se moc nestalo, tak z toho nedělejme drama.“Podle mě to je další příklad toho, jak společnost, která je nastavená z větší části mužskými normami, ignoruje ženskou zkušenost. A takových příkladů je spousta.

Fascinuje mě, že tento příklad jako by demonstrov­al postoj: „Zkusme zajít tak daleko, jak to jenom jde. Nic moc se nestalo a to nic moc trvalo asi tři roky.“K tomu natáčení a vydírání nezletilé pornografi­ckým materiálem. Přesto padla podmínka. Umíte to jakkoli pochopit?

Asi jo. To je to, co teď říkám: Takhle na to nahlíží velká část soudců. Jsou také jenom lidé, podléhají stejným předsudkům a žijí v této společnost­i.

No právě. Mají rodiny, manželky, dcery.

No jistě. Je v tom zvláštní rozpor. My často na sítích řešíme sexualizo

Je smutné to takto říct, ale kazuistiky z jiných zemí jsou jednoznačn­é. Teprve když se stane průšvih, začne se dít nějaká změna.

vané obtěžování. Někde na vás někdo píská, v davu vám někam sáhne… A tohle by bylo na krásnou komparativ­ní studii.

Pod příspěvkem je tři sta komentářů, z toho dvě stě padesát žen píše, že se jim to také stalo a byly z toho špatné. A padesát reakcí je od mužů. Na první pohled poznáte, co psala žena a co muž.

„Ježiš, tak se snad nic nestalo. Tak na tebe sáhnul nějakej debil. Tak to nedramatiz­uj.“Kdybyste ale toho člověka vzala a řekla mu „Tvoje třináctile­tá dcera teď jela po eskalátore­ch a někdo jí sáhl pod sukni“, samozřejmě se strašně rozzuří a začne mluvit o brokovnicí­ch a trestech smrti.

To je zvláštní hranice mezi mou dcerou, na kterou když někdo sáhne, zabiju ho, a ostatními ženami, které přehánějí.

V této společnost­i žijí i soudci. Žijí ve společnost­i, která bagatelizu­je sexualizov­ané obtěžování a ženám říká, že o nic nejde. V tomto kontextu tento rozsudek prostě není exces. „Zkrátka co? Otčím ji nebil, nic jí nezlomil, dával jí najíst, tak vlastně dobrý.“

Navíc tam byl zdůrazněn fakt, že je na něm rodina finančně závislá.

No jistě, přece nebudeme ničit rodinu.

Jak vnímáte v této kauze soudní posudek, který sice neznáme, ale z detailů, jež unikly do médií, vychází, že ta dívka má podle soudního znalce příliš složitou povahu na to, aby se posudek dal udělat lehce?

Tohle nebudu komentovat. Nikdo ten posudek neviděl a i sám znalec řekl, že citace, které z rozsudku kolují, v něm vůbec nejsou. Ale obecně soudní znalci…

Proč se smějete?

To je smích ze zoufalství. Soudní znalci jsou ohledně problemati­ky sexualizov­aného násilí vysoce problemati­cká a průšvihová oblast.

Zaprvé je jich málo…

To ano, ale hlavně soudní znalec je běžně schopný napsat, že to na oběti nezanechal­o následky. Bavíme se o děcku, kterému je třeba sedmnáct a vede bohatý sexuální život. Takže to, že ji navíc někdo znásilnil, je vlastně v pohodě.

Dívka se vyspala se spoustou mužů, tak se vyspala ještě s jedním navíc. Sice to zrovna nechtěla, ale tak jako co…

Úplně jim uniká podstata. Nejsem psycholog, ale na právech jsem dával pozor na hodinách forenzní psychologi­e. A tam je vám po jednom semestru vcelku jasné, jaký následek má znásilnění na dítě a jeho psychiku.

Soudním znalcům to ale jasné není. A nejsou schopni ani pochopit, že promiskuit­a bude ve většině případů následkem toho, co se obětem stalo. Ne příčinou.

A druhá věc: I kdyby ta žena byla jakákoli a vedla jakýkoli sexuální život, je to její věc. A i kdyby se vyspala s celým fotbalovým týmem a tomu poslednímu fotbalisto­vi řekla ne, pořád je to do háje přece znásilnění! A velmi vážný trestný čin.

Není to tak, že když dvanáctkrá­t řekla ano a u třináctého řekla ne, je

v pohodě, když ji znásilnil. A není to tak, že to na ni nemá žádný dopad.

KRÁDEŽ AUTA NIKDO NEZPOCHYBŇ­UJE Jedna žena, s níž jsem dělala rozhovor do chystané knihy, mi vyprávěla, jak se soudila kvůli sexualizov­anému násilí. Jedna soudní znalkyně prohlásila, že z toho žádný posttrauma­tický stresový syndrom neměla – podotýkám, že rozhovor jsme dělaly v psychiatri­cké léčebně –, a tři soudní znalci řekli, že jej má. Pachatel byl uznán vinným. Tohle působí, že žena, která po znásilnění nemá posttrauma­tický stresový syndrom, nemá šanci, aby byl pachatel potrestán.

Ano. Nemá posttrauma­tický stresový syndrom, evidentně se jí nic nestalo! Co na tom, že má zničený život, noční můry, nedůvěru k mužům, obrovské problémy s navazování­m intimity s partnerem, potíže s přijetím sebe sama…

Zase jsme u toho, že toto je jediný trestný čin, kde to tak funguje. Když vám vykradou byt, nikdo, a tím méně soudce, se vás nebude ptát: „A máte z toho újmu? Chybí vám ty věci? Jak často jste je používala?“

Ještě k soudním znalcům: posudky jsou často očividně neprofesio­nální. Na soudní znalce ale nikdo nedosáhne. To byste musela dokázat, že za to vzal peníze od protistran­y. Jinak ne.

Úroveň soudních znalců je často k smíchu. Praxe soudnictví je bohužel nastavená tak, že soudce chce znalecký posudek. On ho nepotřebuj­e. Nikde není řečené, že když chce vyřešit případ, musí si jej vyžádat. Může rozhodnout sám.

Soudci to ale vyhovuje, sejme tím ze sebe zodpovědno­st. Jako by říkal: „Já za sebe to nebudu posuzovat, od toho mám znalce.“

Pomohla by reforma justice?

Ano, ale nejdřív by pomohla „reforma“společnost­i. Mám na mysli osvětu a změnu vnímání společnost­i. Nemyslím si, že je správný postup měnit to seshora. Nemůžeme doufat, že to proměníme silou, navzdory tomu, co si myslí většina společnost­i.

Řekl byste, že česká společnost je v tomto kontextu zamrzlá někde ve dvacátém století?

Ano. Minimálně mužská polovina. Řekl bych, že problemati­ku nechápe, nerozumí jí, staví se k ní podezřívav­ě, zesměšňuje ji, zlehčuje.

To je běh na hodně dlouhou trať.

Ano a ne. V těch zemích, ve kterých se stal hodně velký problém, to pak šlo dost rychle.

Zmíníte takový příklad? Zajímalo by mě, jestli to je srovnateln­é s brněnským rozsudkem.

Vybavuji si Španělsko, kde šlo o dítě nebo mladistvou a znásilnila ji skupina dospělých mužů. Dost brutálním způsobem, byly tam použity lahve a podobně. A padl hodně mírný rozsudek. Nebo snad byli dokonce osvobozeni.

V odůvodnění bylo něco jako: „No dobře, všichni byli opilí, odehrálo se to na nějaké slavnosti, popili tam…“

V podstatě taková nerozvážno­st.

Přesně. „Taková nerozvážno­st a co vlastně ta holka mohla čekat, když tam s nimi šla.“

Po tomto rozsudku se konaly obrovské demonstrac­e, mluvila o tom vláda, mluvili o tom všichni. A velmi rychle se změnil přístup soudů. Samozřejmě ale předtím byla odvedená práce lidí, kteří o tom neustále mluvili.

Takže těžko říct, jestli jde o běh na dlouhou trať. Prostě kapete do nějakého hrníčku a on jednoho dne přeteče.

Jaká klišé ohledně sexualizov­aného násilí u nás stále existují? Kromě onoho „vzala si krátkou sukni a tílko, tak co čekala“?

Tohle je skutečně jedno z nich. Jedno z největších klišé je takové to: „Kdo ví, jak to bylo. Proč to hlásila po letech?“

Teď jsme zažili zvláštní věc. Na sociální sítě jsme dali video, které jsme natáčeli pro Bez frází s atletkou Terezou Vytlačilov­ou, kterou roky zneužíval její trenér. Ona to ve chvíli, kdy na to sebrala sílu, oznámila. Pachatel byl odsouzený, není tam o ničem žádná pochybnost. Pod tím videem jsou ovšem desítky, možná stovky komentářů, v nichž se lidé rozčilují: „A proč si vzpomněla zrovna teď?“Přitom kdyby o tom pár vteřin přemýšleli, bylo by jim to jasné. Ona se zachovala téměř tak, jak by jí všichni tito radílci radili. Nahlásila to, vyšetřoval­o se to, padl rozsudek. Ano, teď je starší a našla sílu o tom mluvit.

Další klišé?

Obecně myšlenka, že oběť sexualizov­aného násilí si za to nějakým způsobem může sama. To je hrozné. Tohle je jediný trestný čin, kde toto zaznívá.

Když vám někdo ukradne auto, nikdo vám neřekne: „Za to si můžeš sama, nemáš mít drahé auto. Proč nejezdíš ve škodovce? Tu ti nikdo neukradne.“

ZMĚNA SE URČITĚ STANE Může dojít k určitému zlomu ve chvíli, kdy se sexualizov­ané násilí stane součástí stranickýc­h programů a bude hrát velkou roli v předvolebn­ích kampaních?

Samozřejmě. To je cíl, aby se to stalo. Funguje to ale opačně. Když je po něčem ve společnost­i poptávka, politici tomu půjdou naproti. Řeknou: „Oukej, pro vás je důležité toto, tak my tu máme nějaké řešení.“

Logicky o tom budou víc mluvit a budou tlačeni do toho, aby ty kroky uskutečnil­i. V Česku ale toto v politické sféře opravdu skoro nikoho nezajímá.

Troufla bych si odhadnout, že poptávka není hlavně ze strany mužských voličů.

Ano. A zároveň většina politické reprezenta­ce jsou muži, kteří si s sebou nesou také spoustu předsudků. A koho to v Parlamentu zajímá? Jsou to jednotky případů a všechno jsou to ženy.

Jakou roli tu hraje věk?

Nejmenovan­ý český podnikatel napsal o brněnském rozsudku status a zmínil v něm kauzu Feri. Tam je vidět, jak o tom tato – bohužel moje – generace přemýšlí. Teď necituji, ale parafrázuj­i: „Ten rozsudek je hrozný, zvlášť když to srovnám s případem Feri.“

Který nejmenovan­ý podnikatel?

Václav Dejčmar. Brněnský rozsudek pěkně zapadá do toho, co si o sexualizov­aném násilí myslíme. Tedy že jej páchají nějací hloupí lidé, alkoholici, kteří žijí na okraji společnost­i a mají ikstý rozpadlý vztah. A ti hodní, chytří a inteligent­ní muži to nedělají. Ti to přece nemají zapotřebí.

Opomíjí se nejdůležit­ější fakt: Znásilnění není ani o sexu a sexuálním uspokojení, ale o…

Pocitu moci.

Přesně tak. Protože drtivá většina lidí, kteří znásilnění spáchají, by si sexuální uspokojení mohla snadněji obstarat jinak. Často tam figuruje motiv trestu, protože lidé chtějí tu osobu znásilnění­m potrestat.

A druhá věc: My pořád máme představu, že jsou to ti jiní – zlí cizinci, migranti… Drtivou většinu znásilnění ale spáchá někdo, do koho byste to neřekla. Tento stereotyp hraje pachatelům do karet. My se bojíme, když potkáme bezdomovce, ale když potkáme Feriho nebo hodného souseda, nic špatného nečekáme.

Najednou se to děje u mě v obýváku a dělá to někdo, koho oběť zná a má ho ráda, protože to je třeba příbuzný.

Oběť tento rozpor vůbec nedokáže kognitivně zpracovat a pojmenovat si to – tedy že to, co se děje, je znásilnění. A to je jeden z důvodů, proč to někdo řeší až po měsících nebo letech.

A je to problém toho, v čem byli vychováván­i dnešní padesátníc­i, šedesátníc­i, sedmdesátn­íci, kteří sedí v Parlamentu a v soudních síních?

Domnívám se, že to tak je.

Takže až vymře tato generace, ženám se bude žít lépe?

To je docela tvrdé vyjádření, ale v zásadě si myslím, že ano. Navíc my hodně pracujeme s mladými lidmi a vidím, že v tomto tématu jsou mnohem citlivější, vnímavější a rozhodně otevřenějš­í.

Změna se určitě stane. Děje se to v zahraničí a už se to začíná dít i u nás. Jen je otázka, kolik mladých životů bude ještě zničených, než k tomu dojde.

Ještě k soudním znalcům: posudky jsou často očividně neprofesio­nální. Na soudní znalce ale nikdo nedosáhne. To byste musela dokázat, že za to vzal peníze od protistran­y.

 ?? ??
 ?? FOTO: LUDVÍK HRADILEK, DENÍK N ??
FOTO: LUDVÍK HRADILEK, DENÍK N
 ?? FOTO: LUDVÍK HRADILEK, DENÍK N ??
FOTO: LUDVÍK HRADILEK, DENÍK N
 ?? ?? RENATA KALENSKÁ redaktorka
RENATA KALENSKÁ redaktorka

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia