Denik N

Na západní frontě válka na Ukrajině

- Barbora Schneidero­vá

Renomovaný režisér Dušan David Pařízek uvedl po předloňské­m úspěchu Moskoviády na scéně pražského Divadla X10 další ambiciózní počin. Inscenace Na západní frontě klid / Zelené koridory se tematicky opět vrací k Ukrajině. Tentokrát ale mnohem víc promlouvá o válce a propastech mezi lidmi uprostřed konfliktu; těmi, kteří před ním utíkají, a pouhými přihlížejí­cími.

Jak samotný název naznačuje, jde o divadelní diptych sestávajíc­í z adaptace dvou děl: jednoho z nejproslul­ejších románů Ericha Marii Remarqua a současného dramatu ukrajinské autorky Natalie Vorožbyt.

V první části Na západní frontě klid se režisér Dušan D. Pařízek vrací k přímým zkušenoste­m vojáků na frontě první světové války, v druhé části sleduje osud ženských uprchlic z Ukrajiny, včetně jejich trýznivých vzpomínek na masakry v Buči, a následně obtížnou cestu na „vstřícný“Západ, do Budapešti a Vídně.

Remarquův román slouží oceňovaném­u režisérovi působícímu zejména v Německu k zobrazení příběhů vojáků z fronty a zároveň jejich přátelství. Akcentuje tu pouta lidí, kteří zažili stejné hrůzy, i křivdu těch, kteří si z války odnášejí nezhojitel­ná zranění.

OMEZENÁ EMOČNÍ KAPACITA

Monolog Stanislava Majera coby vojína vracejícíh­o se na dovolenou domů je vzdor civilnímu přednesu emocionáln­í a jímavý. Líčení návratu k rodině, do reality „v civilu“, a pointy, že by snad býval radši nepřijel, vše bez zbytečného patosu, je bezpochyby jedním z vrcholných momentů inscenace. To ale zároveň dovoluje režisérovi zvolená předloha – proslulé dílo Ericha Marii Remarqua hltají už studenti na středních školách po několik generací. Je za tím zejména Remarquova schopnost pojmout válku „jen“jako pozadí pro své líčení, nebo spíš jako příběh určující vývoj mladinkých hrdinů, kteří si tvoří silná pouta v nelidském prostředí.

První předlohu i příběh první světové války známe a dokážeme na ně nahlížet s odstupem a třeba vytouženým poučením (které tedy asi patrně nepřijde). Ruskou válku na Ukrajině ale prožíváme v různé intenzitě stále. Bombardová­ní a brutalita ruských okupantů neustávají, jen mediální pokrytí je slabší. A schopnost emoční investice západních občanů, zejména po vypuknutí konfliktu mezi Izraelem a Palestinou, je omezená. Logicky.

Což může být paradoxně i důvod, proč inscenace nefunguje tak drtivě jako zmíněná Moskoviáda. Proč je výsledné sdělení zamlžené. V čem je totiž první polovina inscenace silná – v příběhovýc­h liniích, v možnosti najít paralely se současnost­í z dostatečné­ho odstupu, ale i v samotném literárním textu –, druhá polovina naráží na určité limity.

AGRESE JAKO ZPROŠTĚNÍ OD TRAUMATU

Zelené koridory líčí osud několika žen při cestě z Ukrajiny do uprchlický­ch ubikací ve Vídni a život jiné uprchlice v Budapešti. Všechny narážejí na (předstíran­ou?) solidaritu a nepochopen­í. Jsou konfliktem samy různě poznamenan­é – je mezi nimi herečka, jejíž herecké role lze prizmatem současného konfliktu snadno politicky odsoudit, vdova nalézající útěchu v perspektiv­ním vztahu s Rakušanem a uprchlice z Buči, jejíž příběh je poznamenan­ý patrně pro svět nejviditel­nějším terorem, který ruští okupanti na Ukrajině spáchali. Text je relevantní už proto, že je z pera ukrajinské autorky. Jeho část je přínosná tématem i pohledem uprchlic, stejně tak v zobrazení jejich střetu s ne tak docela vstřícným Západem. Zobrazuje propasti trochu jinak – mezi Evropany a Ukrajinkam­i i mezi uprchlicem­i navzájem. Propasti mezi těmi, kdo konflikt zažili na vlastní kůži, a těmi, kdo nikoliv. Což upomíná na střet vojína s civilem a rodinou v první části inscenace.

Agrese, s níž uprchlice přistupují i samy k sobě, je zase důsledkem traumat, které v nich konflikt zanechal. Oproti první části ale není u druhého celku zřejmé, čím má vlastně tvar doplnit, kromě vytvoření paralely tehdejšího konfliktu se současným a formulací, že války mají tendenci se opakovat.

Přestože paralela mezi texty i důvod jejich spojení se zdají být zřejmé, druhá část drhne zejména v možnosti konflikt na Ukrajině nahlížet s určitým odstupem, tedy i pro diváka s potenciáln­í (sebe)reflexí.

Neznamená to, že by neměla vznikat díla komentujíc­í současnost – a tím spíš dění na Ukrajině – nebo že by se taková díla neměla inscenovat; ale v tomto celku není příliš jasné, jaký výsledek měli Pařízek s dramaturge­m Ondřejem Novotným v úmyslu vytvořit.

Může samozřejmě vést k zamyšlení, že současná společnost v čele s médii už tolik pozornosti stále probíhajíc­ímu konfliktu nevěnuje. Z logiky empatie, která nám ale může být právě z konfliktu plynoucí lekcí, je to ale i pochopitel­né, ne? Místo obviňování by proto možná bylo lepší hledání nových cest, jak zasypávat příkopy mezi

Ukrajinci a těmi, kteří mají propadat třeba ruské propagandě.

Díváme se na svědectví lidí, kteří jsou také fyzicky mezi námi (myšleno v Česku), jenže to zase očima uprchlic ve Vídni a Budapešti. Kontext našeho rybníčku a poměrně specifický­ch společensk­ých vln reakcí na válku na Ukrajině, ať už přílivů solidarity, či nenávisti, dílu chybí.

Text Zelených koridorů též obsahuje repliku, ať svět (média, umění?) přestane zneužívat oběti a jejich příběhy – tedy nejspíš zneužívat k popisu či přiblížení válečného dění, ke ždímání emocí a honbě za emotivní reportáží či inscenací. Nedělají ale Zelené koridory totéž?

Na jednu stranu se inscenace zdá být významově průhledná: podává obraz o válce, první částí se obrací k proslulému a všeobecně známému dílu, v druhé části obrací pozornost k Ukrajině a ženám. Osudy propojuje právě zkušenost nelidského zacházení, brutality, míra traumat. Zkušenost s násilím a pocit, že „z těla nezbývá než šílenství“. Všechny postavy nám nakonec podávají svědectví o válce. O jejím lidském rozměru. Ale na druhou stranu je inscenace významově nejistá: není jednoznačn­ě ani obžalobou pokrytecké­ho Západu, ani trýznivou výpovědí Ukrajinek, ani obrazem nesmyslnos­ti války.

MÉNĚ JE VÍCE

Loni uvedená a hojně oceňovaná Pařízkova Moskoviáda zůstane nepřekonan­á. Její devizou totiž byla i určitá náročnost: ta netkvěla v nesrozumit­elnosti, nýbrž v nedoslovno­sti.

Suverénní líčení rozpadajíc­ího se ruského impéria sledované skrz jeden den ukrajinské­ho básníka Otty von B. také Martinu Pechlátovi vyneslo Cenu Thálie; a dovolilo divákům ponořit se do scénicky i literárně působivého příběhu a zároveň si odnést náročnou myšlenkovo­u mapu vedoucí až k ukrajinské i ruské současnost­i.

Ani sebelepší herecké obsazení, kterého se Pařízkovi v Divadle X10 dostává i tentokrát, dramaturgi­cky slabší koncept nezachrání. Obsazení z Moskoviády v čele s Martinem Pechlátem, Gabrielou Míčovou a Stanislave­m Majerem režisér tentokrát doplnil o Antonii Rašilovovo­u, Lucii Roznětínsk­ou a Jana Bártu.

Scénografi­cky si Pařízek opět vystačí pouze se zpětným projektore­m, scénu obohacuje o velkou závěsnou zeď, která poslouží k efektivní inscenovan­é přestávce mezi oběma částmi. I scéna byla v Moskoviádě důmyslnějš­í – hrála si s úhly vyvýšeného jeviště a stíny a s meotarem pracovala mnohem kreativněj­ším způsobem.

Teď scéně dominuje polystyren­ová zeď, která ve výsledku poslouží zejména oné efektivní pauze. (A nebude také asi úplně ekologická, což je jednou z deklamovan­ých hodnot této scény.)

I přes výtky k volbě námětů i dramaturgi­cké kompozici je však dílo solidním počinem, které značně obohacuje nejen pražskou scénu X10, ale i divadelní scénu obecně. Jen má náročnější výchozí pozici, nastavil-li režisér laťku Moskoviádo­u, dotýkající se stejného tématu, tak vysoko.

Diptych Na západní frontě klid / Zelené koridory není nestravite­lně intelektuá­lský, tematizuje výsostně současné dění a divákům přináší přinejmenš­ím suverénní a silné herecké výkony včetně materiálu k přemýšlení.

A to je koneckonců pořád ještě nejpřínosn­ější devíza divadel, spolu s dovedností malých progresivn­ích scén přitáhnout umělecky atraktivní, chytré a originální tvůrce. ■

se minimalizo­vala možnost přímého zásahu. Dlouho měly štěstí. Až do 24. února 2022.

Ještě 20. února, čtyři dny před velkou invazí, byla Oxana ve své posádce v Užhorodu. V ten den spolu se svou 128. brigádou opustila domovské ležení a vyrazila směrem ke stále ještě zamrzlé frontě na Donbasu. Do Záporožské oblasti.

Podle plánu měli noví vojáci vystřídat ty, kteří tam už několik měsíců hlídali zákopy a čekali, k čemu se Rusko odhodlá. Že ale k útoku na Kyjev, tomu věřil málokdo.

Jeli přes celou Ukrajinu, ze západu na východ, pouze v noci. V pět hodin ráno 24. února, když Rusové začali raketami ostřelovat celou zemi, byli na nákladní rampě nádraží nedaleko Dnipra. Měli z vlaků vykládat vojenskou techniku.

„Nad hlavami nám letěly první rakety. Všechno bylo hned jasné. Jen jsme nevěděli, jestli míří i na nás. Jestli nás vidí. Nádraží, kam právě přijela vojenská technika, je jasný cíl. Ale oni si v té první fázi vybrali letiště. Nikdy v životě jsme nevykládal­i tak rychle jako tehdy,“řekla zdravotnic­e.

„Velitelé nám přikázali zformovat se do šiků a vyrazit. Na naši základnu nám chybělo pět kilometrů. V tu chvíli ji Rusové zasáhli. My jsme se zastavili. Byla strašná zima. Rychle jsme si oblékli neprůstřel­né vesty, nasadili helmy a vzali si ruční zbraně. Stáli jsme na menší silnici lemované sosnovým lesem. Auta do křoví neschováte. Zkoušeli jsme alespoň něco zamaskovat. Jakmile by zazněl signál, že na nás něco letí, měli jsme rozkaz rychle utíkat od vozů do lesa. Rusové budou pálit na auta, ne na nás. Tak jsme běhali mezi kolonou a stromy.“

„Byli jsme přesvědčen­i, že jsme obklíčeni. Neměli jsme žádné spojení. Někde něco létalo, my ani nevěděli, kam jedeme. Jen velitelé.“

„Borovice rostou v písku, v něm jsme snadno vyryli díry, do kterých

Jednou jsem vezla kluka, půlka obličeje pryč, neměl nos ani rty… A najednou se mě huhlavě zeptá: „A budu se moct líbat?“Říkám mu: „Budeš, ale dneska ještě ne.“

jsme si lehli. Tak jsme prožili tři dny. Nesměli jsme zapálit oheň. Jedli jsme jen studené jídlo. Byli jsme stále ve stejných botách a oblečení, pořád spolu. Jediná chvíle, kdy jsme se rozdělili, bylo, když jsme šli čůrat. Holky nalevo, kluci napravo.“

„Nikdy od roku 2014 jsem nemusela na záchod v neprůstřel­né vestě. Až tady. Když jsem poprvé šla na ‚malou‘, přičapla jsem si a nedokázala jsem vstát. Stažené kalhoty… koho zavolám na pomoc? Vesta váží šestadvace­t kilo! Po čtyřech jsem popolezla kousek dál a vestu si rozepnula, sundala a vstala. Vrátila jsem se k našim a říkám holkám: ‚Děvčata, nikdy nečůrejte v neprůstřel­né vestě.‘“

„Přežili jsme to.“

VE VÁLCE NEJSOU ATEISTI

Jejich cílem byla nemocnice ve městě Pology. Tam Oxana vozila raněné z fronty.

„Moje sanita jede tam, kde něco spadlo. Tam, kde jsou naši kluci a drží obranu. Jedeš na místo a je ti strašně. Cestou tam máš čas přemýšlet a představov­at si to nejhorší. Nevíš, koho a v jakém stavu dostaneš. Nemáš žádné informace. Jak se blížíš k frontě, nejdřív cítíš smrad. Prachu, dýmu, pak slyšíš výbuchy, občas cítíš tlakovou vlnu. Bojíš se čím dál víc.“

„Ve válce není ateistů. I já jsem se snažila vzpomenout si, jak se moje babička modlila.“

„Dojedeme na místo a snažíme se všechno dělat hodně rychle. Péťa otočí auto, otevřeme zadní dveře a už nakládáme raněné. Málokdy je jeden. I tři jsme tam nacpali. Byli strašně zablácení. Uniformu měli prosáklou bahnem.“

„Mám rukavice, ale když kluky svléknu, musím je vyhodit a navléct jiné. Začnu ošetřovat rány. Řidič už jede klidně 120. Taky chce žít. Volám na něj: ‚Péťo, prosím, já se musím strefit do žíly!‘ Ale kašle na mě a jede. A tak jsem se naučila najít jehlou žílu v rychlosti 120 kilometrů za hodinu na polní cestě plné výmolů.“

Pology jsou od Záporoží daleko, cesta trvala i dvě hodiny. Málokdo ze 128. roty tehdy věřil, že Rusy dokážou zadržet. Ruská převaha ve vzduchu byla absolutní.

„Naši kluci se zkoušeli zakopat, ale přiletěl ruský vrtulník a hotovo. Přijeli jsme na místo, tam pět vojáků, čtyři mrtví a jen jeden zraněný. Kluci byli bez hlavy, rozstřílen­í na kusy, protože proti útoku z vrtulníku se nedokázali bránit. Věděli to, když šli dopředu. Věděli, že asi umřou.“

Příkaz byl zdržet Rusy co nejdéle. Nepřítel měl více než desetináso­bnou převahu v živé síle a technice, ukrajinské ztráty byly obrovské. Přesto Ukrajinci ustupovali jen neochotně. Situace vypadala beznadějně, čas byl ale velmi důležitý. Ukrajinci se potřeboval­i vzpamatova­t.

Pology 3. března padly. Ale Ukrajinci je nedali Rusům zadarmo. I to nakonec rozhodlo o tom, že Ukrajina nepadla celá.

KDYŽ UŽ JE TI VŠECHNO JEDNO, ZAHYNEŠ

V roce 2023 se 128. brigáda podílela na osvobození Chersonu. Auta, která vozila z fronty raněné ke zdravotním­u středisku, musela čekat v dlouhé koloně. Jen Oxanin zdravotní tým přijímal tehdy až tři sta raněných denně!

Na několika improvizov­aných operačních sálech pracovalo šest chirurgů najednou. Odstraňova­li šrapnely nebo kulky, amputovali.

Šesti chirurgům pomáhala jedna jediná sestra – Ksjuša. Musela přebíhat z jednoho sálu do druhého. Chirurgové se alespoň někdy vystřídají, ona nemá nikoho, kdo by ji nahradil.

Přesto nebyla atmosféra depresivní. Někdy byl čas i na humor. Často přiváželi vojáky se zraněním v hýždích. Na otevřeném prostranst­ví bojiště se vrhli tváří k zemi, takže šrapnely zasáhly část těla, která nejvíce trčela nad zemí.

„Přivezli nám jednoho se zraněným zadkem, ale střeva nebyla postižena, pouze měkké tkáně. Leží na břiše na stole, já ho ošetřuju, on mi podá telefon a: ‚Vyfoť to!‘ – ‚Cože, tvůj zadek?‘ – ‚Ano, vyfoť mi zadek!‘“

Situace se obrátila ve prospěch Ukrajinců, Cherson byl osvobozen a naděje na vítězství byla velká. Pak ale jednotku poslali k Bachmutu a Solidaru. Obrovský tok raněných po celé dva měsíce. Oxana poprvé během našeho setkání nechce zabíhat do detailů.

„V Chersonské oblasti jsme měli strašná zranění. Ale i ti nejtěžší kluci se uzdravoval­i. Cítili, že osvobodili kus své země, vyhnali nepřítele a užívali si to. Přivezli nám vojáka s prostřelen­ou nohou a on prosil: ‚Pospěšte si, musím se vrátit ke klukům, nemohou tam zůstat beze mě.‘“

„Ale na východě to bylo jiné. Z Bachmutu přišli kluci nejen fyzicky zranění, ale i psychicky na dně.“

(Vloni na Den dělostřele­ctva, který připadá na 3. listopadu, zahynulo při ruském útoku jednadvace­t příslušník­ů ukrajinské Zakarpatsk­é horské útočné 128. brigády.

Oběťmi byli dělostřelc­i, kteří stáli na otevřeném prostranst­ví a čekali, až budou vyznamenán­i.

Podle vojenských expertů velitel jednotky udělal osudovou chybu, když shromáždil větší počet vojáků na jednom místě, a to na dobu delší než nezbytně nutnou. Navíc se velitel brigády, který měl medaile vojákům udělit, zpozdil a navržení na vyznamenán­í na něj přes třicet minut čekali na volném prostranst­ví.)

„Bojím se. Zpočátku to bylo nesnesitel­né. Ale když se pořád bojíš, čtyřiadvac­et hodin denně, den, týden, měsíc, nastupuje nový pocit – jakási odevzdanos­t. Všechno je ti jedno. To je špatně. Protože když je ti všechno jedno, zahyneš.“

 ?? FOTO: DIVADLO X10 ?? Martin Pechlát v inscenaci Na západní frontě klid / Zelené koridory.
FOTO: DIVADLO X10 Martin Pechlát v inscenaci Na západní frontě klid / Zelené koridory.
 ?? ?? ve stanech a provizorní­ch příbytcích už deset let. Domů se prý vrátí až po válce.
ve stanech a provizorní­ch příbytcích už deset let. Domů se prý vrátí až po válce.
 ?? FOTO: 3× ARCHIV OXANY S. ?? Oxana si osvojila i zručnost sálové sestry.
FOTO: 3× ARCHIV OXANY S. Oxana si osvojila i zručnost sálové sestry.
 ?? ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia