Běžíme o život, ale uděláme vše, abychom se válce vyhnuli
To, že vojáci mají mlčet a nechat mluvit jen politiky, jsou podle náčelníka generálního štábu Karla Řehky scestné nesmysly. V rozhovoru také říká, že jsou lidé, kterým by mlčení o hrozbách vyhovovalo i nyní.
Náčelník generálního štá bu Karel Řehka se za dobu ve funkci stal ter čem útoků opozičního hnutí ANO, které mu vyčítá, že mluví o válce. Šéf armády v rozhovoru s Deníkem N vysvětlu je, proč se do komunikace tématu, které českou společností nerezono valo, pustil a co jeho slova zname nají. „Poslední, kdo si přeje válku, jsou vojáci. Vojáci nebývají ti, kdo ji způsobí, ale jsou ti, kteří v ní umíra jí,“říká. Kromě toho Řehka odpovídá třeba i na to, jak o válce mluvit nebo nemluvit s dětmi.
Když vás Češi slyší říkat, že se chystáme na válku s vyspělým protivníkem s jadernými zbraně mi, co si z toho mají odnést?
Jen na začátek: jedna věc je, co ří kám, druhá, co se říká, že říkám, a co mi někteří předhazují. Komický pří klad je, když někdo říká: „Proč pro boha Řehka straší jadernou válkou o Vánocích.“
Souhlasím, to by bylo nesmy slné. Jenže zaprvé jsem jadernou válkou nikde nestrašil, zadruhé už vůbec ne o Vánocích. Je to věta z předmluvy ke Koncepci výstavby Armády České republiky. Že ji něja ký novinář vytáhne a se šťavnatým titulkem to publikuje . prosince, to není, že Řehka straší.
Počítám, že tu předmluvu jste nepsal před Vánoci.
Měsíce předtím. V nějaké debatě jsem slyšel, že chodím do médií moc často a straším. To nedělám. Já se jen snažím popisovat realitu. Výtky, že to je moc často, vycházejí z toho, že se mě novináři ptají.
A co to tedy má pro občana zna menat, když ta slova slyší?
To, že nemůžeme vyloučit, že se v horizontu několika let ocitneme v konfliktu. Je potřeba udělat všech no pro to, abychom se tomu vyhnu li. A kdybychom se tomu vyhnout nemohli, aby to pro nás byla co nej menší tragédie. Vyhnout se tomu dá jen tak, že budeme mít silnou obra nu, jiná cesta není.
Pro odstrašení musíte mít reálné schopnosti a kapacity, vůli je použít a potenciální protivník to musí chá pat. A je to věcí celé společnosti: když chcete řešit problém, musíte si při pustit, že existuje, bavit se o něm. Když o něčem nevíte a ani na to ne pomyslíte, někdo řekne slovo mobi lizace a lidi skáčou v panice z oken. To není odolná společnost, to se za čneme hroutit, až nějaká vážná kri ze přijde.
Mluvíte o konfliktu vysoké in tenzity, většího rozsahu, s vyspě lým protivníkem, který má jader né zbraně.
To je citace z obranné strategie schválené vládou. Jak tato, tak Bez pečnostní strategie nám de fac to říkají, že Rusko je největší a pří má hrozba a že silné ozbrojené sí ly jsou strategický zájem státu. Jako message zprávu, pozn. red. k vo jákům a armádě třeba na velitel ském shromáždění to říkám proto, aby chápali, proč ty věci děláme, proč měníme některé stereotypy, proč cvičíme tak, jak cvičíme. Protože ja ko armáda máme takové zadání.
A je rozdíl mezi válkou s nepříte lem, který má jaderné zbraně, a ta kovým, který je nemá. Nemyslíme si, že by apriorně takový konflikt měl být jaderný. Musíme udělat všechno, aby nebyl. Ale s největší pravděpo dobností by byl konvenční.
Ale s rizikem eskalace.
Taková válka je úplně jiná hra, než když válčíte s někým, kdo jader né zbraně nemá. Musíte volit jinou strategii, je tam eskalační potenciál, jiná rizika, protivník může mít stra tegii uzmout kus území a dát nějaké červené linie hrozbu jadernou zbra ní v případě protiútoku NATO, pozn. red., může tam být „eskalace k dees kalaci“a tak dále.
Rusko jaderné zbraně má a naše oficiální strategické dokumenty ří kají, že se máme dlouhodobě chystat na možný střet s ním.
„OPAKOVANĚ NABÍZÍME DISKUZI“Není to tak, že když říkáte „při pravujeme se na válku“ což je z pohledu vojáka informativní vě ta , může to v lidech vyvolávat dojem, že to my se chystáme úto čit, že my jsme ti špatní? Jde mi o to, jestli víc netematizovat, že se zkrátka chystáme na riziko, že bu deme napadeni.
Když chcete řešit problém, musíte si připustit, že existuje, bavit se o něm. Když o něčem nevíte a ani na to nepomyslíte, někdo řekne slovo mobilizace a lidi skáčou v panice z oken. To není odolná společnost, to se začneme hroutit, až nějaká vážná krize přijde.
Já s vámi souhlasím. Když něco říkám, chci tím něčeho dosáhnout. Když jsou cílovým publikem vojá ci, říkáme si, co může být a na co se máme chystat tedy na nejhor ší možný scénář, abychom neselhali, kdyby přišel.
Ke společnosti myslím, že je dů ležité, aby lidé vnímali, proč dávat peníze do armády, proč se najednou bavíme o tom, že cvičíme odvodní věci, proč chceme, aby armáda vidě la do registru obyvatel. To všechno jsou kroky, které děláme, a je fér je vysvětlovat.
Nechci dosáhnout toho, aby to ně kdo bral tak, že tu jen křičíme. Bu de to ohrané, nedůvěryhodné a ni kdo tomu nebude věřit. My ale přece vysvětlujeme. V každém rozhovoru, na každé konferenci, na každém vy stoupení se studenty, když objíždím školy, v každé veřejné diskuzi či pod castu primárně říkám, že jde o od strašení. Že to neděláme proto, aby chom šli do války, ale abychom se válce vyhnuli. Neovlivním ale to, že někdo vytrhne jednu větu a demago gicky ji překroutí třeba s cílem upou tat pozornost.
Jako když třeba Alena Schillero vá řekla, že „my se nechceme při pravovat na válku, my chceme žít v míru“?
Jakoukoli větu, třeba i různé titul ky. Ale ano, jsou to i tyto věty. Ono je to legitimní, chápu, že každý nemu sí souhlasit. Diskuze má být veřejná. I to je účel, abychom o těch věcech diskutovali, je to důležité.
Zkoušeli jste si to s hnutím ANO vyjasnit? Je vůbec rolí vojá ků, aby v tomto duchu iniciovali schůzku, řekli: Pojďme si to vy světlit?
Armáda je apolitická a já také. V tom nemohu rozlišovat a nepříslu ší mi komentovat vnitropolitické vě ci. Ale vysvětlujeme pořád, třeba na výborech v Parlamentu. Tyto disku ze se tam vedou a mohou vést, když budou poslanci chtít.
Co děláme navíc a zvali jsme je na to, i když se to zatím nepodařilo: máme snahu na generálním štábu uspořádat několikahodinové setkání pro poslance z příslušných výborů, v utajeném režimu, kde jim chceme víc popsat, co reálně hrozí nebo ne hrozí, jak jsou hrozby propojené, ja ká jsou zpravodajská hodnocení si tuace. Jak fungují plány, jak do nich zapadáme my.
Myslíte alianční plány?
Alianční i ty naše obranné. Tuto diskuzi opakovaně nabízíme. Když přijde skupina poslanců nebo výbor a řeknou „Nám tohle nesedí, pojďte nám vysvětlit, proč to říkáte“, budu jen rád. Jde nám o to, aby to chápali.
Takže poslanci mají zájem, jen se to zatím nestihlo?
Mělo to probíhat dnes, ale neusku teční se to kvůli schůzi ve Sněmov
ně se v danou dobu projednávala ko respondenční volba, kterou opozi ce mohutně obstruovala, pozn. red. . Kvůli činnosti Sněmovny to už bylo odložené asi třikrát.
Je zájem i na opoziční straně?
Nabídka je apolitická a pro všech ny. Doufám a předpokládám, že by se zúčastnili lidé napříč spektrem. Nerozlišujeme poslance podle toho, z jaké jsou strany, bavíme se s nimi proto, že jsou ústavní činitelé.
„ZEMI VŽDYCKY VEDOU POLITICI“Přesto se nabízí otázka, jestli jste u některých opozičních poslanců za dobu, co tyto věci tematizuje te, nečekal přece jen o něco větší míru pochopení. Zatím to vypadá, že třeba pro ANO jste hromosvod hněvu. Že by o vašich slovech se riózně přemýšleli, vidět není.
Chápu, že komunikace politiků obecně má nějaký účel. Mám svůj názor na to, proč to dělají, co tím sle dují, ale nehodlám to komentovat, nepřísluší mi to a je mi to v zásadě jedno. Mojí rolí je připravovat armá du, a pokud chci být připravený, po třebujeme součinnost ostatních slo žek i odolnou společnost. Součástí toho je i komunikace. Argumenty ja ko „proč to říká voják, to mají říkat politici“jsou scestné nesmysly. To je, jako kdybyste vyčítal hasiči, že ří ká, že jsou vedra a hrozí požáry. My slím, že mluvit o tom je moje po vinnost.
Když říkáte, že řešení problé mu začíná tím, že si ho připus tíme je naše společnost ve fázi připuštění si problému? Proto že zatím nevidím, že by někdo li dem říkal, jak se chystat na mož nou válku.
Je pro mě jednodušší, že to říkám jako voják, že se nemusím chystat na žádné volby. Je obava to slyším od politiků, když s nimi mluvím , aby komunikace byla vyvážená a aby chom lidi příliš nestrašili. S tím sou hlasím. Také ale nemyslím, že ně kdo někoho straší; neříkám nic jiné ho než to, co je napsané v oficiálním vládním dokumentu. Totéž se pro bírá na summitech NATO na úrov ni hlav států, všichni to tam odsou hlasují.
Asi je to o míře komunikace. V mi nulosti se o těchto věcech nemluvilo. Myslím, že některým to tak i vyho vovalo. A že i dneska by někomu vy hovovalo, aby se o tom nemluvilo.
Komu?
To nechci komentovat. Ale když o tom nebudete mluvit, armáda se snáze okrajuje a je jednodušší nedá vat zdroje do obrany.
Myslíte tedy část politického spektra?
Veřejně činné osoby. Zemi vždyc ky vedou politici. Ono je těžké nein vestovat do obrany a zároveň říkat, že nám něco hrozí lidé by se logic ky ptali, proč s tím něco neděláme.
Strategické dokumenty dřív měly obsah, kterým se politici ne vždy řídili. Možná si společnost navykla, že je to materiál, který se pověsí někam na web a tím to končí.
Jenže s tím si už nevystačíme. Ne smíme se vrátit k tomu, že obrana není téma, žijeme v mírovém obláč ku a věci se stanou za nás a bez nás. Ta doba je pryč.
A vzkaz pro čtenářky a čtenáře, co teď mají dělat? Uvědomovat si problém, nebo něco víc?
Pokud se nepletu, byl to můj pro tějšek ze Švédska Micael Bydén, kdo říkal, že by se každý občan měl za myslet nad tím, jak se bude chovat, když to přijde.
Stres je často způsobený tím, že narazíte na něco nečekaného. Když voják cvičí, připravuje se na situace, které mohou nastat, prochází si je, přemýšlí, co pak bude dělat, jak ho to ovlivní. Až to přijde, bude třeba mé ně zaskočený, méně ve stresu, víc bude vědět, co má dělat, a podobně. To není špatná úvaha. Neříkám to ale proto, aby lidé doma hromadili potraviny, to není ten účel.
Co tedy je?
Válka v Evropě může být a může se nás dotknout. Co se snažím říct asi nejvíc, je: Pojďme brát obranu vážně, abychom se válce vyhnuli.
Poslední, kdo si přeje válku, jsou vojáci. Vojáci nebývají ti, kdo ji způ sobí, ale jsou ti, kteří v ní umírají. My ji také nechceme, také máme rodiny a děti. Nechci, aby někdo panikařil, že všichni musíme začít přemýšlet, co budeme dělat za války. To ne. Ale připusťme si, že hrozby jsou součást života, který žijeme že tu jsou a je potřeba s nimi něco dělat.
V demokracii je v pořádku, že vo lení zástupci přijmou nějaké riziko, třeba nedají dvě procenta na obranu. Pak je ale potřeba ta rizika pojmeno vat, vědomě přijmout, přihlásit se k nim a řídit je, snažit se je zmen šit. Náš přístup dříve byl, že „je to tak nějak dobrý, v té Alianci nás chválí, nedáváme úplně ty peníze, ale jezdí me do misí, ono se to nějak udělá“.
JAK VÉST VEŘEJNOU DEBATU Když jsme tady na generálním štábu vedli rozhovor před rokem, právě jsme řešili, že zrušením po vinné vojny jsme něco získali, ale také se armáda a společnost vzá jemně vzdálily.
Jasně. Zrušila se vojna, fajn, ale vy tvořilo to riziko, že nám v nějaké fá zi dojdou zálohy. Pojmenoval to ně kdo tenkrát? Řekl: „Ano, my jako politická reprezentace, která to roz hoduje, o tom riziku víme, budeme ho snižovat tak a tak, myslíme na to a hlásíme se k tomu?“Tohle je potře ba dělat.
Zastavím se ještě u vámi zmí něných rodin. Ptají se vás doma, co se bude dít, jestli bude válka?
My se o tom bavíme normálně, bez obalu. Moje rodina z toho urči tě zděšená není, vnímají to, jak to je, že je o to důležitější dělat věci, kte ré dělám. To je realita. V životě má te rizika, vychováváte děti, aby se rozhlédly, než jdou přes cestu. Tak je potřeba počítat i s tímhle. Nebez pečné je to, že si lidé zvykli, že se jich obrana netýká, že dali peníze na ar mádu a ta to nějak vyřeší. To u velké ho konfliktu neplatí, zvlášť když má te model malé profesionální armády. Velký konflikt se dotýká celé společ nosti a je důležité, aby si toho byla vědomá a byla na to připravená.
K tomu „strašení“ já jsem veřej ně činná osoba, musím počítat s tím, že mě někdo bude kritizovat, ob čas mi napíše nějaké výhrůžné věci a tak. To je prostě život.
To se děje?
Jasně, zcela běžně. Občas tu taky někdo chodí s megafonem a něco řve před generálním štábem. To je sou část práce, s tím musíte počítat.
Když ovšem voják neplácá nesmy sly a dojmy, ale říká věci založené na společně přijatých věcech v Alianci, na konceptu naší obrany, na hroz bách, na citacích z Obranné strate gie a já neříkám nic jiného a ně kdo to v každém slově zpochybňuje, překrucuje, demagogicky vytrhává věci, to je nebezpečné. Někteří jdou až k osobním invektivám a útokům. A jsou to významní veřejní činitelé a političtí lídři některých částí toho spektra.
Asi nemusíme jmenovat.
Nemusíme. Když se toto děje, mě to jako Karla Řehku neuráží. Osob ně je mi to jedno, ale je to nebezpeč ná věc. Protože až jednou bude krize a vy tady budete chodit a říkat „Po zor, děje se toto a toto, tady jsou ně jaké indikátory varování“, nikdo vám nebude věřit.
Navíc to je přesně to, co v infor mačním prostředí dělá Rusko. Ne prodávají nám ty hloupé narativy o ruském světě, tomu tady málo kdo věří. Ale snaží se dosáhnout to ho, abychom jednak nebyli jednotní, aby tu byl chaos, aby lidé nevěděli, čemu mají věřit demokratickému zřízení, státním institucím. Když se vám toto povede, váš protivník je vý znamně narušený a hrozně těžko se mu brání. To mě trápí.
Chápu, že komunikace politiků obecně má nějaký účel. Mám svůj názor na to, proč to dělají, co tím sledují, ale nehodlám to komentovat, nepřísluší mi to a je mi to v zásadě jedno.
Když povedeme veřejnou deba tu, kde je ta hranice? Je riziko, že
to v dětech může budovat úzkost. Jak před ní chránit malé děti, jak debatu vést tak, aby se dotkla spíš dospělých, zralejších?
Nejsem si jistý, jestli dítě chrání te tím, že před ním zakazujete reálná témata, zatajujete realitu. Tak jako tak v nějaké fázi začne chápat, že ži vot je ohraničený časově, že každý jednou umře to je na začátku taky šok a dítě si to musí srovnat v hlavě , i další věci, třeba že musí dávat po zor, aby ho nesrazilo auto, že nemá sedat k cizím lidem do auta, proto že jsou i zlí lidé, kteří dětem ubližu jí. To před nimi také neschováváte, abyste v nich nevyvolali úzkost.
Nebudete samozřejmě dětem ří kat: „Ježíšmarjá, bude tady válka, vši chni umřou a váš tatínek půjde bo jovat.“Ale bavme se reálně o tom, že svět není bezpečný, že mezi lidmi jsou hodní i zlí, že se státy nechova jí hezky, že je důležité, abychom byli odolní, abychom si to nenechali líbit, a když bude třeba, abychom se brá nili, protože máme nějaké tradice a hrdost. A ne o tom nemluvit.
Mě to ale nepřekvapuje, protože tady se na školách pořádně nemluví ani o moderních dějinách, protože to kolikrát jsou nepříjemná témata.
Namítl bych, jak na které škole.
Máte pravdu, jsou školy a učitelé, kteří se tomu věnují. Ale sám jsem zažil, jaká proporce při výuce se vě nuje moderním dějinám u mých dě tí, a to je velká bída. A ještě jakým způsobem se to učí.
Pořád se bavíme o odolnosti, po řád zkoumáme ruské dezinformace a podobně, ale přece kdybychom po řádně věnovali pozornost pochope ní moderních dějin, máme půl pro blému vyřešeno. Pak se těm ruským narativům vysmějete, když víte, jak to reálně je, jakou mají historii, jak se chovali. A neznamená to znát zpa měti letopočty, ale třeba si přečíst knížku, podívat se s dětmi na film, vysvětlovat jim to. To je také součást budování odolnosti a nesmírně by to pomohlo.
Analyzujete si jako armáda, jestli vaše komunikační úsilí smě rem ke společnosti padá na úrod nou půdu?
Pracujeme na tom s odborníky. Nemáme tu analytiku tak sofistiko vanou, jak ji chceme mít, ale pracu jeme na tom.
Dám příklad z veřejné debaty. Někteří experti varují, že konflikt může přijít už za nízké jednotky let. Viděl jsem námitky lidí, kteří říkají: Proč pořizujeme F? Ty tu budou až ve třetí dekádě.
Protože to rychleji udělat ne jde a budování obrany nějakou do bu trvá.
Tomu rozumím. Ale ta obava, jak ji čtu, je: Nezabírají nám zdro je na něco, co bychom tedy měli a mohli budovat rychleji?
Samozřejmě že nemáme dost zdrojů na všechno a nikdy je mít ne budeme. Když dostaneme slíbená dvě procenta HDP, máme je na šest sedm let alokována na dohánění res tů a budování věcí, které jsme dávno měli mít.
V rámci aliančního obranného plánování nemáme zdaleka splněno všechno, co bychom potřebovali. Ne chci říkat čísla, kolik cílů máme, ale zatímco se mluví o jednom z nich těžké brigádě , cílů jsou desítky. A rozhodně máme deficity.
Jak Aliance reaguje na novou bez pečnostní situaci, dá se usuzovat, že nám další cíle přibydou. A my pořád jedeme dvě procenta a neplníme za ně ani všechny z těch starých věcí, které bychom potřebovali. Obrana se buduje dlouho, a jestli si někdo my slí, že přijde krize, my nasypeme pe níze do armády a za pět let máme vyřešeno, to se nikdy nestane.
Můžete uvést příklad?
Představte si, že by někdo řekl: „Fajn, kupte Patriot.“To není tak, že koupíte Patriot a hotovo.
Musíte navýšit počty lidí, zrekru tovat je, dostat do systému, vycvičit, vyškolit, pravděpodobně změnit vě ci ve velení a řízení, informačních systémech, spojení a podobně. Vy budovat nový útvar. Musíte mít ka sárna postavit je, protože my ne máme volná kasárna, která by čekala na nějaké jednotky. Za jak dlouho to v Česku postavíte? To s tím všechno souvisí.
A k obavě, jestli jsme nemohli zvyšovat obranyschopnost rych leji než pořízením letadel?
Řízení schopností je o hledá ní rovnováhy mezi tím, co potřebu ji teď a co bude potřeba v budoucnu. Nemůžete brát jen to, co potřebujete teď, protože v budoucnu narazíte na zeď a zjistíte, že nejste nachystaný. Zároveň nemůžete ignorovat bez prostřední okamžité potřeby. Kdyby to byla F ¢£, a ne F ¤¥, bude to úpl ně stejný problém.
Slovákům od podpisu smlou vy trvalo přes pět let, než dostali první F na výcvik.
I to dokazuje tu dlouhodobost. Když chceme mít naplno dvě let ky nových letadel v roce §¨¤¥, už teď máme termíny z hlediska úprav, stavebních řízení. V nejbližších mě sících se musí dít reálné věci. Ony se dějí už dnes, abychom to při na ší legislativě a mírových pravidlech stihli.
A v USA nemají plný sklad leta del, někdo je musí vyrobit. Celé za vedení lidé, výstavba infrastruk tury, budování všech těch věcí tr vá. Někde to možná dokážou o něco rychleji, ale všude jsou to roky. Rea lita je taková, že musíme zpoceně bě žet o život, abychom to stihli. Proto že takhle dlouho ty věci trvají.
Ministerstvo obrany a armá da jsou nyní mnohem ostražitější v tom, jaké smlouvy dají do regist ru smluv. Proč?
V tomto státě a společnosti vlád la obecná filozofie, aby lidé v demo kracii měli maximum informací. Té snaze rozumím, pokud vás někdo platí z veřejných zdrojů, musíte sklá dat účty.
Být transparentní.
Tak. Toto není snaha to naru šit, ale když nějaké věci přeženete, ztrácí to smysl. Třeba obrana a bez pečnost zpravodajská služba také spoustu věcí utajuje, jinak by z pova hy věci nemohla fungovat.
Z nějakého důvodu ale někdo ne chápe, že u armády to funguje úpl ně stejně. Pokud únik informace nezpůsobí újmu, neměl byste ji od pírat. My jsme si ale zvykli mluvit úplně o všem a potenciální protivní ci nás mají přečtené.
Dáte nějaký příklad?
Typicky z katastru nemovitostí odvodíte, kde všude máme munič ní sklady, a z dalších zdrojů, kde má me jeden konkrétní typ munice, tře ba letecké, která má nějaká specifi ka skladování. Když toto poskládáte a zaútočíte, my třeba dočasně ztratí me schopnost chránit vzdušný pro stor. A zpravodajské služby protivní ka toto samozřejmě dělají, sledují ty veřejné zdroje.
Abyste byl nachystaný na kon flikt, nemůžete říkat vše a být či telný. Když budu říkat počty osob a personálu v detailech, odvodíte si, že nějakou konkrétní schopnost po třebnou k obraně máme soustředě nou třeba jen u jedné jednotky. Zjis títe, jaký tam je stav personálu, navíc že třeba část té jednotky vyjíždí do operace, protože mandáty jsou veřej né a jste schopný vyvodit, kde má me zrovna slabé místo. Podívejte se třeba na Ukrajince co vám řeknou? Kolik mají rezerv, záloh, jaké mají zbraně?
Neříkají dokonce ani vlastní ztráty.
Ano. Za válečného stavu je režim ještě víc přitažený, ale i ty nejdemo kratičtější země jako Velká Britá nie měly ve válkách jasně nastavené mechanismy cenzury. Tak to bude vždycky.
Ale i v míru potřebujete řadu in formací chránit. Armáda měla zadá ní: Nechystejte se na velkou válku, to je nesmysl. Nikdo tyto věci neře šil, všechno se dávalo ven. Některé škody už jsou v podstatě nespravitel né nebo velmi těžko spravitelné, ale musíme ten trend zastavit, začít se chovat normálně a odpovědně a vy světlovat, že každý nemá nárok na každou informaci. Kdybychom uvol ňováním všech informací snižovali naši obranyschopnost, investice do obrany by ztrácely význam.
Opatrnější přístup k tomu, co se zveřejňuje, přišel s únorem . Upozorňovala na to armáda už dříve?
To nevím, ale bojovalo se s tím všude, takové hloupé chování se ne týkalo jen armády. Jako ředitel Ná rodního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost jsem měl třeba problém vysvětlit některým úředníkům ve státě, že by neměli zveřejňovat seznam kritické infor mační infrastruktury. A stalo se, že nám ji na základě nějaké stošestky zákon o svobodném přístupu k in formacím, pozn. red. zveřejnili. Měli jsme sice oporu v zákoně o kyberne tické bezpečnosti, ale padlo rozhod nutí, že to není dostatečný důvod.
Dříve se neřešilo víc věcí zálo hy, zásoby, systém mobilizace, bez pečnost dodávek, kapacity obran ného průmyslu, legislativa, která se také bude muset dodělávat. Potřebu jeme, aby nám krizové stavy i v mí ru umožnily dělat některé přípravy. Tak jako se neřešilo tohle, neřeši lo se ani, co nám způsobuje přílišné zveřejňování informací. Je potřeba to začít ošetřovat.
Chápu, že kontrola je stejně dů ležitá jako utajování. Nemůže to ale být na úkor obrany, protože pak to celé postrádá smysl. Kontrolní me chanismy navíc existují výbo ry Parlamentu, Nejvyšší kontrolní úřad. Můžeme věci dokládat v uta jeném režimu. Jde dohlížet, jestli se nedějí nepravosti, aniž to budeme troubit do světa a říkat potenciálním protivníkům.
Chápu, že kontrola je stejně důležitá jako utajování. Nemůže to ale být na úkor obrany, protože pak to celé postrádá smysl.