Branci byli rádi za fotku s kýmkoliv, říká reportér
Slovenský novinář Martin Turček se zabýval polovojenskou organizací Slovenští branci, s níž se vyfotil útočník. Podle Turčeka asi spíš náhodou.
Pachatel útoku na Roberta Fica se v roce 2016 objevil na síti polovojenské organizace Slovenští branci, jejíž veřejné výstupy se pohybovaly od krajně pravicových až po proruské. 20. ledna 2016 vydali Slovenští branci na svých facebookových stránkách dvě fotky pachatele s jeho údajnými citacemi: „Loni v květnu jsem se poprvé dozvěděl o Slovenských brancích. Upoutala mě na nich schopnost konat bez příkazu státu, což je v pasivní společnosti, jako je ta naše, přímo nepochopitelné. Slovenští branci se připravují ne na boj, ale na obranu. Jejich prvořadým úkolem je ochrana obyvatel, země, tradice a kultury, jsou to vlastenci. Já těm mladým chlapcům a děvčatům věřím a vyjadřuji jim veřejnou podporu.“
Investigativní novinář Martin Turček z webu Aktuality, který se kauzou Slovenských branců zabýval, v rozhovoru popisuje, proč se zřejmě nejedná o skutečné propojení útočníka s touto organizací. Mluví také o tom, co by mohlo nyní čekat slovenská média.
Vy jste se podílel na investigativě k organizaci Slovenští branci, se kterou se v minulosti na několika fotografiích objevil muž, který střílel na premiéra. Byl skutečně s touto skupinou nějak propojený?
Nechci se k tomu vyjadřovat jako odborník, pouze jsem procházel nějaké zdroje a mluvil s jedním z přátel útočníka. Spíše z toho mám dojem, že to byl izolovaný útočník, který měl nějaký zkrat. Neřekl bych, že je tam nějaká vazba většího rozsahu na Brance.
Ano, existuje fotka, která ho s nimi propojuje. Je třeba se tomu věnovat a prozkoumat to, ale zdá se, že je to spíše nějaké setkání, které pak oni sdíleli, než že by tam byla přímo nějaká afiliace či že by k nim patřil.
Zatím skutečně nemám dojem, že by ta událost měla mít cokoliv společného s Branci. Ale ano, je zřejmé, že když se tento člověk fotí s takovými organizacemi, může to svědčit o tom, co je zač. Nicméně zatím bych řekl, že je to prostě starý člověk, bývalý pracovník bezpečnostní agentury, který byl z něčeho frustrovaný a rozhodl se k takovému činu.
Když jsem si prohlížela facebookovou stránku Slovenských branců, už tam byl úplně jiný obsah, podivná videa.
Oni už ukončili činnost, před rokem či dvěma. Branci jsou vlastně něco mezi nebezpečnou organizací a chlapci, kteří byli trochu pro smích.
Měli hesla jako trénovat, cvičit, nějak se zdokonalovat, nelíbila se jim společnost orientovaná na Západ, ale v podstatě už nikoho nezajímají, nedokázali ničeho dosáhnout a po několika letech je to zřejmě přešlo. Takže informovali o tom, že ukončují činnost.
Nicméně byli relativně známí, je možné, že tu facebookovou stránku, respektive její správu někomu předali. Ale to spekuluji.
Spíše z toho mám dojem, že to byl izolovaný útočník, který měl nějaký zkrat. Neřekl bych, že je tam nějaká vazba většího rozsahu na Brance.
Ten muž tedy byl asi spíše na nějaké jejich izolované akci a oni si prostě potom vydali nějaké jeho komentáře, kde je chválí a říká, že se mu líbí, jak mladí lidé chtějí bránit vlast.
Osobně mi to zatím přijde nejpravděpodobnější. Ale musí se to samozřejmě prověřit. Oni byli dle mého názoru vděční za jakoukoliv pozornost, když se s nimi někdo vyfotil. Napsali, že je to spisovatel…
Když se podíváme jen na jeho osobu, jeho politický profil zatím působí chaotickým dojmem. Člověk, který napíše rasistickou knihu proti Romům, podporuje Čaputovou, fotí se se Slovenskými branci a vystřelí na Roberta Fica.
I na mě to tak působí, ale jsme teprve na začátku. Máme někoho, kdo je teoreticky básníkem, bývalým ochrankářem, kterého zbili, když vykonával svoje povolání (hlídal v supermarketu, pozn. red.), zároveň se fotí s Branci, což je opravdu hodně podivná skupina.
A když se ho ptají na nějaké motivace, říká, že se mu nelíbí kroky vlády vůči RTVS (veřejnoprávní televizi a rozhlasu, pozn. red.).
HROZÍ KROKY VŮČI MÉDIÍM? Ve středu představitelé vládní koalice relativně otevřeně osočovali i část médií, která měla podle jejich vyjádření vytvářet proti Ficovi atmosféru nenávisti.
Já jsem povahou spíše optimista, tak to možná vidím růžověji. Zároveň
mě to samozřejmě děsí, i po těch prvních šílených projevech Andreje Danka a Ľuboše Blahy. I v zájmu politiků by přitom mělo být, aby se společnost uklidnila a nikdo nikoho v nejbližším roce nezabil.
Věřím, že je snad kolegové trochu uklidní. Nikdo nemůže takto šílet na tiskovce, aby získal o dvě desetiny procenta víc ve volbách. A média a politikové tu pak do sebe budou píchat vidlemi a vzájemně si zapalovat domy.
Naopak se snad aspoň v tom trochu spojíme, minimálně my jako média k tomu máme nakročeno. Úplně všichni to odsuzujeme, není nikdo, kdo by se vyjadřoval jinak. I politici by měli vidět, že teď není čas na to, aby bouchali kladivy a šli podpalovat média.
Nehrozí nicméně, že vláda a parlament přistoupí k legislativním krokům, které by mohly média nějak omezit?
Tato obava tady samozřejmě bohužel je už několik měsíců, i já se toho trochu bojím. Ale u takových věcí platí, že na tiskovkách se rychle všechno říká a vyhrožuje se, ale pak se na některé věci třeba zapomene, protože jejich realizace trvá mnohem déle.
Chápu to správně, že média by toto neštěstí mohlo nějak více spojit?
Důležité je, že se řada šéfredaktorů včetně našeho už vyjádřila jasně, vydali komentáře, které to odsuzují, u nás se tak vyjádřil celý tým. Věřím, že v tom nás to skutečně ještě víc spojí.
Bylo by dobré, kdybychom to společně odsoudili, ne tak, že si každý napíše svůj kousek, ale všichni dohromady. Kdyby vznikl nějaký dokument, který by všichni podepsali, skoro celá novinářská obec na Slovensku, bylo by jasné, že liberální média, která byla terčem kritiky, nemají v tomto žádnou roli a že se od toho naopak distancují, nic pozitivního na tom nevidí a Robertu Ficovi přejí brzké uzdravení a útočníkovi spravedlivý trest.
Ale stále doufám, že se politici s médii nedostanou do žádné rozepře. Dovedu si představit, že i pro politiky to musí být emocionálně skutečně velmi náročné.
Je možné, že prostě jen v záchvatu emocí vyřknou nějaká naštvaná slova, protože jsou třeba naštvaní na média, ale v konečném důsledku budou chtít, stejně jako my, aby se už nikdy nic takového nemohlo stát, a proto budou ochotni společnost spíš uklidnit. Někteří vládní politici už se v tomto duchu vyjadřují.
Stav slovenského premiéra Roberta Fica byl včera vážný, ale stabilizovaný. Na tiskovém brífinku před nemocnicí v Banské Bystrici to řekl ministr obrany Robert Kaliňák. Další podrobnosti o premiérově zdravotním stavu sdělit nechtěl. Rozsah zranění je podle něj po čtyřech střelných poraněních velmi značný. Fico podstoupil pětihodinovou operaci, na níž se podílelo několik chirurgických týmů. Nebyl to náhodný počin, ale byl to plánovaný a politicky motivovaný čin, řekl Kaliňák o atentátu. Fica v nemocnici navštívil budoucí prezident Peter Pellegrini, mluvil s ním jen několik minut. (ČTK)
Čaputová odsoudila útok na Fica
„Je to kolotoč a v něm člověk nemá tolik prostoru si užívat tu fázi, do které se dostane,“říká zpěvák Mirai o pobývání v nejvyšších patrech tuzemského hudebního byznysu. V rozhovoru mluvil i o tom, jak zůstat relevantní, o nesdílení politických názorů s veřejností či o zaryté představě o tom, že popový umělec musí dělat kompromisy.
nějak v oslovování dramaturgů s vaší hudbou, aby vás nasadili do rádiových rotací, nebo jste to nechali plně v rukou vydavatelství?
S různými alternativnějšími kapelami jsem si prožil obvolávání a psaní e-mailů do rádií, ale většinou to moc nezafungovalo.
Rádio má logicky větší důvěru k uměleckým manažerům jednotlivých vydavatelství. Když už se rozhodnou podepsat nějakého umělce, kterému věří a investují do něj. Je to takový punc záruky. Sázka na kartu, které věří. Ten řetězec důvěry se pak přenese na rádio. Je to rozhodně lepší, než když napíše puberťák ze svého osobního e-mailu, že má dobrou pecku a ať ji nasadí. Někdy se to možná stane, mně se to ale nepodařilo.
V jakém momentu jste se hudbou začali naplno živit?
Myslím si, že to bylo na přelomu let 2017–2018 kolem našeho prvního úspěchu ve Slavících nebo Andělech. V roce 2018 jsme jeli extrémní počet koncertů, třeba 220, protože po Slavících nás každý chtěl. V té době jsme byli ještě hodně levná a dostupná kapela, která byla v hypu, a my jsme hrozně chtěli hrát. Předtím o nás nikdo moc nestál, takže když najednou jo, hráli jsme úplně, ale úplně všude. Na každé obecní slavnosti.
Myslím, že to byl červen 2018, kdy jsme hráli asi 36 koncertů. V té fázi mi z toho samozřejmě už trochu hrabalo. Bylo to první setkání s velkým turné. Hráli jsme na kdejaké pouti a na spoustě akcí, na kterých bychom dneska už nehráli.
Dnes už se soustředíme na to, aby každá akce byla s nějakým přesahem, abychom každému, kdo přijde, dali trochu víc, protože ti lidi dojíždějí třeba i z větší vzdálenosti. Když děláme O2 arenu, sjedou se z celé republiky. Koncertů teď děláme míň a míň, dost často spíš větších než v minulosti, ale dostávají větší péči.
Měla by pro vás výhra hudební ceny v této fázi kariéry ještě nějakou cenu? Dokázala by třeba zvýšit váš honorář?
Myslím, že o honoráři to v této fázi spíše není. Spíš je to o pocitu satisfakce z něčeho, čemu jsme obětovali ne úplně krátké období života. Pro mě ceny Anděl pořád mají punc kvality a noblesy, přesahu.
Samozřejmě se to dost často nepotká. Ti, které ceny Anděl vyhlásí za vítěze, nemusí nutně být populární, mít velký dosah nebo trhat rekordy. Jsem si vědom toho, že tyto ceny nemusí vycházet z popularity.
Mají svou podmínku vydání desky v uplynulém roce. Na rozdíl od Slavíka, kde jde o popularitu. Ceny Anděl jsou v něčem aktuálnější a odměňují za aktivitu v bezprostředně předcházejícím období. Obě ty ceny pro mě mají váhu.
Co když ten „štempl“nedostanete a neobjevíte se v nominacích? Dokáže se vám to ještě dostat pod kůži?
Když si člověk jednou sáhne na nějaké prvenství, samozřejmě se nechce smířit s tím, že se mu to v budoucnu nepodaří. Nemyslím si, že by mě to v téhle fázi kapely nějak rozhodilo, ale samozřejmě by mě to nepotěšilo.
Nejzásadnější měřítko ale pro mě stále je, jestli lidé poslouchají naši hudbu a přijdou na koncert. Neděláme hudbu primárně pro kritiky, byť poslední deska je asi kritikům bližší. Což ale zase může znamenat, že se vzdálí ortodoxním fanouškům.
V žebříčku stovky nejposlouchanějších hitů v rádiích jste už přes sedm let na druhém místě hned po Chinaski. Kryštof jsou hned za vámi. Jak funguje tento trojúhelník tří rádiově nejposlouchanějších
jsme náhodně objevili v naší první O2 areně, když jsme vytáhli z davu kluka, který s námi hrál Yahodu. Nebyla to plánovaná věc a od té doby docela vyletěl, tak jsme mu chtěli dát prostor a bude tam hrát také. Jména se na každém ročníku budou měnit. Přijde nám to vkusné a myslíme si, že by to lidé měli poznat a mohlo by je to bavit.
Zmínil jste, že jste odjeli během jednoho měsíce 36 koncertů, zároveň akce, které organizujete, jsou stále větší. V rozhovorech a článcích se o vás často mluví jako o workoholikovi. Dokážete si užít akce, na kterých pracujete, nebo vám dochází, jak velké věci děláte, až zpětně?
Nejsem si jistý, jestli jsem workoholik. Říkají to o mně ostatní. Možná je to něco, co u sebe člověk nevidí a musí to posoudit ostatní kolem něj. Jde o to, že se svým jménem při té popularitě a velikosti pod ty věci podepisujeme. A já v určitém smyslu ještě trochu víc. A to je bič, který mě žene dopředu.
Cítím zodpovědnost vůči celku, aby všechny věci byly dobré. Ne že bych potřeboval pracovat. Neseme zodpovědnost za kompletně celou organizaci té události. Teď jsem řešil označení stánků, jaké tam budou stánky s jídlem a záchody.
Je to kolotoč a v tom nemá člověk tolik prostoru si užívat tu svou fázi, do které se dostane. Tak to je. Obdivuju člověka, co se od toho umí oddělit a s naprostým klidem a pohodou umí odbavovat věci dál.
Někdy si zpětně říkám, že je mi líto, že jsem si neuměl věci užít a byl jsem v kolotoči všemožných produkčních a organizačních věcí a v nějaké touze posouvat se dál. Kam se ale má člověk pořád posouvat? Kde je cíl, kam to všechno vede?
Třeba prožívám nejlepší období svého života, ve smyslu kapely a hudby, ale co je další cíl? Možná bych potřeboval mentálního kouče, který mi otevře oči. Nedávno jsme vydali desetiminutový dokument z turné po hokejových halách, které jsme odjeli během loňského listopadu, a bylo pro mě hrozně pěkné se zpětně podívat na ty věci, co se děly.
Já jsem ale pořád řešil světla, scénografii, playlist a to, jestli je správná teplota v hale a takové blbosti. A pak když jsem viděl ten dokument s odstupem, říkám si, jak to bylo epický a velký.
To jsem si ale během toho neuvědomoval. Vyzní to jako klišé, ale kdybych to měl říct stručně, je to o uvědomění, že cesta je cíl.
Nedávno proběhla zprávami informace o stalkerce zpěváka Harryho Stylese, která mu během pár týdnů poslala osm tisíc dopisů. Mnohé české hudebnice promluvily o svých negativních zkušenostech se stalkery. Dějí se takové věci i vám jako jednomu z nejsledovanějších hudebníků na tuzemské scéně?
Trošku se to děje, ale v různých rovinách. Třeba že lidé zakládají všemožné profily, které se za mě vydávají, a pak rozesílají různé věci nebo píšou mně. Když mi píše třeba nějaké dítě, dá se to nějak zablokovat, ale někdy je to trošku šílené. Klepu ale na dřevo, že častěji dostávám zprávy, které jsou neškodné, mají hlavu a patu, a spíš jsem vděčný za tu přízeň.
S každým větším zásahem je vždycky v množině lidí nějaké procento trošku vyšinutých lidí. A čím je ta množina v absolutním čísle větší, tím se zároveň zvedá i počet trochu šílených lidí. Zatím je to u mě ale naštěstí v pořádku a nemohu říct, že bych se cítil třeba v nebezpečí. Myslím, že holky to mají v tomto o dost těžší. ■
Noe (Owen Teague), Nova (Freya Allan) a Raka (Peter Macon).