„Aha, vy stávkujete? To děláte dobře“
Filmařský veterán Ken Loach v 87 letech přichází se Starým dubem, v němž se do tradiční britské vesnice přistěhují syrští uprchlíci.
Tuzemská kina nově promítají film sedmaosmdesátiletého britského klasika Kena Loache, na knižních pultech je čerstvě také kolekce jeho rozhovorů s Édouardem Louisem. Režisér ve Starém dubu i ve zmíněné knize pokračuje v celoživotním úsilí o solidaritu s nejslabšími.
Britský režisér a scenárista Ken Loach od druhé poloviny šedesátých let vnáší hlas sociální periferie do veřejného prostoru. Sedmaosmdesátiletý filmař v tomto směru pokračuje i s intimním a přímočarým snímkem Starý dub o soužití blízkovýchodních migrantů a dělníků z hornické vesnice na severovýchodě Anglie, který rok po loňské premiéře v Cannes vstupuje nyní do českých kin.
Loach své dva předešlé snímky Já, Daniel Blake (2016) a Pardon, nezastihli jsme vás (2019) zasadil do prostředí postindustriální severovýchodní Anglie, nejvíce přehlíženého regionu Spojeného království. Zatímco protagonista vítěze Zlaté palmy Já, Daniel Blake se ve snaze dosáhnout na sociální dávky ocitne v pasti zbyrokratizovaného systému, pokračování volné „Trilogie Severu“se věnuje rozpadu rodiny na pozadí dluhové spirály a neregulované platformové ekonomiky.
Poslední díl trilogie a zároveň Loachův už osmadvacátý film s názvem Starý dub se navrací k obyvatelům chudého regionu. Sleduje důsledky rozpadu bývalých těžařských komunit v hrabství Durham zejména vlivem konzervativní politiky Margaret Thatcher. A také jejich polarizaci v souvislosti s příchodem syrských uprchlíků utíkajících před brutálním režimem prezidenta Bašára al-Asada.
Zatímco venkov se potýká s dluhy a kontinuálním znehodnocováním svých pozemků vlivem příchodu zahraničních firem, místní správa přijme do péče skupinu migrantů. Mezi nimi se ocitne rodina mladé fotografky Yary (Ebla Mari). Syřani a Syřanky se zpočátku stávají terčem rasistických útoků místních, kteří se pravidelně scházejí v hospodě Starý dub. Ta patří bývalému odboráři a aktivistovi TJ Ballantyneovi (Dave Turner), který se sám potýká s těžkou životní situací a bytostně závisí na příjmu ze svého podniku. Přátelství mezi Yarou a TJ postupně přeroste v hybnou sílu, která má potenciál proměnit celou komunitu.
Loach a jeho dvorní scenárista Paul Laverty ve filmu citlivě a otevřeně nastiňují těžkou realitu jak britského venkova, tak lidí prchajících před válkou. Veškeré projevy agresivního chování vůči uprchlíkům ze strany obyvatel Durhamu proto nepocházejí z nepojmenovaných vnitřních pohnutek či zarytých hodnot. Jsou reprodukcí násilí páchaného na venkovanech ze strany systému, který jim neposkytuje žádné jistoty. Loachův film ale neposkytuje zjednodušující morální odsudky. Návštěvníci a návštěvnice Starého dubu se uchylují do posledního společného prostoru ve zpustošené vesnici, aby si zanadávali na svá kažvyjádřit. dodenní trápení. Zatímco vinu za ně přisuzují příchozím Syřanům a Syřankám, v jádru trpí ztrátou společenského života a ztrácí vidinu společného cíle, kterým kdysi byly stávky horníků.
Starý dub je podnětný především v tom, že se nespoléhá pouze na sentiment vůči „starým dobrým časům“. Loach a Laverty pojmenovávají problémy jednotlivých skupin, ale dokážou pojmenovat i místa, ve kterých se jejich zájmy střetávají. Obyvatelé hrabství se cítí odcizeni od svého domova. Obětí neviditelného systému se stává také Yařina rodina, které návrat do vlasti znemožnila válka. Podobně jako se příchozí uprchlíci potýkají s nedostatkem jídla, ošacení a peněz na útěku před válkou, chudé durhamské rodiny si ve filmu nemohou dovolit nakrmit celou rodinu. Hospoda Starý dub není pouze posledním společným prostorem držícím komunitu pohromadě, jak tomu běžně je v menších městech a na venkově. Starý dub je monumentem hornických odborů a jejich odporu vůči konzervativním praktikám britské politiky osmdesátých let.
Kamera Robbieho Ryana si zachovává civilní rozměr a výrazný odstup od stylizovanosti, která byla příznačná například pro Ryanovu spolupráci s Yorgosem Lanthimosem nebo Noahem Baumbachem. Scénář vedle toho vyznívá lehce těžkopádně. Jednotlivé repliky jsou zdlouhavé a vysvětlující a děj se vyvíjí směrem, který v závěru může působit spíše utopicky, jako by se neohlížel na náročnost prosazování sociálních reforem. Přesto z Loachova snu čiší upřímnost a pokorná odevzdanost dobrému zájmu a politickým hodnotám, které činí Starý dub místy srdcervoucím snímkem. Nelze se ale zbavit dojmu, že z něj prosakuje i určitá frustrace z dosavadní neúspěšnosti politického boje, která ústí v místy tvrdošíjnou jednoznačnost a deklarativnost snímku. Starý dub působí jako utopický obraz společnosti, netopí se v pochmurných vizích jejího rozvratu. Tímto filmem za svou půl století dlouhou kariérou Loach klade pozitivní tečku, která alespoň trochu dodává naději v možnost společenského dialogu.
KEN LOACH OD VARŮ PO ÉDOUARDA LOUISE
„Když jsem začínal, politický systém poskytoval jistoty. Existoval v něm prostor pro filmaře, jako jsem já, kteří chtěli ukázat, že jsme liberální demokracií. Dovolovali nám se svobodně Už to tak není. Je zde mnoho talentovaných aktivistů s jasnou politickou agendou. Mohou dělat filmy? Nemohou. To vnímám jako problém,“dal se slyšet Ken Loach během tiskové konference v Cannes, kde minulý rok uváděl Starý dub. Mluvil tehdy o období zejména před nástupem administrativy bývalé britské premiérky Margaret Thatcher v roce 1979.
Loach vyšel z dělnické třídy a na začátku své kariéry patřil k filmařům z kulturního hnutí tzv. kuchyňského dřezu (kitchen sink movement). Pro něj byly typické sociálně realistické tendence prorůstající napříč literaturou, divadlem či filmem, které navíc reflektovaly problémy britského společenského okraje. Mezinárodní uznání mu přinesla adaptace novely A Kestrel for a Knave britského spisovatele Barryho Hinese a zároveň Loachův druhý celovečerní coming-of-age snímek Kes (1969) o dospívání v bezútěšném těžařském regionu. Film si rok po svém prvním uvedení odnesl Křišťálový glóbus z Karlových Varů.
Režisér se v dalších letech etabloval nejen jako schopný autorský filmař, ale i jako sociální aktivista, který se napříč dekádami angažoval v britské politice. V revolučních šedesátých letech se připojil k labouristům, které později dvakrát opustil – poprvé na protest proti politice Tonyho Blaira, podruhé byl vyloučen kvůli spekulacím kolem odsunu podporovatelů Jeremyho Corbyna. Postoje a hodnoty odrážené nejenom jeho filmy, ale i působením ve veřejném prostoru inspirovaly některé osobnosti současné kulturní levice, mimo jiné francouzského spisovatele Édouarda Louise, který u Loache čerpal inspiraci při psaní své eseje Kdo zabil mého otce (2018).
Rozhovor Louise a Loache Dialog o umění a politice letos vyšel v Pasece v českém překladu Sáry Vybíralové. Ukázkově reflektuje nejenom aktuální dění kolem rozmachu ultrapravicové rétoriky uvnitř současného politického establishmentu, ale i ideový posun samotné levice vlivem globalizace. „Podle mě se empatie odvíjí od solidarity, nebo ne? Objeví se ve chvíli, kdy jste schopní říct: ‚Tento boj není tak úplně můj, netýká se mě přímo, ale ze solidarity k němu přeruším práci i já.‘ Ve chvíli, kdy druhým řeknete: ‚Aha, vy stávkujete, to děláte dobře, problémy, kterým čelíte, se v budoucnu budou týkat i nás, pokud se nerozhodneme k vám a k vašemu boji přidat.‘ A pak budeme moci svou třídní sílu využít,“řekl Loach v rozhovoru.
Podobné momenty je možné číst i jako metakomentáře ze strany Loache na konto jeho předešlých filmů. V diskuzi oba zmiňovali i proměny politické práce s uměním, zejména i nedostatečnost jeho reprezentativní funkce v okamžiku, kdy internet a sociální sítě zviditelnily vše.
Loachův film neposkytuje zjednodušující morální odsudky.