Kvůli hře o lásce za ostnatý drát
Případ Berkovič a Petrijčuk se vymyká i z Putinovy každodennosti – opoziční média ho pokládají za první kulturní monstrproces od stalinských dob.
Začalo to pravou ruskou baňou. A v ní napařená a metlami do ruda vyšvihaná záda. Jejich slavní majitelé, ruský oscarový režisér Nikita Michalkov a šéf ruského Vyšetřovacího výboru Alexandr Bastrykin, si během mrskání vyprávějí, že do ruského divadla pronikla škodná. Vlastně dvě.
Co přesně si režisér s hlavním ruským vyšetřovatelem řekli, nevíme. Ale co se později objevilo v „odborných“posudcích, které pro soud zpracovali nejrůznější znalci umění, už známo je.
Prý jsou to rusofobky. Divadelní režisérka Jevgenije Berkovič a dramaturgyně Anastasija Petrijčuk. Diskreditují prý nejen svou vlast, ale i ruské muže. Navíc schvalují terorismus. A Berkovič je ještě ke všemu židovka – a židi se spolčují proti Rusku s islamisty.
To je několik výňatků z expertiz, které přispěly k tomu, že v Rusku minulý týden padl zřejmě nejabsurdnější rozsudek nad představiteli kulturní scény nejen od rozpadu komunistického impéria v roce 1991, ale dokonce od stalinských represí ve 30. letech minulého století. Proč? Koho a za co odsoudil?
AŤ ZVÍTĚZÍ ZDRAVÝ ROZUM!
Jevgenije Berkovič a dramaturgyně Anastasija Petrijčuk si dřív prý v duchu často představovaly, jak by vypadala jejich „oscarovská“děkovná řeč. Teď si musely připravit poslední řeč před soudem.
Jenže nikdo venku ji neslyšel. Ze soudních jednání totiž vyloučili veřejnost. A tak se novináři na chodbě před soudní síní o výši trestu dozvěděli z gesta – Berkovič na rukách v želízcích vztyčila šest prstů.
Petrijčuk se zase povedlo rukou psanou přípravu řeči předat svému manželovi. A ten ji zveřejnil na sociální síti Telegram: „… uběhl patnáctý měsíc, co jsme ve vazbě. Už nadešel čas, aby tahle absurdita skončila. Abychom se zase začaly zabývat tím, co dává smysl – pracovaly, staraly se o naše blízké, objímaly se s milovanými a uzdravily se. Ať zvítězí zdravý rozum!“Nezvítězil. Druhý oblastní vojenský soud v Moskvě poslal minulý týden obě umělkyně na šest let za ostnatý drát.
Uvedly totiž hru Finist, jasný sokol. Pojednává o ruských ženách, které se zamilovaly do radikálních islamistů a odjely za nimi do Sýrie. „Vždyť to je varování před terorismem!“bránila se Berkovič. Neposlouchali ji.
Opoziční televizní kanál Dožď shrnul proces s oběma divadelnicemi jediným slovem: „Kafkárna.“Podle novinářů i renomovaných kulturních kritiků pojednává hra, za kterou Berkovič s Petrijčuk dostaly trest, o ženské samotě, neukotvenosti i lásce, která dovedla Rusky až na teroristické scestí, k bojovníkům samozvaného Islámského státu. Dílo terorismus neschvaluje, naopak: má silný protiteroristický náboj.
I v Rusku získala hra ještě před soudním procesem různá ocenění. Byla jí udělena hlavní cena na festivalu Zlatá maska, uspěla v mezinárodním konkurzu ruskojazyčných děl Cena Remarqua i na ruském festivalu Reálné divadlo.
Ba co víc: ruská státní televize natočila na motivy Finista výchovný seriál, který se promítal v trestaneckých koloniích.
ČÍM VEJDE PROCES DO DĚJIN
Proč je soud s Berkovič a Petrijčuk tak jedinečný? Protože mnohé v něm se stalo poprvé. Poprvé v novodobém Rusku, poprvé v putinovském Rusku, poprvé od dob diktátora Stalina.
S různě vysokými tresty skončili v minulosti za mřížemi, s pokutou nebo rozsudkem vyneseným nad emigrantem četní ruští umělci. Za kritiku Putina, za protiválečné postoje, za podporu opozičních politiků. Nebo za majetkové, úplně smyšlené delikty. Jenže tentokrát se věci mají jinak. Podle komentátorky BBC Natálie Zotové je ojedinělé, že před soudem s autorkami stanula samotná hra. Obětí represí se tak nepokrytě stává samo umění. Nikoliv občanské postoje umělců.
Poprvé také byly k nepodmíněným trestům za schvalování terorismu odsouzeny ženy. Poprvé od procesu nad sovětským režisérem Vsevolodem Mejercholdem byl souzen režisér i dramaturg za svůj umělecký projev. Ve třicátých letech se Mejercholdova adaptace Dámy s kaméliemi ukrutně nelíbila samotnému Stalinovi, který zhlédl její pre
Proč je soud s Berkovič a Petrijčuk tak jedinečný? Protože mnohé v něm se stalo poprvé.
miéru. A pak už to šlo s režisérem z kopce, až v únoru 1940 skončil na popravišti.
Slavný ruský režisér Kirill Serebrennikov, který na rozdíl od svých kolegyň (Berkovič je jeho žačka) stačil Rusko včas opustit, vidí ve verdiktu přímou výhrůžku. Exemplární trest má podle něj odradit ostatní od jakýchkoliv protiválečných projevů. Ruské tajné služby zkrátka potřebovaly kulturní kauzu – a tady ji mají se vší parádou.
Jeden z nejznámějších ruských současných spisovatelů Boris Akunin vyjádřil upřímné zděšení: „Za divadelní představení padl trest ‚natvrdo‘ poprvé. Zdá se mi, že tohle nemá v novodobé světové historii obdoby. Dokonce i za Stalina posílali herce a tvůrce do lágrů ne za jejich profesionální činnost, ale za paragraf 58 (podvratné, kontrarevoluční konání, pozn. red.). Soudci, svědci, žalobci, zapsali jste se do historie! Tenhle proces skončí v učebnicích.“
Podle ruského opozičního politika Lva Šlosberga zlikvidovala kauza Berkovič–Petrisjuk v Rusku divadlo coby svobodnou, tvůrčí profesi. „Ruské umění přišlo o poslední zbytky reputace,“míní.
„Jsme svědky přechodu k otevřenému teroru,“soudí nositel Nobelovy ceny míru, šéfredaktor listu Novaja gazeta Dmitrij Muratov.
NA CELE S VRAŽEDKYNÍ
Verdikt soudu Rusko skutečně šokoval. Ovšem odsouzené překvapeně nevypadaly. Za rok, který strávily v cele, si zvykly na ledacos.
Do cely jim například přidělili vražedkyně. Anastasija Petrijčuk sdílela místnost s ženou, která pojídala vnitřnosti své oběti. „Proč sedím v cele s ženou, která během rituálního obřadu jedla lidské orgány? Proč s takovými ženami musejí sedět režisérka a dramaturgyně divadelního představení, které se někomu nelíbilo?“domáhala se dramaturgyně marně odpovědi.
Divadelnice se stará o dvě adoptované dcerky. Jedno dítě musely úřady předtím odebrat z opatrovnické rodiny – náhradní matka ji topila ve vaně. Žeňa Berkovič se jí ujala právě proto, že těžké trauma zanechalo na dívčině psychice následky.
Přestože se ani jedna z divadelnic nedopustila žádného násilného trestného činu a měly úplně čistý trestní rejstřík, ruská justice je rok držela ve vyšetřovací vazbě. Na žádost obhajoby, aby je poslali do domácího vězení, odpověděli soudci pokaždé zamítavě.
Jen jednou strážci ruských kulturních tradic a zákona ustoupili: když Ženě Berkovič zemřela babička, ruská spisovatelka Nina Katerli. Poté, co její vnučku zatkli, prohlásila: „Už ji nikdy neuvidím.“Nemýlila se. Umřela, když byla Žeňa ve vězení.
Za vězněnou se tehdy přimluvila dokonce i oblíbená Putinova ombudsmanka Taťána Moskalkova. A tak podezřelou na pohřeb pustili.
Převezli ji z Moskvy do Petrohradu, kde se rozloučení s babičkou konalo. Přes pětadvacet hodin seděla v policejním antonu. Byl konec listopadu, hodně nevlídný měsíc. A ona zprvu vůbec nevěděla, kam a proč jede. Neměla s sebou žádné teplé oblečení. Kovová krabice na kolech o velikosti dvakrát dva metry neskýtá proti mrazu prakticky žádnou ochranu. Nedá se v ní ani stát, ani pohodlně sedět, natož ležet. „Za tu dobu mne odvedli na záchod dvakrát,“popisuje.
UDAVAČI ANEB POHLED DO RUSKÉ SOUDNÍ PRAXE
Vladimir Putin na rozdíl od Stalina do divadla nechodí. A tak hru, za niž dvě ženy stráví každá ve vězení po šesti letech, neviděl. Přitom podle ruských opozičních komentátorů není možné, aby v tak zásadní kauze neměl pán Kremlu rozhodující slovo.
Jak se o ní tedy dozvěděl? Stejně jako za Stalinových čistek hráli i tentokrát hlavní roli udavači. Práskači a donašeči.
Už v roce 2021 členové Národněosvobozeneckého hnutí NOD, jistá Ščennikovová a Tinuk, veřejně zhodnotili dílo Finist, jasný sokol jako jednoznačně protiruské a hlavně protipravoslavné. Prohlásili, že hra ohrožuje bezpečnost Ruska. A hlavně že vůbec nedává odpověď na otázku, kdo situaci dotyčných žen zavinil. A tak se může zdát, že viníky snad jsou ruští muži!
Přidaly se dva kanály, které v ruském kulturním prostředí střeží „mravnost a vlastenectví“: Cultras a Zakuliska. Jde o účty na sociální síti Telegram, které se soustředí na udávání. Odhalují „škodlivé“výstavy, filmy i představení. Odhalily i Berkovič a Petrijčuk.
Nejdůležitější svědek obžaloby však zůstává v utajení. Soud mu dal pseudonym Nikita. Nikdy nevstoupil do hlavní jednací síně, byl ve vedlejší místnosti a jeho výslech probíhal vždy přes audiospojení. Byl to on, kdo přesně zformuloval, co mu na hře vadí: autorky Finista jasně neříkají, že hlavními viníky jsou ženy, takže se může zdát, že za všechno může ruský stát. Jenže lidem je třeba dávat jasné odpovědi! Určit, kdo je dobrý a kdo špatný, myslí si svědek.
A soud mu dal za pravdu: Rusko prý potřebuje jednoznačná sdělení. A ne nějaké dvojsmyslné básničky nebo divadelní agitky. Jako úplně první se do kritiky vysoce ceněného divadelního kusu pustil jistý Vladimir Karpuk z Nižného Novgorodu. Režisér, známá místní figurka. Jako student si přivydělával kšeftováním se samohonkou, teď veřejně velebí Stalina i Putina (poté, co se mu v roce 2016 povedlo při cestě na okupovaný Krym dostat se na jednu fotografii s prezidentem, nazývá ho na sociálních sítích „přítelem Voloďou“), horuje za válku proti Ukrajině, radši se ale hlásí o místo ministra kultury.
Protože ho zatím nevzali, pomáhá udržovat pořádek v kultuře udáváním svých kolegů. „Potřebujeme 37. rok,“tvrdí a má na mysli ty nejhorší represe v ruské historii, popravy bez soudů a rozkvět gulagů.
Poslal by ke zdi i Berkovič a Petrijčuk? Nesdělil. Ale jejich divadelní kus každopádně označil za diverzi a upozornil na to příslušná místa.
Z OSCAROVÉHO REŽISÉRA DONAŠEČEM
Ovšem hlavním motorem kauzy je jedno z nejslavnějších ruských jmen posledních třiceti let: Nikita Michalkov. Režisér, který v roce 1994 získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film „Unaveni sluncem“. A kdysi prvotřídní glosátor ruské reality, který jako nikdo jiný dokázal s vytříbeným vtipem poukázat na její paradoxní odbočky od evropských norem.
Dnes je válečným štváčem a nekorunovaným vrchním ruským cenzorem.
Kdysi, když byly dveře Kremlu ještě pootevřené, pravidelně chodil k prezidentu Putinovi na přátelské besedy. Dnes se hlava ruského státu izoluje i od svých nohsledů, a tak Michalkov zvolil jiný kanál – ten teče přes jeho přítele, předsedu Vyšetřovacího výboru Alexandra Bastrykina. Oba mají slabost pro ruskou baňu, kde občas meditují o osudu Ruska i celého světa.
A při jedné takové parní lázni Michalkov Bastrykinovi řekl, že existuje jistá režisérka Berkovič, která píše protimužské hry a protiválečné verše. Nejvíc ho rozčílily ty o „mobicích“, jak se říká mobilizovaným ruským vojákům.
V jejich posledním verši totiž Michalkov spatřil pokyn zlikvidovat vrchního velitele ruských ozbrojených sil. V báni napadají umělce roztodivné věci.
Báseň si vyslechli i soudci. I oni z ní cítili antiputinismus.
Přestože se za souzené divadelnice přimlouvali i stoupenci Kremlu, včetně miliardáře a kdysi velkého Putinova oblíbence Romana Abramoviče nebo Putinova spolužáka, podnikatele Nikolaje Jegorova, bylo to marné.
Když se loni jindy loajální kremelský zpravodaj Andrej Kolesnikov na tiskovce s Putinem zeptal, zda právě tato divadelní kauza nepřipomíná rok 1937, Putin odpověděl (nejspíš šlo o předem dohodnutý dialog): „Teď je rok 2023. A Ruská federace je ve válečném stavu se svým sousedem. Takže myslím, že určitý vztah k těm lidem, kteří nám škodí uvnitř naší země, je namístě. Čestné slovo, že nevím, o kom mluvíte.“
Jeho slova do žuly nejspíš vytesaná nebudou.
Má šanci to, jak Jevgenije Berkovič odpověděla na šestileté odnětí svobody? „Život nekončí. Vězení není hrob… Budeme dál bojovat podle zásady: ‚Když je nedoženeme, alespoň se zahřejeme.‘“