Jak přežít pubertu? Film V hlavě 2 poradí
Aktuální rekordman světových kin, pokračování animovaného hitu V hlavě, přináší několik tipů pro rodiče i teenagery na to, jak zvládnout pubertu.
Puberta je vnímána jako jedno z nejnáročnějších období v životě, ať už z pohledu těch, kdo jí procházejí, nebo těch, kdo jim při tom asistují. Návrat pixarovského filmového hitu V hlavě, který se ještě před českou premiérou stihl ve světových kinech stát nejvýdělečnějším filmem roku, nabízí pár tipů, jak ji úspěšně přežít – pro teenagery i dospělé.
Nerozumíte svým teenagerům? Možná vám s tím pomůže nový animovaný film V hlavě 2, který právě vstoupil do českých kin. Jeho hlavní hrdinka dospěla do pubertálního věku – a začaly se dít věci.
Riley právě oslavila třinácté narozeniny a stala se oficiálně teenagerkou. Na bradě jí vyrašilo první akné, do úst přibyla rovnátka a v jejím mozku se zrodila sestava nových, komplikovanějších emocí.
NOSTALGIE, TY JEŠTĚ NE!
Stejně jako první film V hlavě před devíti lety, oceněný Oscarem i Zlatým glóbem, i jeho pokračování sleduje peripetie hlavní hrdinky z pohledu emocí, které ovládají její mozek. Byla to zejména věčně entuziastická Radost, která dosud řídila její kroky, a k ruce jí přitom byl Smutek, Vztek, Strach a Nechuť.
Jenže s pubertou, jejíž výstražný červený knoflík na ovládacím panelu vybuchne na začátku nového filmu, přibudou i komplikovanější emoce, jako je Úzkost, Závist, Stud nebo Nuda. Alespoň, že stařičká Nostalgie, která do velicího centra občas senilně zabloudí, než je rychle vypoklonkována zpátky do podpalubí, má ještě pár let čas a „zatím bude dostávat jen info“.
„Tak jo, všechno vybourat, jdeme demolovat,“napochoduje do ovládacího centra skupina dělníků, aby ho rozšířila pro nové osazenstvo, a zbourá třináct let budovanou složitou strukturu Rileyiny mysli. Co teď? Není překvapivé, že střet jednodušších starších emocí s nováčky způsobí zásadní konflikt, zejména mezi Radostí a Úzkostí. Vede až k situaci, kdy jsou od ovládacího panelu ty staré vykázány – a může za čít dobrodružná Rileyina cesta k dospívání.
„Musíme myslet na budoucnost,“argumentuje Úzkost, proč už Radost nestačí na řízení Rileyina mozku. „Ale tohle není naše Riley,“hrozí se Radost nad tím, co nové emoce udělají s jejich hrdinkou. „Není. Vytvoříme jí nové lepší já,“vysvětluje Úzkost, a zatímco Radost se hroutí, cesta Riley za dospělostí může začít.
V rámci nutného filmového zjednodušení se celý pubertální přerod hlavní hrdinky odehraje během pár dnů, kdy se Riley vydá na hokejové soustředění. Touží po přijetí do středoškolského hokejového týmu a také zapadnutí do jeho kolektivu – pronikne až do sestavy?
Film i tentokrát přestřihává mezi Rileyiným životem a konáním personifikovaných emocí v její hlavě a je zábavným dobrodružstvím i v tom, jak s tímto prostředím pracuje. V trezoru, kam je zpočátku parta původních emocí uklizena („staly se z nás potlačované emoce!“), najde krom „temného tajemství“také sbírku vykopávkových idolů z Rileiyna dětství. Mezi nimi baví zejména dětský kreslený hrdina Bloofy se svou kouzelnou ledvinkou pro chvíle nouze.
Film V hlavě 2 se už stal vůbec nejvýdělečnější pixarovkou všech dob a také nejvýdělečnějším filmem roku, což je v období, kdy většina předpokládaných filmových trhána ků zůstává spíš za očekáváním, výjimečné. Výjimečný je ale i film, který na půdorysu nenáročného animovaného dobrodružství mladšímu i staršímu publiku představuje vcelku náročné psychologické procesy, které se v nás při každém rozhodování odehrávají.
BRALI NÁS VÁŽNĚ
Na obou filmech V hlavě spolupracovala řada odborných poradců z oblasti psychologie a psychologie dospívání. „Brali nás vážně,“řekl o Pixaru jeden z těchto odborníků, profesor psychologie z univerzity v Berkeley Dacher Keltner, který se svou kolegyní Lisou Damour pro Vox odhalil, co všechno tato práce obnášela, a také, co vlastně obnáší proměna dětského mozku v ten dospívající.
„Když se děti stanou teenagery, jejich mozek se stává sofistikovanějším a umožňuje sebevědomější emoce. Před svým třináctým rokem jsou děti ve svém myšlení konkrétní. Nemohou vždy vidět věci z jiné perspektivy. Kolem třinácti nebo čtrnácti let se jako výsledek vývoje mozku dostavuje schopnost představovat si sebe navenek, představovat si různé scénáře,“vysvětluje Lisa Damour, která se zabývá právě psychologií teenagerů.
Je to dobře patrné třeba ve scéně, v níž Úzkost ovládací panel v podstatě zavaří během důležitého Rileyzápasu, po kterém Riley prožívá panickou ataku na hokejové trestné lavici. Střetnou se tu pozitivní i negativní emoce a také její dosavadní „dětské“přesvědčení „jsem hodný člověk“se zmateně pubertálním „nejsem dost dobrá“.
A nakonec se musí zapojit i její předtím odvržené kamarádky Grace a Brie, aby Riley pomohly znovu najít pevnou půdu pod nohama. Roztomilé animované postavičky mají s Rileyinou psychikou často dosti krvelačné úmysly a do hry vstupují i jejich sobecké zájmy. I zbytek Rileyiny mysli se ale mění.
Ostrov přátelství získává převahu nad ostrovem rodiny, jak pro Riley získávají čím dál větší význam vrstevníci než rodiče. Část její dosavadní mysli se zcela hroutí a nahradí ji stále se zvětšující „propast sarkasmu“, která umožňuje Riley sarkasticky komentovat nepochopitelné rodiče a tím nad nimi získávat větší nadhled.
Strach, který jen „držel Riley ve střehu“, s příchodem puberty doplnila komplikovanější Úzkost, která už nevaruje před konkrétním nebezpečím, ale určuje rovnou její vztahování se ke světu. Proč právě Úzkost?
„Úzkost je ve filmu všudypřítomná, protože mozková centra, která mají na starosti emoce, tedy zejména amygdala, dozrávají v pubertě mnohem rychlejším tempem, než stíhá dozrávat mozková kůra, která má amygdalu uklidňovat,“vysvětlu
„Když se děti stanou teenagery, jejich mozek se stává sofistikovanějším a umožňuje sebevědomější emoce.“
je psycholožka Katarína Rezníková v rozhovoru o filmu V hlavě 2.
„Sídlo racionálního nastavení dozrává pomaličku, ale amygdala jde úplně do fialového. Teenageři emoce pociťují velmi silně, přičemž nemají ještě vyvinutou schopnost je uklidnit racionalizováním. Mají tendenci nechat se unést úzkostnými scénáři, protože neumí emoce dobře zregulovat,“dodává psycholožka.
Úzkost tak ve filmu dokáže hravě převálcovat i dosavadní nadvládu Radosti, stejně jako pouhou Nechuť převálcovala všeprostupující Nuda, která pomáhá Riley, když se dostane argumentačně do úzkých – protože odpovědět nějakou znuděnou hláškou je mnohem jednodušší než komplikovaně něco vysvětlovat, jak ví každý správný teenager.
Nudu s jejím francouzským (ne) šarmem mezi novými emocemi doplňuje ještě Stud, neustále rudnoucí hromotluk, jemuž z obří mikiny obvykle kouká jen obří kulatý nos.
Riley jeho služby využije vždy, když se dostane do úzkých (a odpověď znuděnou hláškou zrovna není nablízku). Přibyla také Závist, která ovlivňuje Rileyino vztahování se k jejím vrstevnicím, zastoupeným zde zejména kapitánkou hokejového týmu Val.
FILM PRO VŠECHNY
Střet emocí nakonec ve filmu vyústí ve zjištění, že ty staré a nové si nemusí konkurovat – měly by spíš táhnout za jeden provaz a společně pomoci Riley překlenout náročné období. V něm vlastně Riley musí „jenom“vstřebat dobré i špatné vzpomínky ze své minulosti a smířit se s nimi – a vyrovnat se také s tím, jaká přesvědčení si o sobě utváří, přijmout své nové já a nezapomenout na to staré a přijmout se s láskou taková, jaká je. Prostě dospět. Vypadá to vlastně jednoduše.
Právě v té jednoduchosti, s níž film složité procesy dospívání vysvětluje, je ale jeho síla. Jde o zábavný, ale i užitečný filmový zážitek pro všechny skupiny publika. Malé děti se budou bavit u bláznivých kousků hrdinů a ty starší spolu s rodiči možná pochopí, co se v jejich mysli během puberty odehrává.
„Je to stejně cenné pro teenagery jako pro rodiče,“souhlasí psycholožka Rezníková. „Teenageři si díky filmu mohou znormalizovat, co se jim děje. Uvidí, že to je normální, neboť se to děje všem. Pro ně je klíčové zjistit, že ‚ok, jsem normální, je normální, že se mi tohle děje‘. A rodiče díky filmu lépe pochopí, proč se jejich děti chovají tak, jak se chovají.“
CHVÁLA ÚZKOSTI
Psychologové spolupracující na scénáři filmů V hlavě krom diskuzí o tom, které emoce ve filmu ztvárnit, mluvili také o tom, že i k úzkosti lze přistupovat pozitivně. „Úzkost má ochrannou funkci a nemusí být vždy negativní. Většina lidí to neví,“říká Lisa Damour.
„Často jsme docela nesví ohledně jakýchkoli emocí, které jsou nepříjemné, a rychle si negativní emoce patologizujeme. V tomto filmu odvedli skvělou práci, když se vypořádali s tím, jak různorodá úzkost může být,“dodává s tím, že úzkost je naprosto nezbytnou součástí života.
„Chrání nás, pomáhá nám představit si a předvídat věci, které by se mohly pokazit, pomáhá nám správně a lépe se rozhodovat. Ale může se vymknout kontrole. Pro úzkost v tomto filmu je tak cenné držet na uzdě její zdravou i nezdravou stránku,“dodává Damour.
To je podle jejího kolegy Keltnera i hlavní poselství filmů V hlavě. „Svět musí pochopit, že smutek je v pořádku. Smutek má v sobě tuto moudrost. Podle mě hodně západního myšlení o emocích emoce patologizuje. Stigmatizuje je. Film říká rodinám, že potřebujeme všechny emoce,“vysvětluje s tím, že je normální někdy se cítit trapně nebo nešťastně.
„Ústředním bodem těchto filmů je myšlenka, že emoce jsou zdravé, a nový výzkum ukazuje, že pokud máte bohatý komplexní život emocí a cítíte je všechny správným způsobem, je to nejlepší,“dodává Keltner.
„Ústředním bodem těchto filmů je myšlenka, že emoce jsou zdravé, a nový výzkum ukazuje, že pokud máte bohatý komplexní život emocí a cítíte je všechny správným způsobem, je to nejlepší.“