Konec tištěných Lidových novin: Smutné, ale nevyhnutelné
Vydavatelství Mafra ohlásilo konec tištěných Lidových novin. Jakou stopu zanechaly v české společnosti? V anketě odpovídají bývalí šéfredaktoři a novináři.
Více oslovených respondentů se v anketě Deníku N shoduje na tom, že význam tištěných médií klesá. „Vzhledem k úpadku tištěných novin jako takových se dal zánik nějakého titulu čekat, ale popravdě jsem nečekala, že to budou zrovna Lidové noviny se svou tradicí,“říká například Martina Riebauerová, vedoucí dramaturgyně pořadu Události, komentáře a Interview ČT24, která v Lidových novinách v roce 1991 začínala.
Spisovatel a překladatel Jaroslav Veis, který v letech 1991 až 1992 působil jako šéfredaktor Lidových novin, zase konec novin považuje za kombinaci politických a technologických vlivů a také proměny společnosti.
Bývalý šéfredaktor Lidových novin Dalibor Balšínek ale úplný konec tištěných Lidovek odmítá. „Jsem přesvědčen, že značka Lidových novin nezanikne a opět se někdy v budoucnu stane důležitou součástí politického a společenského života,“myslí si.
Pro některé z řady bývalých redaktorů však konec tradičního deníku nastal již v roce 2013. „Dávnou prestiž pro mě Lidové noviny ztratily už před jedenácti lety, kdy je tehdy pro ‚svou pravdu‘ koupil byznysmen a začínající politik Andrej Babiš, a tím je de facto fatálně poškodil,“míní Jiří Kubík, bývalý šéfredaktor Seznam Zpráv, který v Lidových novinách pracoval jako redaktor.
Tito a další respondenti odpovídají v anketě Deníku N na otázku:
Co pro vás znamenají Lidové noviny, jakou stopu podle vás zanechaly v české společnosti a jak vnímáte jejich konec?
JAROSLAV VEIS
spisovatel, překladatel a novinář, v letech 1991 až 1992 šéfredaktor Lidových novin
Lidové noviny pro mě znamenaly opožděný začátek a vrchol toho, co jsem chtěl dělat. To jest žurnalistiku, protože předtím jsem se jí věnoval jen okrajově. Jejich znovubudování považuji za nejzajímavější součást toho, co jsem kdy v životě dělal. Jiná věc je to, kam se později Lidové noviny začaly vyvíjet.
Konec Lidových novin v jejich tištěné podobě vnímám jako smutný, avšak nevyhnutelný. Bohužel je to součást kombinace politických a technologických vlivů a proměny společnosti. Zejména proměny mediální sféry a komunikace. Obávám se, že jinak to mohlo dopadnout jen za nějakých velmi šťastných okolností, kdyby si z Lidových novin někdo udělal mecenášský projekt a chtěl by tak místo Sparty podporovat seriózní a nezávislé noviny.
TOMÁŠ SMETÁNKA
diplomat a bývalý novinář, šéfredaktor Lidových novin v letech 1992 až 1993, před rokem 1989 se podílel na vydávání samizdatových
Lidových novin
Lidové noviny jsou pro mě vzpomínka na úžasnou dobu od – řekněme – léta 1988, kdy jsem začal spolupracovat s jejich napůl utajenými redaktory a přispívat do nich, přes začátek roku 1990, kdy jsem se seznámil s dalšími skvělými lidmi v jejich už řádné redakci, po léto 1993, kdy jsem se vydal jinam.
Celou tu dobu jsem měl pocit, že se podílím na činnosti, která má smysl, zajímá hodně lidí a přispívá k pozitivním změnám. Myslím, že těch prvních několik porevolučních let byla doba, kdy Lidové noviny snad dokázaly zanechat nějakou stopu. Jako první široce čtený deník bez minulosti v časech komunistické cenzury poskytly těm, kdo přivítali obnovu občanských svobod u nás, věrohodné texty, inteligentní analýzy a komentáře, podněty k úvahám.
Budou-li se ale Lidové noviny připomínat s větším odstupem, bude to díky jejich původní, zejména prvorepublikové existenci, reputaci a autorskému okruhu. Jejich polistopadové působení, jakkoli skvělé nám připadalo, se objeví spíš jen jako poznámka pod čarou.
Sám jsem sledoval Lidové noviny i poté, co jsem je opustil, dokud je nezískal Andrej Babiš; tehdy jsem pozbyl nejen zbytek zájmu, ale i pocitu jisté sounáležitosti s nimi.
V důsledku toho vnímám jejich konec jen jako jednu z mnoha změn v prostředí novin a jiných médií, jež se mě nijak nedotýkají. I když v koutku duše cítím výčitku, že se nám – a tím myslím hodně široký kolektiv těch, kdo se kolem Lidových novin pohybovali – nepodařilo vytvořit z nich tu instituci, jakou jsme si představovali a která by nás přežila. Bylo by to hodně těžké, ale v dnešní Evropě možné.
JAN KUBITA
Celou tu dobu jsem měl pocit, že se podílím na činnosti, která má smysl, zajímá hodně lidí a přispívá k pozitivním změnám. Myslím, že těch prvních několik porevolučních let byla doba, kdy Lidové noviny snad dokázaly zanechat nějakou stopu.
Tomáš Smetánka novinář a diplomat, bývalý šéfredaktor Lidových novin
editor a komentátor Hospodářských novin, bývalý redaktor Lidových novin
Lidovky byly kdysi hlavním důvodem, proč jsem zatoužil po novinařině. Někdy v roce 1992 jsem si je jako sotva plnoletý mladík docela náhodou koupil v trafice a naprosto mě uhranulo, jak redaktoři nebojácně kritizují tehdejší politiky. Tak krátce po revoluci mi to, jako chlapci z ma
Lidové noviny jsou moje novinářské začátky. První redakce, kde se tehdy v roce 1991 ještě kouřilo a psalo na psacím stoji, první tiskovky, první průšvihy i pochvaly, první kolegové.
Martina Riebauerová novinářka, bývalá redaktorka Lidových novin
lého města, stále připadalo jako něco neskutečného. Okamžitě jsem chtěl být jako oni.
To se mi splnilo o pár let později. V lednu 1998 jsem drze přišel na recepci, vyprosil jsem si tehdejšího zástupce šéfredaktora Tomáše Zahradníčka, kterému jsem namluvil, že mám skvělou praxi – a vůbec, že jsem velmi talentovaný. Obojí byla lež. Jak mi později prozradil, řekl si, že mi tedy ukáže, a na zkoušku mě vzal. Namlouvám si, že chybu neudělal – vydržel jsem téměř osm let. Potkal jsem tam skvělé lidi, naučil se řemeslo a vzpomínek mám na knihu. Byl jsem pyšný, že tam mohu pracovat.
Po revoluci Lidové noviny symbolizovaly odvahu mnoha lidí, kteří aktivně bořili totalitu. Pak byly jedním z míst, kde se rodila komunisty zdevastovaná moderní česká žurnalistika. Ještě na konci 90. let to byly sice malé noviny, ale se jménem, které si drželo dobrý zvuk, a kolem kterých se soustředilo mnoho společensky významných jmen.
Oznámení konce tištěných Lidovek je pro mě samozřejmě smutné, ale je to logický krok. Papírové noviny jako hlavní nosič zpráv prostě umírají. Takže doufám, že Lidovky jako takové neumřou a splní se to, co vydavatel slibuje, tedy, že se z nich stane v online prostředí silné názorové médium. Byla by strašná škoda, kdyby mělo zcela zaniknout něco, co nás pořád spojuje s tím dobrým z naší historie.
MARTINA RIEBAUEROVÁ
vedoucí dramaturgyně pořadu Události, komentáře a Interview ČT24, bývalá redaktorka Lidových novin
Lidové noviny jsou moje novinářské začátky. První redakce, kde se tehdy v roce 1991 ještě kouřilo a psalo na psacím stoji, první tiskovky, první průšvihy i pochvaly, první kolegové, mezi nimiž byli Jan Petránek, Jiří Hanák, Adam Černý, Petra Procházková… A protože začátky bývají určující, znamenají pro mne Lidové noviny opravdu moc.
Novinářů, kteří Lidovkami prošli, je hodně, takže v mediálním světě zanechaly určitě velký otisk, protože kdekoho z nás tak trochu vychovaly. A myslím, že stejně velký otisk zanechaly v české společnosti, už kvůli své historii včetně samizdatu. Jejich prestiž a nezávislost utrpěla po převzetí politikem Andrejem Babišem, i tak jsem do nich každé ráno nahlížela jako do jedněch z prvních.
Vzhledem k úpadku tištěných novin jako takových se dal zánik nějakého titulu čekat, ale popravdě jsem nečekala, že to budou zrovna Lidové noviny se svou tradicí, přílohou Orientace a Posledním slovem – svou stálou rubrikou, kde dodnes publikuje třeba Radka Kvačková, se kterou jsem sedávala u jednoho psacího stolu, nebo Jaroslav Veis. Na něj vychází Poslední slovo 31. srpna. Bohužel to opravdu poslední.
TOMÁŠ NĚMEČEK
právník, bývalý redaktor Lidových novin, vedoucí přílohy Orientace
Zastihl jsem Lidové noviny v jejich posledním šťastném období, tedy mezi lety 2009 až 2013. Nastavil jsem novou podobu jejich intelektuální přílohy Orientace, kterou jsme vytvářeli s Petrem Zídkem a Petrem Kamberským. Některé rubriky, s nimiž jsem přišel, přetrvaly dodnes (například diskuzní Salón nebo osobní výběry ze zahraničních médií), některé ne (třeba Středoevropské okno, kam psali autoři z okolních zemí o tom, co se děje v tamní kultuře a společnosti).
Založil jsem a s Václavem Drchalem vytvářel přílohu Právo & Justice, která po mém odchodu záhy zanikla. V den, kdy Andrej Babiš oznámil převzetí Lidových novin, jsem podal výpověď a stal se uprchlíkem 001.
Pozdější viditelný úpadek deníku jsem nesl těžce, při četbě služebných babišovských komentářů jsem trpěl: naposledy jsem cítil naději loni v zimě, kdy mě kontaktoval zástupce investora, který chtěl Lidové noviny koupit a hledal šéfredaktora.
Pořád se nemohu smířit s tím, že by nejstarší deník české inteligence zanikl, byť boháči skupující zdejší média jsou poněkud tupí k historii své země. Rozum mi říká, že je konec, srdce to ještě přijmout nechce.
JAN DOBROVSKÝ
podnikatel a bývalý novinář Lidových novin
Lidové noviny při jejich znovuzrození v roce 1987 byly jedním z nejdůležitějších projektů mého života. Vážím si toho, že jsem u toho mohl být spolu s lidmi, kterých jsem si velmi vážil pro jejich statečnost a osobní kvality. Bylo to přece jenom stále ještě období nesvobody, cenzury a represí. Byl jsem u vydávání Lidovek jako jeden z jejich tvůrců a spolu s Vladimírem Mlynářem jsme tím úkolem žili.
Po roce 1989, když už se najednou všechno smělo, měnily se Lidovky postupně do podoby, která mne už tolik nenaplňovala radostí jako v době samizdatu. I když jsem se v poslední době o Lidovky nezajímal, jejich konec mi připomněl ony začátky, o kterých jsem se zmínil, a přiznám se, že osud těch novin mě mrzí.
Ptáte se na stopu ve společnosti. Ta má různou podobu podle doby, kdy ty noviny o něco usilovaly. V samizdatu to byl pokus prolomit hranici disidentského ghetta. To se do značné míry povedlo a vliv těch pár stránek měsíčně byl především politický. Po roce 1989 byly Lidovky stále noviny, od kterých se očekával názorový přesah, a myslím, že byly velmi důležité při konstrukci nového svobodného státu.
Když ale odešli němečtí majitelé a vydavatelství koupil Andrej Babiš, stalo se z nich něco, co bylo do značné míry naprostým názorovým, profesním i etickým protikladem toho, na čem jsme je v roce 1987 oživovali.
Je to jistě i vina nás, kteří jsme po revoluci nevěděli dost dobře, co je to mediální byznys, a náš idealistický přístup se stal pro vydávání novin zcela nepraktickým. Proto jsme linii Lidových novin nedokázali udržet v konkurenčním prostředí tak, aby byly v naší obsahové podobě konkurenceschopné.
DALIBOR BALŠÍNEK
šéfredaktor a zakladatel deníku Echo24.cz a Týdeníku Echo, v letech 2009 a 2013 šéfredaktor Lidových novin
Lidové noviny jsou nejen nejstarší vycházející český deník, ale také nejvýznamnější novinový titul, který je součástí společensko-kulturního života a novodobých dějin. Měly pohnutou historii, jejich vydávání bylo v minulosti zastaveno již několikrát, a proto jsem přesvědčen, že značka Lidových novin nezanikne a opět se někdy v budoucnu stane důležitou součástí politického a společenského života.
Nemusí to být v tradiční tištěné podobě deníku, ale v moderní podobě digitálního vydání v kombinaci s tištěnou podobou týdeníku, třeba pod jiným vydavatelem. Vnímám to jako jedno z těžkých období značky, která ještě někdy může zazářit a plnit roli, jež je jí historií předurčena. Jejich odkaz nese Echo. Stojí totiž na jádru redakce Lidových novin včetně šéfredaktora před ovládnutím slavného deníku Andrejem Babišem.
LENKA VRTIŠKOVÁ NEJEZCHLEBOVÁ
redaktorka Deníku N, bývalá redaktorka Lidových novin
V Lidových novinách – tedy v jejich víkendovém magazínu Pátek – jsem ještě jako studentka v roce 2001 začínala. Byla jsem nafouklá pýchou,
protože Lidovky tehdy měly opravdu zvuk, redakce byla plná respektovaných novinářských osobností, před kterými se mi podlamovala kolena. Ze školy jsem byla nabušená historií Lidovek, i to ve mně vyvolávalo chvění. Stávalo se, že volal nespokojený čtenář a spílal nám, že „Eduard Bass, Karel Čapek nebo Rudolf Těsnohlídek se musí obracet v hrobě, když čtou, co tam dnes píšeme“!
Bylo to pro mě zásadní období. Učila jsem se psát publicistické texty, nadělala jsem spoustu kiksů, za něž se dodnes stydím, ale na druhou stranu jsem udělala i spoustu reportáží a rozhovorů, na které vzpomínám. Velká rána byly povodně 2002, po kterých už jsme se nikdy nevrátili do redakce v Pobřežní ulici a kolega fotograf přišel o neskutečně cenný archiv z doby disentu.
Konec papírových Lidovek mě stejně jako desítky kolegyň a kolegů uvrhl do melancholie. I když cítím, že „konec“začal mnohem dřív, ten Bass, Čapek a Těsnohlídek možná už od roku 2013 v hrobě přímo „rotují“, stejně je mi to líto. S Lidovkami odchází kus české novinářské historie. A ten konec papíru je pro digitální 21. století příznačný. Ale věřím, že otisk, který tu za těch 131 let zanechaly, bude přece jen hluboký. R. I. P. LN, vaše LN (tehdy Lenka Nejezchlebová).
JIŘÍ POLÁČEK
literární historik, bývalý redaktor brněnské redakce Lidových novin
S Lidovými novinami jsem spjat velmi dlouho: jednak jako literární historik zaměřený na meziválečnou českou literaturu a periodika, jednak jako člen jejich brněnské redakce na počátku devadesátých let. A samozřejmě i jako jejich pravidelný čtenář a občasný přispěvatel – v posledních letech zejména do přílohy Orientace.
Oceňuji, že se dnešní Lidové noviny hlásí k jejich slavné éře ve 20. a 30. letech, současně však mají svoji vlastní identitu. Například čtenářskou anketu hledající nejvýznamnější či nejúspěšnější knihy daného roku.
Stopa Lidových novin v české kultuře a společnosti od jejich vzniku po dnešek – samozřejmě s různě dlouhými přetržkami – je hluboká a velmi zřetelná. Jakkoli se právem vyzdvihuje jejich období od počátku 20. století do konce 30. let, významnou stopu v naší kultuře zanechala i jejich tři desetiletí po roce 1989. Pozoruhodný byl jejich rozmach na počátku devadesátých let, kdy vydávaly řadu časopisů (mimo jiné Literární noviny, Dějiny a současnost, Kritický sborník či revui ROK), ale ledacos by se dalo vyzvednout i z dalších období. Z hlediska své profese nemohu opomenout důležitou roli spisovatelů, a to jak v meziválečných letech, tak i později.
Jestliže na konci srpna přestanou Lidové noviny vycházet v tištěné podobě, je to velká kulturní ztráta, třebaže jsem si vědom, že čtenářů tištěných periodik valem ubývá. Chápu, že reklama všechno nezachrání a že prodělávat nelze donekonečna. Nicméně má-li náš stát nějakou kulturní politiku, měl by na vydávání periodik typu Lidových novin aspoň částečně přispívat.
JIŘÍ KUBÍK
redaktor Seznam Zpráv, bývalý redaktor Lidových novin
Oznámený konec vydávání Lidových novin vnímám do jisté míry jako symbol konce jedné etapy žurnalistiky, spojené s vydáváním silných tištěných deníků. Dávnou prestiž ale pro mě Lidové noviny ztratily už před jedenácti lety, kdy je pro „svou pravdu“tehdy koupil byznysmen a začínající politik Andrej Babiš, a tím je de facto fatálně poškodil – sebral jim punc nezávislosti a důvěryhodnosti. Stejně dopadla Mladá fronta Dnes.
Nic z toho ale nestírá fakt, že pro mě osobně Lidové noviny byly, jsou a budou první redakcí, v níž jsem měl tu čest v letech 1991 až 1994 pracovat. Jsou spojené s úplnými začátky mé novinářské kariéry. Byl jsem tehdy náležitě pyšný na to, že jako totální „ucho“mohu pracovat v novinách, které tu po roce 1989 položily základy svobodné žurnalistiky. A navíc vedle takových jmen jako Jiří Ruml, Jan Petránek, Rudolf Zeman, Jiří Hanák, Jaroslav Veis – a pro mě naprosto zásadní Alena Slezáková.
To ona mě naučila jako sotva dvacetiletého studenta základy zpravodajství, jak se správně zeptat, jak si zjistit relevantní informace, jak pak napsat zprávu bez balastu a jít rovnou k podstatě. V redakci jsem se také potkal s řadou tehdy začínajících novinářů, z nichž se později staly mimořádné novinářské osobnosti, jako například Petra Procházková, Martin Novák, Martina Riebauerová, Jana Blažková…
Jsou to nezapomenutelné momenty. Proto pro mě Lidové noviny v mých vzpomínkách nikdy neskončí.
MILOŠ ŠENKÝŘ
editor a moderátor Českého rozhlasu Brno, bývalý redaktor v brněnské redakci Lidových novin
Se svými studenty diskutujeme, jaký smysl může mít pro velké vydavatelství držet ztrátový titul. Že ztrátu mohou vyrovnat příjmy a úspory jinde. Studenti téměř vždy dodávají to, co měli za poslední roky s tituly Mafra spojené, a sice že takový titul lze držet i kvůli vlivu na čtenáře. V koutu duše ve mně zůstávala ta (iracionální) myšlenka, že svou roli hraje i tradice. Nějaký ten dozvuk času, kdy novinář nebyl jen zaměstnancem, ale součástí ducha novin.
Může nás mrzet, že žádné z těch dlouhodobě vydávaných novin nezůstaly u toho, že jejich akcionáři jsou zaměstnanci. Budiž, má to své historické důvody. Může nás ale napadnout, jestli zahraniční kapitál nebyl pro noviny v Česku lepší než tuzemští podnikatelé, oligarchové či dokonce politici.
Přiznejme, že současné Lidové noviny jsou úplně jiné než ty na začátku 90. let, kdy jsem si je kupoval ještě jako student gymnázia, a také jiné než v dobách, kdy jsem v nich působil. Za těch deset let jsem se setkal s řadou skvělých kolegů a zažil řadu výjimečných událostí. Je mi titulu líto, ale ten osud se dal čekat. Nostalgickou slzu nemačkám.
Kromě radikální změny obsahu s ní ruku v ruce zvítězila ekonomika, což je z mnoha ohledů logické. Úspory, přibližování, propojování. Jenže noviny nejsou zboží jako jiné. Konec Lidových novin je součástí trendu poklesu zájmu o tištěné informace jako takové. I proto – nebo možná přesto – se domnívám, že Lidové noviny měly svým analytickým přístupem a schopností zabývat se tématem do hloubky možnost překonat vymezení „běžných novin“. Jen události minulých let jim v tom nepřály. Mohly dát jistotu čtenářům, kteří hledali někoho, kdo jim pomůže zásadní informace shromáždit. Karel Čapek měl pravdu, když říkal, že lidé si nechodí koupit „svůj rohlík“, ale kupují „své noviny“. Nejen proto, že i on je s Lidovkami spojený.
Shodou okolností to na začátku roku bylo deset let, co jsem opustil Lidové noviny, které krátce předtím změnily majitele. Když jsem naposledy zavíral dveře naší brněnské redakce, říkal jsem si, že se třeba znovu vrátí do města, kde vznikly, jako tomu bylo už několikrát, ale asi ne. Pokud tedy prohlášení z tohoto týdne není jen vyjednávací taktika, jak zvýšit prodejní cenu.
Oznámený konec vydávání Lidových novin vnímám do jisté míry jako symbol konce jedné etapy žurnalistiky, spojené s vydáváním silných tištěných deníků.
Jiří Kubík novinář, bývalý redaktor Lidových novin