Nejsem spasitel, sám to nezvládnu

Má nemalé šance, že v březnu vystřídá Václava Klause na Pražském hradě. Před první přímou volbou hlavy státu dokázal jako nezávislý kandidát získat nejvíce peněz od sponzorů i zatím největší podporu lidí v průzkumech. I proto právě on zahajuje nový seriál

Hlavní heslo vaší prezidentské kandidatury je První krok ke změně. Zdá se, že voliči ten krok už udělali bez vás. V krajských volbách výrazně tratily dvě hlavní strany a nahoru šli komunisti. Co na to říkáte? Je to, jako když dlouho čekáte, že někdo umře, a když se tak stane, tak přesto je to šok, který neumíme dobře strávit.

A kdo teď umřel? Neříkám, že umřel, ale potrestány byly v krajských volbách obě velké strany. Čísla hovoří jasně: ODS přišla o 350 tisíc voličů, sociální demokracie dokonce o 400 tisíc. Je to logické vyústění frustrace, zklamání a někdy i vzteku, které česká společnost vůči politice zažívá. Tím se v některých krajích otevřela brána pro komunisty.

Co se ve společnosti změnilo? Politici dlouhodobě redukují svět politiky na svět stran. Lidé nabyli dojmu, že je strany potřebují jen jednou za čtyři roky u voleb. Strany se nenaučily komunikovat s organizacemi občanské společnosti. Ta frustrace se nenarodila ani za posledních pár měsíců, ani za posledních pár let. Její kořeny sahají do 90. let, do období opoziční smlouvy, kdy se vytvářely velmi zvláštní vztahy mezi velkou politikou a velkým byznysem. Vypadá to, že jste se názorově odklonil od toho, co jste říkal v rozhovoru pro naše noviny v květnu 2009 jako novopečený premiér: „Posunuli jsme se nesmírně dopředu. Základní pilíře demokratického fungování byly vytvořeny. Politické klima je standardní.“To mě nenachytáte na protimluv. Odmítám názor, že se tato společnost za dvacet let nikam nepohnula, byť ho taky dost často slýchám. Tato země normálně funguje, lidé v ní chodí do práce, vytvářejí hodnoty, slušně podnikají nebo chodí na úřady práce si o tu práci říkat. Vytvořili jsme tu výkonové elity v mnoha oborech – od sportu přes dobré kantory, manažery až po kumštýře, kteří zemi dobře reprezentují. Co se ale nepodařilo vytvořit, to jsou elity v oblasti politiky. Takže pokrok zde je, ale je to pokrok často na politice vyvzdorovaný. Ona frustrace se v poslední době prohloubila. Není to jen frustrace lidí, kteří trpí důsledky ekonomických reforem. Je to frustrace, která probíhá napříč věkovými, sociálními, příjmovými skupinami. Lidé dali v roce 2010 ve volbách zelenou reformám, volili nové strany, například Věci veřejné dostaly jedenáct procent... A je tu opravdové zklamání z toho, co přišlo potom. V prezidentském programu píšete: „Budu-li zvolen, nenechám politiky v klidu.“Co si pod tou výhrůžkou představit? Mám za to, že kandiduje-li někdo na prezidenta, má přijít s programem, který je nejen seznamem prezidentských kompetencí, ale uceleným pohledem na postavení země, její národní zájmy, její vizi, jak vnímá společnost. Vím, že prezident republiky má dané pravomoci, že nemá přímou legislativní pravomoc, ale bude mít mandát od voličů, kteří ho zvolí...

... a bude do toho vládě mluvit. Ano, mluvit jí do toho veřejně, častěji navštěvovat vládu, účastnit se strategických debat, někdy je sám organizovat, zvát si k tomu nejen politiky, ale i zástupce Akademie, studenty, vědce. Už dnes jsme svědky velkého napětí mezi vládou a prezidentem Klausem. Z toho, co říkáte, to vypadá, že napětí ještě poroste. Bude to jiný prezident, jiná osoba. Uvidíme, jak to bude dál s vládou. Ale je povinností prezidenta hledat takové cesty dialogu, které vedou k řešení, ne ke konfliktu. Pro to bych udělal všechno. Jsem si vědom, že to nemusí být procházka růžovým sadem. Politika není idylická, ale musí být jasná a přehledná.

Vezměme konkrétní příklad – dů-

Umím si představit o polovinu štíhlejší Sněmovnu a o polovinu štíhlejší Senát. Je to jedna z možností, jak snižovat náklady na provoz ústavních institucí. Stát musí uspořit podstatně víc sám na sobě. Žádný spěch s přijímáním eura. Ale nemá nás to vést k tomu, že euro je jiná galaxie. Máme se zajímat, co se s ním děje... Nemám názor, že čím dříve se Evropská unie rozpadne, tím lépe.

chodovou reformu. Václav Klaus vetoval klíčový zákon, a vládě tak zkomplikoval situaci. Jak byste postupoval vy? Otázkou je, zda bych to nechal dojít až k využití institutu veta. Já bych totiž v případě zvolení používal veto velmi střídmě. Prezident má možnost vstoupit do debaty o zákonech, zejména o těch, které mají strategický význam, a vyjádřit svůj postoj buď na schůzi vlády, nebo parlamentu. Může dělat všechno pro to, aby tak nemusel činit ve fázi veta. Pak ale může být klidně přehlasován. Ale ta první cesta je odpovědnější. A jak byste argumentoval u důchodové reformy? Je problém, že u ní nebyl dosažen širší společenský nebo politický konsenzus. To vyjednávání mělo ještě nějakou chvíli trvat, jakkoliv už jsme všichni – já také – z absence penzijní reformy nervózní. K tomu, co vláda předložila, mám výhrady například v tom, že druhý pilíř je dobrovolný. Lidé ho budou málo využívat, budou to spíš bohatší lidé, a nepovede to k tomu, že by se výrazně snížil tlak na státní financování důchodů.

Vy jste tedy pro povinné spoření? Ano, přikláněl bych se spíš k povinnému druhému pilíři. Ale to byste politického konsenzu s ČSSD nedosáhl už vůbec. Teď neříkám, jak by to bylo přijatelné, ale chtěli jste znát můj názor na penzijní reformu. Mimochodem, bude-li druhý pilíř od Nového roku spuštěn, vstoupíte do něj? Mně je jedenašedesát, se mnou už není o čem mluvit. Ale svým dětem poradím, že pokud na to budou jen trochu mít, ať druhý pilíř využijí. Je hloupé mluvit o zodpovědnosti a nepřevzít ji sám za sebe. Nemáte někdy obavy z očekávání, která do vás někteří příznivci vkládají? Že jste pro ně ten spasitel, co je zbaví frustrace? Do role spasitele se neprojektuji. Jsem občan Jan Fischer, který se rozhodl zúčastnit prezidentské volby jako nezávislý kandidát. Nikomu populisticky neříkám, že všechno udělám sám. Nikomu neříkám, že se všechno povede z pondělka na úterý. Ale závazek je to obrovský, samozřejmě. Zarazil mě citát vašeho podporovatele, režiséra Zdeňka Trošky, ve vašem inzerátu: „Tato vláda je nejasociálnější ze všech, které jsme měli od druhé světové války. Povedlo se jí zrušit všechno, nebo i to málo, co ty předcházejí- cí pro lidi udělaly.“Ztotožňujete se s tímto názorem?

To je názor pana Trošky.

Ve vašem inzerátu. Já nikomu nereglementuji, co má v té inzerci říkat. Zas takový velecenzor nejsem. Podporu pro KSČM byste si tam ale asi taky nezařadil. Ta tam ani není. Nechci hodnotit, jestli tato vláda byla nejhorší v historii. Nastoupila s programem reforem, měla pohodlnou většinu 118 hlasů, ale také to byla vláda, kde byla od začátku velmi slabá dominance té hlavní strany, ODS. To byl taky její problém. Zařazení Troškova názoru do vaší inzerce na mě dělá dojem, že se v zájmu co nejlepšího volebního výsledku snažíte oslovit všechny včetně komunistů. Prostě ukázat: Jsem kandidát vás všech. Není to tak? Jistě ne. Vážím si podpory zleva, zprava, ale že bych dělal vše pro to, aby mě přišli zvolit i lidé z extrémní části spektra, to fakt ne. A vím, že je asi mít nebudu. Neuhýbám v názorech na postavení menšin, neměním své postoje na soužití většiny a romské komunity a podobně. To dělat nebudu. Některé vaše sliby se však s trochou jedovatosti dají nazvat populistickými. Třeba: „Budu prosazovat zásadní úspory nákladů na činnost ústavních institucí, i kdyby to mělo znamenat snížení počtu poslanců a senátorů.“Ano, to je hodně silný, kontroverzní návrh. Taky říkám, že si to dovedu představit.

Píšete, že to budete prosazovat. Umím si představit o polovinu štíhlejší Sněmovnu a o polovinu štíhlejší Senát. Je to jedna z možností, jak snižovat náklady na provoz ústavních institucí. Stát musí uspořit podstatně víc sám na sobě. Je to mnohem efektivnější a slušnější způsob, jak snižovat výdaje státního rozpočtu, než šetřit na sociálně nejpotřebnějších, na důchodcích a tak dále. Taky slibujete, že si jako prezident snížíte plat o dvacet procent. Víte, kolik je ten plat dnes?

Tak to jste mě nachytal. Nevím.

180 tisíc měsíčně. Tak prosím! S tím se dá i bez dvaceti procent jako prezident žít. Vím, že je to z hlediska rozpočtu nicotná úspora, ale některé věci mají jistou symboliku. Že ten člověk začíná u sebe. Zvlášť pro těžké doby je tento způsob chování na místě.

V další části programu zmiňujete, že byste jako prezident zveřejňoval, s kým jste vedl jednání a čeho se týkalo. Samozřejmě. Politik jiné jednání než ve veřejném zájmu a ve prospěch veřejnosti ani vést nemá.

Takže když se sejdete s lobbisty... Myslím, že lobbistům, zejména těm byznysovým, bych dveře Pražského hradu uměl dobře uzavřít. Můžete se s nimi scházet třeba na tenisových kurtech. Na tenisových kurtech, to tedy ne. Neumím vzít ani tu raketu do ruky.

Tak v kavárně. Kavárny mám rád, to ano. Ale rozhodně to není místo, kde bych se s těmi lidmi scházel. Když uspějete ve volbě, bude na vás na Hradě čekat jeden velmi akutní problém: vybrat minimálně osm lidí, kteří nahradí odcházející soudce Ústavního soudu. Máte už seznam adeptů? Nemám. Kdo myslí na první krok už se seznamy v kapse, má zaručeno, že se do té pozice nedostane. Ta jména budete v případě zvolení potřebovat co nevidět. A Senátem, který je musí schválit, jen tak někdo neprojde, jak víme. Ústavní soud je natolik vážná ústavní instituce, že všechno, co by vedlo k oslabení či ohrožení jeho chodu už jen tím, že bude vylidněn, je vysloveně špatně. Vyžaduje to dobrou souhru prezidenta se Senátem. Musí se přihlížet k názoru odborné právnické obce, aby byli vybráni profesionálně prvotřídní lidé, kteří mají morální autoritu a celospolečenský respekt. Ústavní soud by taky neměl být názorově jednobarevný. Stejně tak nemá být jednobarevná bankovní rada ČNB. Bude to jeden z naléhavých úkolů nového prezidenta. Ale seznamy opravdu nemám. Jak se vám líbí současné složení bankovní rady ČNB? Jsou to vynikající odborníci, Česká národní banka léta pracuje jako nezávislá instituce, nikdy se tomu nezpronevěřila a má díky tomu prestiž doma i v zahraničí. Názorový mix není příliš pestrý, a to je asi jediná věc, kterou bych se při jmenování bankovní rady snažil změnit. Jaký je váš názor na euro jako měnu, kterou se Česko zavázalo někdy v budoucnu přijmout? Žádný spěch. Ale nemá nás to vést k tomu, že euro je jiná galaxie. Máme se zajímat, co se s ním děje. O trvalou výjimku jako současný prezident byste neusiloval? Ne. Nemám názor, že čím dříve se Evropská unie rozpadne, tím lépe. Jsem velmi eurokritický člověk, mám pochybnosti. Ale zároveň si myslím, že evropský projekt není mrtvý a má smysl. Nejsem však příznivcem federální Evropy, evropský národ neexistuje. Hodně se mluví o šetření. Když o něm mluví politici, nakonec z toho je především zvyšování daní. Jak se na to díváte vy? Dupnutí na brzdu bylo u nás tak výrazné, že utlumená spotřeba domácností stojí podstatnou měrou za mělkou recesí, kterou prožívá- me. Firmy váhají s investicemi, žádné oživení není na obzoru. Otázka, jak nastartovat růst, je na stole. Nesmíme hýřit penězi, ale musíme vědět, kam je dávat. Cesta zvyšování daní není dobrá cesta. My jsme museli s ministrem Janotou některé daně zvednout víc, než by nám slušelo. Ale já nemohl ovlivnit hlasování v parlamentu.

Nehrozil jste tehdy demisí? Ne. Ale kdyby to bylo ještě horší, býval bych o tom uvažoval. Snížení tehdy hrozícího schodku se podařilo, ale v jiném poměru úspor a zvyšování daní, než jsem si představoval. Janotův trhací kalendář. To byl tehdy titulek v našich novinách. Snižování platů ve státní sféře. Nižší dávky. Nic z toho neprošlo. Aritmetika byla daná. My jsme nemohli hlasování ovlivnit. Problém zvyšování daní v Česku je také ten, že se výrazněji než ve zbytku Evropy přelévá do vyšších cen. Potom jste v bludném kruhu. Vyšší ceny – žádný růst – nižší výdaje domácností a nakonec nižší příjmy rozpočtu. Jak byste se zachoval jako prezident, kdyby měli komunisté po příštích volbách do Sněmovny namířeno i do vlády? Nejprve bych pověřil jednáním o sestavení vlády vítěze voleb, a předpokládám, že to by komunisté nebyli. Kdyby mi tato osoba přinesla návrh vlády, který by znamenal vládnutí s KSČM, zkrátka a dobře bych ten návrh neakceptoval. I kdybych tak vyčerpal své dva pokusy a pak už to jmenování skončilo ve Sněmovně. Bavíme se o přímé účasti komunistů ve vládě, nebo i o jejich tiché podpoře menšinové vládě? Tento model totiž připouští sociální demokracie. I v případě menšinové vlády bych se velmi zajímal, zdali tam není skrytá podpora například formou nabídky na místa šéfů úřadů, místa náměstků – při té naší hezky zpolitizované státní správě. Tento model by mi osobně vadil. Respektuji, že KSČM je parlamentní strana, která zde legálně působí, ale já se prostě vymezuji vůči jakékoliv extremistické straně. Nedávno jsem si znovu prošel programové dokumenty KSČM. Ta strana se nevyrovnala se základním zahraničněpolitickým ukotvením této země. Má vysoce negativní postoj k Evropské unii, k NATO, k působení našich misí... Pak mi taky vadí, že si nechala svůj název. Pane Fischere, nejde se nezeptat: vy sám jste byl v 80. letech členem KSČ. Jaký je pro vás rozdíl mezi Fischerem-komunistou tehdy a Vojtěchem Filipem-komunistou dnes? Já jsem o svém členství v KSČ snad řekl už všechno, co jsem říct měl. Jestli ale chcete, zopakuju to i tady. Každý máme svou minulost, nějaké svědomí, činy, na které jsme hrdí, i ty, za které se stydíme. To si neseme všichni. Já jsem několik nabídek na vstup do KSČ odmítl. Hodně jsem chtěl být kantor, měl jsem všechny předpoklady, abych učil. Ale první dvě tři nabídky na KSČ, což byla podmínka, abych mohl učit, jsem odmítl. Teprve na tu třetí nebo čtvrtou jsem kývnul. Prostě proto, že jsem se chtěl věnovat práci, které jsem rozuměl. Jak se díváte na kritiku ze strany Mirka Topolánka, který vás nejdřív vyzvedl do funkce šéfa úřednické vlády a teď k vaší osobě řekl: „Dovedete si představit, že by byl v Německu v roce 1968 pre- zidentem člověk, který byl deset let v NSDAP?“Ten příměr k NSDAP beru vůči sobě jako člověku, kterému předkové prošli komíny v Osvětimi, jako hrubý nevkus. To je všechno, co k tomu řeknu. S Mirkem Topolánkem nehodlám nikterak polemizovat. S tím jsem skončil. Je těžké vést v českých podmínkách masivní celostátní kampaň jako nestraník, který se nemůže spolehnout na zázemí žádné ze stran? Je to těžší, ale já nebrečím, takhle jsem do toho šel. Sponzoři v naprosté většině přicházeli sami. Lákalo je vaše dobré umístění v průzkumech? To nevím. Ale ti, s kterými jsem mluvil, byli hlavně ovlivněni dvěma fakty – programovými myšlenkami a tím, že do toho jdu jako kandidát nezávislý na jakékoliv straně. Vedle mnoha drobných dárců máte jednoho hodně viditelného – Tomáše Chrenka, který vám dal devět milionů korun. Nebál jste se tohoto spojenectví? Nebál. Já jsem předtím pana Chrenka opravdu neznal, viděl jsem ho snad jednou na fotografii. To je všechno. On se přihlásil a nabídl, že je připraven mou kampaň z nějaké části sponzorovat, vložit peníze do veřejného prostoru, což považuju za normální všude ve světě. Já mu jednoznačně řekl, že ode mne se žádné protislužby čekat nemohou a konat nebudou. Taky jsem mu řekl svoje pravidla hry: půjde o jeho peníze, nikoliv firemní, a po zdanění. Tomu vyhověl, a proto jsem se rozhodl sponzorství přijmout. Dovolte ještě otázku: všimli jsme si, že při rozhovoru, ale i na fotografiích hodně pracujete s rukama, hrozíte prsty, ukazujete... Jsou to gesta pro vás přirozená, nebo se je schválně učíte? Ne, neučím. Tohle by mě spíš někdo odnaučoval. Moje manželka mi někdy říká: Kdybys neměl ruce, tak se nedomluvíš. Mám to hodně založené na gestikulaci a mimice. Jsem prostě bytostný kantor, rád učím, vždycky jsem rád učil. Prostě nedovedu být panák, který se takhle postaví a dá ruce podél těla. Mně to nejde (směje se).