Dvojitý agent StB a FBI
Vloni začal platit zákon o protikomunistickém odboji. Komise, která posuzuje stovky žádostí o přiznání odboje, musí rozhodnout, co byl hrdinský čin a co „obyčejný protest“proti komunismu. Jeden z osudů je však výjimečný. Kauza Richarda Mariaše. Případ, kt
Když loni v listopadu přišla na ministerstvo obrany žádost Richarda Mariaše o přiznání statusu účastníka protikomunistického odboje, museli to úředníci považovat za vrchol drzosti. Mariaš v dotazníku po pravdě vyplnil, že byl před rokem 1989 tajným spolupracovníkem komunistické Státní bezpečnosti a že byl také kandidátem na členství v KSČ. Právě za tato lidská selhání se protikomunistický odboj nepřiznává. Jak si tedy takový člověk může vůbec dovolit žádat o toto prestižní ocenění?
Pětašedesátiletý Mariaš není žádný blázen ani zoufalec, který by se snažil i přes zcela evidentní „překážky“podvodně dostat k ocenění, s nímž je spojeno i stotisícové odškodnění.
Mariaš tvrdí, že byl zároveň tajným agentem americké FBI a že tím podle zákona splňuje podmínky pro udělení statusu třetího odboje. „Nasazoval jsem vlastní život, abych bojoval proti komunismu. Za vyzvědačství mi hrozil nejtěžší žalář. Na přiznání odboje mám nárok,“říká odhodlaně muž, který svou kariéru zasvětil létání.
Mariaš pracoval u ČSA jako letec-navigátor dopravních letadel. StB si ho vyhlédla v dubnu 1984. A aniž to on tušil, zavedla si ho do registru jako kandidáta tajné spolupráce pod krycím jménem Rebelant. Ale už v srpnu 1984 ho naverbovala jako agenta s krycím jménem Richard. „Když mě tehdy skřípli, byl jsem zoufalý. Ale měl jsem rodinu, děti. A nechtěl jsem ztratit práci. Ti estébáci mi rovnou řekli, že když jim to nepodepíšu, tak zařídí, abych skončil s létáním, a že se to odrazí i na mých dětech a příbuzných. Doslova mi řekli: Rozmázneme si tě po stropě jako h....,“vzpomíná Mariaš.
Tehdy si myslel, že to nebude tak zlé, že jim občas řekne nějaké obecně známé informace a že to nějak přežije. Zpočátku se estébáci vyptávali jen na situaci u ČSA. Tehdy totiž StB vyšetřovala velkou kauzu s pašováním zboží, v níž později obvinila několik letců. Ti ze Západu tajně převáželi alkohol, elektroniku a oblečení, které pak za tučné provize prodávali zdejším vekslákům.
„Proti USA dělat nebudu“
Jenže po pár měsících za ním přišel jeho řídící důstojník Jan Hártl a oznámil mu, že od něj chtějí i informace z letového provozu. Zejména údaje, které se týkaly amerických letounů, s nimiž se jako navigátor setkával ve vzduchu, ale i na letištích, když měl chvíli volna. Měl si všímat takových detailů jako třeba: jaké vojenské letouny byly na letišti ve Frankfurtu nebo k jakým jednotkám patří američtí vojáci na jednotlivých letištích. „Chtěli po mně vojenskou špionáž. A to jsem si řekl: Konec. Takhle to dál nejde. Já proti USA dělat nebudu,“vzpomíná.
Mariaš byl odmalička „amerikanofil“. Miloval létání, ale také vše, co bylo spojeno s USA. Bratři jeho otce totiž ve třicátých letech odjeli do Spojených států za prací. Nakonec se tam usadili a jejich rodiny tam žijí dodnes. Jen mají mírně pozměněné jméno: Mariasz. Na studiích v elitní Žižkově vojenské škole měl přezdívku Amík. A zřejmě i pro tento jeho způsob života mu dala StB zpočátku krycí jméno Rebelant.
Tady si ještě udělejme krátkou vsuvku. Lépe
StB chtěla Mariaše zatknout a udělat veřejný soud, aby demonstrovala, čeho všeho je schopna „imperialistická USA“. Naštěstí přišla revoluce.
pochopíme osobnost Mariaše. V osmdesátých letech musel být opravdu „rebel“. V materiálech StB je zmínka o tom, že v roce 1985 musel uhradit 200 korun jako odškodnění jednomu příslušníkovi StB ze VI. správy, která prováděla sledování lidí a odposlechy. „Tato částka byla požadována pracovníkem VI. správy SNB jako náhrada za roztržení košile při fyzické roztržce s TS-Richardem,“stojí v archivních materiálech. Co se tehdy stalo? Mariaš si koupil nový vůz Škoda 120. A když si ho vezl přihlásit na dopravní inspektorát, přiřítil se k němu na jedné křižovatce v Praze nějaký žigulík tak agresivně, že mu ho málem poškrábal. Mariaš žigulíka za chvilku předjel, zatarasil mu cestu, vyskočil z vozu a pustil se do řidiče. Nejdříve slovně, pak i fyzicky. A protože byl řidič žigulíku drzý, vytáhl ho Mariaš z vozu a dal mu ránu pěstí. Při tom mu roztrhl košili.
Mariaše pak další spolucestující ze žigulíku zpacifikovali a donutili ho odjet na nejbližší poli- cejní služebnu, kde se dožadovali trestního stíhání. Celá posádka žigulíku totiž patřila ke sledovacímu týmu StB. Mariaš jim tak nechtěně narušil jednu akci, na kterou zrovna jeli.
K FBI mu pomohl emigrant
Ale vraťme se k jeho dalšímu osudu. Takže když od něj StB chtěla špionáž proti USA, rozhodl se pro naprosto nečekaný a riskantní krok. Obrátil se na americkou zpravodajskou službu. A stal se dvojitým agentem.
Jak to udělal? Na jednom vnitrostátním letu se seznámil s emigrantem Tonym Bělehrádkem, který žil v Chicagu. Mariaš se s ním skamarádil. Bělehrádek ho pak pozval do Spojených států.
A v tomto momentu už začal hrát Mariaš vysokou hru. Svému řídícímu důstojníkovi v StB nahlásil, že má možnost se nakontaktovat v USA na emigranty. To se estébákům líbilo, a tak mu výjezd do USA schválili. Mariaš toho využil a v Chicagu se díky Bělehrádkovi setkal s důstojníky FBI. (FBI sice působí na území USA jako vyšetřovací úřad, ale má také své zpravodajské oddělení pro kontrarozvědnou ochranu.)
Agenti FBI si ho v Chicagu odvezli do hotelu Vilém Tell, kde měli pro takové účely prověřený a zabezpečený pokoj. Jeden se mu představil jako Lawrence Stroyer a později další z nich jako Joe Brown. Ten mluvil dobře česky, protože jeho matka pocházela z Československa. Nejdříve ho v koupelně vysvlékli do naha, aby se ujistili, že na sobě nemá nahrávací zařízení, a pak ho dlouze několik hodin „vyslýchali“.
Když si ho po pár dnech FBI prověřila, nabídla mu spolupráci. „Jsi pro nás velmi zajímavý, protože můžeš vycestovat na Západ, aniž by to budilo pozornost. Máme zájem o informace z vašeho civilního letectví,“řekl mu agent FBI. Konkrétně měli zájem o diplomatickou poštu. Chtěli vědět, kdy se v letadlech ČSA převáží pošta z ambasád do Prahy. Také měli zájem o údaje, kdy a jaké letadlo poveze zbraně do arabského světa nebo kdy poletí nějaký vysoce postavený státní činitel do ciziny.
Agenti FBI mu na rovinu řekli, že jde do velkého nebezpečí, protože nemá speciální školení, které by minimalizovalo jeho odhalení. Poradili mu proto, že až se vrátí do Prahy, má říct, že byl kontaktován CIA, která ho požádala o informace k diplomatické poště. Když jim bude říkat tuto částečnou pravdu, sníží riziko odhalení.
Mariaš poslal na krycí adresu FBI do Chicaga celkem 50 zpráv a k tomu přidal dva originální balíky diplomatické pošty, které se mu podařilo na linkách ČSA zcizit. „Jeden z těch balíků pak Američané vyhodnotili jako nesmírně cenný. Byla v něm diplomatická pošta z arabských zemí, zejména ze Sýrie a Egypta,“vzpomíná Mariaš. Dnes už se tomu husarskému kousku směje, ale tehdy to bylo o život.
Odhalil ho detektor lži
Z archivů se dá vyčíst, že StB přestala Mariašovi věřit už v roce 1987. Neprošel totiž testem pravdomluvnosti na detektoru lži, na nějž ho posadili hned po jeho návratu z USA. Koncem roku 1987 tak proti Mariašovi spustili tajné vyšetřování, nasadili na něj sledovací týmy, desítky agentů, odposlouchávali mu telefon, špehovali poštu, vyhodnocovali otisky prstů na všech materiálech, které mu přicházely. Aniž to tehdy Mariaš věděl, StB si ho přeregistrovala z agenta na podezřelou osobu a vedla ho ve vyšetřovacím svazku jako „objekta“s názvem Mistr. (Opět trefné krycí jméno, Mariaš se tak trochu jako „mistr“choval.)
StB chtěla Mariaše zatknout a udělat veřejný soud, aby demonstrovala, čeho všeho je schopna „imperialistická USA“. Požádala také o spolupráci sovětskou KGB. Ministerstvo vnitra koncem roku 1989 schválilo, že Mariaše zatknou v první půlce roku 1990. Naštěstí přišla revoluce.
Mariašův osud má teď v rukou odbor pro vá- lečné veterány ministerstva obrany, který o přiznání třetího odboje rozhoduje. Vyžádal si odborný posudek u Archivu bezpečnostních složek, kde jsou shromážděny materiály StB.
„Nemáme důkazy od FBI“
Odborníci z archivu však uvedli, že ve složkách StB nejsou přímé důkazy o spolupráci Mariaše s americkou FBI. „Údaje nasvědčují tomu, že žadatel patrně byl v kontaktu s výzvědnou službou USA, nicméně od prvotního záznamu na podzim 1987 není v materiálech provenience StB dokumentována žádná aktivita,“napsala náměstkyně Archivu bezpečnostních složek Zlatuše Kukanová. Nesvědčí to ale spíše o tom, že svou „druhou práci“pro FBI dělal tak dobře, že o ní StB nedokázala nic pořádného napsat?
Šéf oddělení z odboru pro válečné veterány ministerstva obrany Viktor Meca letos 31. července napsal Mariašovi, že nesplňuje podmínky pro udělení odboje. „Byl jste evidován jako tajný spolupracovník StB. A tato překážka by byla přítomna i v případě, kdyby se beze zbytku potvrdil skutkový stav uvedený ve vaší žádosti,“rozhodl Meca. I kdyby se tedy potvrdilo to, že Mariaš spolupracoval s FBI, tak to stačit nebude. Komise by musela mít důkazy, že „spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu převyšovala co do rozsahu spolupráci s StB“. Jenže jak takové důkazy může Mariaš získat? Vlastně jen od FBI. On sám se na ni už obrátil, ale jeho žádost zůstala bez odezvy.
Mariaš se odvolal proti zamítnutí stížnosti a o případu tak bude rozhodovat vládní etická komise, která podle zákona funguje jako poslední instance pro sporné případy. V etické komisi má své zastoupení i Ústav pro studium totalitních režimů. A poradce šéfa tohoto ústavu a respektovaný historik Pavel Žáček k tomu říká: „Mohu říct, že ten příběh je svou nejednoznačností velmi zajímavý. Je zřejmé, že se ho StB chystala za spolupráci s Američany zavřít. Nepochybně je to i případ, na kterém se může ukázat, jak těžké je rozhodovat o osudech lidí jen na základě materiálů StB.“