Figaro se žení v obrazové galerii

Ve Vídni nesnadno hledají dnešní jevištní výraz pro Mozarta. Ale aspoň se tam hraje a zpívá

O „svého“Mozarta se Vídeň snaží pečovat, jakkoli za jeho života se k němu – na rozdíl od Prahy – chovala macešsky. Teď zase má pro něj lepší finanční i organizační podmínky, což se projevuje hlavně v hudební a pěvecké složce.

Vídeňská státní opera v minulých dnech uvedla mozartovský minicyklus, a to včetně Figarovy svatby. S tou odjela i do Japonska, kam vezla o stupeň hvězdnější obsazení. Nicméně pěvecké zásoby má dostatečné, takže i sestava, která zůstala k dispozici doma, představovala dobrou „provozní“úroveň.

Aktuálnímu představení dominovali švédská sopranistka Miah Perssonová jako Zuzanka a rakouský barytonista Markus Werba jako Figaro, ale i Pietro Spagnoli (Hrabě) a Olga Bezsmertna (Hraběnka) nebo Lena Belkina (Cherubín) předvedli kvalitní výkony.

Stejně tak orchestr, který řídil Francouz Jérémie Rhorer, nabídl svůj klasický vybroušený zvuk. Další Francouz, Jean-Louis Martinoty, odpovídal za režii. Odpustil si nelo- gické aktualizace, které střet feudála a jeho sluhy zasazují do současné občanské společnosti. Také se nesnaží úporně útočit na bránice. Nebo aspoň ne příliš často.

Na druhou stranu nic objevného nepřináší. Na jinak víceméně prázdném jevišti visí obrazy s výjevy, možná se vztahujícími k ději, ale ze zadnějších řad se stejně nedají rozeznat a celá „galerie“příliš inspirativně nepůsobí.

Hledat dnešní a současně předlohu respektující výraz pro takovéto dílo není snadné ani ve Vídni.