Hořké mandle církevních restitucí
Co bylo ukradeno, musí být vráceno, je postoj části politické veřejnosti. Jiná část má postoj opačný: Co bylo ukradeno, nesmí být vráceno. Skutečnost je jako obvykle stokrát složitější. Prezident nepodepsal zákon o restituci církevního majetku, ale také jej nevrátil. Znamená to, že zákon až na další platí. To další je případný zásah Ústavního soudu. Ten mívá často chuť podílet se na politickém životě, jako by sám byl politickou stranou.
Restituce napravují některé křivdy podle kritéria, co je možné vrátit, co ještě vůbec existuje a na čem se politická reprezentace (parlament) shodne. Spravedlnost je v tom procesu důležité heslo a nedůležité kritérium. Levice obecně nechce vracet nic, pravice vracení podporuje částečně a relativně. Přesto si levice vymohla politickým tlakem a postupem za hranicemi restitucí miliardový Lidový dům. I lidovcům zůstaly miliardy, které jim KSČ za kolaboraci milostivě ponechala, kdežto pravice nedostala nic, natož třeba bývalý majetek agrárníků. Socialisté své už shrábli, tak nyní proti restitucím bojují. O restituce jim ale nejde, jde jim o popularitu u lidí. Tradičně nepobožná společnost se na restituce dívá nevraživě podle nemravného hesla, když vracejí mně, je to správné, když vracejí jiným, je to špatně.
Prezidentův postoj je jiný – restituce neměl nikdy rád, připadaly mu jako rušivý závan lidského prvku do ekonomicko-politických procesů přestavby socialismu v kapitalismus. Viděl v nich pr- vek chaosu, nespravedlnosti a nestandardnosti. Přesto se restituce postupně prosazovaly. Nakonec byly důležitou součástí privatizace a dopracovaly se po dvaceti letech i k restituci církevní. U lidí, jejichž předkové nic neměli, a proto jim komunisté nic neukradli, to vyvolávalo nenávist.
Prezident má obavu, že se prolomí limit února 1948 a že se s restitučními nároky protrhne pytel, jehož tíhu stát neunese. Podle premiéra (a jiných vykladačů) to možné není. Prolomení by musel zajistit jiný zákon, zcela jistě neschvalitelný. Prezident argumentuje nedostatečným konsenzem společnosti – sám ale musí pamatovat, že i jeho reformy společnosti procházely ve Sněmovně s milimetrovými většinami a stejně malým konsenzem, který se dodnes nezvětšil. O relativní nespravedlnosti náprav křivd nikdy iluze mít nemohl. Věděl, že to vše je jen částečné, že jde mnohdy o jímavé lidské příběhy, s kterými státní mechanismy nakládat neumějí. Je jasné, že i restituční dění nevyhnutelně provázely bizarní a paradoxní jevy. Kdo byl (bezděčně) mazaný a investoval kdysi do stovek domů v Praze, dostal je zpět. Kdo předělal rodinnou firmičku kvůli popudlivému strýci na akciovou společnost, nedostal nic. A vnuci generálů StB se dál rozvalují v ukradených vilách. Spravedlnost mají úplně jinou.
Peníze dostanou i církve, kterým komunisté nic neukradli, protože je bůh udělal nedávno. Není to prý restituce, nýbrž dotace. Ano, ale z ma- jetku těch starších církví, které na to přistoupily, aby se snáze dosáhla shoda v restitučních názorech a aby se uspíšila odluka církví od státního rozpočtu. Dotace z majetku státu to není. Je to, jako by ČSSD rozdělila Lidový dům, nejistý restituční majetek, i mezi strany, které vznikly až po Listopadu a od státu nic nedostaly.
Prezident svou nechuť k restitucím, a zejména k těm církevním, manifestoval diskrétně. Zdržel se prezidentského zásahu, za pravdu ale dal kritikům. ČSSD zklamal, dá stížnost k Ústavnímu soudu. Pochybnou restituci Lidového domu tam ale připomínat nebude. Pro soudce bude prezidentův postoj určitým vodítkem. Ocenit, že prezidentův postoj není ani politický, ani právní, nýbrž osobní, není však snadné.
Restituce ukazují, jak slabý je vztah Čechů k majetku. Nic církvi nevracejte, ona to prodá, říkají. Že prodá svoje, nic neplatí. A že ukradený majetek stát po léta ničil, neplatí také nic. Zničené, ale naše.