Sbohem, můj drahý střelče!

Ten nenápadný mladík z Moravy sestřelil tehdy slavného českého vrstevníka z básnické oblohy jako obyčejnou koroptev. Označil mou poezii za obratně povrchní. Nepomohli mi ani příznivci formátu Josefa Kainara, když se k střelci přidal i aspirant na titul knížete poezie Jan Skácel. Co se mi v listopadu 1954 přihodilo v brněnském časopise Host do domu, bylo blízké popravě. Kat, redaktor Jan Trefulka, ovšem nezamířil jen na vrstevníka z Prahy, ale snad podvědomě na posvátného býka zvaného socialistický realismus, který si činil nárok na všechna pastviště té doby, kde platila pouze usnesení komunistické strany. Ztratil za trest místo a na čas i členství v té straně.

Definitivně o ně přišel spolu se mnou po sovětské okupaci, která brutálně ukončila politické pražské jaro 1968. Začal polom zvaný normalizace, po němž zůstalo stát jen málo stromů. Jedním z nejpevnějších byl on. V Brně byli s Milanem Uhdem vydáni estébákům nesrovnatelně víc než my v Praze, co jsme se tu přímo hemžili. Přečkal hnusnou dobu nejen s grácií, ale i s humorem a s neutuchající chutí psát, která dala vzniknout čtyřem knihám, mezi nimi i skvostnému románu O bláznech jen dobré.

To už jsme byli dávno nejen spojenci v nouzi, ale blízcí přátelé, kteří kuli své pikle rok co rok na vinných trzích ve Valticích. Vinaři se hloučku disidentů za dne pilně vyhýbali, aby nás večer houfně vábili do sklípků. Pravda ve víně se nijak nelišila od našich společně hájených pravd za střízliva, a tím je ještě posilovala. Stvrdila to Charta 77.

Když pak „čas oponou trhnul a změněn svět“, demokracie nám všem umožnila názorově se od sebe odlišit, ale zůstala ta důvěra a vzájemná úcta z časů, kdy byly naším jediným pozemským statkem. Jan se stal zarputilým bojovníkem za co nejvíc samostatnou Moravu a mně to nedělalo problém, protože ji mám za matku všech Čechů, která nejvěrněji chrání naše odvěké společné hodnoty, od jazyka až po to víno.

Jan byl dlouhou dobu těžce nemocen, ale choval se k sobě stejně bojovně jako předtím k nepřátelské vrchnosti. Kdykoli jsme ho navštívili nebo zavolali, odbyl své potíže ve třech větách, než se temperamentně rozhovořil na témata dne. Budiž vzdán dík brněnskému festivalu spisovatelů, že ho ještě jednou přivedl na svou scénu. A budiž vzdána čest nakladatelství Atlantis, které ho stačilo potěšit trilogií obsahující všechny jeho významné texty. Je tam i kritický článek, který mě zlikvidoval jako básníka tak včas, že jsem ještě stačil vstát z mrtvých jako dramatik a romanopisec.

Jan Trefulka se zapsal do dějin své Moravy, do dějin České republiky, do análů české literatury i do paměti lidí, kterým změnil život k lepšímu. Otevřu si knihu s tím textem a lahev Modrého Portugalu z Valtic. Na Tebe, Jeníčku, můj střelče! Sbohem.