Kabát si najal big band, David smyčce. Pomoc!
ím chceš být, až dospěješ? ptá se maminka svého synka. Když odpoví, že muzikantem, soucitně se na něj podívá – Ale to si musíš vybrat, obojí nejde. Nebylo by na škodu, kdyby si poměrně otřepaný vtip přečetli tuzemští hudebníci, zasmáli se a konečně zastavili tu šílenou sněhovou kouli, která na sebe ve snaze znít dospěle nabaluje symfoniky, big bandy, ba i celé filharmonie. Není snad týdne, aby někdo nepřišel s další bizarní kombinací. Kdyby vám někdo před pěti lety řekl, že ve chvíli, kdy se svými hity v symfonické kombinaci bude česká města objíždět král diskoték Michal David, kapela Kabát rozešle tiskovou zprávu, že ji na halovém turné doprovodí big band, smáli byste se nebo rovnou volali do Bohnic. Jenže na konci roku 2012 asi opravdu zase žijeme v době smyčcové. Naději skýtá pohled do historie. Už jednou umělci ve své monumentálnosti zkameněli. A tehdy se zrodil punk a nakopal jim zadky. Publikum v zaplněné O areně nečekalo nic jiného, než že se vyplní zvěsti, které Muse předcházejí. Že jsou nejlepší živá kapela současnosti. A ohromné nasazení, žánrovou eklektičnost a technickou bravuru, jimiž si Muse tuhle pověst vybudovali, dostali diváci až pod nos hned s úvodními písničkami. Při dubstepovém instrumentálním výplachu The 2nd Law: Unsustainable máchala rukama do hutných rytmů půlka haly. Následující Supremacy, opřená o zeppelinovské kytarové riffy, elektropopový zpěv a punkově zběsilý závěr, přesvědčila, že se v hudbě skupiny mohou potkat všechny žánry a pořád dává smysl.
Na poslední desce právě tímhle přístupem uvedli řadu svých oddaných fanoušků do rozpaků, ale na koncertě je Muse měli po druhém songu všechny na lopatě. I když ohlas nových písniček byl skvělý, zvlášť vzhledem k tomu, jak mnoho jich hráli, nesrovnatelně větší šílenství propukalo skoro pokaždé, když sáhli do repertoáru hlouběji. Při Supermassive Black Hole začala hala poprvé skákat hromadně do rytmu. A nebylo to naposledy.
Světelná pyramida
Zážitek ještě umocňovala ohromná vizuální produkce, ze které přecházely oči. Nebyla to jenom obří obrácená pyramida s projekčními obrazovkami, kterou měli muzi- kanti nad sebou a která v průběhu koncertu měnila tvar, až chvílemi připomínala vesmírnou loď. Světelný design byl dotažený do posledního laseru, jenž svítil publiku nad hlavami při singlu Madness. Když frontman Matthew Bellamy v tu chvíli na lidi mrknul zpoza svých sci-fi brýlí, na jejichž skla se zatím promítal text, ozval se opět řev nadšení. A když se na závěr před přídavky na kapelu světelná pyramida snesla a celou ji zakryla, hala na chvíli oněměla. Za pár minut ji už hudebníci zase profackovávali olympijským singlem Survival, který neskrývá lásku k mohutnosti Queen.
Znovu se ukázalo, že všechno megalomanství a velikášství dostává smysl právě na živém koncertě. A to především proto, že Muse v docela úsporné sestavě čtyř muzikantů dokážou složitě aranžované písničky přehrát dokonale, aniž by si zvlášť vypomáhali další technikou.
Nadšenější než dřív
Dá se jen znovu zopakovat, že Matthew Bellamy je opravdu skvělý a invenční kytarista. Přestože v Praze bylo v pomalejších písních trochu znát, že má unavené a nemocné hlasivky, pořád s přehledem přezpívá celou řadu stadionových hvězd.
K vizuální a technické dokonalosti se navíc přidalo ještě něco. Naprosto ohromené publikum – nadšenější a zasvěcenější, než když u nás Muse hráli poprvé na Rock for People, a živější než to, které přišlo na start evropského turné do Mnichova. Muse byli mnohem víc emotivní a domů musel ten večer každý odcházet s pocitem, že pověst o nejlepší živé kapele současnosti si určitě nikdo nevycucal z prstu.