Druhá oranžová?
Napětí v ukrajinské metropoli Kyjevě roste; stoupenci opozice blokují budovu vlády, vojska ministerstva vnitra přesouvají do hlavního města další jednotky. Napětí může skončit vyhlášením výjimečného stavu, prezident Janukovyč však spíše vyčkává. Ukrajina
Na Ukrajině se neodehrává nic menšího než revoluce. Demonstrantům jde o to, aby tato skoro padesátimilionová země zůstala nadále nejen samostatným, ale i evropským státem. Moskvou a ruským prezidentem Vladimirem Putinem je totiž drsně a vyděračsky tlačena do organizace, která už svým názvem ukazuje, že s Evropou bude mít společného jen málo – Euroasijského svazu. Z Evropanů rozumějí nejlépe významu toho, zda bude Ukrajina patřit k Evropské unii – nejdříve jako asociovaný člen a ve vzdálenější budoucnosti možná i jako něco víc – naši sousedé Poláci.
V Kyjevě jde o hodně
Jeden z největších polských myslitelů druhé poloviny 20. století, vydavatel legendární exilové pařížské Kultury, zformuloval v 70. letech tezi, že „bez svobodné Ukrajiny nebude svobodného Polska“. To však neplatí jen pro Polsko. Tak jako by nám Evropská unie přišla neúplná, kdyby její součástí nebylo Chorvatsko a další státy „západního Balkánu“, jak se diplomaticky říká, stejně tak by bylo nenormální, kdyby Evropa, či chcete-li Unie, končila na východních slovenských hranicích. Bylo by to divné nejen pro Poláky, kterým by se mimo Evropu ocitl třeba i „jejich“Lvov, což je stejné, jako kdyby se mimo naše hranice i náš civilizační rámec ocitla například taková Olomouc.
Postavení Ukrajiny je však důležité i pro nás Čechy. Ukrajinci jsou v Česku sice do velké míry ignorovanou a opomíjenou menšinou, trpěnými gastarbeitry. Ale to nic nemění na tom, že jsou po Slovácích a možná Romech nejpočetnější menšinou České republiky. Už proto by nás dění na Ukrajině mělo zajímat mnohem více, než dosud zajímá. Nehledě na dvacetiletou historickou etapu, kdy k Československu část Ukrajiny patřila, a kdy se navíc mezi světovými válkami Praha stala zásadním centrem ukrajinské demokratické emigrace, která tu tehdy vybudovala dokonce svoji univerzitu.
Korupce, chaos a svoboda
Mít rád Ukrajinu a podporovat její evropskou budoucnost není nic jednoduchého. Jde o zemi velice složitou, v mnohém ještě méně přehlednou než její východní soused Rusko. A protože nemá rozsáhlá naleziště ropy a zemního plynu, je zemí daleko chudší než Rusko. Po dvaceti letech samostatnosti je navíc Ukrajina zřejmě evropským rekordmanem v nepřehlednosti právního systému, zemí, kde je korupce tak obvyklou součástí zdejšího života a byznysu jako v afrických zemích. Jde o chudý či zchudlý stát, jež teprve v posledních letech navazuje na dávnou tradici „obilnice Evropy“.
Mnoho na tom nezměnila ani oranžová revoluce, která se odehrála před devíti lety. Tehdy vynesla nahoru nejdemokratičtější a nejvíce prozápadní skupiny tehdejších ukrajinských politiků. Dnes je však obrovský kredit, který si „oranžoví“tehdy vytvořili, téměř pryč. Popularita bývalého prezidenta Viktora Juščenka je tam malá, že musí vzít zavděk i třeba účastí při otevírání dalšího kyjevského KFC, a expremiérka Julija Tymošenková je dokonce ve vězení. Přitom všichni na Ukrajině vědí, že Tymošenková byla sice v konkrétní kauze odsouzena nespravedlivě, ale že by se našlo deset jiných věcí, za které by do vězení patřila. Jenže to by musela po 20 letech divoké privatizace a ještě divočejší korupce na Ukrajině do vězení půlka „oligarchů“a nejméně tolik politiků, státních úředníků, soudců.
Možná se tedy zeptáte, v čem je Ukrajina kromě své polohy evropštější než dnešní Putinovo Rusko? To, co obě země od sebe zásadně odlišuje, je svoboda a pluralita.
Přece jen to není Rusko
Ukrajina je zemí, kde sice složitě, ale přesto dochází k předávání moci prostřednictvím více méně regulérních voleb. Mnohem větší svoboda i různorodost panuje i v ukrajinských médiích, byť trochu svázaná tím, že značnou část vlastní místní oligarchové a někdy s nimi hrají svoje hry. Když policie vymlátí opoziční demonstraci, tak jak to udělala v noci z pátku na sobotu, je z toho skandál. V Rusku se takové věci dějí běžně. Ukrajina je i po 20 letech samostatnosti národnostně tolerantní zemí, tak tolerantní, že si místní asi desetimilionová ruská menšina někdy myslí, že jí Ukrajina patří.
Ukrajina má po devíti letech svobody, která pořád ještě voní po pomerančích, znovu šanci. Krach podpisu ve Vilniusu je, jak doufají všechny ty statisíce Ukrajinců v ulicích Kyjeva, Lvova a mnoha dalších měst, jen malé zdržení na cestě jejich země do Evropy. Nechtějí Putinův Euroasijský svaz, nechtějí už být nikdy ruským Maloruskem, nechtějí už za prezidenta Viktora Janukovyče, který možná jen neví, co chce. Ve Vilniusu jsme Ukrajinu neztratili. O tom, zda ji ztratíme, se teď rozhoduje v kyjevských ulicích.