Hráč budí silné sympatie, i když za ním zůstaly desítky mrtvých

Před válkou získal na Univerzitě Karlově doktorát z filozofie, skvěle hraje karty, a když je to nutné, dokáže chladnokrevně zabít. Ale teď Hráč nic z toho neví – ani to, že se jmenuje Pavel Vencl.

Píše se rok 1949 a v jednom bavorském psychiatrickém zařízení žije mladý muž bez paměti. Ví se jen tolik, že se zřítil se stíhačkou, zřejmě při letu z Československa. Jeho únikem z komunistického kriminálu uzavřel František Niedl svůj výtečný thriller Útěk do pekel. Jelikož si nechal otevřený konec, mohl na něj nyní navázat dalším výborným románem Hráč. Možná ještě lepším. Paměť se postupně Pavlovi vrací. Zjistí, že mluví nejen německy a česky, ale i anglicky, francouzsky, španělsky. A uvědomí si, že v rukou komunistických bachařů zůstal jeho nejlepší přítel Robert a kdesi v argentinském kriminále snad ještě žije jeho láska Inéz.

A jelikož to Pavel tak nehodlá nechat, znovu musí utíkat. Nejprve z bavorského útočiště plného bývalých nácků, kterým se stýská po nedávné minulosti, do Švýcarska za mladým židovským bankéřem, jehož kdysi dostal z protektorátu a zachránil mu tím život. A odtud do Anglie – s vírou, že mu Angličané pomůžou. Protože Robert kutá uran v Jáchymově kvůli tomu, že patřil mezi statečné československé piloty bojující za Británii.

O pár desítek stránek později, když už jsou po dobrodružném osvobození Roberta z Jáchymova opět na německé straně, tamní policista štiplavě poznamená, proč by měl pomáhat lidem, kteří jim před pár lety házeli bomby na hlavy. Pavel, který má v sobě tři díly německé a jen jeden české krve, se do něj pustí: kdyby Německo nezačalo válku, Československo by stále bylo demokratickou zemí a nemusely by se podnikat takovéhle zběsilé akce, při nichž zahynulo na dvacet lidí. Převážně Pavlovýma rukama. Neboť ten karbaník a dobře vycvičený zabiják, který si nade vše cení nezávislosti a osobní svobody, má českou zemi rád – i když v ní moc dobrého nezažil. Čtenář vyškolený dějem amerických či skandinávských thrillerů si přirozeně neklade otázku, zda se takový příběh vůbec mohl odehrát – prostě mu podlehne. A hlavně podlehne skvěle vylíčenému Pavlovi, třebaže si stokrát bude říkat, že tak silné sympatie si muž, za nímž zůstaly desítky mrtvých, nezaslouží. Niedlovi se totiž ještě silněji než v Útěku do pekel podařilo nenápadně zdůraznit sílu vnitřní svobody, kterou člověku nemohou vzít ani komunističtí dozorci, ani americké tajné služby, ani jejich poněkud šílený argentinský kolega. Může ji ztra- tit až tehdy, když zemře. A to Pavel zatím nehodlá.

František Niedl napsal víc než jen dobře vystavěný napínavý román (tentokrát naštěstí bez historických nepřesností, které poněkud devalvovaly Útěk do pekel). Svým způsobem vytvořil prozaickou baladu o svobodě, přátelství a lásce. Poselství se v ní najde víc. Tak alespoň jedno, jež stojí za zapamatování: „Tohle je podstata většiny převratů a revolucí. Vzít ostatním, co se dá, a v tom lepším případě si ten stav nechat dodatečně posvětit zákony.“V horším případě přijde smrt. Hráč František Niedl