Babiš, Dušín, metanol. Mladí herci si vzali Čechy na paškál

Pod působivým názvem Střepy a chlebíčky chtěli mladí herci rozebrat českou povahu a podat svědectví o naší zemi. Povedlo se jim to tak napůl.

Prvotina mladého souboru 11:55 (nebo „Za pět dvanáct“) na sebe upozornila jednak tím, že je první premiérou čerstvě otevřeného prostoru Jatka78, a jednak jménem zavedeného divadelního tvůrce Jana Mikuláška. Za pět dvanáct jsou čerství absolventi katedry alternativy pražské DAMU, kteří o sobě dali výrazně vědět už kusem Hodní chlapci taktéž v Mikuláškově režii.

Soubor mladých herců si nyní pod křídly kmenového režiséra Divadla Na zábradlí vzal na paškál češství a jal se rozebírat naši dobu zejména skrze události posledních let. Vybrali si celkem dvanáct příběhů, na kterých chtěli ilustrovat ducha současné společnosti. Některé narážky lze rozklíčovat snadno – metanolová aféra, rozmach Babišova impéria, Janouškova nehoda, jiné už hůře. Hra totiž místy sklouzává do neurčité nicneříkající schematičnosti, nad kterou lze jen pokrčit rameny.

Střepy a chlebíčky však mají vedle toho i velice silná místa. Opravdu tnou do živého, když řečnicky položí zajímavou historickou otázku – kdo z poslanců nesouhlasil s příjezdem vojsk Varšavské smlouvy – na kterou nezná odpověď snad nikdo z diváků. Podobně zostra vmetou osazenstvu do tváře občasnou přílišnou lacinost výsměchu současné hlavě státu. „V roce 2011 zemřel poslední Čech s příjmením Dušín,“zazní. Bizarní informace dobře zapadá do celkové atmosféry, divákovi je skoro líto, že podobných vět není ve hře více.

I když hra zdaleka nezodpoví vše, co si v úvodu klade za cíl, vyznívá jako povedené představení. Může za to jednak Mikuláškova režie, která citlivě pracuje s hereckou improvizací, povedená scéna se zavěšenými lustry a vzorovanou stěnou, která dobře konstrastuje s velkorysým prostorem Jatek78, a hlavně skvělé výkony osmičky herců, což je velký příslib do budoucnosti souboru.