Den vítězství jako propaganda. Obraz, který za Putina převládl

Den vítězství je pro Rusy posvátný. Kvůli milionům obětí i proto, že v jejich moderní historii je těžké najít významnější událost.

Moskvou duní těžká vojenská technika. Tanky, obrněnci, kolosy nesoucí balistické rakety. Nad hlavami proráží vzduch letouny všeho druhu. Dým ze zplodin zalézá do plicních sklípků. Chodníky jsou obsypané rozjařenými obličeji s pýchou v očích. Občas se ozve aplaus.

A to je jen generálka. Poslední zkouška před dnešním vrcholem oslav 70. výročí konce druhé světové války – obří vojenskou přehlídkou na Rudém náměstí.

Vítězství nad Hitlerem má v myslích Rusů zvláštní místo. Proč se k němu tak upínají i 70 let po válce?

„Vzhledem k historii 20. století je 9. květen pro Rusy nejdůležitější datum. Cena, již za vítězství zaplatili, můžeme mluvit až o 28 milionech obětí, je obrovská. Není tady rodina, která někoho neztratila,“vysvětluje Irina Ščerbakovová z nevládní organizace Memorial, jež se zabývá dějinami komunistických represí.

Ať už to byl carský režim, bolševická revoluce, krvavá občanská válka, kolektivizace, velký teror Josifa Stalina či vlády jeho nástupců, je zřejmé, že 20. století Rusům moc záchytných bodů nenabízí.

„Babička mi jednou řekla, že v his- torii viděla jen tři významné dny: konec války 9. května 1945, pak 12. duben 1961 s prvním letem do vesmíru Jurije Gagarina a rok 1953, kdy zemřel Stalin a lidé nevěděli, jak dál žít,“přemýšlí třiatřicetiletý Sergej Kopytov z Moskvy.

„Mohli bychom být ještě hrdí na perestrojku, ovšem kdyby se věci vyvíjely jinak, nejprve v 90. letech a pak také v dnešní době,“říká Irina Ščerbakovová. „Protože kdyby nebylo perestrojky, ve východní Evropě by se nic nezměnilo. Jenže v paměti Rusů je to velmi špatné období. Nechtějí nic takového opakovat, mají strach z další ekonomické krize a podobně,“dodává. A to je další problém. Ekonomická situace se od divokých 90. let sice zlepšila, ale mnoho Rusů stále strádá.

V posledních letech se vnímání Dne vítězství proměňuje. Kreml od návratu Vladimira Putina do čela země čile podporuje patriotismus i nacionalismus. Obojí dále vzrostlo po loňské anexi Krymu.

„Dnes je Den vítězství součástí propagandy. Neříkám, že s vládní politikou souhlasím, ale rozumím, proč je taková. My teď nemáme žádná vítězství a vláda hledá v historii nejdůležitější okamžiky. Chce sdělit, že jsme velký národ. Že my jsme vyhráli druhou světovou válku, my ztratili nejvíce lidí,“přibližuje Kopytov.

Novinář Vladimir Gendlin míní, že v sovětských dobách si lidé paradox- ně připomínali tragédii války adekvátněji. „Kdysi to bylo velmi osobní. Je to smutné, ale v posledních letech není Den vítězství vnímán ani tak jako uctění našich dědů jako spíš demonstrace síly ruské armády a hrozby sousedům,“říká.

Irina Ščerbakovová v tomto ohledu hovoří o dvojí paměti Rusů. „Jed- na je oficiální, jsou jí vzpomínky na hrdinské činy. Druhá je reálná paměť lidí, jež je často velmi tragická,“uvádí.

Ona dvojí paměť národa se dle ní začala rodit už za vlády Leonida Brežněva, kdy začala být vyzdvihována pozitivní, hrdinská stránka Velké vlastenecké války. Na přelomu 80. a 90. let se začalo otevřeně hovořit o negativních aspektech války, jako byl třeba masakr polských důstojníků v Katyni. Jenže...

„Lidé v 90. letech mimo jiné kvůli špatné ekonomické situaci začali s nostalgií hledět do sovětských dob, rodil se mytologický obraz. Stalin se začal objevovat v pozitivním světle. Skutečné změny ale přišly na začátku nového tisíciletí s Putinem,“vzpomíná Ščerbakovová.

„Mýty o druhé druhé světové válce rostly a teď jsme tam, kde jsme. Skutečná paměť se s umíráním pamětníků začala ztrácet a vytváří se nová, umělá, s falešnými symboly, jako jsou třeba svatojiřské stuhy, jež s druhou světovou válkou nemají spojitost,“dodává.

A tak má Rusko dvě paměti. Ta rodinná, v níž dědové a báby vnukům popisovali skutečnost, zatím přetrvává. „Myslím, že mladí trochu hrají na to, co se jim hodí. Ale když se s nimi začnete bavit upřímně, rodinná paměť tam pořád ještě je,“tvrdí Ščerbakovová.