A k tabuli půjde... Tak třeba náš repetent Tomio

Ačkoliv se ve světě médií motám už drahně let, nikdy jsem se nezbavil jedné profesionální deformace, možná skoro úchylky. Vystudoval jsem učitelství a dodnes mě zasvrbí ruka pokaždé, když držím v ruce text s pravopisnými chybami. Aby nedošlo k omylu: ta svrbějící ruka si nežádá rákosky, pouze červeného fixu, aby mohla podtrhávat a zatrhávat. Dlouhá svislice, dvakrát vodorovně přeťatá: hrubka jako hrom!

Kdysi jsem takto kradl sestře dopisy od milého z vojny a škodolibě jí je vracel červeně olemované. A jedna moje partnerka byla zase úplně vystresovaná, když mi měla psát e-mail nebo esemesku, protože věděla, jak si případnou chybu vychutnám. Nelze se tomu ubránit ani v práci: před časem jsem našel v tiskové zprávě mluvčího ODS asi šest chyb, ukázal to s červenými škrtanci na televizní obrazovce – a mluvčí mi večer vyčítavě volal, že ho za to asi vyhodí. Naštěstí nevyhodili.

Hotový češtinářský orgasmus mi ale tento týden přivodil náš nový politický mučedník Tomio Okamura. Znáte ten příběh: založil si hnutí se svým jménem v názvu, uspěl ve volbách, roztáčel státní peníze jako v Monte Carlu, postupně ho ale jeho kolegové zatlačili do kouta a nakonec ze svých řad úplně vyštípali, takže si musel založit nové hnutí Svoboda a přímá demokracie. Současně s registrací tohoto hnutí rozjel jeho webové stránky – a tam bylo možné objevit hotové poklady.

Nejprve mi padlo do oka politické provolání s názvem „Změňme politický systém! Chtějme demokracii!“, v němž mě zarazila formulace, že si pan Okamura váží ministryně kultury, učitelky ze základní školy, jako slušné dámy. Díval jsem se na fotografii ministra Daniela Hermana, bývalého katolického kněze, a snažil se představit si ho v sukni za katedrou, ale imaginace se-