Praha? To bylo dřív tak krásné rozflákané město...

Atak zase sedíme v sauně a potíme naše těla a duše. Ale tentokrát ne doma v Českém ráji, ale v Německu, ve Stuttgartu, městě aut, dálnic a velkých prosklených kanceláří. A protože je už venku léto, sedíme tu jen dva. A starší chlápek, co se potí úplně nahoře, se zeptá, odkud jsem. „Z Českého ráje.“„A to je kde?“„V Čechách. A odkud jste vy?“„V sedmnácti jsem se přestěhoval z Řecka a padesát let žiju tady ve Stuttgartu.“„V Řecku se asi moc nesaunuje.“„Na co se v Řecku saunovat, tam nikdo nemá deprese, tam jsou všichni psychicky zdraví krize nekrize. Psychické nemo- ci chytíte až tady ve střední Evropě, když se rozhlédnete kolem. To stoupá z jihu na sever a jde to ruku v ruce – myslím deprese a saunování jako lék proti depresi. A k tomu patří pití. Já myslím, že vy Češi jste někde na půl cesty. Středně smutní depresáři, středně silní saunisti a středně těžcí alkoholici.“„To máte možná pravdu.“„Takže vlastně pohoda.“„No...“„Ale jo, já vás Čechy trochu znám. Jednou jsem byl v Praze, v roce 1977. To bylo tak krásný město! Všechno bylo rozbité, nikde žádní turisti. Mně se tak líbilo chodit po prázdné Praze a povídat si s lidmi. Teď mi říkal ale jeden známý, že už to není ono, že je všechno moc hezké, opravené a všude spousta turistů. Já byl tenkrát na Karlově mostě úplně sám! Někdo možná řekne, že město má být krásné a opravené, jistě, má pravdu, ale já si nemůžu pomoct. Mně se líbilo, když byla Praha rozflákaná. Ty příběhy, rozumíte? Když se něco opraví, jsou najednou příběhy pryč.“„A co děláte?“„Jsem architekt.“„Jo takhle.“„A ta cesta do Prahy, to byl taky zážitek, to vám taky řeknu. Na hranicích nám vaši celníci úplně rozebrali auto, jestli něco do Československa nepašujeme. Moje žena byla na nervy, děti řvaly, ale mně se to strašně líbilo. Já se smál, jak nám ti blbci v uniformách dvě hodiny rozebírali auto a šikanovali nás úplně pro nic za nic. Krása! A víte, co ti pitomci nakonec slavně našli a co nám sebrali? Kindervajíčka. Prý kdo ví, co je uvnitř. Tak jsem jim ty vajíčka nechal. To jsem nikdy nezažil. Ale to už se asi taky nedělá, když jsme všichni v Evropské unii. To už není žádné dobrodružství, cestovat do Prahy, teď už tam vede dálnice, co mi začíná za barákem. To bylo dřív mnohem lepší.“

„Zajímavé. To si spousta Čechů taky říká, že to bylo všechno dřív mnohem lepší.“„Taky se jim stýská po dobrodružství?“„Asi spíš po tom, že byli mladí.“„Jo, tuhle si mi stýskala stará sousedka, jaké to bylo krásné, když byla mladá. Tak jí říkám, ale paní, když jste byla mladá, to tu vládnul Hitler... A ona řekla, že ano, že to ví, že to bylo strašné, ale že prostě byla mladá. A proč se ten váš Český ráj jmenuje Český ráj?“„Nevím, asi že je tam hezky.“„Máte tam dobré pivo.“„To jo. Ale vlastně to je tam jinak normálně hezký jako všude jinde. Pár skal, rybníků, zámků a hradů. To máte tady taky.“„Takže jde hlavně o to pivo.“„Možná jo.“„Jedno vám řeknu. V Řecku je začátek celé naší civilizace, ale na jedno jsme nepřišli: na pivo. To musíte do Čech. Jenže když jedete ze Stuttgartu za pivem do Prahy, hrozí vám, že nedojedete. Na cestě leží Bavorsko a to je past. Bavoráci umí taky dobré pivo. To musíte být strašně zásadový člověk, abyste přejel kvůli pivu ze Stuttgartu rovnou až do Čech. Jako já v roce 1977. Mě Bavoráci nedostali. Já si první pivo dal až v Plzni. To bylo tenkrát taky tak krásně rozflákané město. Nádhera.“„A vy jste tedy architekt?“„Jo.“„A co navrhujete?“„Zahradní domky.“„Jo?“„Dřív jsem navrhoval domy a kanceláře, ale na stará kolena jsem si řekl, že budu dělat jen to, co mě baví. A tak kreslím zahradní domky.“„To jsem nikdy neslyšel.“„No, vidíte. Na pivo do Čech. Pro zahradní domek za mnou do Stuttgartu. Dám vám vizitku.“