Třináct biografů se na náměstí nevrátí, ale tramvaje by měly
Výjimečná výstava fotografií v horní části Václavského náměstí ukazuje, jak významným centrem dění v zemi toto místo bylo. A také to, jak se změnilo v posledních dvaceti letech, kdy tu Pražany vystřídali turisté a v noci prudce stoupla kriminalita.
Podle Petra Kučery, autora výstavy Václavské náměstí – výkladní skříň metropole, lze navrátit centru Prahy jeho původní, živý ráz. Jen je třeba pár věcí přestavět a například znovu zavést do středního pruhu tramvaje. Naopak zelený pruh by středem náměstí vést neměl, myslí si Kučera, který jako architekt pracoval na projektu revitalizace náměstí. Václavské náměstí bylo dopravním uzlem, pěší promenádou a centrem, kde se odehrával nejen společenský a kulturní život. Bylo to srdce státu. Na náměstí hrálo třináct kin, v přízemích budov sídlily obchody, v prvních patrech byly velké kavárny se stovkami míst a širokými okny, aby hosté měli rozhled na ulici. Kavárny většinou sloužily i jako taneční podniky, chodilo se sem na koncerty, kulečník. Příčin je více. Například veřejná doprava se přesunula z povrchu pod zem do metra a magistrála odtrhla Václavské náměstí od Královských Vinohrad. Došlo tedy ke zpřetrhání dopravních vazeb, které na náměstí přiváděly lidi. Tento prostor také míval funkci kulturního a společen- ského centra, sídlily zde například vydavatelské a nakladatelské domy, které zaměstnávaly stovky lidí – stovky zákazníků místních kaváren, kin a podobně. Nakladatelství se však odstěhovala a nová zábavní centra či kina vznikla v jiných částech města. Bylo by například ideální obnovit na Václavském náměstí tramvajovou dopravu mezi Národním muzeem a Jindřišskou a Vodičkovou ulicí. Druhou možností je přerušit magistrálu, redukovat na ní provoz a vytvořit z ní městskou třídu. Asi se sem těžko vrátí třináct biografů, které tu v minulosti byly, ale určitě se najdou jiné možnosti využití tohoto prostoru. Důležité je znovu dodat Václavskému náměstí atraktivitu. Jedním ze způsobů je rozšíření chodníků na dvojnásobnou šířku, pak by se po nich nemuselo jen chodit, ale vznikl druhý pruh například pro umístění předzahrádek. Pomůže i vybudování kvalitního mobiliáře, zvýšení počtu laviček, stojany na kola, pítko, tedy něco, co lidi přiláká a inspi- ruje k posezení. Těžko lze měnit využití budov, protože patří soukromníkům, ale příjemnější prostor přiláká na Václavské náměstí Pražany a současně i atraktivnější obchody a značky. Dnešní stav je špatný v tom, že tam stojí mohutné stánky s tak širokým sortimentem, že suplují občerstvení v přilehlých budovách. Připomínají spíše polní kuchyně než doplňkový prodej. Je otázka, zda je to vítané. Tento typ prodeje v takovém rozsahu totiž odebírá zákazníky restauracím a obchodům okolo. Nikdo však neříká, že tam nemají být žádné stánky, jde o to, jaké množství je ještě únosné. To si musí Praha rozhodnou sama, ale město bohužel postupuje poněkud nekoncepčně, protože poté, co v minulosti ubylo stánků na Václavském náměstí, přibylo jich v ulici Na Příkopě. Problém se tedy jen přesunul o ulici vedle. Komunistickému režimu se po zrušení tramvají v roce 1982 nehodilo, aby se na tomto místě shromažďovalo větší množství lidí. Zeleň na zemi lidem ve volném pohybu prostorem brání a tím se vytvořila plocha, na níž nebylo možné se shromaždovat. Lidé jí posměšně říkali „Štrougalovy sady“. Trávníky, křoviny a květinové záhony patří spíše do parku. Střední část by měla být spíše vydlážděná. Na Václavském náměstí přichází v úvahu stromořadí, to je klasická městská zeleň, která nebrání využití prostoru. Návrh revitalizace náměstí ostatně počítá s tím, že se chodníky rozšíří na dvojnásobek a v rozšířené části vznikne druhá řada stromů. Mohl by tam tedy vzniknout prostor podobný pařížským bulvárům s deštníky v podobě stromů. Protože chybí politická dohoda, vůle to prosadit a najít kompromis. Deset let se o tom mluví, ale reálně se nic neděje. Ten prostor je tak ikonický a zajímavý, že se na něm střetává neuvěřitelné množství zájmů. Každý si tam chce otočit dlažební kostku, ale každý ji chce otočit po svém, takže se tam těžko hledá cesta ke kompromisu.