Jak se Malý pán vydal proti času, s drátky a nitěmi v době tabletů
Malá česká Alenka v pamětnické říši, kde si dospělí uznale klepou na rameno, zatímco děti se rozutečou na jízdu s trojrozměrným drakem. Tak vypadá loutkový film Malý pán, který míří do kin.
Pocta tradici, to zní vždycky hrdě. A upřímně. Alespoň z filmu Malý pán, který se k slavné české loutkářské škole hlásí, taková láska skutečně dýchá. Jenže rozhoduje výsledek, a ten už slavný není. Podle tvůrců projektu, na němž se podílela divadelní skupina Buchty a loutky, „tento typ realizace nabízí prostor pro vytvoření světa, který napomáhá rozvíjení dětské fantazie a přináší prvky umění, které jsou dnes vytlačovány animací“. Typem realizace se míní nasnímané loutkové divadlo. Tým režiséra Radka Berana šel v holdu předchůdcům tak daleko, že záměrně přiznává „pimprlata“včetně vodicích drátů a nití. Co má na jevišti půvab, však na plátně bohužel neúčinkuje. Mnohomluvná konverzace s trhanými pohyby končetin působí jako schválnost: zprvu roztomilá, po pár minutách už jen zajímavá a posléze zbytečná.
Tím spíše, že příběh přepsaný podle poetické knihy Velká cesta Malého pána má v úvodní části natolik meditativní charakter, že se těžko soustředí dospělý, natož dětský divák. Dvě záchranné vesty, akce a humor, obsahují četné trhliny. A lehce bizarní výtvarné pojetí, o něž se zasloužil František Antonín Skála, nespasí vše.
Navíc má Malý pán tu nevýhodu, že přichází jako druhý, po snímku Jana Svěráka Kuky se vrací, který také pracoval s loutkami svérázných bytostí v přirozeném prostředí lesa. Jenže Svěrák jejich vodicí dráty „vymazal“, čímž podpořil přirozenost filmové řeči, kdežto Malý pán si z důsledně přiznávaného divadla plete vlastní oprátku. Donkichotsky dojemnou, jako kdyby ministr školství zabavil dětem tablety a vnutil výbavu, slovy klasika Jindřicha Šimona Baara, kde „v dřevěném pouzdru kulatém drkal kamének s tužkou a břidlicová tabulka“.
Z filmu Malý pán vyloženě tryská, jak skvěle se bavili ti, kdo jej dělali, tedy dospělí vedení touhou po osvětě svých potomků. Ale pak měli začít u češtiny, protože spojení, že něco je o něčem, mateřštinu nezdobí. Výchovně naučný tón unavuje a lineární výstavbu hrdinovy pouti za sebepoznáním, která ho posílá z bodu A do bodu B, odtud k bytosti C a pro předmět D, provází při každé další oklice povzdech hlediště.
Nicméně hlavně v druhé polovině filmu se vyskytnou záchytné body. Jednak oživující dynamické prvky jako oheň, motorka, plavidlo, jed- nak drobné hračičkářské detaily, počínaje vlajkovou výzdobou a konče těkavým písmem. Miláčkem dětí se může stát „robot“a dospělí pookřejí při každém nástupu nového hereckého hlasu, od roztomilého Pavla Lišky po naprosto odzbrojujícího Miroslava Krobota.
Sdělením Malý pán nijak nevybočuje z animační vlny, vůči níž se vymezuje: samotář dlouze hledá, co mu chybí, aby nakonec zjistil, že přátele měl celou dobu na dosah. Proti proudu však jde svou formou, aniž by připustil, že co je ulítlé, až dadaisticky praštěné, nemusí být ještě zábavné a že starosvětské ladění sice báječně sluší rekvizitám včetně zrezavělého přívozu, ale vypravěčské poloze spíš ubližuje.
Jistě, nostalgie vlastního dětství má své kouzlo, ovšem navlékat ji na drátky neznamená natočit „moderní rodinný film“, jak věří koproducent, nýbrž jen přiložit polínko na hranici, na níž se upalují Shrekové. Moderní český rodinný film je Cesta do pravěku. Už šedesát let.