Hitlerovy fúrie, kruté nacistky
Nacista. Po zuby ozbrojený hřmotný chlap v těžkých botách a s lebkou na čepici. Taková je zažitá představa. Kniha Hitlerovy fúrie ukazuje, že mladé křehké ženy, někdy i ve stejnokroji zdravotních sester, uměly být stejně kruté.
Americká historička Wendy Lowerová si dala tu práci a z velmi útržkovitých a nesnadno dohledatelných zdrojů sestavila osudy německých žen, které ať už z pracovní povinnosti, nebo třeba proto, že následovaly svého manžela či partnera, za druhé světové války odcestovaly na východ Evropy. Tedy do Polska a bývalých součástí Sovětského svazu, na Ukrajinu, do Běloruska, Litvy, Lotyšska a Estonska. Tento prostor po bleskové válce a před otočením situace na frontě němečtí nacisté přemě- nili v peklo na zemi. Byla to původně oblast s vysokým procentem židovského obyvatelstva. Rasistické vražedné řádění nacistů jej většinu zlikvidovalo, ať už prostřednictvím příšerných podmínek v koncentračních táborech, nebo přímými vraždami, jen někdy – a vlastně zbytečně – maskovanými jako „řádné popravy“. A k místním Židům samozřejmě přibývaly statisíce dalších z jiných částí dobyté Evropy, kteří sem byli deportováni, a jak píše Lowerová, „stříleni za bílého dne“. Tomu všemu ženy nejen přihlížely, ale mnohé se s chutí na chodu vražedné mašinerie aktivně podílely. Německým ženám byly nacistickou ideologií židů prosté tisícileté německé říše hlavy vymývány už před válkou, krátce po nástupu Adolfa Hitlera k moci. „Ideologie národa měla také vlastní ženskou estetiku,“píše Lowerová. „Krása – podle této ideologie – byla plodem zdravé stravy a atletiky, nikoli kosmetiky. Německé ženy a dívky si nesměly lakovat nehty, tvarovat obočí, používat rtěnku, barvit vlasy ani neměly být příliš štíhlé. Nacističtí předáci odsoudili celý kosmetický boom dvacátých let jako židovský obchod, jako ponižování německé ženskosti, které změnilo ženy v prostitutky a vedlo k rasové degeneraci. Mladá žena měla vyzařovat přirozenost pramenící z fyzické námahy, z pobytu venku a – v té nejobdivovanější podobě – z těhotenství.“
Hitler prohlásil: „V mém státě je matka nejdůležitějším občanem.“Samozřejmě měl na mysli matku takzvané čisté rasy. „Hitlerovy ženské bojovnice v říšské bitvě o porodnost měly nastoupit do řady, řídit se příkazy, obětovat se pro větší dobro, trénovat ocelové nervy a mlčky trpět,“říká Lowerová. A dodává, že ženy, které nespadaly do říšských představ o správné mat- ce, tedy v první řadě Židovky, musely podstoupit potraty a sterilizaci, přičemž je porodní asistentky a ošetřovatelky běžně obelhávaly ve věci jejich zdravotního stavu. Takové prostředí, v němž vlastně už od první poloviny 30. let vyrůstaly německé dívky a mladé ženy, pak generovalo řadu těch, jež braly jako svoji povinnost nejen sloužit Říši, ztělesněné Adolfem Hitlerem, ale i dalším nacistickým pohlavárům a v té nejbližší societě hlavně svému muži. Mnohé z těchto žen však vycítily příležitost a po svém odchodu na Východ přiložily ruku k dílu. Jejich činy, které Lowerová popisuje, jsou hrůzostrašné a jen pouhé čtení o nich vyžaduje silný žaludek.
„Prvním nacistickým hromadným vrahem nebyl dozorce z koncentračního tábora, ale zdravotní sestra. Ze všech profesionálek zabíjela nejčastěji,“zahajuje nejhrozivější kapitolu své knihy, nazvanou Pachatelky, historička Lowerová a popisuje, jak sestry v porodnicích a dětských nemocnicích zabíjely „deformované“děti smrtícími injekcemi.
Sekretářka Johanna Altvaterová, přezdívaná „fräulein Hanna“, si libovala v zabíjení dětí obzvláště bru- tálním způsobem: „Lákala je na cukrovinky. Když k ní přišly a otevřely pusu, střelila je do úst malou stříbrnou pistolí, kterou nosila u boku.“
Také Erna Petriová, původně zemědělkyně, ale manželka pohlavára SS – a matka malého syna, z vlastní vůle a nacistické horlivosti zabíjela děti. Šest z nich, uprchlých v létě 1943 z transportu, sama nejprve ve svém domě nakrmila, aby získala jejich důvěru, pak je odvedla do lesa k jámě, ve které už byli zahrabáni jiní zavraždění Židé, a vlastní pistolí je systematicky postřílela ranou do týla. V jejím domě se často setkávali kolegové jejího manžela a diskutovali o „pracovních“záležitostech. „Právě zde se poučila, že nejúčinnější způsob zabití je rána do týla. Když tedy vedla oběti k hromadnému hrobu, přesně věděla, co má dělat,“líčí autorka.
Takových činů popisuje Lowerová na dvou a půl stech stran (plus další bezmála stovce poznámkového aparátu) několik desítek. Nejsmutnější je, že zločiny těchto žen nebyly vlastně nikdy zcela odsouzeny. K poválečnému zametení stop těmto bestiím s krásnou fasádou stačilo znovu se provdat nebo si změnit jméno. Těch několik soudů, které se odehrály, většinou skončilo na nedostatku důkazů a zpochybnění výpovědí očitých svědků.